Zpovědník

Nedávno jsem si tu zažehral, že Hesseho Hra se skleněnými perlami je upovídaná synkretická nuda. Jenže byl to, přátelé, soud předčasných. Posledních sto stran je skvělých (hle jak je dobré u knih vytrvat až do konce!) - a zejména pak tři alternativní autobiografie hlavního hrdiny jako pohanského přivolávače deště, jako poustevníka v raně křesťanské Gaze a jako indického rádži (a posléze askety). Stále se zde ve variacích vracejí témata napětí mezi aktivitou a kontemplací, mezi službou a ústraním, i otázka vztahu učitel-žák. Následující nedějová ukázka je z druhého životopisu nazvaného "Zpovědník". Vřele doporučuji.

"I v Josefovi dřímal jeden dar, a s léty, když mu vlasy už začínaly bělet, ponenáhlu rozkvetl. Byl to dar naslouchání. Když se u Josefa objevil bratr z některé z osad či nějaké dítě světa, zneklidnění a hnáni svědomím, a vyprávěli mu o svých skutcích, utrpeních, pokušeních a poklescích a líčili svůj život, jak zápasí o dobro a v tom boji podléhají, či nějakou ztrátu a bolest, nějaký smutek, dovedl jim Josef naslouchat, otevřít a odevzdat jim své ucho i srdce, přijmout do sebe jejich strasti i starosti a ukrýt je v sobě, a když tak ze sebe všechno shodili a uklidnili se, zase je propustit. Pozvolna, po dlouhá léta, si ho tento úřad podroboval a činil si z něj svůj nástroj, ucho, jež si získávalo důvěru. Jistá trpělivost, jistá vstřebávavá trpnost a veliká mlčenlivost, to byly Josefovy ctnosti. Stále častěji k němu přicházeli lidé, aby se vyzpovídali, aby se zbavili nahromaděných útrap, a mnozí z nich, byť až k jeho rákosové chýši museli urazit dalekou cestu, nebyli po příchodu a přivítání schopni nalézt v sobě svobodu a odvahu k vyznání, ale kroutili se a styděli, dělali se svými hříchy drahoty, vzdychali a dlouho mlčeli, celé hodiny, a Josef se ke každému choval stejně, ať už příchozí hovořil rád či s odporem, plynně či zajíkavě, ať svá tajemství od sebe vztekle odhazoval či se jimi naparoval. Všichni byli pro něj stejní, jeden jako druhý, ať obžalovávali Boha či sebe sama, ať své hříchy a svá trápení zveličovali anebo zmenšovali, ať se zpovídali ze zabití či pouze z nějaké necudnosti, ať si stěžovali na nevěrnou milou či na promarněnou spásu duše. Nevyděsilo ho, přiznával-li někdo důvěrný styk s démony a zjevně se bratřil s ďáblem, ani se nerozmrzel, když někdo dlouho o všeličem rozkládal a zjevně přitom zamlčoval to hlavní, ani v sobě necítil netrpělivost, když se někdo obviňoval z hříchů iluzorních a vymyšlených. Vypadalo to tak, jako by se mu všechny ty nářky, ta přiznání, obvinění a ty úzkosti svědomí, co mu tam lidé nosili, ztrácely v uchu jako voda v pouštním písku, jako by o tom nic nesoudil a k tomu, kdo se mu zpovídal, necítil ani soucit, ani pohrdání, a přesto, a možná právě proto, všechno, z čeho se mu kdo vyzpovídal, jako by nebylo vyřčeno do prázdna, nýbrž se tím vyřknutím a vyposlechnutím proměnilo, ulehčilo a vyřešilo. Jen vzácně pronesl nějaké napomenutí či varování, ještě vzácněji dal radu či dokonce rozkaz; toto jako by mu nepříslušelo, a ti, kdo se mu svěřovali, zjevně také cítili, že to jeho úkol není. Příslušelo mu vzbouzet důvěru a přijímat ji, trpělivě a s láskou naslouchat, ještě nehotové zpovědi tak dopomáhat k úplnosti a pobízet, ať se uvolní a odplyne to, co se v duši nahromadilo či zkornatělo, aby to on mohl přijmout do sebe a zahalit mlčením. (…) Tím, že naslouchal a chápal, jako by na sebe bral spoluvinu a pomáhal ji nést." (378-9)

