Zpovědník

Nedávno jsem si tu zažehral, že Hesseho Hra se skleněnými perlami je upovídaná synkretická nuda. Jenže byl to, přátelé, soud předčasných. Posledních sto stran je skvělých (hle jak je dobré u knih vytrvat až do konce!) - a zejména pak tři alternativní autobiografie hlavního hrdiny jako pohanského přivolávače deště, jako poustevníka v raně křesťanské Gaze a jako indického rádži (a posléze askety). Stále se zde ve variacích vracejí témata napětí mezi aktivitou a kontemplací, mezi službou a ústraním, i otázka vztahu učitel-žák. Následující nedějová ukázka je z druhého životopisu nazvaného "Zpovědník". Vřele doporučuji.

"I v Josefovi dřímal jeden dar, a s léty, když mu vlasy už začínaly bělet, ponenáhlu rozkvetl. Byl to dar naslouchání. Když se u Josefa objevil bratr z některé z osad či nějaké dítě světa, zneklidnění a hnáni svědomím, a vyprávěli mu o svých skutcích, utrpeních, pokušeních a poklescích a líčili svůj život, jak zápasí o dobro a v tom boji podléhají, či nějakou ztrátu a bolest, nějaký smutek, dovedl jim Josef naslouchat, otevřít a odevzdat jim své ucho i srdce, přijmout do sebe jejich strasti i starosti a ukrýt je v sobě, a když tak ze sebe všechno shodili a uklidnili se, zase je propustit. Pozvolna, po dlouhá léta, si ho tento úřad podroboval a činil si z něj svůj nástroj, ucho, jež si získávalo důvěru. Jistá trpělivost, jistá vstřebávavá trpnost a veliká mlčenlivost, to byly Josefovy ctnosti. Stále častěji k němu přicházeli lidé, aby se vyzpovídali, aby se zbavili nahromaděných útrap, a mnozí z nich, byť až k jeho rákosové chýši museli urazit dalekou cestu, nebyli po příchodu a přivítání schopni nalézt v sobě svobodu a odvahu k vyznání, ale kroutili se a styděli, dělali se svými hříchy drahoty, vzdychali a dlouho mlčeli, celé hodiny, a Josef se ke každému choval stejně, ať už příchozí hovořil rád či s odporem, plynně či zajíkavě, ať svá tajemství od sebe vztekle odhazoval či se jimi naparoval. Všichni byli pro něj stejní, jeden jako druhý, ať obžalovávali Boha či sebe sama, ať své hříchy a svá trápení zveličovali anebo zmenšovali, ať se zpovídali ze zabití či pouze z nějaké necudnosti, ať si stěžovali na nevěrnou milou či na promarněnou spásu duše. Nevyděsilo ho, přiznával-li někdo důvěrný styk s démony a zjevně se bratřil s ďáblem, ani se nerozmrzel, když někdo dlouho o všeličem rozkládal a zjevně přitom zamlčoval to hlavní, ani v sobě necítil netrpělivost, když se někdo obviňoval z hříchů iluzorních a vymyšlených. Vypadalo to tak, jako by se mu všechny ty nářky, ta přiznání, obvinění a ty úzkosti svědomí, co mu tam lidé nosili, ztrácely v uchu jako voda v pouštním písku, jako by o tom nic nesoudil a k tomu, kdo se mu zpovídal, necítil ani soucit, ani pohrdání, a přesto, a možná právě proto, všechno, z čeho se mu kdo vyzpovídal, jako by nebylo vyřčeno do prázdna, nýbrž se tím vyřknutím a vyposlechnutím proměnilo, ulehčilo a vyřešilo. Jen vzácně pronesl nějaké napomenutí či varování, ještě vzácněji dal radu či dokonce rozkaz; toto jako by mu nepříslušelo, a ti, kdo se mu svěřovali, zjevně také cítili, že to jeho úkol není. Příslušelo mu vzbouzet důvěru a přijímat ji, trpělivě a s láskou naslouchat, ještě nehotové zpovědi tak dopomáhat k úplnosti a pobízet, ať se uvolní a odplyne to, co se v duši nahromadilo či zkornatělo, aby to on mohl přijmout do sebe a zahalit mlčením. (…) Tím, že naslouchal a chápal, jako by na sebe bral spoluvinu a pomáhal ji nést." (378-9)

Solženicyn - diagnostik nemoci Západu

Seminární spolubratr Ondřej mě upozornil na tuto pozoruhodnou Solženicynovu přednášku nacházející se na jinak mírně podivném serveru.

Spisovatel se mi tu jeví jako výtečný diagnostik, který trefně upozorňuje na západní inflaci občanských práv na úkor občanských povinností, na otupující roli médií, na erozi statečnosti bez níž jsou sebevyspělejší civilizace neudržitelné i na duchovní důsledky blahobytu.

Terapie je však v textu obsažena jen v náznacích. A musel jsem se ptát, zda by pokus o politické řešení problémů Solženicynem představených nevedlo k autoritativnímu, ne-li fašistickému státu.

Zajímalo by mě, co by Solženicyn říkal současnému Putinovu Rusku. Není dnes na Východě stejný konzumismus jako na Západě, jen svobod méně?

Už aby ta inteligence přestala kritizovat...

Z pastorační příručky otce Aloise Štorka "Soustavné vedení duší" (1931) slova jako šitá Aidanovi na míru:

Také nutno žádati, aby inteligence, chce-li dospět k opravdové ctnosti, se ukáznila v četbě. Nečetla vše, co dostane do rukou a čísti nemusí, vybírala to nejlepší, omezovala se ohledně novin a zábavné literatury a duchovní četbu si vždy dojednala se zpovědníkem. Leckterý penitent prodělá nemalé boje než toto provede. 

Ještě nesnadnější práci máme, chceme-li inteligentním penitentům odvyknouti vrozené kritizování všeho, co vidí, slyší a čtou. A přece patří k vyspělosti duchovní, že netvoříme úsudek o všem, co vnímáme, že z vyšších důvodů dovedeme se i úsudku zdržet, podle známé zásady: Sapientis est judicium suspendere. Kdo ukvapeně o všem soudí a úsudek ihned pronáší, projevuje duševní nezralost. Tou je značně zatížena dnešní lidská společnost a moderní kulturní život tuto kritizující chorobu stále pěstuje a živí. Ani katolíkům není snadno se tomu ubrániti. Duše po dokonalosti toužící musíme však hledět z toho vyléčit.

Jako bonus pak s předchozím naprosto nesouvisející citát z téže knihy, jenž se nyní, osmdesát let po napsání, jeví jako těžké fantastično:

Holandsko má asi nejvzornější a nejčetnější rodiny ze všech katolických zemí, má však také poměrně nejvíce kněžských, řeholních a misijních povolání.

Ach, kdeže loňské sněhy jsou...

Nepřestávám žasnout nad tím, jak rychlá může být dekatolizace kdysi echtovně katolických oblastí.

Seď ve své cele jako v ráji...

Tento Romualdův příznačně kratičký a výživný návod k duchovnímu životu pro poustevníky je obsažen v díle Vita quinque fratrum eremitarum (k. 19) biskupa Bruna Querfurtu. Jelikož překládat překlad mi přijde hloupé a latinský originál jsem nikde na internetu nevyšťoural, musíme se opět spokojit s angličtinou:

Sit in your cell as in paradise. Put the whole world behind you and forget it. Watch your thoughts like a good fisherman watching for fish. The path you must follow is in the Psalms—never leave it.

If you have just come to the monastery, and in spite of your good will you cannot accomplish what you want, take every opportunity you can to sing the Psalms in your heart and to understand them with your mind.

