Poznámka: Dovoluji si prodloužit svojí Zpátečnickou členskou kartičku tímto příspěvkem. Jedná se o neohrabanou, přesto mojí oblíbenou miniaturu z Afriky. Události v ní popisované se staly přesně před dvěma (liturgickými) roky. Napadlo mne se o ni podělit dnes, když jsem byl na zmrzlině. Její publikaci si obhajuji tím, že odkrývá jistý velmi lidský aspekt misií.
Zablácená ulice byla široká a temná. Pět postav v husím zástupu se snažilo vyhnout přímému styku svých lehkých sandálů s pěticentimetrovou vrstvou směsi prachu a vody tak, že pochodovaly po vyvýšeném betonovém chodníčku.
„Sakra, ostnatý drát,“ odlehčila si první postava
„Propána, ostnatý drát,“ řekla třetí, když uviděla třicet centimetrů vysokou konstrukci ze sutin a ostnatého drátu přehazující jejich cestu.
To bylo podruhé, kdy byla vyslovena myšlenka na návrat do bezpečí a sucha. Už ale byly za polovinou své strastiplné cesty a to jim dodávalo kuráže.
Jedna po druhé sestupovaly, dělaly tři blátivé otisky svých podrážek a znovu vystupovaly do útěšné nerozpustnosti betonu.
První z nich byla Lydie, v Africe nebyla ještě ani tři měsíce, ale jen zřídka přerušované vrstva optimismu pokrývající okamžiky jejího života, její čundrácká historie a její neodpoutanost od životního stylu, který v Kanadě vedla, z ní činily nejspokojenějšího účastníka tohoto dobrodružství.
Po ní do bláta sestoupila Karen, která nepropadal zoufalství snad jen kvůli cíli celého tohoto snažení. Byla to ona, kdo rozhodla, že se do potemělého města vyrazí navzdory čerstvé dopršenosti.
Opíraje se o deštník podstoupila svůj špinavý sestup i sestra Karmela, jejíž motivace byla podobná té Karenině. Kdykoliv se někdo zmínil o tom, kam jdou a co tam budou dělat, zasvítily ji oči s intenzitou bezmála zahanbující reflektory kolemjedoucích dodávek, jež hrozily svou bezohledností potřísnit její řeholní šat.
Třetí a poslední krize na ně čekala na konci betonové vyvýšeniny. Mohly buď sestoupit do bahna a vystavit se nebezpečí pádu a jistotě pošpinění, nebo se odvrátit od svého cíle, který už byl takřka na dohled. Rozhodnutí bylo na sestře Týně, která se rozhodovala se stejnou lehkostí a frekvencí, s jakou dýchala. Díky tomu dělala tuto práci také za ostatní.
„Jdeme,“ zavelela a postava uzavírající tento chmurný průvod se zasmála, protože ji napadlo něco velmi zábavného. Přišlo ji totiž na mysl, jaké by to asi bylo, kdyby to všechno dopadlo tak, jak to nakonec dopadlo. Ona osoba jsem byl já.
Výstup trval necelých deset minut. Strach z deště, strach z aut, myšlenky na to, jak tento večer ještě ztenčí omezené možnosti výletního šatníku, nevyhnutelný přímý styk červené africké půdy s bílou pokožkou, hněv na muže, který se neústupně dotazoval kam jdeme, a hněv na to, že tam jdeme, dělaly společnost zoufalství a naději. Na zoufalství i na jejich nezbytný návrat jim dalo zapomenout světlo u vchodu.
Černý muž od nich vyžádal pasy, což byla procedura bezpečně držící většinu černých venku. V sále bylo teplo, světlo, sucho, spousta rozesmátých bílých tváří a televize s fotbalem.
Posadily se na plastové zahradní židle, které byly hlavním rozdílem mezi tímto podnikem a jakoukoliv levnou restaurací severně od Mexika.
Černá servírka přinesla menu.
„Mi si dáme jenom zmrzlinu,“ zašveholila sestra Karmela, ačkoliv ji toto právo nenáleželo.
„Prosím?“
„Mi si dáme jen zmrzlinu“
„Já neumím francouzsky.“ odvětila servírka
„Cože?“
Černoška se zašklebila.
„Dáme si zmrzlinu“ zopakovala Lydie anglicky.
„Zmrzlinu dneska nemáme,“ pro změnu byl její výraz omluvný.
„Co říkala?“ zeptala se setra Tina
„Že zmrzlinu dneska nemají.“
„Ale vždyť jsme se včera ptaly a oni nám řekli, že zmrzlina bude,“ snažila se sestra Karmela popsat tuto ukrutnou křivdu.
„Možná zítra,“ oznámila servírka
„Možná zítra,“ přeložila Lydie
„Zítra je popeleční středa“ vykřikla sestra Karmela do té noci, kterou se měly navrátit domů.