The Edge of Sadness

K nedávno na zpátečnících citovanému Edwinu O´Connorovi ještě pár vět. Nedávno jsem totiž dočetl jeho román The Edge of Sadness (1961) a rád bych jej i druhým doporučil, ale bojím se, že cokoliv, co o něm řeknu, potenciální čtenáře spíš odradí. Tak třeba: knížka má víc než čtyři sta stran, z nichž na prvních řekněme tři sta čtyřiceti se nic velkolepého nestane a ani pak, když to přijde, to není zrovna thriller. Navíc vypravěčem a jednou z ústředních postav je farář padesátník, vyléčený alkoholik a fajn chlap, sice schopný s vhledem komentovat dění v sobě i kolem sebe (takže je mnoho řečeno o tom málu, co se stane), avšak ve své obyčejnosti zároveň mající daleko jak k faráři arskému tak k onomu dítě zplodivšímu kořalkovému knězi z Greenovy Moci a slávy. Sám pak patří v románu k těm mladším hrdinům: leccos z toho nejdůležitějšího se totiž netočí kolem něj, ale kolem jednaosmdesátiletého lakomce Charlieho Carmodyho (taková výřečnější kopie pana Burnse ze Simpsonových) a jeho jen ztěžka prohlédnutelných manipulací s lidmi kolem něj. A málem bych zapomněl, že celý ten román si libuje v květnatém znovuříkání již vícekrát řečeného.

A přesto, byť se to zdá k nevíře, celý ten kus stojí za čtení. O´Connor píše civilně a přitom s hloubkou (a leckdy i vtipem) o kněžské každodennosti, o krizi středního věku nepropukající ve velkých dramatech ale v zápasech všedních dní. Všudypřítomné je také téma umírání, které příběhem tuše probublává, až nakonec vyústí v přímou a dechberoucí konfrontaci starého hříšníka Carmodyho se smrtí a v jeden mnohem nečekanější odchod na věčnost.

Z dnešní perspektivy již udivující je onen samozřejmě katolický kontext, v němž se vše odehrává. Dějištěm je bezejmenné, povětšinou irskými imigranty obydlené město na východním pobřeží USA, svět, ve kterém katolická identita nepředstavuje pro nikoho (kromě nejmladší generace) téma. Jsme dosud na počátku šedesátých let dvacátého století a spory mezi liberalismem, konzervatismem a tradicionalismem, které propukly o desetiletí později a které církví zmítají dodnes, nebylo zatím možno ani vytušit. Drama otce Kennedyho a rodiny Carmodyů je tak nechtěně sondou do dnes již neexistujícího vesmíru křesťanské jistoty, v němž byl ateismus (nikoliv hřích, nevěrnost a zápasení s Bohem) prázdným pojmem.

The Edge of Sadness je román, který plyne pomalu, nešetří slovy a od čtenáře vyžaduje čas, který v době internetového klikačství a filmových rychlých střihů, málokdo bude ochoten dát. I když odměna za námahu je značná…

Vím, že teď na počátku svých kariér, ani vy, milí zpátečníci, po O´Connorovi nejspíš nesáhnete. Ale uchovejte jeho jméno v paměti a třeba jednou v důchodu…

O blízkosti dvou pólů

Od mladického aktivismu k depresím a alkoholismu jen o pár desítek let později. Aneb jak se otec Hugh Kennedy stal z nadšeného novokněze osamělým pijákem.

Úryvek z výborného, Pulitzerovu cenu získavšího, leč jisté čtenářské úsílí vyžadujícího románu Edwina O´Connora The Edge of Sadness.

[Pokud tyto stránky čte i nějaký externí zpátečník, který nerozumí a chtěl by, nechť se ozve. Text je možno přeložit.]

            And what I thought about was of course myself: as I was now, nearing fifty, the respected pastor of his parish who was in fact a solitary drinker in his room, dazed most of the time, indifferent to his people, irresponsible in his duties, a spiritually arid priest for whom the wellsprings had dried up, for whom life had been reduced to a problem of concealment and routine. And then the inevitable contrast: the young priest of not too many years ago, zealous, devoted, with fresh a unimpended hopes, whose parish was his life, whose days were active and bus and full of joy. How had the one become the other? The distance between them was the distance between the poles, yet it had been eclipsed, and in no time at all. How? Why?

            Lying there on my bed in the black and silent morning, in this moment of queer lucidity, I found an answer. It was an answer which began back in those early active years, back with the new parish hall, the improved church grounds, the spick-and-span school band, the bridge evenings for the women, the weekly gatherings of men, the outings, the school plays – all those things of which I´d always been so proud, and to which I´d given so much time. And, suddenly, there was the clue before me: the “so much time”. So much time that there had been no time for anything else, and I saw now, in a flash of long postponed revelation, and with a sense of shock and dismay, how little by little the unimportant had become important for me, how those things which belonged properly on the edges of my life had in fact become the center. The young priest, without realizing it, had become little more than a recreation director: a cheerleader in a Roman collar.