And if your mind wanders as you read, do not give up; hurry back and apply your mind to the words once more.

Realize above all that you are in God’s presence, and stand there with the attitude of one who stands before the emperor.

Empty yourself completely and sit waiting, content with the grace of God, like the chick who tastes nothing and eats nothing but what his mother brings him.

The Edge of Sadness

K nedávno na zpátečnících citovanému Edwinu O´Connorovi ještě pár vět. Nedávno jsem totiž dočetl jeho román The Edge of Sadness (1961) a rád bych jej i druhým doporučil, ale bojím se, že cokoliv, co o něm řeknu, potenciální čtenáře spíš odradí. Tak třeba: knížka má víc než čtyři sta stran, z nichž na prvních řekněme tři sta čtyřiceti se nic velkolepého nestane a ani pak, když to přijde, to není zrovna thriller. Navíc vypravěčem a jednou z ústředních postav je farář padesátník, vyléčený alkoholik a fajn chlap, sice schopný s vhledem komentovat dění v sobě i kolem sebe (takže je mnoho řečeno o tom málu, co se stane), avšak ve své obyčejnosti zároveň mající daleko jak k faráři arskému tak k onomu dítě zplodivšímu kořalkovému knězi z Greenovy Moci a slávy. Sám pak patří v románu k těm mladším hrdinům: leccos z toho nejdůležitějšího se totiž netočí kolem něj, ale kolem jednaosmdesátiletého lakomce Charlieho Carmodyho (taková výřečnější kopie pana Burnse ze Simpsonových) a jeho jen ztěžka prohlédnutelných manipulací s lidmi kolem něj. A málem bych zapomněl, že celý ten román si libuje v květnatém znovuříkání již vícekrát řečeného.

A přesto, byť se to zdá k nevíře, celý ten kus stojí za čtení. O´Connor píše civilně a přitom s hloubkou (a leckdy i vtipem) o kněžské každodennosti, o krizi středního věku nepropukající ve velkých dramatech ale v zápasech všedních dní. Všudypřítomné je také téma umírání, které příběhem tuše probublává, až nakonec vyústí v přímou a dechberoucí konfrontaci starého hříšníka Carmodyho se smrtí a v jeden mnohem nečekanější odchod na věčnost.

Z dnešní perspektivy již udivující je onen samozřejmě katolický kontext, v němž se vše odehrává. Dějištěm je bezejmenné, povětšinou irskými imigranty obydlené město na východním pobřeží USA, svět, ve kterém katolická identita nepředstavuje pro nikoho (kromě nejmladší generace) téma. Jsme dosud na počátku šedesátých let dvacátého století a spory mezi liberalismem, konzervatismem a tradicionalismem, které propukly o desetiletí později a které církví zmítají dodnes, nebylo zatím možno ani vytušit. Drama otce Kennedyho a rodiny Carmodyů je tak nechtěně sondou do dnes již neexistujícího vesmíru křesťanské jistoty, v němž byl ateismus (nikoliv hřích, nevěrnost a zápasení s Bohem) prázdným pojmem.

The Edge of Sadness je román, který plyne pomalu, nešetří slovy a od čtenáře vyžaduje čas, který v době internetového klikačství a filmových rychlých střihů, málokdo bude ochoten dát. I když odměna za námahu je značná…

Vím, že teď na počátku svých kariér, ani vy, milí zpátečníci, po O´Connorovi nejspíš nesáhnete. Ale uchovejte jeho jméno v paměti a třeba jednou v důchodu…

O blízkosti dvou pólů

Od mladického aktivismu k depresím a alkoholismu jen o pár desítek let později. Aneb jak se otec Hugh Kennedy stal z nadšeného novokněze osamělým pijákem.

Úryvek z výborného, Pulitzerovu cenu získavšího, leč jisté čtenářské úsílí vyžadujícího románu Edwina O´Connora The Edge of Sadness.

[Pokud tyto stránky čte i nějaký externí zpátečník, který nerozumí a chtěl by, nechť se ozve. Text je možno přeložit.]

            And what I thought about was of course myself: as I was now, nearing fifty, the respected pastor of his parish who was in fact a solitary drinker in his room, dazed most of the time, indifferent to his people, irresponsible in his duties, a spiritually arid priest for whom the wellsprings had dried up, for whom life had been reduced to a problem of concealment and routine. And then the inevitable contrast: the young priest of not too many years ago, zealous, devoted, with fresh a unimpended hopes, whose parish was his life, whose days were active and bus and full of joy. How had the one become the other? The distance between them was the distance between the poles, yet it had been eclipsed, and in no time at all. How? Why?

            Lying there on my bed in the black and silent morning, in this moment of queer lucidity, I found an answer. It was an answer which began back in those early active years, back with the new parish hall, the improved church grounds, the spick-and-span school band, the bridge evenings for the women, the weekly gatherings of men, the outings, the school plays – all those things of which I´d always been so proud, and to which I´d given so much time. And, suddenly, there was the clue before me: the “so much time”. So much time that there had been no time for anything else, and I saw now, in a flash of long postponed revelation, and with a sense of shock and dismay, how little by little the unimportant had become important for me, how those things which belonged properly on the edges of my life had in fact become the center. The young priest, without realizing it, had become little more than a recreation director: a cheerleader in a Roman collar.

            And it had been so easy, so innocent. There are, after all, certain social duties which a priest has towards his parishioners, and if that priest is as I was – energetic and gregarious, with an aptitude for such occasions – these duties and occasions have a way of multiplying. There´s a great attraction to this: he´s doing what he likes to do, and he can tell himself that it´s all for the honor and glory of God. He believes this, quite sincerely, and he finds ample support for such belief: on all sides he´s assured that he is doing the much-needed job of “waking up the parish.” Which is not a hard thing for a young priest to hear; he may even see himself as stampeding souls to their salvation. What he may not see is that he stands in some danger of losing himself in the strangely engrossing business of simply “being busy”; gradually he may find that he is rather uncomfortable whenever he is not “being busy.” And, gradually too, he may find fewer and fewer moments in which he can absent himself from activity, in which he can be alone, can be silent, can be still – in which he can reflect and pray. And since these are precisely the moments which are necessary for all of us, in which spiritually we grow, in which, so to speak, we maintain and enrich the connection with God, then the loss of such moments is grave and perilous. Particularly so for a priest – particularly for a priest who suddenly finds that he can talk more easily to a parish committee than he can to God. Something within him will have atrophied from disuse; something precious, something vital. It will have gone almost without his knowing it, but one day, in a great crisis, say, he will not reach for it – and it will not be there. And then… then he may find that the distance between the poles is not so great a distance after all…

Moudra medvěda Urse II

Přečetl (spíš pročetl) jsem dalšího Balthasara. Je to kouzelník s jazykem, jehož překladatelům nezávidím a jemuž sám - i v češtině - rozumím tak každou druhou větu. Leckdy mi však učaruje. Viz následující ukázky o kněžství a o kontemplaci.

