Padl mi, přátelé, do rukou traktát sv. Jana Zlatoústého (347-407) o kněžství (De sacerdotio), což je spis – jak je pro dotyčného příznačné – správně ohnivý, reagující na konkrétní krizi v pisatelově životě. Jan totiž slíbil svému spolubratru v askezi Basilovi (ne tomu Velikému), s nímž kdysi odešel do pustých hor nad Antiochií, že se spolu s ním nechá vysvětit na kněze. Jenomže když došlo na věc, před svěcením prchl a nechal v tom milého Basila samotného. A jak to tak u intelektuálů bývá, neřekl prostě „Promiň“, ale napsal polemickou knihu, aby se ospravedlnil.
V patřičně patristicky dlouhých a květnatých souvětích pak líčí důstojnost kněžství v protikladu k vlastní ubohosti a vysvětluje, proč ten kolárek na krk nechce. Ve starých dobách církve bylo mnoho takových velikánů, kteří původně prchali před svěcením, ať už kněžským nebo biskupským. Vzpomeňme na Augustina nebo na Martina z Tours.
O Chrystosomově dialogu se tu však zmiňuji především kvůli zajímavému (řekl bych i nezvyklému) srovnání mnišského a kněžského stavu, kteréžto lze shrnout asi tak: „kněžský stav je vyšší, ale taky nebezpečnější a já na to nemám.“
„Mnich se musí obávat jen sám sebe,“ píše Jan. Žije totiž stranou zástupů v prostředí chráněném od mnohých příležitostí k pádu. Můžeme se ptát, zda je autor vůči řeholním zápasům s vlastním egem a se satanem spravedlivý a zda ve jménu svého argumentačního záměru náročnost mnišství nezmírňuje. Ale nechci tu být kritikem Zlatoústého myšlenek, spíš jejich předkladatelem. (Na názory je prostor v diskusi dole).
Jan srovnává chráněnost mnišství s nebezpečností kněžství. Kněz se musí vyznat ve světských věcech tak jako lidé světa, avšak zároveň se od nich musí v nitru držet vzdálen víc než mniši ukrytí v horách. Námořník, který sedí za kormidlem v přístavu (kterým je míněna poustevníkova jeskyně či mnichova cela), neměl dosud možnost prokázat své umění, ten kdo se však ocitne za bouře uprostřed moře (tj. v pastoračních nástrahách) a svou loďku zachrání, toho kormidelnické umění nebude moci nikdo zpochybnit. S obdivem k mnichům by se to nemělo přehánět, protože mají za nepřítele jen sebe a v ústraní nemají ani příležitost dopustit se zvlášť velkých chyb. Pokud je však někdo vržen mezi zástupy a přitom obstojí, zaslouží si chválu. Ten, kdo žije v ústraní, také může mnoho svých chyb ukrýt nebo je ani nepozná, neboť nevstupuje do vztahu k druhým lidem. Tak jako oheň ozkouší kvalitu kovu, ozkouší kněžství pravou hodnotu muže modlitby.
Lenivý a nezkušený duch však v kněžském stavu snadno padne. Někteří se osvědčí a přechod z ústraní do světa je pro ně přechodem z cvičiště na bojiště, kde získají hřivny. Mnohem víc je však těch, kdo tím či oním způsobem selžou, a proto Jan se svěcením váhá. Dokonce i po letech v samotě!
Nakonec konstatuje, že bude nejspíš méně trestán za to, že se staral jen o svou vlastní modlitbu a nezachránil druhé, než kdyby jako špatný kněz uvedl sebe i druhé do zatracení.
Na své ospravedlnění napsal knihu, která kněžství chválí, ale mnišství obhajuje jako tu z hlediska spásy jistější volbu.
Dodejme na závěr, že světec ke svěcení nakonec cestu přeci jen nalezl. Po šesti poustevnických letech, strávil pět roků jako jáhen a teprve poté, roku 386, šestnáct let po svém odchodu do samoty, byl ordinován na kněze.
Kandidát kněžství Janových dob se nejprve dlouho v ústraní modlil a duchovně zrál, ten dnešní dlouho studuje a pak je duchovně nezralý vržen do pastorační vřavy. Zobecňuji, zjednodušuji, ale…
[JEAN CHRYSTOSOME: Sur le sacerdoce (Dialogue et Homélie), Sources chrétiennes, sv. 272, do francouzština přeložila Anne-Marie Malingrey, Les Éditions du Cerf, 1980, 429 s.]