            And it had been so easy, so innocent. There are, after all, certain social duties which a priest has towards his parishioners, and if that priest is as I was – energetic and gregarious, with an aptitude for such occasions – these duties and occasions have a way of multiplying. There´s a great attraction to this: he´s doing what he likes to do, and he can tell himself that it´s all for the honor and glory of God. He believes this, quite sincerely, and he finds ample support for such belief: on all sides he´s assured that he is doing the much-needed job of “waking up the parish.” Which is not a hard thing for a young priest to hear; he may even see himself as stampeding souls to their salvation. What he may not see is that he stands in some danger of losing himself in the strangely engrossing business of simply “being busy”; gradually he may find that he is rather uncomfortable whenever he is not “being busy.” And, gradually too, he may find fewer and fewer moments in which he can absent himself from activity, in which he can be alone, can be silent, can be still – in which he can reflect and pray. And since these are precisely the moments which are necessary for all of us, in which spiritually we grow, in which, so to speak, we maintain and enrich the connection with God, then the loss of such moments is grave and perilous. Particularly so for a priest – particularly for a priest who suddenly finds that he can talk more easily to a parish committee than he can to God. Something within him will have atrophied from disuse; something precious, something vital. It will have gone almost without his knowing it, but one day, in a great crisis, say, he will not reach for it – and it will not be there. And then… then he may find that the distance between the poles is not so great a distance after all…

Jsem dřevo, aneb jak měla Lenka už zase pravdu

Ještě si to živě pamatuji: šli jsme ve třech zimní krajinou na Radobýl a Milanova žena povídá, že právě přečetla Norské dřevo. Zeptal jsem se, jestli si to mám taky přečíst. A ona řekla: „Ne.“ A uvedla spoustu dobrých důvodů proč.

Jenomže rok se s rokem sešel a Murakamiho román si mě dál k sobě zval. Nakonec jsem dobré rady uzávorkoval a nalákán potleskem většiny podlehl pokušení. Chovám totiž ve zvláštní oblibě různé coming of age stories a „Bildungsromány“ a tak – prostě příběhy, ve kterých tápající dospívající hrdina postupně přichází na to, kdo je, a učí se, jak žít. A úplně nejlépe, pokud je dotyčný mladistvým géniem, před nímž se otevírá zářná budoucnost (bez komentáře, prosím).

To však není tento případ, protože vypravěč Tóro Watanabe je docela průměrný kluk a na své průměrnosti si zakládá. Ocitne se však na prahu svých vysokoškolských mezi dvěma dívkami: krásnou, melancholicku, mlčenlivou, k psychóze směřující a smrtí přitahovanou Naoko a taky krásnou (i když ne tolik), rozvernou a potrhlou Midori.

Nadechl jsem se a tři sta stran slupl na dva zátahy, neb je to opravdu parádně napsané. Ale, milí zpátečníci, nebuďte jako já, kluk ze Svěrákovy Obecné školy, jemuž v zimě řeknou, aby nelízal zábradlí, a on ho olízne. Knížka mě sice obohatila. Avšak „blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské“.  Teď budu zase muset složitě chudnout…

Už hodnotím a ještě jsem ani pořádně nenapsal, o čem to celé je. Takže: o sexu a o sebevraždách. Sem tam se někdo mladý, aniž by bylo zřejmo proč, zabije, a hrdina Tóru Watanabe pak vybíjí svůj přetlak na náhodných partnerkách a mezi tím se věnuje rozpolcenosti mezi smutnou, v sanatoriu zavřenou Naoko a třeplou Midori.

A proč o tom právě tady psát? Snad proto, že tenhle román je živou klasikou a leckde, třeba v USA, se čte v rámci středoškolských kursů, a bývá opěvován jako nostalgické vyprávění o vyrovnávání se se smrtí a o hledání dospělé odpovědnost a proto, že z jeho stránek čiší… únavná promiskuita.