A málem bych zapomněl: ona kniha (i v češtině v CDK vyšedší) se jmenuje Cesty k ujasnění a dotyčný velikán si v ní na samém vrcholu vnitrocírkevní krize sedmdesátých let dovolil upozornit, že stará obnošená slova jako "svatí", "papež" a "eucharistická adorace" nepatří do smetí.

z "Apologie kontemplace"

Velcí Boží poslové téměř vždy přicházejí po dlouhé době strávené v poušti. Je nesprávné myslit si, že tuto dobu budou dodatečně považovat za promeškanou, nebo pouze za překonanou či doslovně špatně pochopenou. Bez Manresy by nebylo Ignáce, bez Subiaca by nebylo Benedikt, bez cely v otcovském domě by nebylo Kateřiny. Bez transjordánské pouště by nebylo „hlasu volajícího na poušti“, který připravuje cestu Páně. Jakým způsobem se v životě křesťana tato poušť projeví, když před ní neuteče, nemůže předem říci. Je však dobře, že s ní počítá a ponechá jí prostor. Snad se nachází ve středu toho, k čemu je povolán. Pouští a holou skálou může být i vězení, koncentrační tábor, satelitní existence, první kruh pekla, onkologické oddělení. Velké dílny Boha, který se tu vynořuje jako prapohoří za zničenou lidskou krajinou. Nechybí ani malé nepatetické dílny: šedá jednotvárnost kancelářské a tovární existence, zklamání člověkem, osamělost ve stáří, kdy opadává listí života a lze už očekávat jen málo nebo nic, kdy se vyžaduje nikým nepochválená statečnost denně, v každou hodinu: kde vzít sílu, ne-li z odevzdání se nosnému základu? Uvadající, zhasínající život nemyslí při takovém předávání na „zásluhy“, a to je dobře. Zahanbeně pociťuje svou totální bezvýznamnost, ale v tomto zpokornění se má cítit blízko chudoby samého základu, který je tak hluboko skryt v jeho odevzdání.“

Mnich se dobrovolně již předem postavil na konec, kam to člověka ve světě pozvolna a neúprosně unáší, do naprosté obnaženosti před Bohem. Pokud toto obnažení umírajícího bude ryzím sebepřenecháním, nabude u Boha převahu, a tento okamžik, umírajícím souhlasně přijatý a přivlastněný, se může stát smírem za mnohé svévolné jednání bez Boha; nic nestojí v cestě, aby toto sebepřenechání, které můžeme nazvat kontemplací, bylo dovršeno svobodnou volbou jako životní akt – v každé epoše křesťanství.

(s. 104-5)

z "Kněz, kterého hledám"

Smí se radovat s radujícími, truchlit s truchlícími, ale nikde se mu nedovoluje kolísat ze solidarity s kolísajícími a nejistými. Jeho zkušenost s Bohem ho naučila, co znamená temnota, v níž je možné už jen tápat podél stěn, a také tyto stěny chvílemi ve tmě ustupují, a potom se tápe v prázdnu: taková zkušenost je knězi dána, aby mohl s bratrem pokorně vytrvat, ale přitom ho posilovat.

Zázrak, který vyhlížíme, není asi nic jiného než svatost: svatost člověka, který se v Bohu stal tak nepatrným, že pro něho platí už jen Bůh. Nestará se již o to, kým je. Proto je tak obyčejný a tak výživný jako bochník chleba, z něhož si každý může kus ulomit. Způsob, jak se rozdává, přechází ve způsob, jak se Boží [S]lovo rozdává ve chlebě a víně. Takový jedinec také ví, jak se láme a vykládá Boží slovo. Nepošle mě, jako dnešní kazatelé, z pouště domů s nestravitelným proviantem frází o otevřenosti církve vůči světu. Co mám předat hladovějícím kolem sebe, když ne chléb; ale kde ho vezmi, když mi není podáván? Jak má církev vyjít ven, když už nemá nic uvnitř, co by vyjevila? Nebo ji vyhání nejistota o vlastní identitě z ní samotné, neboť už nemá zkušenosti, co je jejím nitrem? Tímto nitrem není církev sama – církev nemůže reflektovat sebe -, nýbrž Kristus, její hlava a její duše, skrze něhož v ní přebývá trojjediný Bůh.

 Dříve byli mniši. Na Východě i Západě. Na Athosu, v Clairvaux a v Ranftu, v Kyjevě a v Op[ti]ně. Mniši zakoušeli a věděli. Udíleli rady. Jejich světlo bylo chlebem. Přicházeli z vnitřní hloubky až na práh dveří, kde se jejich zkušenosti vlévaly do darovaného slova. Možná není takové vnější odloučení nevyhnutelné pro poznání nitra; dost osamělosti vane mezi lidskými prostory. Jenže se jejich prázdnota nenaplní sama od sebe vzácným obsahem. Také v beznadějné prázdnotě lidského srdce naleznu svaté mystérium božské chudoby jen tehdy, když jsem ho již hledal, když je už přináším s sebou, když se u mě už otevřelo. Jinak se setká prázdnota s prázdnotou a slovo není nosné, klesá chabě a bezmocně k zemi.

Lidově se nazývají kněží „duchovními“, jsou to v řečtině pneumatikoi, slovo, kterým se označovali také mniši. V pravoslaví po staletí vždy mnichové dodávali kandidáty pro vyšší hierarchické hodnosti. Duchovními lidmi jsou ti, kteří mají zkušenost v Duchu svatém, a proto mohou v nás, ve mně, poznat a roznítit skrytého, nepoznaného, neosvobozeného ducha. Jak vzácným se stal tento duchovní člověk. Máme se spokojit s náhražkou ducha? …

(s. 86-7)

z Doslovu

Dnešním křesťanům, žijícím v temnotách, jež jsou temnější než v pozdním středověku, byl dán úkol, aby, nezmateni temnotou a znetvořením, přitakali bytí zástupně a reprezentativně za všechny lidi: je to pro ně krok zpočátku teologický, jenž však v sobě zahrnuje celý plně metafyzický rozměr přitakání k Bytí. Oni, kteří jsou nabádáni k tomu, aby se neustále modlili, ve všech věcech hledali Boha a oslavovali ho, mají své zvláštní důvody, poněvadž jim jsou dány zvláštní milosti, jež jim umožňují konat tuto ,povinnost tvora´. Tím, že mají svítit ,jako hvězdy na nebi´, se jim dostává úkolu osvětlit ztemněný prostor bytí, aby jeho původní světlo nově zazářilo nejen jim, ale celému světu; neboť jedině v tomto světle je člověk schopen kráčet v souladu se svým pravým určením.

(s. 175)

Odlesky tří prstenů

Konečně jsem napravil další rest minulosti a přečetl Pána prstenů. Nebudu jej nijak hodnotit, nebo popisovat, to by bylo bláhové, ale rozhodl jsem se uvést zde několik výňatků, které shledávám zvláště důležitými, krásnými či příznačnými, abyste si i vy mohli zavzpomínat.

Rozhovor při předávání Prstenu nastiňuje dva odlišné koncepty svobody:

„A já si ho nechám, abyste věděl.“

Gandalf vstal. Promluvil přísně. „Budeš hlupák, když to uděláš, Bilbo,“ řekl. „To je čím dál jasnější, z každého slova, co říkáš. Už má nad tebou příliš velkou moc. Nech ho být! A pak můžeš jít a budeš svobodný.“

„Udělám, co já chci a co se mně zlíbí,“ řekl Bilbo zarputile.

Gandalfovy moudrosti:

I

„Rád bych, kdyby se to nebylo stalo zrovna za mých časů,“ řekl Frodo.

„Já taky,“ řekl Gandalf, „a každý, kdo se takového času dožije. Ale my o tom nerozhodujeme. Rozhodovat můžeme jen o tom, co udělat s časem, který nám byl dán.

