Zobrazují se příspěvky se štítkemMoore Brian. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMoore Brian. Zobrazit všechny příspěvky

středa 23. května 2012

O čem již řeč byla

Milí zpátečníci, začala jsem číst The Emigrants od W. G. Sebalda, přečetla jsem dvě povídky (tj. polovinu) a knihu odložila. Andreiase nadchla, mě nikoli. On tvrdil, že píše lehce bernhardovským stylem, mně se nezdálo. Pustila jsem se tedy (opět) do Love in the Ruins od W. Percyho a už dva měsíce přemýšlím, co o to románu vlastně říci.  V první řadě je dobře napsaný - lehce chaotický, ale to jen dokresluje charakter hlavního hrdiny, totiž úzkostmi a jinými fóbiemi zmítaného geniálního psychiatra ve světě, který je náš, ačkoli autor si vybral poněkud jiné pokračování historie (která se ovšem až příliš dobře mohla ubírat směrem, kterým postupuje i román). (Nezamotala jsem se do toho příliš?). Jinak už mě napadá jen tolik, že má jisté apokalyptické rysy, ďábelskou postavu ve stylu toho šíleného služebníka z Bratří Karamazových (jak jen se jmenoval?) a "happyend" (to znamená, že se hlavní hrdina nakonec vyzpovídá ze svých hříchů, opustí všechny své tři ženy a přimkne se pouze k jediné, kterou si navíc vezme za zákonitou manželku před Bohem i lidmi, zplodí s ní čtyři děti, o které se řádně stará a místo slávy a moci a pýchy si dobrovolně zvolí chudobu, ústraní a dodržování manželských slibů). Pokud hledáte nějakou dobrou beletrii a ještě jste nečetli, neváhejte.

Jako další jsem přečetla Aidanem vychvalované Katolíky, tedy Catholics od B. Moora. Souhlasím s ním, že se jedná o podařený román vzbuzující mnoho otázek. Dala bych přednost poslušnosti představenému nebo svědomí? Kdyby opat nebyl vázán poslušností generálnímu představenému, bylo by to snazší. Ale takto? Asi bych nakonec jednala stejně jako on, i když bližší mému srdci byl jeho oponent.

The Philosophy of Tolkien od P. Kreefta mě trochu zklamala. Jako úvodní katecheze pro nevěřící milovníky Tolkiena to rozhodně není špatné. Na mě tam bylo až příliš odboček a o Pánu prstenů zas tolik podstatných informací ne. Takže pro kované katolíky a znalce Tolkiena navrch to moc není (btw. už se těším na Aidanovu diplomku).

Teď jsem se nechala unést Schmemannem (For the Life of the World) a sbírám síly na Summa of the Summa (opět P. Kreeft - jako komentář k Akvinskému to vypadá skvěle). O pár úryvků bych se ráda podělila. Kreeft jako motto svého úvodu zvolil jednu poznámku F. O´Connor z The Habit of Being  a tady je:

"I couldn´t make any judgement on the Summa, except to say this: I read it every night before I go to bed. If my mother were to come in during the process and say, "Turn off that light. It´s late," I with a lifted finger  and broad bland beatific expression, would reply, "On the contrary, I answear that the light, being eternal and limitless, cannot be turned off. Shut your eyes," or some such thing. In any case I feel I can personally guarantee that St. Thomas loved God because for the life of me I cannot help loving St. Thomas."

Tento útržek mě nalákal jak k četbě Tomáš, tak Flannery. Kdy bude čas a kdy síly?!?

Ze Schmemanna bych sem nejraději zkopírovala celý text. Je vystavěn tak, že nelze poskytnout pouze jeden úryvek, protože bez předchozího kontextu nebude srozumitelný, resp. bylo by v takovém případě až příliš pravděpodobné, že Schmemann nebude pochopen správně. Tlumočit si netroufnu, a přesto se s vámi podělit chci, takže nakonec jsem se rozhodla pro úvodní odstavec. Třeba vás zlákám!