Tváří v tvář světu japonské univerzity konce šedesátých let, kde se čas mezi prvním ahoj a hupnutím do postele – lze-li Murakamimu věřit - počítal na minuty, člověk docení hodnotu, kterou sexualitě přikládá křesťanství. Zdrženlivost a monogamie rázem vystupují do popředí jako prostředky proti banalizaci sexu. O co všechno vlastně přicházejí lidé, kteří se dělí své tělo na potkání jako o dezert na závěr pěkné konverzace? Sexuální revoluce konce let šedesátých, v jejímž stínu stále žijeme, se odehrávala pod praporem svobody. Ve skutečnosti vytvořila životem otrávené otroky pudů, neschopné porozumět jazyku, jímž se tělo sděluje.

Řeholnice, která prožívá své zasvěcení jako církev očekávající Krista, manželé, kteří se jeden druhému dávají a vytvářejí rodinu jako jeden z nejdokonalejších obrazů Nejsvětější Trojice pod nebem, kněz, který se spolu s Kristem dává církvi, jeho nevěstě, Ti všichni vědí o sexu a o tělesnosti víc než ta jdeme-na-věc mládež, která se prohání nejen Murakamiho knihou.

Nechci být prudérní a nepřejícnou konzervou, která (ač sama není přestárlá) žehrá na mladé, že si užívají… jen mě při četbě Norského dřeva, knížky jinak literárně zdařilé, zamrzela ona hodnotová plochost. Jakkoliv se totiž autor snaží svého zpočátku jen na sebe a na vlastní ukojení myslícího hrdinu přivést k citové a vztahové zralosti, přece se tak děje v kontextu životní filosofie „vycucej život na dřeň… a potom, ať přijde potopa“.  

Nezbývá než konstatovat, že Lenka měla zase pravdu. Kdybych si místo téhle ladně psané, prázdné japonské exotiky přečetl raději znovu třeba Janu Eyrovou, jistě bych méně želel.

Jaký kus cesty jsme za dvě stě let urazili: od ženy, která je ochotna pošlapat své štěstí a odmítne se darovat bez slibu a bez prstenu, když zjistí, že její nastávající je již poután zcela formálním sňatkem s jinou, k ženám, které náhodnému partnerovi sdělují své jméno až ráno po probuzení.  

Zas žehrám. Provinil jsem se proti zpátečníkovskému kodexu chválení (a přehlížení nechválitelného). Mea culpa.

Francouzský duel

Nebudu psát o dnešních volbách, které rozhodly o příštím obyvateli Elysejského paláce, ale o dvou klasických románech, které jsem v poslední době zhltnul.

První je dílo mého milovaného François Mauriaca Farizejka. Pojednává (jak se dalo očekávat) o nábožné ženě, která svojí rigorózností, viděním světa a vůlí a schopnostmi tyto své názory vnucovat druhým ničí život lidí kolem sebe. Jako by Mauriac dokázal ve svých dílech (a v tomto především) popsat místy antagonický postoj víry a náboženství dlouho před tím, než se rozšířilo zpopularizované učení Barthovo na toto téma. Není nutno dodávat, že katolický autor lépe chápe potřebu náboženství pro udržení víry, ale nezatajuje ani jeho stinné stránky. Je to právě náboženství, které dovoluje ženě, jež může zcela upřímně prohlásit, že vždy hledala jen Boží slávu a blaho svých bližních, zaujmout postoj za pro lidi nezbořitelnou hradbou popsanou v tomto úryvku:

„Ale paní Brigita nechtěla nic slyšet. Byla zraněna a odpouštěla urážku, které se jí dostalo. Byla to stejná reakce, jakou vždy volila vůči lidem, kteří se domnívali, že ji musí upozornit na to, že nemá pravdu, nebo na bezpráví jež spáchala; daleka toho, aby to uznala bila se v prsa, nastavila i levou tvář a prohlásila, že je to výborné, že je takto zneuznána a špiněna, a přidala další očko k pevnému předivu své dokonalosti a svých zásluh, do něhož se celá zavíjela a na kterém nikdy nepřestala pracovat. Tento postoj obyčejně působil, že lidé ztráceli trpělivost a byli dohnáni k nadávkám, z nichž paní Brigita vytěžila tím větší prospěch před svým vlastním svědomím a před Bohem.“

Mauriac je jediný mne známý francouzský spisovatel, který na dně svého srdce chová něco podobného jako já, a proto jej mám tak rád.

