Padl mi, přátelé, do rukou traktát sv. Jana Zlatoústého (347-407) o kněžství (De sacerdotio), což je spis – jak je pro dotyčného příznačné – správně ohnivý, reagující na konkrétní krizi v pisatelově životě. Jan totiž slíbil svému spolubratru v askezi Basilovi (ne tomu Velikému), s nímž kdysi odešel do pustých hor nad Antiochií, že se spolu s ním nechá vysvětit na kněze. Jenomže když došlo na věc, před svěcením prchl a nechal v tom milého Basila samotného. A jak to tak u intelektuálů bývá, neřekl prostě „Promiň“, ale napsal polemickou knihu, aby se ospravedlnil.
V patřičně patristicky dlouhých a květnatých souvětích pak líčí důstojnost kněžství v protikladu k vlastní ubohosti a vysvětluje, proč ten kolárek na krk nechce. Ve starých dobách církve bylo mnoho takových velikánů, kteří původně prchali před svěcením, ať už kněžským nebo biskupským. Vzpomeňme na Augustina nebo na Martina z Tours.
O Chrystosomově dialogu se tu však zmiňuji především kvůli zajímavému (řekl bych i nezvyklému) srovnání mnišského a kněžského stavu, kteréžto lze shrnout asi tak: „kněžský stav je vyšší, ale taky nebezpečnější a já na to nemám.“
„Mnich se musí obávat jen sám sebe,“ píše Jan. Žije totiž stranou zástupů v prostředí chráněném od mnohých příležitostí k pádu. Můžeme se ptát, zda je autor vůči řeholním zápasům s vlastním egem a se satanem spravedlivý a zda ve jménu svého argumentačního záměru náročnost mnišství nezmírňuje. Ale nechci tu být kritikem Zlatoústého myšlenek, spíš jejich předkladatelem. (Na názory je prostor v diskusi dole).
Jan srovnává chráněnost mnišství s nebezpečností kněžství. Kněz se musí vyznat ve světských věcech tak jako lidé světa, avšak zároveň se od nich musí v nitru držet vzdálen víc než mniši ukrytí v horách. Námořník, který sedí za kormidlem v přístavu (kterým je míněna poustevníkova jeskyně či mnichova cela), neměl dosud možnost prokázat své umění, ten kdo se však ocitne za bouře uprostřed moře (tj. v pastoračních nástrahách) a svou loďku zachrání, toho kormidelnické umění nebude moci nikdo zpochybnit. S obdivem k mnichům by se to nemělo přehánět, protože mají za nepřítele jen sebe a v ústraní nemají ani příležitost dopustit se zvlášť velkých chyb. Pokud je však někdo vržen mezi zástupy a přitom obstojí, zaslouží si chválu. Ten, kdo žije v ústraní, také může mnoho svých chyb ukrýt nebo je ani nepozná, neboť nevstupuje do vztahu k druhým lidem. Tak jako oheň ozkouší kvalitu kovu, ozkouší kněžství pravou hodnotu muže modlitby.
Lenivý a nezkušený duch však v kněžském stavu snadno padne. Někteří se osvědčí a přechod z ústraní do světa je pro ně přechodem z cvičiště na bojiště, kde získají hřivny. Mnohem víc je však těch, kdo tím či oním způsobem selžou, a proto Jan se svěcením váhá. Dokonce i po letech v samotě!
Nakonec konstatuje, že bude nejspíš méně trestán za to, že se staral jen o svou vlastní modlitbu a nezachránil druhé, než kdyby jako špatný kněz uvedl sebe i druhé do zatracení.
Na své ospravedlnění napsal knihu, která kněžství chválí, ale mnišství obhajuje jako tu z hlediska spásy jistější volbu.
Dodejme na závěr, že světec ke svěcení nakonec cestu přeci jen nalezl. Po šesti poustevnických letech, strávil pět roků jako jáhen a teprve poté, roku 386, šestnáct let po svém odchodu do samoty, byl ordinován na kněze.
Kandidát kněžství Janových dob se nejprve dlouho v ústraní modlil a duchovně zrál, ten dnešní dlouho studuje a pak je duchovně nezralý vržen do pastorační vřavy. Zobecňuji, zjednodušuji, ale…
[JEAN CHRYSTOSOME: Sur le sacerdoce (Dialogue et Homélie), Sources chrétiennes, sv. 272, do francouzština přeložila Anne-Marie Malingrey, Les Éditions du Cerf, 1980, 429 s.]