Proč být raději farářem než poustevníkem.
OdpovědětVymazatBýt farářem znamená mít jistější existenci. V současnosti se jedná o placenou funkci a bude tomu tak dost možná i po dalších 50 let, což by mohlo dobře vystačit na celou dobu naší pozemské existence.
Co by tomu řekli rodiče a známí? Být poustevníkem nezní úplně „cool“.
Být poustevníkem nemusí být v současnosti zas tak snadné, jak by se to mohlo na první pohled zdát. V zásadě by asi připadaly v úvahu dvě možnosti. Buď poustevničit ve městě, nebo někde na horách.
První možnost sice může vypadat jako moderní inkulturace původní myšlenky poustevnictví (protože ve městě může dnes člověk žít podobně osamoceně jako na poušti), ale jsou zde určité odlišnosti. Ve městě člověk přichází do kontaktu se spoustou podnětů a s hlukem a do určité míry tak odpadá možnost žít v harmonickém vztahu s přírodou a v konečném důsledku i se sebou samým.
Druhá možnost člověka připraví o moderní civilizační výdobytky, což je vlastně dobře, protože je to asi v souladu s ideou mnišství. Na druhou stranu bude ale vždy potřeba zajistit nějaké minimální životní potřeby – přinejmenším stravu a otop (záměrně nezmiňuji ošacení, protože to dnes lze díky čínskému dovozu pořídit opravdu velmi levně).
Tím je položena otázka zajištění obživy. Eremité, kteří žili na poušti v Egyptě ve 4. stletí si vydělávali (aspoň si to myslím) pletením košíků nebo provazů. To by snad připadalo v úvahu i dnes, ale bylo by stejně asi potřeba zajistit si nějak logistiku a marketing.
Po 5 letech života v ústraní by sice člověk pravděpodobně získal dar duchovního rozlišování, ale vzhledem k tomu, že žijeme v zemi, která není příliš křesťanská, by nemuselo být zas tak snadné najít si potom„klientelu“ , která by stála o duchovní doprovázení a které by nevadilo, že abba musí každého zájemce o radu nejprve párkrát odmítnout. A taky – jak by se na to asi díval biskup...
Aidan Anonymu:
OdpovědětVymazatDěkuji za příspěvek do diskuse.
Pojem poustevník jsem v nadpisu možná použil poněkud zavádějícím způsobem. Chrystosomos měl na mysli jakékoliv mnichy, i cenobity. A ani já při psaní nemyslel tolik na eremitství jako takové, ale třeba na život kartuziána nebo trapisty ve srovnání s životem diecézního kněze.
Argument, že farářská existence je zajištěnější (o čemž si v dnešních podmínkách navzdory státnímu platu nejsem jist) a to, že je lépe přijatelná pro rodinu, by mě – pokud bych ho přijal – vedl spíše k volbě nějaké jiné cesty. Evangelium vybízí k vydanosti, ne k bezpečí prostředkovanému světem. A pokud jde o příbuzné, víme, co jim Ježíš říkal, když za ním přicházeli, aby šel domů…
Jinak duchovní rozlišování, které je plodem modlitby, je stejně tak třeba v zemi nepříliš křesťanské, kde není poptávka po starcích, jako kdekoliv jinde. Jeden kněz, který se modlí a rozumí duším, vydá za desítky uřícených farářských budovatelů pastoračních center a organizátorů volného času…
Není to pouze Jan Zlatoústý, kdo si cenní nejvýše lidí v aktivní pastoraci. Také oslavná slova Řehoře Velikého budí pýchou uspané obavy o vlastní alespoň minimální dostatečnosti k vytyčené službě.
OdpovědětVymazatPři čtení článku mne napadlo, že příliš příkře hodnotím "udržovače" - faráře vlažné nebo vyhaslé. Je třeba mít armádu pěšáků, z nichž mohou povstávat důstojníci - a tím nemyslím episkopát. Milost předpokládá přirozenost i v tomto.
