Čtení do vlaku: Rychlost temnoty

Čas vánoční, čas, kdy si můžeme dovolit přečíst to, co musíme během roku odkládat.

mamka: „Co to čteš?“

já: „To je příběh autisticého chlapa, co přemýšlí o tom, jestli podstoupit experimentální léčbu autismu, která z něho má udělat normálního, což také znamená tak trošku jiného člověka. Víš, napsala to ženská, co má autistického syna a napsala k tomu moc krásné věnování všem rodičům autistických dětí, kteří stejně tak jako ona nacházejí radost v odlišnosti, nebo tak něco.

m: „Aha, tak to bych si mohla přečíst.“

j: „Já nevěděl, že čteš sci-fi.“

m: „To je sci-fi?“

j: „Jistě, v roce 2003 to vyhrálo snad nejprestižnější cenu sci-fi.“

m: „Aha, a já myslela, že sci-fi znamená … no, ty hovadiny.“

Tím bylo o knize řečeno takřka vše podstatné. Ze zpátečnického hlediska mohu ještě podotknout, že víra není v knize nedůležitá, naopak se tam nachází několik zajímavých poznámek o náboženství, Bohu a liturgii, i když ne nijak hlubokých. Kniha je příjemná v tom, že nám dává docela přesně nahlédnout do několika zajímavých oblastí – autismus, šerm a organizace velké firmy. Spolu se zajímavou zápletkou a až překvapivě zcela nezávadným ideovým podhoubím příběhu to tvoří dobrou knihu, i když ne nijak důležitou, kterou bych se nebál pro doplňkovou četbu doporučit komukoli.