„Je to takový portugalský Kafka,“
zněl Štěpánův stručný popis Fernanda Pessoy a já jsem jej
znovu použil takřka pokaždé, když se mne někdo zeptal na onu
obligátní otázku: „Co to čteš?“ a já měl v ruce zrovna
Knihu neklidu. Neměl jsem příležitost tuto formulku použít
pouze u těch, kteří v okamžiku, kdy viděli knihu, vzkřikli něco
na způsob: „Bohoslovec a čte Pessou, to je úžasné!“. Takřka
bez výjimky byli tito křiklouni podivné existence, kteří se
pohybovali na hraně katolictví, křesťanství a mnohého jiného,
co ani žádnou hranu nemá.
Čtení Knihy neklidu skutečně
nenechá člověka v klidu. Z toho zlomku, který jsem z knihy
pochopil (tedy dokázal nějak dát do kontextu z nějakou svojí
životní zkušeností nebo pocitem), mi nezajímavé přišlo
máloco. Při zatrhávání jsem byl nucen přistoupit je
čtyřcestnému značkování, kterým jsem cejchoval pasáže, které
mne oslovily – 1) zajímavé – silné 2) signifikantní pro Knihu
Neklidu 3) krásné – v podstatě souhlasím 4) krásné –
radikálně nesouhlasím. Nejsem schopen ze sebe vymáčknout
literární či filosofický rozbor díla, a tak se omezím na prosté
vypsání několika krásných a důležitých pasáží s řídkými
a mělkými komentáři.
„Pochopil jsem, že je nemožné,
aby mne někdo miloval, jedině že by naprosto postrádal estetické
cítění – a kvůli tomu bych pak já pohrdal jím.“
Mnou nejcitovanější pasáž rovnou z
kraje knihy. Jako vtip či póza je to vynikající, jako opravdový
životní pocit to zavání úvodem do charakteristiky toho
nejzoufalejšího hrdiny krásné literatury – krajně
nekřesťanského, chladného a racionálního.
„Jen naprostá bezobsažnost a
neupřímnost brání tomu, aby se běžný pozdrav – jak se máte?
- stal neomluvitelnou hrubostí.“
V Pessoově vesmíru jsme všichni
ostrovy. Soares (heteronymní autor díla) trpí tím, že je nucen
sídlit jiným ostrovům na dohled, stejně jako považuje za utrpení
být ve styku se stejnou vodou, jež omývá druhé. Každý kontakt
je nevítané vychýlení z balancu, každá započatá konverzace je
agresí, vpádem do soukromí.
„Velký člověk dokáže vnutit
druhým lidem svůj vlastní sen, své vlastní sny. Musí však snít
takové sny, které si už oni sami svým způsobem rozesnili, aby je
pak skutečně mohli přijmout.“
„Když jsem viděl jak dokonale
logicky ospravedlňují jistí šílenci (systematičtí blouznivci)
sobě i druhým svoje blouznivé představy, navždy jsem ztratil
zaručenou jistotu o jasnosti svého jasného rozumu.“
„Blahoslavení ti, kdož nikomu
nesvěřují život“
Neboť znají svůj osud... Soaresovi
je odporná falešná naděje a jelikož neexistuje způsob, jak
dokonale logicky a cele ospravedlnit jakoukoliv naději, rozhoduje se
žít bez ní. Je lepší žít v depresi a zemřít, než se
obelhávat. Nedoufat, nevěřit a nemilovat, to je ideál.
„Považuji život za hospodu, kde
se musíme zdržet, dokud nepřijede dostavník z propasti.
„Moje morálka je velice prostá –
nikomu nečinit ani zlo, ani dobro.“
„Nikdo by nemiloval sám sebe,
kdyby se opravdu znal“
V ostrém kontrastu
s mojí osobní gnozeologickou teorii, že poznání nutně
předpokládá lásku.
„Ten, kdo stojí v koutě sálu
tančí se všemi partnery.“
Ten, kdo stojí v
koutě sálu netančí vůbec.
„Nic víc … Tak dlouho jsem
zacházel se stíny, až já sám jsem se stal stínem – v tom co
si myslím, co cítím, co jsem.“
V jednom z
posledních zápisů nacházíme tuto výstižnou charakteristiku
člověka, který byl příliš skeptický, aby věřil, příliš
nezávislý, aby miloval, a příliš věrný svým zásadám než
aby doufal. Tragika charakteru dýchá z každé věty –
všudypřítomný smutek a nuda. I onen častý wit (snad důvtip?)
je skličující vzhledem k tomu, kam je namířen.
Bernard Soars pro
mne snad navždy zůstane prototypem člověka, který nepoznal lásku
a domyslel to dokonce. A nejen domyslel, ale v mnoha ohledech již i
prožil zde na zemi předchuť pekla.
---------------
Neodpustím si poznámku o tom, že je
nezapomenutelným zážitkem číst tuto knihu v frontě mezi
rozjuchanými Italy, Brazilci a dokonce i Portugalci. Kontrast obsahu
knihy a atmosféry okolí je to, co mi zabránilo prožívat Pessoovy
pocity mnohem intenzivněji. Ještě že.
Druhá poznámka: Tento zpátečnický
příspěvek jsme sepsal na konci srpna. Po takřka roce po
přečtení knihy jsem přesvědčen, že i ona vrhla svůj dlouhý
stín na můj podzim předchozího roku. Tato kniha, navzdory své
kráse, je jed, a nejsem si jist, komu bych ji mohl s klidem
doporučit.