S Chudou ženou od Léona Bloya je to úplně jinak. Před pěti lety jsem ji přestal číst pro nezáživnost, tentokrát jsem ji dokončil přes mnohé problémy. První z nich je čistě formální a je to až manýristická barvitost. Jeden ze současníků nařkl Bloya, ne zcela neoprávněně, že nedokáže napsat dvě řádky bez toho, aby užil slovo lejno. Kdybych se snažil o co nejabsurdnější popis ženského těla, určitě bych tento následující nepřetrunfnul na první pokus:

„Byla ostatně nepěkně stavěná, ramenatá, měla krátké hrdlo i život a její ňadra, kdysi hnětená neumělýma rukama, byla nejspíš pod tou velmi zřídka pranou košilí plastická jako telecí čtvrť vyválená v prachu, na kterou se psi, zahnaní na útěk, ještě nachvat vymočili.“

Není třeba dodávat, že v Bloyově románu je nemyslitelné, aby tyto ňadra ve tvaru chvatně pomočené telecí čtvrtky, náležela nějaké kladné hrdince. Jazyk zatéká často do takových zákrut, že pro dnešního čtenáře může rozvažování nad neustále se vršícími metaforami zabrat víc času než samotné čtení knihy. Pokud to tedy, jako já, nevzdá.

Druhá a vážnější námitka proti románu, je ta, že nesdílím velkou část Boyových náhledů na Boha, svět a člověka. Jeho svět i postavy jsou černobílé. Klotylda navzdory létům obrových útrap nejeví nejmenší známky netrpělivosti a navzdory svému minimálnímu vzdělání vede teologické debaty, které těžko stíhám sledovat jazykem typickým pro … francouzské románové hrdinky.

Nevím, jestli je třeba ochrana Boží před mstivou záští zlých nebožtíků. Nevím, jestli se za hodinu strávenou v manželském loži (tato rozkoš je vykoupená utrpením tisíců) pod ním navrší 6000 mrtvol celého světa. Nevím, jestli je možné a vhodné, jak román demonstruje, vyprosit si u Boha za cenu svého života spravedlnost na svých nepřátelích (rozuměj smrt a šílenství). Kdyby tomu tak bylo, pak by Chudá žena stála za doporučení k přečtení.

Dokud mne ale vaše argumenty nepřesvědčí o opaku, nebudu mít tuto knihu za víc než dobové svědectví o slepém ramenu dozvuků jansenistické zbožnosti promíšené s pověrčivostí. Neříkám, že kniha nemá pěkné momenty, ale v jejím celku jsem ji pochopil pouze jako opěvování něčeho, co neexistuje.

Pýchu a předsudky stranou

Jako příspěvek k někdejší úvaze a debatě, jestli jsem žena, nebo muž, píši několik dojmů z mé nedávné četby nejslavnějšího díla Jane Austenové, ikonické to autorky pro mnohé generace dospívajících dívek. Nebudu se rozepisovat o ději nebo literárních kvalitách díla a omezím se na popis hlavní přednosti a nedostatku. Na úspěchu románu se podepsal především jeho vzdušný styl, docela rychlý tok děje prošívaný zhusta lehkou ironií. Naopak především mužské charaktery občas šustí papírem.

Přiznám se, že nemám pročtené pubertální dívčí románky současnosti, ale velmi by mne překvapilo, kdyby některý z nich v sobě spojoval takové literární kvality, nadhled a řadu mravně pozitivních narativů bez špetky moralizování. Namátkou vybírám některé vůdčí narativy, které se mi líbí:

- Romantická láska není nezvladatelné hnutí a člověk má do značné míry svobodu v tom, jestli se do tohoto stavu dostane (stejně jako jsou ženy nositelkami děje, tak jsou také v centru narativů, pročež tento narativ destiluji z postoje Elizabeth a Jane, nikoliv od pana Darcyho, který je nekontrolovatelně stržen citem pouze kvůli tomu, aby příběh fungoval. V centru nicméně stoji odlišné postoje dvou hlavních hrdinek).

- Romantická láska není jediným možným správným důvodem pro manželství (Charlotte Lucasová zařizuje sobě i manželovi pěkný život, ačkoliv k němu cítí pramálo citové náklonnosti. Oproti tomu manželství Bennetových či Wickhamových, kde cit zpočátku nechyběl, stěží přispívalo k životní radosti)

- Je nebezpečné bez důkazu předpokládat, že špatný člověk se polepšil. (Wickham)

- První dojmy mohou klamat (původní název románu je First impressions)

- Interpretace faktů se může zcela lišit na základě předpokladů/předsudků, se kterými vstupujeme do hermenautického kruhu (zvláště zábavně to lze vidět na paní Bennetové, pro kterou se může interpretace čehokoliv obrátit o 180° během dvou vteřin, pokud ji to vyhovuje v jejích plánech)

