1) Moje sexistická teze, kterou nejsem schopen ověřit (jelikož nejsem žena), a tak se rád ptám názor dívek, kdykoliv k tomu mám příležitost: A) Muži a ženy se liší i jinak než fyzicky (s tím už řada známých ze západu nesouhlasí) B) Charakteristiky těchto odlišností, kter
é jsem zatím odhalil shrnuji do recipročních dvojic: muž tenduje k tomu, aby dobýval, chránil a dotýkal se, žena má touhu spíše být dobývána, chráněna a dotýkaná. Nejčastěji se setkávám s kritikou dvojice, kterou jsem z toho důvodu vyřadil z merita této teorie a to: vést – být vedena.
2) A teď to přijde. Průšvih nastane, když toto (jistě krajně zjednodušené) pravidlo aplikuji nemístně na můj vztah k Bohu. Vzhledem k němu mám touhu být přemožen, chráněn, dotýkán a veden a ne naopak. Jsem tedy ve vztahu k Bohu žena? Odpovídalo by to i úryvkům z Písma, které nejvíce oslovují mé srdce, posuďte sami.
Tak třeba 45 žalm mluví ke králově nevěstě a říká ji, aby zapomněla na svůj otcovský dům, protože „sám král touží po tvé kráse, vždyť je tvým pánem, před ním se skloň.“ (liturgický překlad). V první půlce verše je základ antropologie, ve druhé základ morálky. Kdo jsem a co mám dělat? Odpověď nalézám znovu a znovu v tomto verši.
Minulý týden jsem zase žil z verše z Písně písní, kde dívka říká svému nápadníkovi: „Vezmi mne s sebou, poběžíme, do svých komnat kéž uvede mne král.“ (B21) Toto žadonění o přítomnost milovaného, touha jej následovat a jít tam, kam jde on, neschopnost to dělat o své vůli, vznešenost údělu nepoměrná ke schopnostem a zásluhám, to vše je mi důvěrně známé a to vše se sbíhá v tomto verši.
A co vy? Jste muži nebo ženy?
Puvodne jsem chtela napsat, ze jsem zena, ale ze v mem pripade, to asi neni nijak sokujici nebo podivne. Ted ovsem zacinam vahat, takze mam nekolik doplnujicich otazek. a) Povazuje se buseni a hledani za dobyvani nebo za touhy byt dotykan? b) Je vytrvala a pravidelna modlitba bez prozitku busenim nebo dotykanim? A c) je-li dotykanim, jsem to ja, kdo se dotyka nebo je to Hospodin, kdo se dotyka?
OdpovědětVymazata) dobývání b)bušení, tedy c) je bezpředmětná. Ale k tomu nebylo třeba užít mužské analýzy, k tomu stačilo trošku ženské intuice.
OdpovědětVymazatTy že jsi žena? Mne to jméno přišlo hned podezřelé! Co jsme to za zpátečníky, když provozujeme smíšené weby?
Hmhmhm. Takze tu mame muze-zenu a zenu-muze. Jak rika casto P. Armbruster: "Pan Buh ma rad smisene lesy". (Proc by tedy nemel mit rad smisene zpatecnicke weby?) Btw. spravne odpovedi jsem samozrejme tusila, jen jsem se jich obavala a doufala jsem, ze bych snad mohla zustat zenou-zenou.:-)
OdpovědětVymazatInu ... pohlaví si člověk nevolí. I když to spirituální tak trochu ano.Respektive je asi předmětem vývoje. Také jsem býval muž-muž a býval jsem jím rád, teď se nacházím jinde, ale tak trochu se těším, až mne zase budou oslovovat Pavlova slova o boji, zbroji a přilbě, s Davidem budu vybíjet Pelištejce a s Jozuem nenechávat nic živého v dobytých městech.
OdpovědětVymazatTen žalm i úryvek z Pís se taky často modlívám! „Táhni mě, poběžíme spolu,“ - jaká nádherná invokace! Ale nikdy jsem se proto – chvála Bohu - fyzicky necítil méně mužem. Na jakémkoliv trochu pokročilejším stupni modlitby je duše vždy tou, která čeká, která je přetvářena, která je pasivní. Pouze se disponuje – přetvářející aktivita již je na Bohu.
OdpovědětVymazatNemá být duše vždy ve vztahu k Bohu, zejména ve vztahu k Duchu svatému, snoubenkou? Podobně ve vztahu k Otci možná máme být syny a dcerami. Ve vztahu k Synu zase přáteli/bratry/následovníky. Pohybujeme se však na rovině symbolického jazyka. Žádná z těch rolí neohrožuje a nemění mou identitu. To, že jsem ve vztahu k Otci dítětem a že se s bratrem Karlem modlívám „Otče, odevzdávám se Ti“ a s žalmem 131, že jsem před Pánem jako „dítě u své matky“, neznamená, že začnu taky žvatlat.
Ad Kateřina: Vytrvalá modlitba bez prožitku, to, co nazýváš bušením, je zároveň čekáním na to, až mi bude otevřeno. Nejde přeci o to, že já klepu, ale o to, aby On otevřel. Takže jsme zpátky u pasivity. A v tomto smyslu je před Bohem „ženou“ každý, kdo se modlí. I když Jákobovými slovy volám: „Nepustím Tě, dokud mi nepožehnáš,“ i když se s Bohem peru, bez naděje na to, že to nakonec bude On, kdo se mě ujme, kdo mě obejme, nasytí, by veškeré mé mužské dobývání bylo k ničemu.
Jinými slovy, pokud jde o Tvé otázky, se domnívám: a) že bušení je vposledku projevem touhy být dotýkán, b) že vytrvalá modlitba, byť zprvu vyžaduje „mužské“ aktivní úsilí, je čekáním na dotek a že c) to je Hospodin, kdo se dotýká (on přichází k nám dříve než my k němu; nejsme schopni stoupat, jen čeka na jeho snížení se k nám).
Mily Aidane, diky. Uz jsem se skoro zacala obavat, ze to Mat mysli vazne a ja neco zasadniho nepochopila. Presne proto, co pises na konci, jsem se ho ptala, jestli je buseni dobyvanim nebo cekanim. Pokud se nemylim, i v Pisni po nejake dobe snoubenka zacina obchazet cele mesto...a hledat. A pokud se snoubenec neda, je ji to tak trochu k nicemu.
OdpovědětVymazatK modlitbe: myslim, ze v modlitbe se my sami Hospodina dotknout nemuzeme nikdy. Modlitba jako prostor, ktery se snazime otevrit ve svem srdci proto, aby se nas mohl dotknout On. A vytrvalost? Projev/dukaz lasky. Takze se mi zda, ze ty Matovy kategorie uplne nefungujou. Btw. duchovni zivot se prece promenuje, ale proto se ze me zeny nestavam muzem a zase zpet zenou. To, ze se me Hospodin nekdy nejak dotykal a ted se zas nedotyka a me nezbyva nez busit, prece neni zavisle na tom, jeslti ja chci dobyvat nebo byt dobyvana..
Chválím Štěpána za to, jak to správně pochopil a dovysvětlil.
OdpovědětVymazatOmlouvám se Kateřině. Je to nevýhoda toho, že se neznáme osobně - špatně jsem odhadl, do jaké míry byla otázka myšlena vážně.