Nedávno jsem si tu zažehral, že Hesseho Hra se skleněnými perlami je upovídaná synkretická nuda. Jenže byl to, přátelé, soud předčasných. Posledních sto stran je skvělých (hle jak je dobré u knih vytrvat až do konce!) - a zejména pak tři alternativní autobiografie hlavního hrdiny jako pohanského přivolávače deště, jako poustevníka v raně křesťanské Gaze a jako indického rádži (a posléze askety). Stále se zde ve variacích vracejí témata napětí mezi aktivitou a kontemplací, mezi službou a ústraním, i otázka vztahu učitel-žák. Následující nedějová ukázka je z druhého životopisu nazvaného "Zpovědník". Vřele doporučuji.
"I v Josefovi dřímal jeden dar, a s léty, když mu vlasy už začínaly bělet, ponenáhlu rozkvetl. Byl to dar naslouchání. Když se u Josefa objevil bratr z některé z osad či nějaké dítě světa, zneklidnění a hnáni svědomím, a vyprávěli mu o svých skutcích, utrpeních, pokušeních a poklescích a líčili svůj život, jak zápasí o dobro a v tom boji podléhají, či nějakou ztrátu a bolest, nějaký smutek, dovedl jim Josef naslouchat, otevřít a odevzdat jim své ucho i srdce, přijmout do sebe jejich strasti i starosti a ukrýt je v sobě, a když tak ze sebe všechno shodili a uklidnili se, zase je propustit. Pozvolna, po dlouhá léta, si ho tento úřad podroboval a činil si z něj svůj nástroj, ucho, jež si získávalo důvěru. Jistá trpělivost, jistá vstřebávavá trpnost a veliká mlčenlivost, to byly Josefovy ctnosti. Stále častěji k němu přicházeli lidé, aby se vyzpovídali, aby se zbavili nahromaděných útrap, a mnozí z nich, byť až k jeho rákosové chýši museli urazit dalekou cestu, nebyli po příchodu a přivítání schopni nalézt v sobě svobodu a odvahu k vyznání, ale kroutili se a styděli, dělali se svými hříchy drahoty, vzdychali a dlouho mlčeli, celé hodiny, a Josef se ke každému choval stejně, ať už příchozí hovořil rád či s odporem, plynně či zajíkavě, ať svá tajemství od sebe vztekle odhazoval či se jimi naparoval. Všichni byli pro něj stejní, jeden jako druhý, ať obžalovávali Boha či sebe sama, ať své hříchy a svá trápení zveličovali anebo zmenšovali, ať se zpovídali ze zabití či pouze z nějaké necudnosti, ať si stěžovali na nevěrnou milou či na promarněnou spásu duše. Nevyděsilo ho, přiznával-li někdo důvěrný styk s démony a zjevně se bratřil s ďáblem, ani se nerozmrzel, když někdo dlouho o všeličem rozkládal a zjevně přitom zamlčoval to hlavní, ani v sobě necítil netrpělivost, když se někdo obviňoval z hříchů iluzorních a vymyšlených. Vypadalo to tak, jako by se mu všechny ty nářky, ta přiznání, obvinění a ty úzkosti svědomí, co mu tam lidé nosili, ztrácely v uchu jako voda v pouštním písku, jako by o tom nic nesoudil a k tomu, kdo se mu zpovídal, necítil ani soucit, ani pohrdání, a přesto, a možná právě proto, všechno, z čeho se mu kdo vyzpovídal, jako by nebylo vyřčeno do prázdna, nýbrž se tím vyřknutím a vyposlechnutím proměnilo, ulehčilo a vyřešilo. Jen vzácně pronesl nějaké napomenutí či varování, ještě vzácněji dal radu či dokonce rozkaz; toto jako by mu nepříslušelo, a ti, kdo se mu svěřovali, zjevně také cítili, že to jeho úkol není. Příslušelo mu vzbouzet důvěru a přijímat ji, trpělivě a s láskou naslouchat, ještě nehotové zpovědi tak dopomáhat k úplnosti a pobízet, ať se uvolní a odplyne to, co se v duši nahromadilo či zkornatělo, aby to on mohl přijmout do sebe a zahalit mlčením. (…) Tím, že naslouchal a chápal, jako by na sebe bral spoluvinu a pomáhal ji nést." (378-9)