II (o kněžském povolání)

„Já ho opravdu chci zničit!“ vykřikl Frodo. „Nebo vlastně, nechat ho zničit. Já nejsem stavěný na nebezpečné podniky. Kéž bych ten Prsten nikdy ani neviděl! Proč ke mně přišel? Proč jsem byl vybrán?“

„Takové otázky nelze zodpovědět,“ řekl Gandalf. „Můžeš si být jistý, že to nebylo pro nějakou přednost, kterou jiní nemají: rozhodně ne pro moc nebo moudrost. Ale byl jsi vybrán, a proto musíš užívat té síly a odvahy a vtipu, které máš.“

Proti tomu logika Boromirova: „Jestli vůbec nějací smrtelníci mají nárok na Prsten, tak jsou to Muži z Númenoru, a ne půlčíci. Vždyť jsi jej dostal jen nešťastnou náhodou. Mohl být můj. Měl by být můj. Dej mi ho!“

III (Gandalfova pokora)

„Cože? V hádankách?“ řekl Gandalf. „Ne, mluvil jsem nahlas k sobě. To už je zvyk starců: vyberou si nejmoudřejšího z přítomných a k němu mluví; dlouhá vysvětlení, která potřebují mladí, jsou únavná.“

IV O usmrcení (Gluma)

„Zaslouží smrt! To asi ano. Spousta těch, co žijí, zaslouží smrt. A někdo umírá, a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát? Potom nevynášej příliš horlivě rozsudky smrti ve jménu spravedlnosti, když máš strach o vlastní bezpečnost. Protože ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců.“

Výhody dobra proti zlu:

1) zlo nemůže dobro pochopit

Podle jeho moudrosti by to byla těžká rána jeho moci. Skutečně, má veliký strach, protože neví, kdy se nečekaně objeví někdo mocný, kdo bude vládnout jeho Prstenem a povede proti němu válku, pokusí se ho svrhnout a dosadit se na jeho místo. Že bychom si přáli svrhnout jeho a neměli na jeho místo nikoho, je myšlenka, jaká mu nepřijde na mysl. Že bychom se pokusili zničit Prsten samotný, to ho ještě nenapadlo ani v nejčernějším snu.

2) dobro se navzájem nepožírá

„Zvláštní síly mají naši nepřátelé a zvláštní slabosti!“ řekl Théoden. „Odedávna se však říká: zlo často zmaří jiné zlo.“

3) zlo netvoří

„Ne, jedí a pijí, Same. Stín, který je vypěstoval, umí jen křivit a napodobovat, ne tvořit, nic nového a vlastního. Myslím, že skřetům nedal život, jenom je pokazil a pokřivil, a když mají zůstat naživu, musejí žít jako jiní živí tvorové.“

O entských jménech:

„Takže moje jméno je jako příběh. Opravdová jména vám řeknou celý příběh věci, ke které patří; tak je to v mém jazyku, ve staré entštině, jak byste ji nazvali. Je to krásná řeč, ale moc dlouho v ní trvá, než se něco řekne, protože my v ní říkáme jen to, co stojí za to, aby se říkalo a poslouchalo dlouze.“

Trpaslík se vzdává poznané krásy, aby mohl splnit svůj úkol:

Pověz mi, Legolasi, proč jsem se vydal na tuhle výpravu? Neměl jsem zdání, kde leží největší nebezpečí! Pravdu měl Elrond, když říkal, že nemůžeme předvídat, s čím se po cestě setkáme. Muka ve tmě, to bylo nebezpečí, kterého jsem se obával, a to mě neodradilo. Ale nebyl bych šel, kdybych znal nebezpečí světla a radosti. Nejhorší ránu jsem dostal teď při loučení, i kdyby mě ještě dnes v noci vlekli před Temného pána. Běda Gimlimu, synu Glóinovu!“

„Ne!“ řekl Legolas. „Běda nám všem! A všem, kteří chodí po tomto pozdním světě. Tak už to bývá: nalézat a ztrácet, jak se zdá těm, jejichž člun pluje po proudu. Ale já tě mám za šťastného, Gimli, synu Glóinův. Vždyť trpíš svou ztrátu z vlastní svobodné vůle a mohl jsi volit jinak.“

Aragorn o nekatolické tradici:

Nepohrdej však moudrostí, která pochází z dávných časů; často se totiž stává, že báby chovají v paměti pověst o věcech, které kdysi museli znát moudří.

Na závěr dva návrhy na pořekadla:

1) Všem nám jsou nebezpečné prostředky umění hlubšího, než jaké ovládáme sami.

2) „Jinak to nešlo,“ odpověděl Aragorn. „Ten, kdo nedokáže v nouzi zahodit poklad, je spoután. Jednal jsi správně.“

Duchovný olovrant

Hovorí sa, že výdatné raňajky sú najdôležitejším elementom dňa: niet nič horšie ako vyraziť do každodenného zhonu s prázdnym žalúdkom. Obedu v našich zemepisných šírkach myslím prislúcha významnejšie postavenie, než by si zasluhoval – ideálne by nás nemal vytrhnúť z pracovného nasadenia, zaťažiť bruchá a hlavy závažím uťapkaným z rezňa a UHO, skôr by mal byť jednoduchý, ale výživný, aby telu umožnil pracovať aj v "druhom polčase" bežného dňa. Týmto sa snažím riadiť, nech sú však moje raňajky akokoľvek výdatné a môj obed akokoľvek výživný, tesne pred záverečnou pocítim s železnou pravidelnosťou, že sa môj zotrvačník zadrháva a ja potrebujem olovrant. Nejakú jednohubku, päťminútové občerstvenie, nič zložité, hlavne ľahko stráviteľné, možno len biskvit namočený v čaji, ktorý poskytne mozgu energiu na tých zopár minút, čo mu ešte zostáva, než sa bude môcť beztrestne vypnúť. 

V duchovnom živote to myslím funguje analogicky. Ráno sa treba posilniť, na obed občerstviť – čo však s olovrantom? Tu je moja voľba: P. Ronald Rohlheiser je kňaz z rádu oblátov Nepoškvrnenej PM a pravidelne píše stĺpčeky do Catholic Herald. Sú to krátke, jednoduché zamyslenia, ktoré mi v prípade duchovnej hypoglykémie poskytnú rýchlu a efektívnu vzpruhu a často i podnet na meditáciu. Dnes som sa takto občerstvil jeho posledným stĺpčekom, o ktorý som sa rozhodol podeliť. Na jeho webstránke sa samozrejme môžete zahĺbiť do celého archívu. Ale myslím, že tak ako maslové sušienky sú vo veľkom množstve fádne a neveľmi vzrušujúce, tak i tieto úvahy je lepšie konzumovať po troškách.

V diskusii sa ctené publikom môže podeliť o svoje vlastné "duchovné meníčka", ako aj reagovať priamo na citovanú úvahu: dá sa s niečím nesúhlasiť? Je to u nás iné? Nechcelo by sa niekomu zostaviť si podobný zoznam?

Nad/pod otcem Jeronýmem

Čtení spisů otce Jeronýma mi kromě jiného přivodilo některé pochybnosti, z nichž zmíním dvě. První se týká mého života. Trapisté pro sebe vytváří prostředí, které má pro ně učinit co nejjednodušším odpoutat se od svodů a rozruchů tohoto světa. Přesto ne všichni po letech života v modlící se komunitě a třeba i upřímné snaze uspějí. Srdce mnohých i po letech ve vnějším tichu ulpívá na věcech nepodstatných. A teď moje pochybnost. A co já? S mým srdcem, co je schopné zabřednout v téměř každé banalitě, co je ochotné denně přelétávat od hodnoty k hodnotě a od ideálu k ideálu. Mne nebude nabídnut „komfort“ povinného odloučení. Nebudu mít kolem sebe lidi, kteří uspěli v „neulpívání“. Má cenu se vůbec snažit? To nebyla hloupá řečnická otázka, to bylo pouhé vyjádření pochybnosti. A s pochybností, bez dostatečné rozhodnosti a bez pevného vedení lze stěží uspět.

