Hodina dějepisu od Guardiniho

Možná vás také tak štvalo, na všech úrovních školství, že první hodina historie je zpravidla věnována řečem o tom, jak důležité je chápat souvislosti a rozumět hlubším motivům dějinných pohybů, abychom neopakovali ty samé chyby. Druhou hodinu pak začne výčet událostí a dat. O to větší radost pak člověk má, když nalezne syntetizující historicko-toelogicko-filosofické shrnutí nějakých 25 století na osmdesáti stránečkách Guardiniho Konce novověku a během pěti hodin čtení se dozví zásadní informace, které mu za nějakých 600 hodin výuky historie nikdo nepodal.

Některé zajímavé postřehy v knize prezentované:

1. Jak antika, tak středověk mají představu konečného vesmíru. Ve středověku ale existuje něco (Bůh), co tuto konečnost přesahuje.
2. Stěhování národů se svým „germánským fermentem“ patří k nejdůležitějším událostem v historii myšlení.
3. Antickou filosofii a „vědecké spisy“ středověký učenec považuje za „přírodu druhého stupně“ a zaujímá k ní podobně nekritický postoj jako k Bibli.
4. Novověk se dá charakterizovat novými definicemi a centralitou tří pojmů: příroda, subjekt a kultura.
5. Nová doba, která přichází po novověku je charakteristická člověkem masy, odcizením se přírodě, technickým bojem o moc a zpochybněním nesporné hodnoty kultury.
6. „Neserióznost novověku“ spočívá v tom, že odmítl křesťanství, ale chtěl si ponechat jeho plody.
7. Guardini je optimistický apokalyptik. S klidem říká, že přichází doba, jež pošlape a poplive většinu toho, čeho si ceníme, ale náš úkol se nemění – hledat adekvátní vyjádření víry církve v každé době.

Guardini provádí tak vysokou syntézu, že jsem často nebyl schopen s ním souhlasit nebo nesouhlasit. Přeci jen ale mám výhodu nějakých 70-ti let historického vývoje, pročež mohu vidět, že ne vše, co Guardini prorokoval se vyplnilo. Snad proto, že psal své dílo v poválečné atmosféře a v porovnání s jeho dobou byla druhá půlka 20. století docela příjemné období, což mohlo vést k některým regresům. Doporučuji Guardiniho, kudy chodím. Neexistuje podobně fundovaný a moudrý křesťanský autor, který byl popisoval realitu 21. století?

Moudra medvěda Urse II

Přečetl (spíš pročetl) jsem dalšího Balthasara. Je to kouzelník s jazykem, jehož překladatelům nezávidím a jemuž sám - i v češtině - rozumím tak každou druhou větu. Leckdy mi však učaruje. Viz následující ukázky o kněžství a o kontemplaci.

A málem bych zapomněl: ona kniha (i v češtině v CDK vyšedší) se jmenuje Cesty k ujasnění a dotyčný velikán si v ní na samém vrcholu vnitrocírkevní krize sedmdesátých let dovolil upozornit, že stará obnošená slova jako "svatí", "papež" a "eucharistická adorace" nepatří do smetí.

z "Apologie kontemplace"

Velcí Boží poslové téměř vždy přicházejí po dlouhé době strávené v poušti. Je nesprávné myslit si, že tuto dobu budou dodatečně považovat za promeškanou, nebo pouze za překonanou či doslovně špatně pochopenou. Bez Manresy by nebylo Ignáce, bez Subiaca by nebylo Benedikt, bez cely v otcovském domě by nebylo Kateřiny. Bez transjordánské pouště by nebylo „hlasu volajícího na poušti“, který připravuje cestu Páně. Jakým způsobem se v životě křesťana tato poušť projeví, když před ní neuteče, nemůže předem říci. Je však dobře, že s ní počítá a ponechá jí prostor. Snad se nachází ve středu toho, k čemu je povolán. Pouští a holou skálou může být i vězení, koncentrační tábor, satelitní existence, první kruh pekla, onkologické oddělení. Velké dílny Boha, který se tu vynořuje jako prapohoří za zničenou lidskou krajinou. Nechybí ani malé nepatetické dílny: šedá jednotvárnost kancelářské a tovární existence, zklamání člověkem, osamělost ve stáří, kdy opadává listí života a lze už očekávat jen málo nebo nic, kdy se vyžaduje nikým nepochválená statečnost denně, v každou hodinu: kde vzít sílu, ne-li z odevzdání se nosnému základu? Uvadající, zhasínající život nemyslí při takovém předávání na „zásluhy“, a to je dobře. Zahanbeně pociťuje svou totální bezvýznamnost, ale v tomto zpokornění se má cítit blízko chudoby samého základu, který je tak hluboko skryt v jeho odevzdání.“

