Je to vedle Lodgeova How Far Can You Go? a vedle spisů Dietricha von Hildebrandta ze 60. a 70. let další z kusů, který se chytře a nejednostranně zabýval pokoncilní krizí katolické identity už v letech, kdy aggiornamento plně kvetlo (jinak zmíněné knihy nemají společného nic).
V nedaleké budoucnosti (nebo spíše alternativní současnosti) někdy po IV. vatikánském koncilu přijíždí na ostrov u irských břehů mladý kněz, otec Kinsella, jako pověřenec generálního opata svého řádu a Amsterdamského ekumenického centra. Má zde zatnout tipec stárnoucí a lidský víc než slabé komunitě mnichů, která dosud slouží liturgii postaru, což po nich chtějí sami konzervativní vidláci z irského venkova a což v poslední době – po reportáži BBC – přitáhlo zástupy poutníků a zvědavců z celého světa. Ve vyšších církevních kruzích je to však vnímáno jako rebelie proti duchu čtvrtého vaticana, který tak jako už předchozích několik koncilů zdůraznil především dialog s jinými náboženstvími, úsilí o spravedlnost a přimknutí se k hodnotám tohoto světa.
Konfrontace se sveřepými řeholníky je pro upřímně angažovaného otce Kinsellu těžkým oříškem. Už už se zdá, že bude muset použít těch nejradikálnějších prostředků, když náhle jednání do té doby záhadně zdrženlivého opata vrhne na celý zápas nové světlo.
Ukazuje se, že v první řadě nejde o záda otočená od lidu či k lidu nebo o latinu nebo o jiné (byť důležité) akcidenty, ale o otázku mnohem podstatnější: totiž o Krista ve svatostánku.
Kniha řeší víc než otázky tradicionalismu a modernismu, potažmo kontinuity a změny v církvi, či různého chápání poslušnosti, ale v posledku se dotkne i mrazivého tématu ztráty víry. A pak náhle končí a nechává víc otázek než odpovědí.
Text se dá přečíst za dvě hodiny, film zhlédnout za hodinu. Až budete mít chvilku, jedno nebo druhé zkuste udělat (pokud už tedy zmíněné dílko neznáte z dřívějška) a pak zkuste dolů do diskuse napsat, co soudíte zejména o závěru, též o otci opatovi; dále co o argumentech mnichů pro tradici a o (hypotetickém?) sporu poslušnosti představeným s poslušností nauce církve. Velmi mě zajímá váš názor.
Film je, zdá se k vidění, např. zde (níže na stránce pod reklamami).
Zní to zajímavě, hlásíme se do pořadníku na zapůjčení knihy.. :)
OdpovědětVymazatAž se v únoru vypravím pod Pleš, knihu Vám vezmu.
OdpovědětVymazatWow! Tak katolickým ultras, kterým se krom jiného na druhém Vatikánu nelíbil i fakt, že katolická církev v jeho rámci poprvé uznala svobodu svědomí, takže již nejsou přípustné vynucené křty či násilná katolizace jinak věřícího obyvatelstva, jíž výše zmíněná církev vesele praktikovala ještě ve dvacátém století; nechutná jejich vlastní medicína? Asi to ode mne není příliš křesťanské, ale jaksi je nemohu litovat. Spíše mám pocit, že většina těchto frflajících či rouvnou bouřících se "staromilců" potřebuje ještě mnohem větší kapky, aby si třeba mohla uvědomit hloubku vlastního pokrytectví - pro jejich vlastní dobro. Jako protestant samozřejmě chápu jejich odpor vůči vnucování jiného pohledu na víru i její praktikování...zvláště, když oni ten svůj mají podložený (do určité míry) relevantními argumenty...ale hrát si v tomto případě na jediné pravověrné a svůj výklad církevní nauky i Kristova učení prohlásit za ten jediný správný a přípustný je čirý a prachsprostý alibismus. Možná jsem jenom blbý protestant, co nechápe zrádné hlubiny takto uvažující katolické duše, ale dle mého názoru lze buď připustit, že nemáme patent na pravdu ani na Boha, k němuž může vést více různých cest; nebo je tu prostě jediná, svatá a pravověrná církev, která skrze Bohem požehnanou hierarchii a své staletími prověřené mechanismy vede věřící sice s občasnými klopýtnutími leč ve výsledku neomylně tou jedinou správnou cestou k Pánu, jak On sám si to přeje. Nic mezi tím. Na Druhém Vatikánu byl, pokud se nemýlím, katolickou církví přinejmenším nastíněn budoucí směr. Takže frflajícím "staromilcům", pokud chtějí být upřímní k sobě, Bohu i lidem, nezbývá nic jiného než buď popřít katolicko-vatikánský patent na Boha nebo držet zobák, linii a krok, jak jim nařizuje tradice poslušnosti. A nic mezi tím.
OdpovědětVymazatMilý Auguste,
Vymazattoto je Tvůj čtvrtý komentář, který čtu, a s politováním musím prohlásit, že opět nechápu a opět jsem zmatená. Mohla bych samozřejmě v duchu Tvé rétoriky prohlásit něco o blbé ženské nebo ještě lépe o blbé ženské od plotny, ale to se mi zdá poněkud laciné a až příliš emocionální. Neporozumění samozřejmě může do značné míry vycházet z toho, že knihu jsem ještě nečetla a na film nezbyl čas (a vlastně ani chuť), ale...