Druhá pochybnost se týká jeho zásadní úvahy o duchovním otcovství, proti jisté formě eklekticismu praví v Umění být učedníkem: „Opravdový učitel musí být přijat se vším, co říká a co si zvolil. Učedník totiž hledá samu osobnost, samu kvalitu, kterou takový člověk má. A něco takového ovšem nelze dělit. Osobnost a kvalita se projevují ve všem, co učitel dává. Učedníkovi nepřísluší, aby to třídil. Později uvidí; ale to už po učiteli zdědil ducha.“ Dobře, ale kde najdu takového učitele, u kterého mi bude zřejmé, že urazil pořádná kus cesty správným směrem a u kterého nebude můj pyšný rozum, na nějž často spoléhá i mé pyšné srdce, indikovat něco červeně. Nemám tolik pokory, abych přijal s tím, co považuji za správné i to, co považuji za špatné. V tom je jádro této nauky otce Jeronýma: žák si nemá vybírat, protože žák nevidí a nerozumí, dokud do praxe nevstoupí, nemůže věci vidět z pohledu svého učitele, pokud nebude stát na jeho místě. Hodnotit to zvenku je nejen hermeneutická chyba, ale i bláznivá opovážlivost. Přesto není možné přijmout někoho za duchovního otce, pokud neexistuje mezi našimi osobami a názory jistá konvergence.

Běda. Jak je těžké nalézt duchovního otce. Běda. Jak se nelze plně vyvarovat jeho omezení. Běda. Jek je tato cesta k hlubšímu poznání Boha nedokonalá. Běda. Je to ta jediná možná. Běda nám.

Požehnané a krásné Velikonoce všem.

Nebát se velkých přání…

Dolouskal jsem výbor z kratších spisů sv. Terezie z Ávily a - ještě než nám skončí postní doba - o pár vhledů dotyčné velikánky se s Vámi podělím.

Myšlenky o lásce k Bohu

Kéž vás Bůh uchrání před různými formami pokoje, z jakého se těší světští lidé. (II, 1, s. 23)

A jako mě neznepokojuje, když vidím nějakou duši ve velkých pokušeních, vím-li, že je zakořeněna v Boží bázni, protože z nich mnoho vyzíská, tak nemohu být klidná, vidím-li ji stále v hlubokém pokoji a bez jakéhokoliv boje, jak jsem se už s některými takovými setkala: to pak nevycházím z obav a nepřestávám se přesvědčovat, dokud nezjistím, že neuráží Boha. Když ji nepokouší ďábel, snažím se ji zkoušet a prověřovat, mám-li možnost, aby to dobře poznala. (II, 3, s. 24)

Naše tělo, jak už víte, má hrozně rádo pohodlí, a proto je velmi nebezpečné nechat je na pokoji. (…) Kde se bere v současném životě tolik změkčilosti? A kdo nám řekl, že je to dobrá cesta? Jak to, že někteří tráví bezstarostně své dny, jen dobře jedí a spí a shání se za každou zábavou a všemožným pohodlím? Nestačím se tomu divit. Zdá se, jako by neexistoval žádný jiný svět a že tento životní styl je naprosto bezpečný. Ach, mé dcery, kdybyste věděly, jaké zlo se tu skrývá! Tělo tloustne a duše slábne; kdybychom ji mohly vidět, řekli bychom, že je v posledním tažení. (II, 14, s. 30)

Chci totiž říci, abychom se příliš nehýčkaly, ale tu a tam vyzkoušely své síly, neboť tělo je velký lišák a je třeba je prokouknout. Kéž nám Pán ve své dobrotě dává ve všem světlo. –  Je náramně důležité jednat prozíravě: svěřit se našim představeným a nedůvěřovat sobě. (II, 15, s. 31)

Snažte se, mé dcery, abyste nešli nikdy ke zpovědi se stejnou chybou. Jistě nedokážeme žít bez chyb, ale aby alespoň nebyly stále stejné, tím zabráníme, aby nezapustily kořeny; pak je totiž mnohem obtížnější se jich zbavit a mohou z nich vzniknout mnohé další. Zasadíme-li nějakou rostlinu nebo stromeček a každý den je zaléváme, tak rychle zesílí, že je pak zapotřebí rýče a motyky, abychom je mohly vytrhnout. (II, 17-18, s. 32)

Pán nikdy neopustí toho, kdo ho miluje, jestliže se kvůli němu něčeho odváží. Takový člověk však nesmí mít postranní osobní úmysly kromě touhy líbit se Bohu. (III, 7, s. 43)

O člověku, který se šel vyměnit k muslimům do Alžírska za jednoho zajatce. A přece kolik rozvážných ho prohlašovalo za blázna; jevil se tak těm, kteří jako my dost nemilují Pána. Není však větší bláznovství udusit sen svého života tolikerou rozvážností? (III, 8, s. 44) Proto vám znovu zdůrazňuji, dá-li vám Pán milost, abyste z lásky k Němu vykonaly podobné skutky, nestarejte se o to, že jste spáchaly hříchy. Je třeba, aby zde víra převládala nad vaší ubohostí, a nepoddávejte se strachu, jestliže před vaším rozhodnutím nebo po něm vás napadnou obavy nebo slabost. (III, 10, s. 44)

Duše volá po Bohu

Nevím, odkud dostávám takovou sílu, ale chtěla bych hlasitě volat, aby všichni pochopili, jak na tom hrozně záleží nespokojovat se ve službě Bohu s málem, a aby si uvědomili, jak velké poklady od něho dostanou ti, kteří jsou ochotni je přijmout. (I, 3, s. 104)

Ponechat Bohu starost o to, co potřebuji, to neznamená, že se tím člověk nemá zabývat, nýbrž že to nemá dělat s vnitřním neklidem. (I, 8, s. 107)

Nápady otce Schwarze

Nemaje právě čas na to, abych Vás otravoval grafomanstvím, podělím se s Vámi alespoň o radost nad tvorbou mediálně nadaného lichtenštejnského kaplana Johanna Schwarze, který před pár lety vrhnul na YouTube několikero povedených katolických parodií na reklamy a na světové značky od CocaColy po iPhone.

Zřejmě si toho někdo všiml a poskytl mu prostředky, neboť dotyčný se svým mikrostudiem „Birett Ballet Productions“ od té doby rozjíždí projekty stále propracovanější. Od několikavteřinových spotů dospěl přes dva dokumenty o kněžství a o mši svaté až k loni natočenému výtečnému 24-dílnému „kurzu základů víry“ Mein Gott und Walter, který je z velké části zhlédnutelný na internetu, ale též za levno objednatelný - dosud žel jen německy, chystá se však anglická verze a co více, připraveno je i české vysílání a snad se jednou podaří take  .

Vedle toho připravuje nejnovější sérii „Oh Mein Gott“.

Pro vás zkušené katolické harcovníky mnohé ty filmy možná ani nejsou. Více mohou dát těm, kdo dělají první katolické krůčky, ale přitom chtějí hutnou potravu, nikoliv omáčku řídkou. Don Johannes totiž umí výtečně skloubit moderní formu a germánský humor (?!) se zdravě tradičním obsahem.

A jako ukázku připojuji - vzhledem k liturgickému období - film pro autora poněkud netypicky chmurný, krátkou to vizuální meditaci nad 3. kapitolou Geneze:

Bez strojeností a nabubřelostí…

Bohoslovce častokrát v knihkupectví zkroušeně hledícího na stohy instantních knih o Bohu nemohla nedávno nepotěšit následující slova sv. Jana od Kříže, na něž v jeho Krátkých spisech (s. 117-8) natrefil. Pocházejí z „Posudku a dobrozdání“ týkajícího se spisů jedné údajně do extází upadající a vize mající bosé karmelitky:

Její sloh a jazyk se nezdá odpovídat duchu, který ona uvádí, poněvadž takovýto duch vede ke slohu prostšímu a bez strojeností a nabubřelostí, jimiž se vyznačuje ten její; a to všechno, jak tvrdí, že „řekla Bohu a Bůh jí“, se zdá nesmyslné.