Mnich se dobrovolně již předem postavil na konec, kam to člověka ve světě pozvolna a neúprosně unáší, do naprosté obnaženosti před Bohem. Pokud toto obnažení umírajícího bude ryzím sebepřenecháním, nabude u Boha převahu, a tento okamžik, umírajícím souhlasně přijatý a přivlastněný, se může stát smírem za mnohé svévolné jednání bez Boha; nic nestojí v cestě, aby toto sebepřenechání, které můžeme nazvat kontemplací, bylo dovršeno svobodnou volbou jako životní akt – v každé epoše křesťanství.

(s. 104-5)

z "Kněz, kterého hledám"

Smí se radovat s radujícími, truchlit s truchlícími, ale nikde se mu nedovoluje kolísat ze solidarity s kolísajícími a nejistými. Jeho zkušenost s Bohem ho naučila, co znamená temnota, v níž je možné už jen tápat podél stěn, a také tyto stěny chvílemi ve tmě ustupují, a potom se tápe v prázdnu: taková zkušenost je knězi dána, aby mohl s bratrem pokorně vytrvat, ale přitom ho posilovat.

Zázrak, který vyhlížíme, není asi nic jiného než svatost: svatost člověka, který se v Bohu stal tak nepatrným, že pro něho platí už jen Bůh. Nestará se již o to, kým je. Proto je tak obyčejný a tak výživný jako bochník chleba, z něhož si každý může kus ulomit. Způsob, jak se rozdává, přechází ve způsob, jak se Boží [S]lovo rozdává ve chlebě a víně. Takový jedinec také ví, jak se láme a vykládá Boží slovo. Nepošle mě, jako dnešní kazatelé, z pouště domů s nestravitelným proviantem frází o otevřenosti církve vůči světu. Co mám předat hladovějícím kolem sebe, když ne chléb; ale kde ho vezmi, když mi není podáván? Jak má církev vyjít ven, když už nemá nic uvnitř, co by vyjevila? Nebo ji vyhání nejistota o vlastní identitě z ní samotné, neboť už nemá zkušenosti, co je jejím nitrem? Tímto nitrem není církev sama – církev nemůže reflektovat sebe -, nýbrž Kristus, její hlava a její duše, skrze něhož v ní přebývá trojjediný Bůh.

 Dříve byli mniši. Na Východě i Západě. Na Athosu, v Clairvaux a v Ranftu, v Kyjevě a v Op[ti]ně. Mniši zakoušeli a věděli. Udíleli rady. Jejich světlo bylo chlebem. Přicházeli z vnitřní hloubky až na práh dveří, kde se jejich zkušenosti vlévaly do darovaného slova. Možná není takové vnější odloučení nevyhnutelné pro poznání nitra; dost osamělosti vane mezi lidskými prostory. Jenže se jejich prázdnota nenaplní sama od sebe vzácným obsahem. Také v beznadějné prázdnotě lidského srdce naleznu svaté mystérium božské chudoby jen tehdy, když jsem ho již hledal, když je už přináším s sebou, když se u mě už otevřelo. Jinak se setká prázdnota s prázdnotou a slovo není nosné, klesá chabě a bezmocně k zemi.

Lidově se nazývají kněží „duchovními“, jsou to v řečtině pneumatikoi, slovo, kterým se označovali také mniši. V pravoslaví po staletí vždy mnichové dodávali kandidáty pro vyšší hierarchické hodnosti. Duchovními lidmi jsou ti, kteří mají zkušenost v Duchu svatém, a proto mohou v nás, ve mně, poznat a roznítit skrytého, nepoznaného, neosvobozeného ducha. Jak vzácným se stal tento duchovní člověk. Máme se spokojit s náhražkou ducha? …

(s. 86-7)

z Doslovu

Dnešním křesťanům, žijícím v temnotách, jež jsou temnější než v pozdním středověku, byl dán úkol, aby, nezmateni temnotou a znetvořením, přitakali bytí zástupně a reprezentativně za všechny lidi: je to pro ně krok zpočátku teologický, jenž však v sobě zahrnuje celý plně metafyzický rozměr přitakání k Bytí. Oni, kteří jsou nabádáni k tomu, aby se neustále modlili, ve všech věcech hledali Boha a oslavovali ho, mají své zvláštní důvody, poněvadž jim jsou dány zvláštní milosti, jež jim umožňují konat tuto ,povinnost tvora´. Tím, že mají svítit ,jako hvězdy na nebi´, se jim dostává úkolu osvětlit ztemněný prostor bytí, aby jeho původní světlo nově zazářilo nejen jim, ale celému světu; neboť jedině v tomto světle je člověk schopen kráčet v souladu se svým pravým určením.