A) Není mi jasné, na co vlastně reaguješ. Na Aidanův článek? Na knihu? Na film? Nebo argumenty, které v díle zaznívají (a které já tudíž neznám)?
B) Co se vlastně snažíš říct? Že Druhý Vatikán vzbuzuje i u katolíků rozporuplné reakce? (To přece víme. Konečně i Aidan to ve svém článku zmiňuje - o tom má celé to dílo být). Nebo se snažíš říct, že pro část katolíků bylo/je těžké závěry koncilu přijmout? Nebo že katolík vlastně nemá na výběr, protože buď přijme závěry druhého vatikánu pro ně samotné nebo je přijme, protože tradice poslušnosti mu tak velí? Nebo prostě jen poněkud emotivně dáváš najevo svou nespokojenost s tím, že církev není jednotná? Nebo něco úplně jiného?!?
Ano, extrémní tradicionalismus je pro církev podobným nebezpečím jako modernismus/liberalismus. V obou případech jde o popření tradice, jak je vykládána církví samou, tedy skutečným, současným magisteriem ve prospěch věrnosti vizi církve, jaká ještě není (liberálové), anebo obrazu církve, jaká byla (tradicionalisté). Pro oba směry znamená 2. vatikánský koncil zlom, kdy se církev buď konečně našla nebo fatálně zbloudila. Schází zde vědomí kontinuity, o níž hovořil JPII. a o níž tím více mluví BXVI. Ale zůstává mnoho otázek: co je v církvi a v její nauce to neměnné a co podléhá časným změnám? co je skutečně dogmatem či definitivní pravdou a co ne? co je součástí apoštolské tradice a co pouze tradic ekleziálních? Když o tom člověk dumá, rozhodně nejsou odpovědi k mání jako houska na krámě. Proto poslední dobou ty mé tázavé, snad příliš tradicionalisticky vyznívající příspěvky, která nejspíš některé matou.
OdpovědětVymazatPrávě mě napadlo, že určitá problematičnost zmíněné knihy spočívá v tom, že staví "liberální Vatikán" proti "tradicionalistickým mnichům". Ve skutečnosti však člověk při pozorném čtení církevních dokumentů - včetně těch z 2. vatikánského koncilu nalezne kontinuitu mezi starým a novým, ne zlom. Magisterium se snaží ukočírovat oba extrémy, nepředstavuje jeden z nich (byť se to tak na počátku 70. let během překotného zavádění reforem "za tichého souhlasu shora", avšak často v rozporu se zněním koncilních textů, mohlo Moorovi jevit).
OdpovědětVymazatOff topic: O plodech špatné interpretace 2. Vatikánu se vyjádřil papež třeba v projevu k biskupům 14.10.2008 (je to starší, ale já to četl včera): "Exegetický "mainstream" v Německu dnes například popírá, že by Pán ustanovil Eucharistii a tvrdí, že Ježíšovo mrtvé tělo zůstalo v hrobě."
OdpovědětVymazatTo byla poznámka pro Augusta v naději, že na lidi, kterým takové vývody přijdou velmi nezdravé a bouří se proti nim, shlédne milosrdnějším okem. Mnohem více lidí (i tzv. ultras, jak jsi je nazval) nepolemizuje tolik s 2. Vatikánem, jako spíše s jeho interpretací.
re: Augustus
OdpovědětVymazatPřipomnělo mi to dopis Hilaire Belloca v reakci na protikatolické nálady v textech tehndejšího děkana St. Paul's Cathedral:
"Your indictment against the Faith (which you have called “A bloody and treacherous corporation”) is in these articles: that it is foreign, that it is disciplined, and that it is false—or (as you have written) “an imposture.” The first is puerile, the second misconceived, and the last momentous, and the issue. "
Celý dopis zde: http://www.superflumina.org/belloc_inge.html - doporučuji Zpátečníkům k přečtení.
OdpovědětVymazatV šupinatém duchu dodávám citaci:
"One thing in this world is different from all other. It has a personality and a force. It is recognised, and (when recognised) most violently loved or hated. It is the Catholic Church. Within that household the human spirit has roof and hearth. Outside it, is the Night.
In hac urbe lux solennnis
Ver aeternum pax perennis
Et aeterna gaudia."
„Outside it, is the Night“?
OdpovědětVymazatBellocova ekleziologie poněkud pomíjí ohýnky, u nichž se hřejí Ti, kdo (dosud) nejsou u krbu pod střechou. Tam venku v krajině není jen tma, spíše pološero, jímž pravé světlo tu víc, tu méně proniká.
Nejen 2VK, ale i ty podle mnohých konzervativnější papežské dokumenty posledních let jako např. deklarace Dominus Iesus (doporučuji) zdůrazňují, že i v jiných církvích a církevních společenstvích a dokonce i v jiných náboženských tradicích, jsou paprsky světla (jakkoliv mnohdy smíšené s tmou). A všechny ty záblesky pravdy a krásy není dobré popírat. Stejně jako je chybou v duchu pluralismu tvrdit, že je jedno, v jaké církvi jsem nebo jaké náboženství vyznávám…