Také nutno žádati, aby inteligence, chce-li dospět k opravdové ctnosti, se ukáznila v četbě. Nečetla vše, co dostane do rukou a čísti nemusí, vybírala to nejlepší, omezovala se ohledně novin a zábavné literatury a duchovní četbu si vždy dojednala se zpovědníkem. Leckterý penitent prodělá nemalé boje než toto provede.
Ještě nesnadnější práci máme, chceme-li inteligentním penitentům odvyknouti vrozené kritizování všeho, co vidí, slyší a čtou. A přece patří k vyspělosti duchovní, že netvoříme úsudek o všem, co vnímáme, že z vyšších důvodů dovedeme se i úsudku zdržet, podle známé zásady: Sapientis est judicium suspendere. Kdo ukvapeně o všem soudí a úsudek ihned pronáší, projevuje duševní nezralost. Tou je značně zatížena dnešní lidská společnost a moderní kulturní život tuto kritizující chorobu stále pěstuje a živí. Ani katolíkům není snadno se tomu ubrániti. Duše po dokonalosti toužící musíme však hledět z toho vyléčit.
Jako bonus pak s předchozím naprosto nesouvisející citát z téže knihy, jenž se nyní, osmdesát let po napsání, jeví jako těžké fantastično:
Holandsko má asi nejvzornější a nejčetnější rodiny ze všech katolických zemí, má však také poměrně nejvíce kněžských, řeholních a misijních povolání.
Nepřestávám žasnout nad tím, jak rychlá může být dekatolizace kdysi echtovně katolických oblastí.