"MAN is what he eats."  With this statement the German materialistic Philosopher Feuerbach thought he had put an end to all "idealistic" speculations about human nature. In fact, he was expressing, without knowing it, the most religious idea of man. For long before Feuerbach the same definition of man was given by the Bible. In the biblical story of creation man is presented, first of all, as a hungry being and the whole world as his food. Second only to the direction to propagate  and have dominion over the earth, according to the author of the first chapter of Genesis, God instructs men to eat of the earh: "Behold I have given you every herb bearing seed...and every tree, which is a fruit of a tree yielding seed; to you it shall be for meet..." Man must eat in order to live; he must take the world into his body and transform it into himself, into flesh and blood. He is indeed that which he eats and the whole world is presented as one all-embracinng banquet table for man. And this image of a banquet remains, throughout the whole Bible, the central image of life. It is the image of life at its creation and also the image of life at its end and fulfillment: "...that you eat and dring at my table in my Kingdom."

pondělí 23. ledna 2012

Katolíci: podobenství o duchu 4. vatikánského koncilu

Odměnil jsem se za zápočet z Pentateuchu četbou knihy Catholics – A Novel od Briana Moora. A ta odměna byla nejspíš poněkud neúměrná, neb jsem zmíněnou knížku dnes zhltl celou. Je spíše novelou než románem. Napsána byla roku 1972 a byl podle ní natočen i film s Martinem Sheenem v hlavní roli. Potom upadla téměř do zapomnění. Nezaslouženého, řekl bych.

Je to vedle Lodgeova How Far Can You Go? a vedle spisů Dietricha von Hildebrandta ze 60. a 70. let další z kusů, který se chytře a nejednostranně zabýval pokoncilní krizí katolické identity už v letech, kdy aggiornamento plně kvetlo (jinak zmíněné knihy nemají společného nic). 
V nedaleké budoucnosti (nebo spíše alternativní současnosti) někdy po IV. vatikánském koncilu přijíždí na ostrov u irských břehů mladý kněz, otec Kinsella, jako pověřenec generálního opata svého řádu a Amsterdamského ekumenického centra. Má zde zatnout tipec stárnoucí a lidský víc než slabé komunitě mnichů, která dosud slouží liturgii postaru, což po nich chtějí sami konzervativní vidláci z irského venkova a což v poslední době – po reportáži BBC – přitáhlo zástupy poutníků a zvědavců z celého světa. Ve vyšších církevních kruzích je to však vnímáno jako rebelie proti duchu čtvrtého vaticana, který tak jako už předchozích několik koncilů zdůraznil především dialog s jinými náboženstvími, úsilí o spravedlnost a přimknutí se k hodnotám tohoto světa.
Konfrontace se sveřepými řeholníky je pro upřímně angažovaného otce Kinsellu těžkým oříškem. Už už se zdá, že bude muset použít těch nejradikálnějších prostředků, když náhle jednání do té doby záhadně zdrženlivého opata vrhne na celý zápas nové světlo.
Ukazuje se, že v první řadě nejde o záda otočená od lidu či k lidu nebo o latinu nebo o jiné (byť důležité) akcidenty, ale o otázku mnohem podstatnější: totiž o Krista ve svatostánku.
Kniha řeší víc než otázky tradicionalismu a modernismu, potažmo kontinuity a změny v církvi, či různého chápání poslušnosti, ale v posledku se dotkne i mrazivého tématu ztráty víry. A pak náhle končí a nechává víc otázek než odpovědí.
Text se dá přečíst za dvě hodiny, film zhlédnout za hodinu. Až budete mít chvilku, jedno nebo druhé zkuste udělat (pokud už tedy zmíněné dílko neznáte z dřívějška) a pak zkuste dolů do diskuse napsat, co soudíte zejména o závěru, též o otci opatovi; dále co o argumentech mnichů pro tradici a o (hypotetickém?) sporu poslušnosti představeným s poslušností nauce církve. Velmi mě zajímá váš názor.
Film je, zdá se k vidění, např. zde (níže na stránce pod reklamami).