Já bych radil, abyste jí nic takového nepřikazovali ani nenechávali psát, ani ať jí zpovědník nedává najevo, že to od ní rád poslouchá, nýbrž ať to odmítá a vyvrací; a ať ji zkoušejí v uplatňování prostých ctností, hlavně v pohrdání sebou, v pokoře a poslušnosti a z ozvěny tohoto doteku vyjde najevo poddajnost té duše, které způsobilo tolik milostí; a zkoušky musejí být důkladné, protože není ďábla, který by pro svou čest něco nevytrpěl.“

V textu dále v pěti bodech rozlišuje, pokud jde o zvláštní milosti zakoušení v modlitbě, falešného a pravého ducha:

1. značná záliba ve vlastnění  X  velké obnažení žádosti

2. přílišná jistota a malá obava, že by vnitřně chyboval  X  nikdy bez bázně, která chrání duši před zlem

3. snaha přesvědčovat ostatní, aby věřili, že to, co má, je velice dobré  X  usiluje o to, aby to ostatní považovali za málo a nevážili si toho, a on sám tak činí

4. neprojevují se účinky pokory (hlavní vada)  X  účinky pokory, které nelze zastírat

5. strojenost a nabubřelost stylu  X  prostší sloh bez strojenosti a nabubřelosti

Kam s ním?

Otázka v nadpisu se kromě slavného Nerudova slamníku může týkat i Thomase Mertona. Právě jsem dočetl čtvrtou knihu, která vyšla zpod jeho až příliš plodného pera a odpověď stále nemám.

Ctění zpátečníci pravděpodobně vědí, že dotyčný trapista na ne až tak úplně stará kolena v 60. letech podlehl vagantskému pokušení a vydal se – stabilita nestabilita – do východní Asie, aby vedl mezináboženský (či spíše mezimnišský dialog). Zhlédl se v indických tradicích a zejména v japonském zenu a postupně plédoval k mystice seberozpuštění v nicotě. Nebyl první a nebyl sám, kdo v oné divoké epoše zabloudili k synkretismu. A byť je to trochu kruté, člověku se chce skoro vidět prst Prozřetelnosti v oné probíjející zásuvce, která Mertona v Bangkoku roku 1968 nešťastnou náhodou zabila dřív, než se stačil zříci mnišského hábitu a křesťanství.

Ještě před oním osudným okamžikem, ale zmíněný stačil vydat pěknou řádku knih, v nichž se křesťanská duchovní kuchyně mísí tu s trochou kari a tu s trochou suši, jako když pejsek a kočička vařili mystický traktát.

A v duchu už vás slyším: je-li to s tím Mertonem tak, proč o něm vůbec psát (vždyť jsme se již zkraje domluvili, že psát na zpátečníky znamená především chválit, co je hodno chválení, a to ostatní pomíjet)?

Jenomže to je právě to: leckterá mertonovština je vskutku výtečná. Z těch problematických knih z éry květinových dětí ostatně v ČR nevyšla žádná – a mladý Merton let 40. a 50., to je katolík kovaný (až se při srovnání bojím, kam nás samé, taky kované, život zavane…).

Zejména Vody Siloe miluji. Zárukou kvality budiž již to, že je v Čechách k vydání připravili novodvorští trapisté a že sám slovutný otec Jeroným knihu přečetl přinejmenším třikrát. Jde o dějiny cisterciáckého mnišství blížící se poutavostí více románu než literatuře faktu. V hlavní roli chvála kontemplace a mnoho individuálních příběhů lidského hrdinství vedeného Boží milostí.

Též Hora sedmi stupňů, příběh autorovy cesty ke konverzi a odtud do kláštera, je ke čtení, a ne nadarmo na konci 40. let pomohla zalidnit opatství Gethsemani v Kentucky, takže namísto pár desítek mnichů jich najednou v omezených prostorách kláštera bytovalo na dvě stovky.

Pokud jde o Jonášovo znamení, což je deník, který si Merton z vůle představených povinně měl psát, v mnohém se v té knížce najdu. K duchovnímu životu povolaný muž s intelektuálskými sklony se zde vyrovnává tu s puzením, tu s uloženou povinností psát. Jindy zas sní o kartuziánech, protože u trapistů je to málo zbožné. Duchovních postřehů se v knížce najde mnoho: jsou to však postřehy tápajícího a hledajícího člověka, který byl uměle postaven do role odborníka na duchovní život. (Sv. Jan od kříže dobře věděl, proč nedovolovali řeholníkům, kteří nevystoupili v modlitbě až k vrcholu, psát nic k zveřejnění). Je to dobré čtení, byť v druhé půli s rostoucí měrou jednotvárné.

Nejsmutnějším zážitkem pro mě však byla Mertonova korespondence s benediktinem a význačným to odborníkem na patristiku i na středověké mnišství Jeanem Leclerqem Survival or Prophecy?. Trapista si tu stále pohrává s myšlenkou být jinde, než zrovna je – stát se poustevníkem, kartuziánem, kamaldulem – anebo prostě někým jiným. Tohle vtíravé posnívání si o tom zbožnějším místě někdy – ne však často – dokáže sám rozpoznat jako pokušení. Ten, jehož knihy mnohé vedou, se tu náhle ukazuje jako člověk, jenž musí být sám opatrně Leclerquem veden a varován před iluzemi.

Uvažoval jsem pak, že kontemplativní klášter představuje menší nebezpečí pro bodré extroverty než pro hloubavé introvertní intelektuály: těm totiž mnohem více hrozí odpřítomnění a snáze uprostřed ticha zabloudí sami v sobě. S vnějším světem člověka spojuje práce – platí to v povoláních aktivitních i u kontemplativních mnichů, kteří obvykle pracují rukama: avšak řeholník, který dostane na starost činnosti pouze intelektuální toto pojítko se světem ztrácí. Snadno se zahnízdí ve svých představách, které ho vzdálí Bohu – a nakonec i sobě.  

Kam s Mertonem? Číst či nečíst? Někteří soudí, že máme tolik velkých duchovních autorů, abychom těm prostředním (jako je zmíněný) pozornost věnovat nemuseli. Sám však váhám. Onen trapista – viz Vody Siloe – totiž vskutku umí psát a přes své nejistoty ohledně povolání a přes svá pozdní náboženská tápání toho v mládí stačil leccos hlubokého říci.

P. S. Pokud jde o "bezpečné" rané Mertonovy spisy, je možno se pro seznam obrátit například sem.

P. P. S. Opatství Gethsemani ze zlatých let šedesátých, zdá se, dosud tak úplně nevybředlo. Na jejich webových stránkách se lze třeba dočíst, jak jim nějaká neořeholnice přednášela o „dialogu a komunikaci“. Trapistům!

Katolíci: podobenství o duchu 4. vatikánského koncilu

Odměnil jsem se za zápočet z Pentateuchu četbou knihy Catholics – A Novel od Briana Moora. A ta odměna byla nejspíš poněkud neúměrná, neb jsem zmíněnou knížku dnes zhltl celou. Je spíše novelou než románem. Napsána byla roku 1972 a byl podle ní natočen i film s Martinem Sheenem v hlavní roli. Potom upadla téměř do zapomnění. Nezaslouženého, řekl bych.