- Svojí svéhlavostí si lze zničit život, aniž bychom si toho ve své zabedněnosti a neschopnosti naslouchat všimli (Lyida Bennetová)

- Naše názory pocházejí často spíše z našich limitů než racionální úvahy (Mary Bennetová raději čte a pokládá se za moudrou, protože za krásnou se považovat nemůže)

- Základní životní postoje i zdařilost života je často ovlivněna ještě víc než geny a výchovou blízkými a přáteli (důležitými druhými) v dětství a mládí (Kitty se uklidňuje, když je vymaněna z vlivu Lydie)

- Milé čtenářky, právě proto, že jste mladé a hodné, cítím povinnost vám říci, že někteří lidé nejsou tak dobromyslní jako vy, ale tváří se tak, protože jsou to manipulativní svině. Dejte si na ně pozor. (Přiznávám, že tento narativ není výjimečný ani v moderních dílech pro mladé)

A bylo by toho jistě víc, ale tato kvantita snad stačí na vyjádření mého zármutku nad tím, že je toto čtivé dílo s jiskrou opomíjeno dnešní mládeží.

Helena, Tomáš aneb dobrodružné večery se svatými

Ačkoli pro mě četba životopisů (neřku-li životopisů svatých) dosud nepředstavovala lákadlo, jemuž bych chtěla věnovat tu trochu volného času, který mám, vše se změnilo, když manžel objednal životopis Sv. Heleny od E. Waugha a životopis Sv. Tomáše Akvinského od G.H. Chestertona.

Nasnadě je ptát se, čím to je. První odpověď, která se nabízí sama sebou, je, že oba autoři uměli psát. Ano, Helena i Tomáš Akvinský jsou dobře napsané knihy. Velmi dobře napsané knihy.

Zadruhé, obě biografie jsou do značné míry historicky věrohodné. Chesterton si nevymýšlí (a nedomýšlí) vůbec, Waugh trochu (ale dlužno dodat, že se k většině autorských korekcí čestně přiznává hned v úvodu).

Zatřetí, zajímavým rysem obou životopisů je, že to vlastně životopisy ani nejsou. Chesterton se více, než samotným Tomášem a jeho životem zabývá historickou situací doby; Waugh zase Helenu napsal jako dobrodružný román odehrávající se na sklonku Římského impéria.

Navzdory tomu, že oba autoři kolem svých ústředních postav spíše krouží a obcházejí, nakonec čtenáři před očima vyvstává velice plastický obraz obou svatých hrdinů; Helena i Tomáš se v průběhu četby z poněkud vzdálených a občas úsměvných nebo nepochopených postav dějin církve (tlouštík Tomáš a hloubka jeho filosofických argumentů) stávají živoucími osobami, se kterými člověk nejenže může obcovat ve společenství svatých, ale se kterými obcovat také touží.

Pokud se vám tyto knihy ještě do ruky nedostaly, vřele doporučuji. Jsou poutavé, dobrodružné (a Chestertonovi se podařilo udělat dobrodružství i ze Summy Teologické!), relativně krátké, hluboké. Po jejich přečtení člověk snadno zjistí, že chce víc - vědět víc, modlit se víc, důvěřovat víc a více se odevzdávat do rukou Božích.

Nezdravá četba

Pokud by vás zajímala nejednoznačná kniha napsaná Rusem na počátku dvacátého století o Německu první poloviny století šestnáctého, o ženě, která je možná světicí, možná čarodějnicí a možná psychicky chorou, o magii, inkvizici, luteránství, scholastice, fantastických viděních, sporu vášně a asketismu, o posedlosti člověkem i ďáblem, o humanismu, čarodějnických sabatech a o nocích probděných na modlitbách, pak je Brjusovův Ohnivý anděl románem pro vás. Příběh vás vykolejí a zmate. A tak jako na začátku spolu s vypravěčem Ruprechtem nebudete tušit, kdo je vlastně ta záhadná a intenzivní Renáta, nebudete to vědět ani na konci. Kdybych – pamatuješ, Milane, na Aničku? – před několika lety nepotkal právě takovou ženu, možná čarodějku, možná svatou a skoro jistě duševně nemocnou, byl bych to celé považoval za příliš velkou fantasmagorii.

