O čem již řeč byla

Milí zpátečníci, začala jsem číst The Emigrants od W. G. Sebalda, přečetla jsem dvě povídky (tj. polovinu) a knihu odložila. Andreiase nadchla, mě nikoli. On tvrdil, že píše lehce bernhardovským stylem, mně se nezdálo. Pustila jsem se tedy (opět) do Love in the Ruins od W. Percyho a už dva měsíce přemýšlím, co o to románu vlastně říci.  V první řadě je dobře napsaný - lehce chaotický, ale to jen dokresluje charakter hlavního hrdiny, totiž úzkostmi a jinými fóbiemi zmítaného geniálního psychiatra ve světě, který je náš, ačkoli autor si vybral poněkud jiné pokračování historie (která se ovšem až příliš dobře mohla ubírat směrem, kterým postupuje i román). (Nezamotala jsem se do toho příliš?). Jinak už mě napadá jen tolik, že má jisté apokalyptické rysy, ďábelskou postavu ve stylu toho šíleného služebníka z Bratří Karamazových (jak jen se jmenoval?) a "happyend" (to znamená, že se hlavní hrdina nakonec vyzpovídá ze svých hříchů, opustí všechny své tři ženy a přimkne se pouze k jediné, kterou si navíc vezme za zákonitou manželku před Bohem i lidmi, zplodí s ní čtyři děti, o které se řádně stará a místo slávy a moci a pýchy si dobrovolně zvolí chudobu, ústraní a dodržování manželských slibů). Pokud hledáte nějakou dobrou beletrii a ještě jste nečetli, neváhejte.

Jako další jsem přečetla Aidanem vychvalované Katolíky, tedy Catholics od B. Moora. Souhlasím s ním, že se jedná o podařený román vzbuzující mnoho otázek. Dala bych přednost poslušnosti představenému nebo svědomí? Kdyby opat nebyl vázán poslušností generálnímu představenému, bylo by to snazší. Ale takto? Asi bych nakonec jednala stejně jako on, i když bližší mému srdci byl jeho oponent.

The Philosophy of Tolkien od P. Kreefta mě trochu zklamala. Jako úvodní katecheze pro nevěřící milovníky Tolkiena to rozhodně není špatné. Na mě tam bylo až příliš odboček a o Pánu prstenů zas tolik podstatných informací ne. Takže pro kované katolíky a znalce Tolkiena navrch to moc není (btw. už se těším na Aidanovu diplomku).

Teď jsem se nechala unést Schmemannem (For the Life of the World) a sbírám síly na Summa of the Summa (opět P. Kreeft - jako komentář k Akvinskému to vypadá skvěle). O pár úryvků bych se ráda podělila. Kreeft jako motto svého úvodu zvolil jednu poznámku F. O´Connor z The Habit of Being  a tady je:

"I couldn´t make any judgement on the Summa, except to say this: I read it every night before I go to bed. If my mother were to come in during the process and say, "Turn off that light. It´s late," I with a lifted finger  and broad bland beatific expression, would reply, "On the contrary, I answear that the light, being eternal and limitless, cannot be turned off. Shut your eyes," or some such thing. In any case I feel I can personally guarantee that St. Thomas loved God because for the life of me I cannot help loving St. Thomas."

Tento útržek mě nalákal jak k četbě Tomáš, tak Flannery. Kdy bude čas a kdy síly?!?

Ze Schmemanna bych sem nejraději zkopírovala celý text. Je vystavěn tak, že nelze poskytnout pouze jeden úryvek, protože bez předchozího kontextu nebude srozumitelný, resp. bylo by v takovém případě až příliš pravděpodobné, že Schmemann nebude pochopen správně. Tlumočit si netroufnu, a přesto se s vámi podělit chci, takže nakonec jsem se rozhodla pro úvodní odstavec. Třeba vás zlákám!

"MAN is what he eats."  With this statement the German materialistic Philosopher Feuerbach thought he had put an end to all "idealistic" speculations about human nature. In fact, he was expressing, without knowing it, the most religious idea of man. For long before Feuerbach the same definition of man was given by the Bible. In the biblical story of creation man is presented, first of all, as a hungry being and the whole world as his food. Second only to the direction to propagate  and have dominion over the earth, according to the author of the first chapter of Genesis, God instructs men to eat of the earh: "Behold I have given you every herb bearing seed...and every tree, which is a fruit of a tree yielding seed; to you it shall be for meet..." Man must eat in order to live; he must take the world into his body and transform it into himself, into flesh and blood. He is indeed that which he eats and the whole world is presented as one all-embracinng banquet table for man. And this image of a banquet remains, throughout the whole Bible, the central image of life. It is the image of life at its creation and also the image of life at its end and fulfillment: "...that you eat and dring at my table in my Kingdom."