Je to vedle Lodgeova How Far Can You Go? a vedle spisů Dietricha von Hildebrandta ze 60. a 70. let další z kusů, který se chytře a nejednostranně zabýval pokoncilní krizí katolické identity už v letech, kdy aggiornamento plně kvetlo (jinak zmíněné knihy nemají společného nic). 

V nedaleké budoucnosti (nebo spíše alternativní současnosti) někdy po IV. vatikánském koncilu přijíždí na ostrov u irských břehů mladý kněz, otec Kinsella, jako pověřenec generálního opata svého řádu a Amsterdamského ekumenického centra. Má zde zatnout tipec stárnoucí a lidský víc než slabé komunitě mnichů, která dosud slouží liturgii postaru, což po nich chtějí sami konzervativní vidláci z irského venkova a což v poslední době – po reportáži BBC – přitáhlo zástupy poutníků a zvědavců z celého světa. Ve vyšších církevních kruzích je to však vnímáno jako rebelie proti duchu čtvrtého vaticana, který tak jako už předchozích několik koncilů zdůraznil především dialog s jinými náboženstvími, úsilí o spravedlnost a přimknutí se k hodnotám tohoto světa.

Konfrontace se sveřepými řeholníky je pro upřímně angažovaného otce Kinsellu těžkým oříškem. Už už se zdá, že bude muset použít těch nejradikálnějších prostředků, když náhle jednání do té doby záhadně zdrženlivého opata vrhne na celý zápas nové světlo.

Ukazuje se, že v první řadě nejde o záda otočená od lidu či k lidu nebo o latinu nebo o jiné (byť důležité) akcidenty, ale o otázku mnohem podstatnější: totiž o Krista ve svatostánku.

Kniha řeší víc než otázky tradicionalismu a modernismu, potažmo kontinuity a změny v církvi, či různého chápání poslušnosti, ale v posledku se dotkne i mrazivého tématu ztráty víry. A pak náhle končí a nechává víc otázek než odpovědí.

Text se dá přečíst za dvě hodiny, film zhlédnout za hodinu. Až budete mít chvilku, jedno nebo druhé zkuste udělat (pokud už tedy zmíněné dílko neznáte z dřívějška) a pak zkuste dolů do diskuse napsat, co soudíte zejména o závěru, též o otci opatovi; dále co o argumentech mnichů pro tradici a o (hypotetickém?) sporu poslušnosti představeným s poslušností nauce církve. Velmi mě zajímá váš názor.

Film je, zdá se k vidění, např. zde (níže na stránce pod reklamami).

Papierchristentum

Obázek I: Dvě stojící knihy napravo potřeboval kněz či řeholník, pokud chtěl roku 1962 odjet na pustý ostrov nebo na misie do džungle a tam se celý rok modlit svaté oficium. Osm knih stojících nalevo by potřeboval, pokud by chtěl totéž uskutečnit dnes o padesát let později. Pro úplnost dodávám, že v prvním případě se dotyčný s oněmi menšími knihami pomodlil 150 žalmů za týden, zatímco ve druhém s většími za měsíc. Paradox?

Obrázek II: Blíže stojící hromádku tří svazků by kněz roku 1962 potřeboval, pokud by v Antarktidě nebo Kongu chtěl vedle modlitby breviáře též sloužit mši svatou. Pokud by chtěl učinit totéž v roce 2012… na fotce to není, neboť se mi misál a lekcionáře nechtělo z kaple vláčet. Mám bolavá záda.

Obrázek III: Bible, misál, breviář. Kompletní knižní výbava klerikálního Robinsona se roku 1962 vejde do bundy s většími kapsami. Moderní Crusoe roku 2012– není-li zpátečník v jiném smyslu, než je slovo užito v názvu těchto stránek – by bezpodmínečně potřeboval otroka Pátka, aby za ním knihovnu vláčel.

Je stará liturgie lepší? Latina lepší než čeština? Misál Pia V. než misál Pavla VI.? Nic takového výše uvedené obrázky nutně nechtějí říci. Jen mi kladou otázku, proč tolik nepřenosných knih navíc, když je dnes oficium několikanásobně kratší?

Dva pohledy na modlitbu

Abych 1) zatrhnul zpátečníkům čistě zpátečnické tendence a 2) utišil výčitky svědomí z toho, že nic nedělám s mojí krizí v modlitbě, která trvá od té doby, kdy jsem se začal modlit, zakoupil jsem si knížečku od kardinála Caspera Událost modlitby. Jedná se o nastínění místa a funkce modlitby v životě dnešního člověka, který se chápe personalisticky.

Casper se v předmluvě brání nařčením z elitářství a hned po započetí čtení jsem dával za pravdu žalobcům. Autor vychází z Kanta, Hideggera, Lévinase a Rozenzweiga a bez znalosti myšlení a terminologie těchto pánů pravděpodobně brzy knihu odložíte (já ji neodložil, ale jen proto, že jsem po 4 měsících studia v Italštině už zvyklý, že čteným textům nerozumím).

Kniha má řadu silných míst, například její pojetí úpadu náboženství ve světle nastíněného systému je trefné a vůbec, pojednává o světě a člověku tak, jak jej chápu, a tématizuje problémy, které jsou vlastní naší době. Nelze ale ani pominout to, že kniha je postižena intelktuálněním (ve stylu personalismu vytvářím pa-/novotvar, který nijak nedefinuji, ale čtenář je schopen jej intuitivně uchopit) a že stěží někomu pomůže modlit se. Navíc není jasně vytyčeno, jaký je rozdíl mezi modlitbou křesťanskou a modlitbou jiných náboženství, protože se vychází ze společného antropologického základu.

Druhá kniha o modlitbě mi byla darována a zcela mění ráz toho příspěvku. Byl zamýšlen jako protiváha Aidanových liturgických článků. Podtext byl jasný – nejen staré je dobré, ale to se díky Možnostem a melodiím otce Jeronýma, naprosto nepovedlo.

Obě knihy mají ve středu svého zájmu modlitbu, vztah k Bohu a zdařilý lidský život. Jazyk kardinála Caspera je učenecký, elitářský, čtenáři není úplně jasná návaznost jednotlivých kapitol a projednání vůbec působí jako rozsáhlý nástřel tématu. Spisek trapistického mnicha působí zcela jinak, jako sevřená struktura na pomezí traktátu a umění, každé slovo je na svém místě a vše je z jazykového hlediska srozumitelné. A tu přichází jediné, zato však obrovité ALE … otec Jeroným neargumentuje, prostě popisuje duchovní skutečnosti, jako by byly něčím zřejmým a prostým. Tak se však skoro nikomu nejeví. Pro porozumění otci Jeronýmovi je nutné více než obsáhnout definice dvaceti termínů jako u Caspera, je potřeba autentické duchovní zkušenosti podobného druhu (na rozdíl od otce Jeronýma si nejsem jist, jestli neexistují jiné přístupy). Proto, na rozdíl od pojednání kardinála, spisek mnicha může být mnohými intelektuály zlehčován a vysmíván.

Možnosti a melodie jsou nádhernou syntézou zkušeností duchovního života otce Jeronýma. Druhou polovici knížečky tvoří Modlitba nad záchrannou sítí, což je úvod do metody modlitby otce Jeronýma z pera jeho žáka otce Mikuláše a právě tato část mi dala přesné a praktické pokyny, kudy vykročit z marastu, v němž se má rozjímavá modlitba nachází. V mnohém mi otevřela oči a na rozdíl od ignaciáncké metody (v níž se bezmocně plácám) a jejich derivací vyhovuje mým přirozeným sklonům. Jestli to fungovalo se mne můžete zeptat po záběhu do modlitby, který podle otce Jeronýma trvá nějakých 5000 hodin na kolenou a před svatostánkem.

