středa 20. července 2011

Pár poznámek k O´Brienově verzi konce světa

Konečně jsem dočetl z mnoha stran doporučovanou Apokalypsu (Father Elijah: An Apocalypse, 1996, česky: Triality, 1998) od kanadského katolického spisovatele od Michaela D. O´Briena. Hrdina románu, karmelitán otec Elijáš, holocaust přeživší a ke křesťanství konvertovavší Žid, je zde papežem povolán z klášterního ústraní v Haifě zpět do světa, aby se utkal s antikristem v podobě evropského prezidenta, který je v autorově vesmíru nejmocnějším mužem světa. Příběh se tváří jako mysteriózní thriller, jako jakási katolická verze „danbrownovek“, které jsem nečetl, které však jistě budou o něco rychlejší a čtivější, neboť O´Brien často – snad až příliš často – nechává postavy mudrovat. Leckdy to mudrování není hloupé, ale zpomaluje děj a více by mu slušel formát eseje než románové kapitoly.
Škarohlídství si však nechám o odstavec, dva dál. Prozatím ještě k tomu, co mě potěšilo až nadchlo. Zaujal mě především po většinu doby v ději jen nepřímo přítomný (a přitom všudypřítomný) úhlavní záporák Prezident, jenž je dokonale střiženým profesionálním sympaťákem, laskavcem, všeznalcem a všeumělem, jakousi kvazispasitelskou postavou obamoidního ražení. Podobně jako zmíněný americký Barack, který Spojeným státům a světu sliboval sebe jako naději, hlásá i onen evropský prezident jakousi vágně náboženskou vizi, v jejímž středu stojí sám, a která slibuje „zlatý věk“. Podobné časné náhražky shůry pocházejícího Božího království jsme měli ve 20. století hned několikery a vždy to dopadlo děsně. A O´Brien moudře právě nacismus a komunismus s novou, citlivěji se tvářící nabidkou politické spásy spojuje. Román vznikl ještě před Obamovým prezidentstvím, ale v lecčems na něj sedí a v lecčems odpovídá i našim evropsko-unijním poměrům, neb i tu zažíváme jakousi postupující plíživou diktaturu sekulárního humanismu. O´Brienův prezident je prostě povedený amůj jásot tlumí jen skutečnost, že podobnou postavu ještě lépe napsal už o téměř století dříve Solovjov ve své geniální Legendě o Antikristu. Takže nihil novi sub sole.  
Též analýza poměrů v církvi v desetiletích po 2. vatikánském koncilu je většinou dost přesná a zábavně kousavá, což mohu - jako bytost, jež měla se západoevropským neo-katolictvím nedávno tu čest - patřičně ocenit.
To, co autor popisuje, je pohledem dnešního čtenáře vlastně alternativní minulost s důvěrně známými, byť přímo nejmenovanými postavami. V papeži lze snadno poznat Jana Pavla II. v „Dottrině“ kardinála Ratzingera, v Donu Matteovi Padre Pia. Stávají se tak aktéry v teologickém thrilleru a tlumočníky O´Brienovy vize církve, vize, kterou bych leckdy podepsal, ale – a tady už zpět ke kritice – přeci jen příliš černobílé. Kladní hrdinové mluví všichni jedním hlasem – v rozhovorech často nelze jasně rozlišit, kdo má zrovna slovo – a mezi záporáky je to podobně. Odstíny neexistují – žádné barvy, žádná šedá, jen černá a bílá. To je jistě dáno i tím, že se autor primárně inspiroval biblickou Knihou zjevení, která též líčí situaci, kdy jsou jedni ovečkami a druzí kozly a basta. Jenomže předapokalyptický svět, ve kterém žijeme, zdá se mi přeci jen trochu složitější. O´Brienovo líčení vztahu církve a světa je – Pospíšilovým pojmoslovým – příliš eschatologistické a málo inkarnacionistické. Totiž z onoho dvojjediného pravidla, už v Listu Diognetovi obsaženého: „Buď křesťane ve světě, ale ne ze světa!“ zdůrazňuje hlavně tu druhou půli. Je prý třeba se zejména oddělit od hříšné společnosti a postavit se vůči ní do kontrastu. Důraz na pokračování Kristova vtělení, které se v křesťanském životě projevuje sestoupením do bolestí světa a jejich sdílením, tu schází.
Bez ohledu na teologické finesy, pak za nejzásadnější problém románu, považuji, jeho literární úroveň. Autor jako by váhal, zda chce napsat spíš thriller nebo kázání a tím tápáním pokazil oboje. Přílišné ideologično beletrii nesluší, i když jde o ideologično zdravě pravověrné. Ty nejlepší katolické romány nejsou kazatelské, nepotřebují dlouhé filosofující a moralizující vložky, ale skrývají duchovní rovinu v samotném příběhu (viz Pán prstenů nebo Waughův Brideshead Revisited). O´Brienovi se podařilo napsat pěkný komentář k moderním dějinám církve na Západě, ale jako romanopisec i jako autor duchovní literatury selhává. Často jsem se nudil, často jsem kroutil hlavou nad neobratnými větami, často jsem se ošíval, když mi pod rouškou rozhovoru mezi postavami byla předkládána homilie. Ale byť se nejedná o dobrou literaturu, nezdráhal bych se knihu zbožným duším doporučit, neboť na rozdíl od mnohé dobré literatury, není duchovně škodlivá.