Pár poznámek k O´Brienově verzi konce světa

Konečně jsem dočetl z mnoha stran doporučovanou Apokalypsu (Father Elijah: An Apocalypse, 1996, česky: Triality, 1998) od kanadského katolického spisovatele od Michaela D. O´Briena. Hrdina románu, karmelitán otec Elijáš, holocaust přeživší a ke křesťanství konvertovavší Žid, je zde papežem povolán z klášterního ústraní v Haifě zpět do světa, aby se utkal s antikristem v podobě evropského prezidenta, který je v autorově vesmíru nejmocnějším mužem světa. Příběh se tváří jako mysteriózní thriller, jako jakási katolická verze „danbrownovek“, které jsem nečetl, které však jistě budou o něco rychlejší a čtivější, neboť O´Brien často – snad až příliš často – nechává postavy mudrovat. Leckdy to mudrování není hloupé, ale zpomaluje děj a více by mu slušel formát eseje než románové kapitoly.

Škarohlídství si však nechám o odstavec, dva dál. Prozatím ještě k tomu, co mě potěšilo až nadchlo. Zaujal mě především po většinu doby v ději jen nepřímo přítomný (a přitom všudypřítomný) úhlavní záporák Prezident, jenž je dokonale střiženým profesionálním sympaťákem, laskavcem, všeznalcem a všeumělem, jakousi kvazispasitelskou postavou obamoidního ražení. Podobně jako zmíněný americký Barack, který Spojeným státům a světu sliboval sebe jako naději, hlásá i onen evropský prezident jakousi vágně náboženskou vizi, v jejímž středu stojí sám, a která slibuje „zlatý věk“. Podobné časné náhražky shůry pocházejícího Božího království jsme měli ve 20. století hned několikery a vždy to dopadlo děsně. A O´Brien moudře právě nacismus a komunismus s novou, citlivěji se tvářící nabidkou politické spásy spojuje. Román vznikl ještě před Obamovým prezidentstvím, ale v lecčems na něj sedí a v lecčems odpovídá i našim evropsko-unijním poměrům, neb i tu zažíváme jakousi postupující plíživou diktaturu sekulárního humanismu. O´Brienův prezident je prostě povedený amůj jásot tlumí jen skutečnost, že podobnou postavu ještě lépe napsal už o téměř století dříve Solovjov ve své geniální Legendě o Antikristu. Takže nihil novi sub sole.  

Též analýza poměrů v církvi v desetiletích po 2. vatikánském koncilu je většinou dost přesná a zábavně kousavá, což mohu - jako bytost, jež měla se západoevropským neo-katolictvím nedávno tu čest - patřičně ocenit.

To, co autor popisuje, je pohledem dnešního čtenáře vlastně alternativní minulost s důvěrně známými, byť přímo nejmenovanými postavami. V papeži lze snadno poznat Jana Pavla II. v „Dottrině“ kardinála Ratzingera, v Donu Matteovi Padre Pia. Stávají se tak aktéry v teologickém thrilleru a tlumočníky O´Brienovy vize církve, vize, kterou bych leckdy podepsal, ale – a tady už zpět ke kritice – přeci jen příliš černobílé. Kladní hrdinové mluví všichni jedním hlasem – v rozhovorech často nelze jasně rozlišit, kdo má zrovna slovo – a mezi záporáky je to podobně. Odstíny neexistují – žádné barvy, žádná šedá, jen černá a bílá. To je jistě dáno i tím, že se autor primárně inspiroval biblickou Knihou zjevení, která též líčí situaci, kdy jsou jedni ovečkami a druzí kozly a basta. Jenomže předapokalyptický svět, ve kterém žijeme, zdá se mi přeci jen trochu složitější. O´Brienovo líčení vztahu církve a světa je – Pospíšilovým pojmoslovým – příliš eschatologistické a málo inkarnacionistické. Totiž z onoho dvojjediného pravidla, už v Listu Diognetovi obsaženého: „Buď křesťane ve světě, ale ne ze světa!“ zdůrazňuje hlavně tu druhou půli. Je prý třeba se zejména oddělit od hříšné společnosti a postavit se vůči ní do kontrastu. Důraz na pokračování Kristova vtělení, které se v křesťanském životě projevuje sestoupením do bolestí světa a jejich sdílením, tu schází.

Bez ohledu na teologické finesy, pak za nejzásadnější problém románu, považuji, jeho literární úroveň. Autor jako by váhal, zda chce napsat spíš thriller nebo kázání a tím tápáním pokazil oboje. Přílišné ideologično beletrii nesluší, i když jde o ideologično zdravě pravověrné. Ty nejlepší katolické romány nejsou kazatelské, nepotřebují dlouhé filosofující a moralizující vložky, ale skrývají duchovní rovinu v samotném příběhu (viz Pán prstenů nebo Waughův Brideshead Revisited). O´Brienovi se podařilo napsat pěkný komentář k moderním dějinám církve na Západě, ale jako romanopisec i jako autor duchovní literatury selhává. Často jsem se nudil, často jsem kroutil hlavou nad neobratnými větami, často jsem se ošíval, když mi pod rouškou rozhovoru mezi postavami byla předkládána homilie. Ale byť se nejedná o dobrou literaturu, nezdráhal bych se knihu zbožným duším doporučit, neboť na rozdíl od mnohé dobré literatury, není duchovně škodlivá.