Helena, Tomáš aneb dobrodružné večery se svatými

Ačkoli pro mě četba životopisů (neřku-li životopisů svatých) dosud nepředstavovala lákadlo, jemuž bych chtěla věnovat tu trochu volného času, který mám, vše se změnilo, když manžel objednal životopis Sv. Heleny od E. Waugha a životopis Sv. Tomáše Akvinského od G.H. Chestertona.

Nasnadě je ptát se, čím to je. První odpověď, která se nabízí sama sebou, je, že oba autoři uměli psát. Ano, Helena i Tomáš Akvinský jsou dobře napsané knihy. Velmi dobře napsané knihy.

Zadruhé, obě biografie jsou do značné míry historicky věrohodné. Chesterton si nevymýšlí (a nedomýšlí) vůbec, Waugh trochu (ale dlužno dodat, že se k většině autorských korekcí čestně přiznává hned v úvodu).

Zatřetí, zajímavým rysem obou životopisů je, že to vlastně životopisy ani nejsou. Chesterton se více, než samotným Tomášem a jeho životem zabývá historickou situací doby; Waugh zase Helenu napsal jako dobrodružný román odehrávající se na sklonku Římského impéria.

Navzdory tomu, že oba autoři kolem svých ústředních postav spíše krouží a obcházejí, nakonec čtenáři před očima vyvstává velice plastický obraz obou svatých hrdinů; Helena i Tomáš se v průběhu četby z poněkud vzdálených a občas úsměvných nebo nepochopených postav dějin církve (tlouštík Tomáš a hloubka jeho filosofických argumentů) stávají živoucími osobami, se kterými člověk nejenže může obcovat ve společenství svatých, ale se kterými obcovat také touží.

Pokud se vám tyto knihy ještě do ruky nedostaly, vřele doporučuji. Jsou poutavé, dobrodružné (a Chestertonovi se podařilo udělat dobrodružství i ze Summy Teologické!), relativně krátké, hluboké. Po jejich přečtení člověk snadno zjistí, že chce víc - vědět víc, modlit se víc, důvěřovat víc a více se odevzdávat do rukou Božích.

Co dí tlustý Angličan o Němém volu

Původně jsem sem chtěl, milý bratře zpátečníku, napsat něco buď o filmu „Black Swan“ (2010) anebo o filmu „The Priest“ (1994), jelikož však mám k oběma značné výhrady a jelikož jsme se ujednali, že tuto stránku zasvětíme dílům doporučeníhodným, nechal jsem komentář k výše zmíněným snímkům pouze na ČSFD a zde se budu raději věnovat knize, již považuji ze své srpnové četby za patrně nejdoporučeníhodnější, totiž Tomáši Akvinskému od G. K. Chestertona.

V originále se tenhle spisek jmenuje Saint Thomas Aquinas: The Dumb Ox a je, řekl bych, škoda, že žádné z obou českých vydání (1947, 1993) podtitul nepřejalo. Knížku „Němý vůl Tomáš Akvinský“ bych se byl koupil velice rád, ale co naplat – teď si ji nekoupím ať už s podtitulem nebo bez něj, neboť je v českých končinách skoro nesehnatelná i na pultech antikvariátů. Snad ji časem dominikáni v tomto kvalitním překladu od Timotheje Vodičky vydají znovu.

Leč nyní k obsahu: člověk by řekl, že Tomáš Akvinský a GKCH nemají společného o mnoho více než své katolictví a tvar dokonalé koule. Na jedné straně stojí střízlivá objektivita andělského učitele, na druhé pak kouzelnictví se slovy. Jeden přesvědčuje argumenty, ale jeho prostý až styluprostý sloh záměrně ani nezkouší uchvátit, aby tím lépe vynikl obsah toho, co se říká. Druhý natolik čaruje s tím, jak se něco říká, že s potleskem patřícím paradoxům často vyvolá i nedůvěru vůči tomu, co je vlastně řečeno. Kdykoliv čtu Ortodoxii, mám neodbytný pocit, že kdyby byl Chesterton komunista, dokázal by své krédo dokázat stejnou jiskřivou hrou paradoxů.