Omlouvám se, že jsem pochopil kategorii poustevníků trochu úžeji, než bylo myšleno. Osobně jsem se nikdy s žádným křesťanským poustevníkem v pravém slova smyslu nesetkal, a proto se omlouvám za krátkou úvahu, kterou jsem na toto téma rozvinul. Vůbec si nemyslím, že by dnes bylo snadné být knězem, jenom mi připadlo, že být poustevníkem v pravém slova smyslu by možná bylo ještě o něco obtížnější.
OdpovědětVymazatMonastický (osamocený) křesťanský život zřejmě nabýval od té doby, kdy se ve 4. století objevil, značně různých forem. Je zvláštní, že se lidé tehdy cítili něčím takovým osloveni. Snad to mohlo souviset s tím, že se křesťanství začínalo stávat masovější záležitostí a že nebylo vždy úplně niterně prožíváno. Nejde vyloučit ani to, že ti lidé nějakým zvláštním způsobem cítili, že se blíží konec jejich starého (antického) světa.
Je možné, že nějakým vývojem prošla i idea kněžství. Těžko říct, jestli by dnes někdo považoval dlouhodobější pobyt v ústraní za vhodnou kněžskou formaci. Dnes se v církvi hodně hovoří o tom, že je potřeba získávat prožitek společenství, učit se navazovat lidské vztahy a jejich prostřednictvím rozvíjet zralou lidskou osobnost. (Což se vlastně možná příliš neodlišuje od názoru většinové společnosti.)
Aidan Anonymu:
OdpovědětVymazatK posledním dvěma odstavcům: Není renesance kontemplativního mnišství v současné jinak na Západě skomírající katolické církvi mj. znakem podobného pocitu blížícího se civilizačního přelomu, jako byl ten ve 4. a 5. stol. AD?
Pokud jde o pobyt v ústraní: seminární výchova tak do značné míry vypadá. Přinejmenším u nás v Praze se v osobnosti otce spirituála klade rozhodně větší důraz na chvíle strávené na kolenou před svatostánkem než na předčasné pokusy o společenství, do kterých by člověk beztak vnášel především svou ubohost.
Otázka, jestli naši západní civilizaci nečeká něco podobného jako antickou oikúmené, je zajímavá a asi má svoje opodstatnění. Pokud se týká křesťanství, je zde oproti sklonku antiky rozdíl v tom, že tehdy křesťanství zažívalo rozmach, kdežto dnes naopak skomírá. Není pravděpodobné, že by církev mohla v nějaké nové situaci hrát podobnou roli, jakou měla na sklonku antiky – tedy že by byla garantem kontinuity a že by k ní nějaké novodobé barbarské národy s úctou vzhlížely a měly zájem stát se jejími členy. Na druhou stranu se ale křesťanství za těch 2 tisíce let dostatečně etablovalo, takže mu zřejmě nehrozí, že by zcela vymizelo.
OdpovědětVymazatPokud se týká renesance kontemplativního mnišství, tak to nejsem schopen posoudit, jestli k něčemu takovému skutečně dochází (je možné, že ano, ale je také možné, že ne). Pokud v některém klášteře žije 5 řeholníků a zvýší se počet dejme tomu na 50, tak je to sice nárůst o 1 000 procent, ale samo o sobě to ještě příliš nevypovídá o tom, jak niterně je ta víra prožívána. Celkově trochu spíš tíhnu k pocitu (je ale dost možné, že se pletu), že řeholní život je na Západě trochu v krizi. Je možné, že mnohé kláštery fungují podobně jako vlaky, které jedou přesně podle jízdního řádu, bez ohledu na to, jestli jsou plné nebo prázdné. ( V této souvislosti může být zajímavé uvést, že na Východě zřejmě existuje pouze jedna řehole, která vychází od sv. Basila (toho Velikého), a že ta řehole vlastně nemá nějakou přísně stanovenou podobu, protože Basil pokládal za jedinou řeholi Písmo.)
Jenom ještě malou poznámku ke kněžské formaci – je možné, že je to v Praze trochu jiné než třeba v Německu, ale já jsem ten dlouhodobější pobyt v ústraní myslel jinak. Místo „ústraní“ jsem asi měl použít „zcela stranou“.
Je zajímavé číst vaše komentáře :-) Srdečně vás všechny zdravím a přeji vše dobré!
OdpovědětVymazatV IC+XC sr.Marie, erem. (kán.603 CIC od r. 1993)