Stručný návod jak nepochopit Slávu

Když jsem před dvaceti měsíci trpěl odtržeností od své kultury, milovaných i jazyka, poslouchával jsem po večerech Kritický klub Jana Rejžka a sledoval mé hmyzí spolubydlící. Po jedné ódě Vladimíra Justa na nově vydanou knihu jsem si zapsal na desky mého sešitu s francouzskou gramatikou stručnou poznámku Kehlmann – Sláva. Tuto noticku jsem objevil, knihu zakoupil a sešit vyhodil.

Z autora se vyklubal jeden z nejvýznamnějších současných německých spisovatelů, který se ve svých dílech zabývá především uměleckou aplikací vědeckých teorií (především na pomezí fyziky a filosofie). Z románu zase hodnotné čtení na večer.

Dílo je složeno z devíti příběhů, které se o sebe otírají a narážejí do sebe, přesto se nejedná o nápaditě koncipovanou povídkovou sbírku, ale je to románový patvar bez hlavního hrdiny.

Zastřešujícími tématy díla jsou moderní doba, technologie a to jak ovlivňují naší touhu po životě. Do necelých 140 stran dokázal autor vtisknout řadu působivých a funkčních stylistických postupů a především odvyprávět dost příběhů, nebo spíše charakterů. Šedivý technik pocítí moc, když jsou na jeho mobil přesměrovány hovory někoho jiného, slavný herec začne žít novým životem jako svůj vlastní imitátor, a vedoucí pracovník telekomunikační firmy zjišťuje, že lze žít dvojím životem a že z něj nelze vycouvat.

Zvláště zajímavé jsou dvě epizody. Tou první je internetový post na internetu závislého diskutéra. Tato část je plná počítačového slangu, moderních klišé, plytkosti a životní prázdnoty člověka, který nedokáže bez internetu žít jediný den. Čtenář může vycítit obojí – existenciální prázdnotu takového života i neschopnost dotyčného ji zahlédnout. Ulita prefabrikovaných názorů, jimiž interpretuje svět, poslepovaných podle zvláštního vzorce mu nedávají možnost vyjít ze sebe.

Druhá je snad ještě zajímavější. Velmi inteligentní a nezávislá stařenka zjišťuje, že rakovina nachýlila její život, a tak se rozhodně ukončit jej za pomoci švýcarských odpomáhačů. Ví, že to je nejrozumnější řešení, a to ji nutí neváhat, ale zároveň si uvědomuje, že je pouhou postavou příběhu, a tak vytrvale přemlouvá autora, aby ji nenechával umírat, aby ji ještě dal čas, ačkoli není nic, na čem by v tomto světě lpěla. Toto bioetické téma tvoří pouze podkreslení pro něco docela jiného – velmi podivný ale i krásný důkaz Boží existence.

„Ale Rosalie, na tak, odpověděl jsem. Máš rakovinu. Tak jako tak umřeš. Když cestu přerušíš, nezachrání tě to.

Mohl by se z toho vyvinout jiný příběh , říká. Mohla bych dva týdny objevovat život. Dělat věci, které jsem nikdy nedělala . Mohl by to být jeden z těch příběhů, že si člověk dostatečně necení přítomnosti a že má vždycky žít tak, jako by za pár dní mělo být po všem. Mohl by to být pozitivní a … jak se tomu říká?

Životu přitakávající. Říká se tomu životu přitakávající příběhu“

Podtónem celého románu je to, že realita a smyšlenka k sobě často nemají tak daleko, jak by se mohlo zdát. Mezi těmito kategoriemi existuje dokonce čilá výměna – virtuální realita může náš život ovlivnit více než ta tvrdá. Prvky magického realismu nejsou natolik rozvinuté, aby kazily četbu.

A celkové resumé? Nemyslím si, že bych pochytal většinu z toho, z autor sděluje. I toho, co jsem pochopil je docela dost na tak útlou knížku. Co mi ale nejde do hlavy je, proč se vlastně kniha jmenuje Sláva.