Zdálo by se, že chestertonovské slovní hrátky se k Tomášově strohosti hodit nebudou, ale kupodivu to celé funguje velmi dobře. Kontrast obou tlustých pánů dává knížce šmrnc a byť je v ní pořád více Chestertona než Akvinského, získala si obdiv i od skutečných tomistů a akvinologů jako například od Josefa Piepera.

Text je trochu Tomášovou biografií, trochu portrétem třináctého století s jeho duchovními konflikty, trochu (hodně trochu) úvodem do tomismu, ale ze všeho nejvíc asi polemikou s manicheismem a potažmo i (již mimo vody hereze) s platónsko-augustinovským, od světa odvráceným a k člověku přehnaně skeptickým pojetím křesťanství. Chesterton u Tomáše i u sv. Františka (jehož skvělou biografii GKCH také napsal) vidí příklon k jednotlivým věcem v jejich stvořenosti a konkrétnosti, jedinečnosti a rozmanitosti. Až do třináctého století jako by stvoření bylo především odrazovým můstkem k mystickému vzestupu. Pro Tomáše však není jen prvním schodem na cestě do Nebe, stejně jako pro něj hmota není jen hrobem ducha. Nebývalý význam u něj dostává nauka o Vtělení jakož i nauka o Vzkříšení těla.

A tu se ukazuje, že Chesterton a Akvinský mají více společného než jenom ten tvar. Autor Summy stejně jako bodrý Angličan oba představují v křesťanství proud katafatické, ke světu přivrácené, spirituality, která obvykle zůstává ve stínu onoho silnějšího, novoplatonismem a patristikou inspirovaného proudu odvratu od světa a ponoru do vlastního nitra, v jehož hlubinách, v jehož sedmé komnatě, řečeno s Terezií, nás čeká Bůh. Svatý Tomáš a svatý František ve třináctém století, stejně jako třeba Chesterton a Tolkien v Anglii století dvacátého ukazují cestu poněkud odlišnou, která vede přes úžas nad stvořením a přes následování Vtěleného v dobrodružství všedních dní.

Tomášova nauka, jak je Chestertonem představena, je také zbraní proti méněcennosti Západu, který je v dnešní době fascinace křesťanským Východem jakoby v duchovní defenzívě. Přece však máme něco, co Východu, kde je veškerá teologie jakoby zaplavena jasem Vzkříšeného, schází: máme jesličky a Ježíše na kříži, máme dogma o Vtělení žité ve spiritualitě následování Krista u sv. Františka a u sv. Ignáce, u Karla Foucaulda, Matky Terezy a mnohých dalších. A to, co je životem vyjádřeno v postojích těchto svatých, je slovy nejlépe zachyceno právě u Tomáše. Chesterton k tomuto rozdílu mezi Východem a Západem píše, to co si přečteš v následujícím citátu, kterým zároveň končí tento skromný text. Další postřehy již hledej u zdroje.

„Tak vidíme kupodivu, že Východ byl zemí Kříže a Západ zemí Ukřižovaného. Řekové byli odlidšťováni zářivým symbolem, zatímco Gothové byli zlidšťování mučícím nástrojem. Jenže Západ zobrazoval realisticky největší příběh, jaký kdy vzešel z Východu. Odtud směřoval řecký prvek v křesťanské teologii stále víc k jakémusi vysušenému platonismu, jenž byl věcí diagramů a abstrakcí – k vrcholným abstrakcím, sice vznešeným, ale nedotčeným dostatečně tou velkou věcí, jež je podle definice téměř naprostým opakem abstrakce: Vtělením. Jejich Logos bylo Slovo; ale nikoli Slovo učiněné Tělem. Tisícerým subtilním způsobem, unikaje často naukové definici, šířil se tento duch po křesťanském světě z místa, kde posvátný císař seděl pod svými zlatými mozaikami, a ploché dláždění římské říše posloužilo nakonec jako hladká silnice Mohamedovi. Neboť islám byl konečným dovršením obrazoborectví. Dlouho předtím však tu byla už tato snaha udělat z Kříže pouhou dekoraci jako Půlměsíc – udělat z něho šablonu jako řecký klíč nebo Buddhovo kolo.“ (41)