Když mi dva z nás onehdy podnětně psali, že se jim nepozdává, jak se proměňuje vnímání liturgie – totiž, že je dnes prožívána více jako lidská aktivita než jako dění, při němž jsme obdarováváni Bohem – vzpomněl jsem si na jednu báseň George Herberta. Je to však asociace vzdálená a žádá si úvod.
Čítávám si teď totiž před spaním anglické metafyzické básníky a nacházím u nich leccos krásného, byť pokaždé s výhradami: Thomas Traherne umí nádherně vystihnout nevinnost, ale jeho adorace dětství zní místy až příliš naivně. Skoro totéž platí o Henry Vaughanovi – jak ten básní o nebi (a přece se člověku vkrádá myšlenka, zda v těch verších není příliš platónského wishful thinking). Richard Crashaw je mezi zmíněnými velikány anglické duchovní poezie jediným katolíkem a také veršuje nejbarokněji: tu příliš lidově, tu zas tíhne k líčení mystických výšin a je to dle mého příliš košaté, příliš plamenné, neuměřené. Pak John Donne – z metafyzických poétů ten nejslavnější, jenž všechny přednosti svých prostopášných mladických erotických básní zúročil ve své předsmrtné poezii duchovní. Holy Sonnets jsou skutečně nádherné – více však zasáhnou duši čerstvě obrácenou, která nejistě těká mezi vlastní bídou a Boží velikostí, než někoho, kdo (byť s výkyvy) spolupracuje s milostí a kráčí s Pánem.
Nakonec mi zbyl George Herbert, anglikán, v němž nedokážu nevidět světce (což bych jako člověk, u něhož prý „tradicionalistická infekce“ už pokročila daleko, asi neměl). A mé mínění je opovážlivé, protože na svatost soudím jen z veršů – z lyriky, která začíná u všedních věcí a končí v nebi. Bez jednostranností a afektu těch pánů výše zmíněných.
A ta jeho báseň, která se mi spojila se skutečností, že v liturgii mnoho chceme dávat a málo se necháváme obdarovat, se jmenuje Love a je z těch nejlepších. Před čtyřmi lety jsem ji četl opakovaně (protože byla jedním z podnětů pro obrácení Simony Weilové, již jsem chudinku, učinil předmětem své bakalářské práce) – a tehdy mi nic neřekla. Když jsem na ni na podzim s odstupem pohlédl znovu, vyrazila mi dech.
Je samozřejmě aplikovatelná i mimo liturgii na veškerý duchovní život.
Snad se tedy nebudete zlobit za trochu poezie. Přikládám i Hrdličkův překlad – pěkný, až na třetí verš od konce, který bohužel mění smysl textu! Duše si ve skutečnosti nepřeje „ať Ti náležím“, ale chce ve své zbrklé horlivosti sloužit – podobna Petru, který by raději Pánu Ježíši nohy myl, než aby si je nechal umýt.
LOVE
Love bade me welcome; yet my soul drew back,
Guilty of dust and sin.
But quick-eyed Love, observing me grow slack
From my first entrance in,
Drew nearer to me, sweetly questioning
If I lack'd anything.
'A guest,' I answer'd, 'worthy to be here:'
Love said, 'You shall be he.'
'I, the unkind, ungrateful? Ah, my dear,
I cannot look on Thee.'
Love took my hand and smiling did reply,
'Who made the eyes but I?'
'Truth, Lord; but I have marr'd them: let my shame
Go where it doth deserve.'
'And know you not,' says Love, 'Who bore the blame?'
' My dear, then I will serve.'
'You must sit down,' says Love, 'and taste my meat.'
So I did sit and eat.
LÁSKA
Láska mě zvala: „Pojď!“ – však duše stála,
lpěl na ní hříchů prach.
Hned láska bystrým okem rozpoznala,
že váhám v obavách.
V soucitném doteku se ke mně sklání
a ptá se, co mi brání.
Dím: „Chci zříti hosta hodného být zde!“
Praví: „Vždyť to jsi ty!
„Já, bloud a nevděčník? Což oči mé
mohou tě uzříti?
Vzala mou ruku, pravíc úsměvně:
„Oči máš ode mne.“
„Ach, Pane, já vše zmarnil, rozplýtval,
dej mi, co si zasloužím!“
Dí Láska: „Nevíš, kdo tvé viny sňal?
„Ach, kéž ti náležím!“
„Pak spočiň, tělem svým tě nasytím!“
Již usedám a jím!