(s. 175)

CVP: (skoro) ipsissima verba

Hotová je zkouška, hotov jsem i já. A nyní jsem neodolal pokušení podělit se s Vámi o několikero patřičně peprných prohlášení v nadpisu iniciálami zmíněného profesora:

„Když dogmatiku přirovnáme k architektuře, pak magisterium určuje pravidla statiky. Mnozí můžou držkovat, že to omezuje jejich svobodu, ale stavba, která nerespektuje statiku, spadne.“

„Kolegové, překlad je jako žena: buďto je věrnej a pak není krásnej, anebo je krásnej, ale pak není věrnej.“

„Jestliže vyznáváte transcendentního Boha, pak si děláte prdel ze všeho, co se jako Bůh tváří, ale Bohem není.“

„Takovýho Boha nikdo nečekal, kterej si nechá rozbít držku.“

[Argument proti Feuerbachovi, jenž se domníval, že křesťanství je projekcí lidských očekávání na nebesa]

Mimochodem, jak je to s etikou vět vynesených z přednášky? Je takové vhodno takhle na zpátečnících citovat s uvedením autora (jemuž patří), anebo bez něj (neboť je nenapsal) anebo je necitovat vůbec (neboť byla možná určena jen pro kontext posluchárny)?

Zvolil jsem kompromis (háje se před svědomím tím, že univerzitní přednáška je věcí veřejnou).

Moudra medvěda Urse

Jeden spolubratr označuje křesťanstvo posledních desetiletí, kdy lze leccos snadno a levně tisknout, za „Papierenchristentum“. Vskutku, když člověk jen pomyslí na ty tuny jen pár let starých komentářů ke komentářům, které by dnes nikdo nezvedl, ani kdyby ležely na ulici zdarma, je mu teskno nad zničenými lesy. O to více se však potěší, když v haldách balastu z let sedmdesátých a osmdesátých nalezne nějaký ten poklad. Před pár lety jsem takto zavýsknul nad prvním (pokud vím) Ratzingerovým knižním rozhovorem vydaným v ČR pod titulem O víře dnes. Teď jsem se zas zaradoval nad rozhovorem s velkým švýcarským medvědem Hans Urs von Balthasarem, pocházejícím z přibližně stejné doby (1986). Je zde mnoho duchovního vhledu, včetně slov prorockých, která ve své době musela znít… zpátečnicky. Dotyčný však rozhodně není nějaký kovaný tradicionalista – kritizuje extrémy levé i pravé a staví se stejně horlivě za koncil jako proti jeho revolučním interpretacím.

Podělím se o pár citátů:

O těch, kdo by rádi radikálně přestavovali církevní struktury: Nikdo se neobrátí ke Kristu, protože existuje magisterium, svátosti, klerus, kanonické právo, apoštolští nunciové, obrovský církevní aparát. Ale nanejvýše protože dotyčný potkal nějakého katolíka, který mu svým příkladem a životem ukázal, že právě v katolické oblasti existuje nějaké – či ne nějak, nýbrž toto hodnověrné následování Krista. Potom tento člověk, který hledá Krista, přijme zároveň z církve i její nedokonalosti. (113)

O aggiornamentu: Církev se měla vnitřně upravit tak, aby se dokázala ze svých nejpůvodnějších sil vypořádat s novým stavem světa. Z toho se učinila „záminka“ (abychom mluvili v Pavlem v Gal 5,13) pro její zesvětštění. (117)

O médiích [slova znějící tím naléhavěji dnes v éře internetu]: A jestliže se dívají na televizi i v karmelitských klášterech – k čemu je potom ještě klausura? Nedá se ani spočítat, o kolik modlitby církev a svět přicházejí vinou sdělovacích prostředků, o jaké poklady je Bůh olupován, jakou nepostradatelnou pomoc ztrácí církev. Není pak divu, že ti, kdo se odnaučili opravdu křesťansky kontemplovat, se musí ze své psychické nervozity zotavovat na zenové podušce. K tomu, abychom sdělovacích prostředků, o sobě jistě dobrých, užívali správným způsobem, potřebujeme hodně lidské a křesťanské askese. (119)