Uvidíme.

Jak se padá k nebi aneb jedna malá kazuistika

První fotografie pochází z roku 1960. Muž na ní zachycený se jmenuje John Profumo a je právě na vrcholu své kariéry. Narodil se do italského šlechtického rodu, otec byl úspěšný právník, on sám pak stoupal v konzervativní straně stále výš, až se nakonec v Macmillanově vládě stal ministrem války. Mezitím se ještě stačil oženit za jednu z nejpopulárnějších britských hereček své doby Valerii Hobsonovou, která ho nikdy neopustila.

Možná mohl stoupat ještě výš, kdyby mu roku 1963 na jednom večírku nepadla do oka devatenáctileté prostitutka a on s ní nezačal spát. Možná  by to celé byl ustál, pokud by dotyčná dívka zároveň často nenavštěvovala jednoho sovětského důstojníka a pokud by se důkazy o všech těchto pletkách nepodařilo zaznamenat na magnetofon. Snad by ještě měl naději na úspěch, kdyby o celé záležitosti nelhal před parlamentním výborem. Jenomže žádné z těch „pokud“ a „kdyby“ se nenaplnilo a „John Profumo Affair“ vedla zmíněnou poltickou hvězdu k pádu a konzervativce po jedenácti letech u moci k politické prohře v následujících volbách. Až dosud nihil novi sub sole – vždyť smilnících a zkorumpovaných politiků jsou zástupy.

Druhá fotografie pochází z počátku 21. století. Muž na ní zachycený se jmenuje John Profumo a je právě na konci svého života, jehož posledních čtyřicet let strávil na plný úvazek jako dobrovolný pracovník charitativní organizace Toynbee Hall v londýnském East Endu. Začínal tam roku 1963 umýváním nádobí a uklízením toalet. Léta trvalo, než ho kolegové přesvědčili, aby pro zmíněnou nadaci využil i svých intelektuálních a organizačních schopností. Prý kdysi býval úspěšným politikem, který se spustil s lehkou ženou. Ze svého tehdejšího selhání se nikdy nezkoušel před veřejností ospravedlnit, nepublikoval na svou obhajobu žádné prohlášení ani žádný jiný text, o politický post se znovu neucházel. Řadu let se na veřejnosti neobjevil vůbec; a také později, poté, co obdržel řád Jejího Veličenstva, jen sporadicky. Když se na něj ptali jednoho ze spolupracovníků v charitě, odvětil lakonicky: "We think he's a bloody saint."

Doporučuji srovnat tváře a zejména oči obou těch pánů: jsou to dvě výmluvná vědectví o dvou kariérách.

Už máte Tarkovského v Malicku?

Pustil jsem si dnes díky doporučení spolubratra k balení dárků dva výtečné rozhlasové rozhovory o filmu a duchovním životě připravené Petrem Vaďurou pro Český Rozhlas Plzeň. První z nich byl veden o Tarkovském s doc. Suchánkem z Olomouce (Andrej Tarkovskij a duchovní filmy), druhý o T. Malickovi s P. Petrem Vacíkem, SJ (Portrét filmového tvůrce Terrence Malicka). Ne každé slovo dotyčných dotazovaných bych podepsal, přesto však jde o kvalitní úvod do tvorby dvou filmových velikánů. Zejména úvod do Stromu života, který mnohé (i mnohé zpátečníky) mate, zvládl salvátorský Peťánek na výbornou. Ona ta dlouhá jezuitská studia zřejmě nakonec tak úplně na houby nebudou. Pusťte si to třeba, až budete žehlit. 

Moudra medvěda Urse

Jeden spolubratr označuje křesťanstvo posledních desetiletí, kdy lze leccos snadno a levně tisknout, za „Papierenchristentum“. Vskutku, když člověk jen pomyslí na ty tuny jen pár let starých komentářů ke komentářům, které by dnes nikdo nezvedl, ani kdyby ležely na ulici zdarma, je mu teskno nad zničenými lesy. O to více se však potěší, když v haldách balastu z let sedmdesátých a osmdesátých nalezne nějaký ten poklad. Před pár lety jsem takto zavýsknul nad prvním (pokud vím) Ratzingerovým knižním rozhovorem vydaným v ČR pod titulem O víře dnes. Teď jsem se zas zaradoval nad rozhovorem s velkým švýcarským medvědem Hans Urs von Balthasarem, pocházejícím z přibližně stejné doby (1986). Je zde mnoho duchovního vhledu, včetně slov prorockých, která ve své době musela znít… zpátečnicky. Dotyčný však rozhodně není nějaký kovaný tradicionalista – kritizuje extrémy levé i pravé a staví se stejně horlivě za koncil jako proti jeho revolučním interpretacím.

Podělím se o pár citátů:

O těch, kdo by rádi radikálně přestavovali církevní struktury: Nikdo se neobrátí ke Kristu, protože existuje magisterium, svátosti, klerus, kanonické právo, apoštolští nunciové, obrovský církevní aparát. Ale nanejvýše protože dotyčný potkal nějakého katolíka, který mu svým příkladem a životem ukázal, že právě v katolické oblasti existuje nějaké – či ne nějak, nýbrž toto hodnověrné následování Krista. Potom tento člověk, který hledá Krista, přijme zároveň z církve i její nedokonalosti. (113)

O aggiornamentu: Církev se měla vnitřně upravit tak, aby se dokázala ze svých nejpůvodnějších sil vypořádat s novým stavem světa. Z toho se učinila „záminka“ (abychom mluvili v Pavlem v Gal 5,13) pro její zesvětštění. (117)

O médiích [slova znějící tím naléhavěji dnes v éře internetu]: A jestliže se dívají na televizi i v karmelitských klášterech – k čemu je potom ještě klausura? Nedá se ani spočítat, o kolik modlitby církev a svět přicházejí vinou sdělovacích prostředků, o jaké poklady je Bůh olupován, jakou nepostradatelnou pomoc ztrácí církev. Není pak divu, že ti, kdo se odnaučili opravdu křesťansky kontemplovat, se musí ze své psychické nervozity zotavovat na zenové podušce. K tomu, abychom sdělovacích prostředků, o sobě jistě dobrých, užívali správným způsobem, potřebujeme hodně lidské a křesťanské askese. (119)

O Küngovi: O Hansi Küngovi bych zde rád jen řekl, že má jistě právo zaujímat stanovisko liberálního protestanta, s příslušným protiřímským afektem; sporné je pouze, proč se chce ještě nazývat katolíkem. S ohledem na jeho kristologii se zdá být jen logické, že mohl v Teheránu vstoupit do dialogu s islámem (Kristus a Mohamed jsou oba svým způsobem zástupci Boha), dokonce ve své poslední knize hájit ekumenu na úrovni světových náboženství. (121)

O zdravé kontrakulturnosti: Ale co můžeme dělat uprostřed nekultury stroje, jak jsme ji právě vylíčili? Myslím, že se můžeme pokoušet vytvářet ostrovy lidství a křesťané by přitom mohli a měli stát v čele; něco takového může působit na druhé nakažlivě a dávat podnět k askesi, ignorování nadměrné nabídky ze strany produkující civilizace. (136)

O bytí svědky: Boží slovo se nedá jen odříkávat. Vyžaduje svědectví života modelového křesťana, protože slovo se stalo tělem, takže to, čím toto slovo je, musíme ukazovat také naším vlastním tělem. (140)

BALTHASAR, Hans Urs von: „Vše zkoumejte, a co je dobré, toho se držte“, in: Kordula anebo vážný případ, Křesťanská akademie, Řím, 1987, s. 105-168.