Zobrazují se příspěvky se štítkemHermann Hesse. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemHermann Hesse. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 1. listopadu 2012

Zpovědník

Nedávno jsem si tu zažehral, že Hesseho Hra se skleněnými perlami je upovídaná synkretická nuda. Jenže byl to, přátelé, soud předčasných. Posledních sto stran je skvělých (hle jak je dobré u knih vytrvat až do konce!) - a zejména pak tři alternativní autobiografie hlavního hrdiny jako pohanského přivolávače deště, jako poustevníka v raně křesťanské Gaze a jako indického rádži (a posléze askety). Stále se zde ve variacích vracejí témata napětí mezi aktivitou a kontemplací, mezi službou a ústraním, i otázka vztahu učitel-žák. Následující nedějová ukázka je z druhého životopisu nazvaného "Zpovědník". Vřele doporučuji.

"I v Josefovi dřímal jeden dar, a s léty, když mu vlasy už začínaly bělet, ponenáhlu rozkvetl. Byl to dar naslouchání. Když se u Josefa objevil bratr z některé z osad či nějaké dítě světa, zneklidnění a hnáni svědomím, a vyprávěli mu o svých skutcích, utrpeních, pokušeních a poklescích a líčili svůj život, jak zápasí o dobro a v tom boji podléhají, či nějakou ztrátu a bolest, nějaký smutek, dovedl jim Josef naslouchat, otevřít a odevzdat jim své ucho i srdce, přijmout do sebe jejich strasti i starosti a ukrýt je v sobě, a když tak ze sebe všechno shodili a uklidnili se, zase je propustit. Pozvolna, po dlouhá léta, si ho tento úřad podroboval a činil si z něj svůj nástroj, ucho, jež si získávalo důvěru. Jistá trpělivost, jistá vstřebávavá trpnost a veliká mlčenlivost, to byly Josefovy ctnosti. Stále častěji k němu přicházeli lidé, aby se vyzpovídali, aby se zbavili nahromaděných útrap, a mnozí z nich, byť až k jeho rákosové chýši museli urazit dalekou cestu, nebyli po příchodu a přivítání schopni nalézt v sobě svobodu a odvahu k vyznání, ale kroutili se a styděli, dělali se svými hříchy drahoty, vzdychali a dlouho mlčeli, celé hodiny, a Josef se ke každému choval stejně, ať už příchozí hovořil rád či s odporem, plynně či zajíkavě, ať svá tajemství od sebe vztekle odhazoval či se jimi naparoval. Všichni byli pro něj stejní, jeden jako druhý, ať obžalovávali Boha či sebe sama, ať své hříchy a svá trápení zveličovali anebo zmenšovali, ať se zpovídali ze zabití či pouze z nějaké necudnosti, ať si stěžovali na nevěrnou milou či na promarněnou spásu duše. Nevyděsilo ho, přiznával-li někdo důvěrný styk s démony a zjevně se bratřil s ďáblem, ani se nerozmrzel, když někdo dlouho o všeličem rozkládal a zjevně přitom zamlčoval to hlavní, ani v sobě necítil netrpělivost, když se někdo obviňoval z hříchů iluzorních a vymyšlených. Vypadalo to tak, jako by se mu všechny ty nářky, ta přiznání, obvinění a ty úzkosti svědomí, co mu tam lidé nosili, ztrácely v uchu jako voda v pouštním písku, jako by o tom nic nesoudil a k tomu, kdo se mu zpovídal, necítil ani soucit, ani pohrdání, a přesto, a možná právě proto, všechno, z čeho se mu kdo vyzpovídal, jako by nebylo vyřčeno do prázdna, nýbrž se tím vyřknutím a vyposlechnutím proměnilo, ulehčilo a vyřešilo. Jen vzácně pronesl nějaké napomenutí či varování, ještě vzácněji dal radu či dokonce rozkaz; toto jako by mu nepříslušelo, a ti, kdo se mu svěřovali, zjevně také cítili, že to jeho úkol není. Příslušelo mu vzbouzet důvěru a přijímat ji, trpělivě a s láskou naslouchat, ještě nehotové zpovědi tak dopomáhat k úplnosti a pobízet, ať se uvolní a odplyne to, co se v duši nahromadilo či zkornatělo, aby to on mohl přijmout do sebe a zahalit mlčením. (…) Tím, že naslouchal a chápal, jako by na sebe bral spoluvinu a pomáhal ji nést." (378-9)

neděle 14. října 2012

He He he: Hermann Hesse heslovitě

Anglosaská literatura mi bývala druhým domovem, začátek tohoto roku jsem lehce předostojevštil, pročež jsem se rozhodl otevřít novou frontu. Německo – země neprobádaná a kde spíše začít než Hermannem Hessem, autorem ceněným i papežem Bendiktem XVI. Pročetl jsem jeho Siddhártha a Narcise a Goldmunda a oběma nerozměrnými díly jsem byl uzemněn. V moderní literatuře, věřím, není mnoho autorů, jejíž díla by měla vysokou hodnotu jak co do poznání a popisu člověka, tak co do specifického zkoumání jeho spirituální stránky.


Narcis a Goldmund skvělým způsobem ukazuje pluralitu přístupů k životu. Goldmundovo milostné řádění autor žádným způsobem neodsoudí, naopak jej snad v daném kontextu považuje za projev legitimního hledání pravdy a krásy. Přesto je mimořádně dobře vidět jak trpkost takového života, tak překážky, které klade skutečnému růstu ducha. Rovněž Narcisův přístup k životu, na kterém z křesťanského hlediska nenalézáme jediné skvrnky se však jemu samému jeví jako nedostatečný a neúplný a tím je zachycena základní charakteristika člověka – nedokonalost (kreaturalita).


I Ind Siddhártha hledá co nejdokonalejší ars vivendi, tentokrát však bez možnosti konfrontace s poselstvím evangelia. Stává se asketou, potkává Buddhu, podléhá samsáře, když se stane obchodníkem a milencem, a díky zkušenosti trpkého otcovství se učí milovat vše a při tom neulpívat na jednotlivostech. To bych směle označil za spirituální postoj nejbližší křesťanství, kterého lze dosáhnout bez znalosti Zjevení. Nebýt doporučení jistého Josepha Ratzingera, stěží bych se nad spiskem pozastavil pro jeho východní příchuť, ale správně interpretováno se jedná o pozoruhodné svědectví o hledání dobra přes nástrahy vlastní padlé přirozenosti.


Nemohu psát více … zkrátka pokud jste nečetli, čtěte. A pokud jste četli, zkuste mi mé nadšení vyvrátit. Protože jestli jste četli a hodnotíte tak vysoko jako já, jistě pro vás není ospravedlnění, proč jste již nedoporučili.