úterý 12. července 2011

Drazí zesnulí – Anglo-americklé mrtvoly na naši hlavu

Kniha o Angličanech v Americe, vylhaných světech, ve kterých chceme žít, pohřebním průmyslu a okoralých srdcích. Kniha si utahuje ze dvou věcí: z nevzdělanosti Američanů, kteří svůj život protkávají lživými symboly a nechávají se ovlivňovat těmi nejnesmyslnějšími autoritami, a z cynismu Angličanů, kteří se tomu vysmívají a využívají toho bez ohledu na morální skrupule.

Dvojí cestu ateismu ukazuje tato kniha – povrchnost utápějící se v relativismu pro hloupější a pro ty chytřejší zase zboření všech tabu a imputace morálky.

Francisi Hinsleyi, tak ty ses oběsil!

Bulvy ti vyhřezly, tvůj jazyk černý byl.

Plakal jsem, vzpomínal: měli jsme vtipy rádi,

Hollywood byl náš terč. A ty teď ležíš tady,

naložen do lihu, jak kurva zmalovaný,

jak skrček růžový – a k tomu zvoní hrany.

Stručný návod jak nepochopit Slávu


Když jsem před dvaceti měsíci trpěl odtržeností od své kultury, milovaných i jazyka, poslouchával jsem po večerech Kritický klub Jana Rejžka a sledoval mé hmyzí spolubydlící. Po jedné ódě Vladimíra Justa na nově vydanou knihu jsem si zapsal na desky mého sešitu s francouzskou gramatikou stručnou poznámku Kehlmann – Sláva. Tuto noticku jsem objevil, knihu zakoupil a sešit vyhodil.
Z autora se vyklubal jeden z nejvýznamnějších současných německých spisovatelů, který se ve svých dílech zabývá především uměleckou aplikací vědeckých teorií (především na pomezí fyziky a filosofie). Z románu zase hodnotné čtení na večer.
Dílo je složeno z devíti příběhů, které se o sebe otírají a narážejí do sebe, přesto se nejedná o nápaditě koncipovanou povídkovou sbírku, ale je to románový patvar bez hlavního hrdiny.
Zastřešujícími tématy díla jsou moderní doba, technologie a to jak ovlivňují naší touhu po životě. Do necelých 140 stran dokázal autor vtisknout řadu působivých a funkčních stylistických postupů a především odvyprávět dost příběhů, nebo spíše charakterů. Šedivý technik pocítí moc, když jsou na jeho mobil přesměrovány hovory někoho jiného, slavný herec začne žít novým životem jako svůj vlastní imitátor, a vedoucí pracovník telekomunikační firmy zjišťuje, že lze žít dvojím životem a že z něj nelze vycouvat.
Zvláště zajímavé jsou dvě epizody. Tou první je internetový post na internetu závislého diskutéra. Tato část je plná počítačového slangu, moderních klišé, plytkosti a životní prázdnoty člověka, který nedokáže bez internetu žít jediný den. Čtenář může vycítit obojí – existenciální prázdnotu takového života i neschopnost dotyčného ji zahlédnout. Ulita prefabrikovaných názorů, jimiž interpretuje svět, poslepovaných podle zvláštního vzorce mu nedávají možnost vyjít ze sebe.
Druhá je snad ještě zajímavější. Velmi inteligentní a nezávislá stařenka zjišťuje, že rakovina nachýlila její život, a tak se rozhodně ukončit jej za pomoci švýcarských odpomáhačů. Ví, že to je nejrozumnější řešení, a to ji nutí neváhat, ale zároveň si uvědomuje, že je pouhou postavou příběhu, a tak vytrvale přemlouvá autora, aby ji nenechával umírat, aby ji ještě dal čas, ačkoli není nic, na čem by v tomto světě lpěla. Toto bioetické téma tvoří pouze podkreslení pro něco docela jiného – velmi podivný ale i krásný důkaz Boží existence.
Ale Rosalie, na tak, odpověděl jsem. Máš rakovinu. Tak jako tak umřeš. Když cestu přerušíš, nezachrání tě to.
Mohl by se z toho vyvinout jiný příběh , říká. Mohla bych dva týdny objevovat život. Dělat věci, které jsem nikdy nedělala . Mohl by to být jeden z těch příběhů, že si člověk dostatečně necení přítomnosti a že má vždycky žít tak, jako by za pár dní mělo být po všem. Mohl by to být pozitivní a … jak se tomu říká?
Životu přitakávající. Říká se tomu životu přitakávající příběhu“
Podtónem celého románu je to, že realita a smyšlenka k sobě často nemají tak daleko, jak by se mohlo zdát. Mezi těmito kategoriemi existuje dokonce čilá výměna – virtuální realita může náš život ovlivnit více než ta tvrdá. Prvky magického realismu nejsou natolik rozvinuté, aby kazily četbu.
A celkové resumé? Nemyslím si, že bych pochytal většinu z toho, z autor sděluje. I toho, co jsem pochopil je docela dost na tak útlou knížku. Co mi ale nejde do hlavy je, proč se vlastně kniha jmenuje Sláva.