O Küngovi: O Hansi Küngovi bych zde rád jen řekl, že má jistě právo zaujímat stanovisko liberálního protestanta, s příslušným protiřímským afektem; sporné je pouze, proč se chce ještě nazývat katolíkem. S ohledem na jeho kristologii se zdá být jen logické, že mohl v Teheránu vstoupit do dialogu s islámem (Kristus a Mohamed jsou oba svým způsobem zástupci Boha), dokonce ve své poslední knize hájit ekumenu na úrovni světových náboženství. (121)

O zdravé kontrakulturnosti: Ale co můžeme dělat uprostřed nekultury stroje, jak jsme ji právě vylíčili? Myslím, že se můžeme pokoušet vytvářet ostrovy lidství a křesťané by přitom mohli a měli stát v čele; něco takového může působit na druhé nakažlivě a dávat podnět k askesi, ignorování nadměrné nabídky ze strany produkující civilizace. (136)

O bytí svědky: Boží slovo se nedá jen odříkávat. Vyžaduje svědectví života modelového křesťana, protože slovo se stalo tělem, takže to, čím toto slovo je, musíme ukazovat také naším vlastním tělem. (140)

BALTHASAR, Hans Urs von: „Vše zkoumejte, a co je dobré, toho se držte“, in: Kordula anebo vážný případ, Křesťanská akademie, Řím, 1987, s. 105-168.

Modred a Galahad

Předchozí Milanův příspěvek mi – cestou vzdálených a asi těžko rozšifrovatelných asociací -propojil s následujícím Lewisovým textem, který je původně přátelskou kritikou T. S. Eliotovy kritiky starší evropské literární tradice (především epické hrdinské poezie), avšak je dobře vztáhnutelný i na poměr křesťanství a kultury obecně. I ptám se, zda by kontrakulturní „lenten privations“, k nimž vyzývá David Bentley Hart a jimž bych sám rád přitakal, nevedly – povýšeny z individuálního povolání na normu – nakonec k mordredovskému nárůstu barbarství.

 „´Civilization´ - by which I here mean barbarism made strong and luxurius by mechanical power – hates civility from below: sanctity rebukes it from above. The round table is pressed between the upper millstone (Galahad) and the nether (Mordred). If Mr Eliot disdains the eagles and trumpets of epic poetry because the fashion of this world passes away, I honour him. But if he goes on to draw the conclusion that all the poetry should have the penitential qualities of his own best work, I believe he is mistaken. As long as we live in merry middle earth it is necessary to have middle things. If the round table is abolished, for every one who rises to the level of Galahad, a hundred will drop plumb down to that of Mordred. Mr Eliot may succeed in persuading the reading youth of England to have done with robes of purple and pavements of marble. But he will not therefore find them walking in sackcloth on the floors of mud – he will only find them in smart, ugly suits walking on rubberoid. It has all been tried before. The older Puritans took away the maypoles and mince-pies: but they did not bring in the millenium, they only brought in the Restoration. Galahad must not make common cause with Mordred, for it is always Mordred who gains, and he who loses, by such alliance.“   (C. S. Lewis: A Preface to Paradise Lost, p. 132 n.)

Teologický teaser

Za nepopierateľnú výhodu anglosaskej akademickej tradície považujem to, že ani na najvyšších úrovniach nehalí svoje myšlienky do pompézneho zamatu (ako tradícia francúzska), alebo do gordickej spleti kompozít a vetných rámcov (snáď nemusím ani napovedať), ale predkladá ich také, aké ich Pánboh stvoril; len tu a tam je niektorá priodená klobúkom a dáždnikom.

Meno David Bentley Hart som prvýkrát počul ako odpoveď na otázku "S ktorým teológom by si najradšej zašiel na pivo?" To samo osebe vo mne vzbudilo vysoké očakávania, rovnako ako fakt, že ide o apologétu, ktorý má rád vyhrotené formulácie, iróniu a sarkazmus. Americký pravoslávny Doug Piranha? Bring it on.

Než sa budem môcť podeliť o svoje dojmy z Atheist delusions, odporúčam na prečítanie jeho esej Kristus a Nič, ostrú ako britva.

Keď si Harta zadáte do googlu, vyskočí aj niekoľko videí na Youtube. Odporúčam sledovať až po prečítaní tej skvelej eseje, inak hrozí, že vás odradí ten béžová ohavnosť pred Hospodinom, ktorú má na sebe. (Mimochodom, moderátor nie je postihnutý, iba z Austrálie.)