Soumrak v pohrančí...

... aneb když to temnokomorník přežene s chemikáliemi... :) Ono ale pohraničí je plné extrémů, viďte?

Ruiny kostela sv. Blažeje, poblíž Branišova, při cestě k Opatství Nový Dvůr.

Soumrak dne – majordomův celibát

Za nejzajímavější na tomto filmu považuji, jak je vysoko hodnocen (86% na CSFD, tedy 291. nejlepší film). Takřka všichni si v komentářích cení hereckých výkonů a atmosféry. Velká část diváků se shodne na tom, že je film nuda, přesto jsou jej posléze schopni vyznamenat absolutním hodnocením. Čím je tento příběh z před- i poválečné Anglie tak zajímavý?

Pojednává o komorníkovi, který po dvaceti letech jede navštívit svojí někdejší podřízenou. I po desítkách let a jednom manželství v nich doutnají nikdy neverbalizované city. Proč nikdy nedošlo k vyznání či polibku? Kvůli škrobenosti, oddanosti a neústupné zodpovědnosti komorníka Stevense (Hopkins), jehož životní drahou je sloužit lordu Darlingtonovi, který byl pro své čilé a přátelské styky s nacisty po válce označen za zrádce a opuštěn. Kvůli posluhování člověku, který usiloval o to, aby se Hitlerovi v Evropě volněji dýchalo nikdy nenašel jiný cíl svého života než sloužit a tisíce a milióny diváků se nad tím dojímají.

Nerad bych působil dojmem, že se mi film nelíbil, naopak, je to vskutku mistrovské dílo, ale to není důvod, proč píšu tento příspěvek. Co mi přijde pozoruhodné je potencialita příběhu nenaplněné lásky, jakou to má sílu a odezvu a jak silným narativem to je. Nejeden dnešní člověk zná stěží větší moc než je zamilovanost, proto mu přijde tak absurdní, že ji někteří nepodléhají, ačkoliv vůči ní nejsou imunní. A tak se ptám do našich řad – známe příběhy o kněžích na odchodu kvůli ženě, novinám vládnou titulky o pedofilních kněžích, proč se nestaráme o to, aby existoval i narativ o kněžské nenaplněné lásce? Ano, činí to kněze příliš lidským, slabým, není to ideální situace, ale zcela reálná. Proč o ni nemluvíme příměji? Nevydáme svědectví, kterému dnešní člověk rozumí?

Pater Kuffa se nestydí mluvit s svých mladických citech. Také byl zamilovaný, přesto se stal knězem, toužil po dcerce, ale stal se otcem desítek potřebných lidí. Nemáme nouzi o kněze, kteří by byli zamilovaní, ale romantické lásce nepodlehli, nemáme nouzi o ty, v kterých klíčila dlouhá léta a desetiletí a oni nezaváhali více než komorník Stevens, přesto se o tom nemluví, ačkoliv by se to k mnohému hodilo.

A tak se ptám, drazí zpátečníci, v čem je problém tohoto narativu?

Neklidná fronta z jihozápadu

„Je to takový portugalský Kafka,“ zněl Štěpánův stručný popis Fernanda Pessoy a já jsem jej znovu použil takřka pokaždé, když se mne někdo zeptal na onu obligátní otázku: „Co to čteš?“ a já měl v ruce zrovna Knihu neklidu. Neměl jsem příležitost tuto formulku použít pouze u těch, kteří v okamžiku, kdy viděli knihu, vzkřikli něco na způsob: „Bohoslovec a čte Pessou, to je úžasné!“. Takřka bez výjimky byli tito křiklouni podivné existence, kteří se pohybovali na hraně katolictví, křesťanství a mnohého jiného, co ani žádnou hranu nemá.

Čtení Knihy neklidu skutečně nenechá člověka v klidu. Z toho zlomku, který jsem z knihy pochopil (tedy dokázal nějak dát do kontextu z nějakou svojí životní zkušeností nebo pocitem), mi nezajímavé přišlo máloco. Při zatrhávání jsem byl nucen přistoupit je čtyřcestnému značkování, kterým jsem cejchoval pasáže, které mne oslovily – 1) zajímavé – silné 2) signifikantní pro Knihu Neklidu 3) krásné – v podstatě souhlasím 4) krásné – radikálně nesouhlasím. Nejsem schopen ze sebe vymáčknout literární či filosofický rozbor díla, a tak se omezím na prosté vypsání několika krásných a důležitých pasáží s řídkými a mělkými komentáři.

„Pochopil jsem, že je nemožné, aby mne někdo miloval, jedině že by naprosto postrádal estetické cítění – a kvůli tomu bych pak já pohrdal jím.“

Mnou nejcitovanější pasáž rovnou z kraje knihy. Jako vtip či póza je to vynikající, jako opravdový životní pocit to zavání úvodem do charakteristiky toho nejzoufalejšího hrdiny krásné literatury – krajně nekřesťanského, chladného a racionálního.

„Jen naprostá bezobsažnost a neupřímnost brání tomu, aby se běžný pozdrav – jak se máte? - stal neomluvitelnou hrubostí.“ 
 

V Pessoově vesmíru jsme všichni ostrovy. Soares (heteronymní autor díla) trpí tím, že je nucen sídlit jiným ostrovům na dohled, stejně jako považuje za utrpení být ve styku se stejnou vodou, jež omývá druhé. Každý kontakt je nevítané vychýlení z balancu, každá započatá konverzace je agresí, vpádem do soukromí.

„Velký člověk dokáže vnutit druhým lidem svůj vlastní sen, své vlastní sny. Musí však snít takové sny, které si už oni sami svým způsobem rozesnili, aby je pak skutečně mohli přijmout.“

„Když jsem viděl jak dokonale logicky ospravedlňují jistí šílenci (systematičtí blouznivci) sobě i druhým svoje blouznivé představy, navždy jsem ztratil zaručenou jistotu o jasnosti svého jasného rozumu.“

„Blahoslavení ti, kdož nikomu nesvěřují život“

Neboť znají svůj osud... Soaresovi je odporná falešná naděje a jelikož neexistuje způsob, jak dokonale logicky a cele ospravedlnit jakoukoliv naději, rozhoduje se žít bez ní. Je lepší žít v depresi a zemřít, než se obelhávat. Nedoufat, nevěřit a nemilovat, to je ideál.

„Považuji život za hospodu, kde se musíme zdržet, dokud nepřijede dostavník z propasti.

„Moje morálka je velice prostá – nikomu nečinit ani zlo, ani dobro.“

„Nikdo by nemiloval sám sebe, kdyby se opravdu znal“

V ostrém kontrastu s mojí osobní gnozeologickou teorii, že poznání nutně předpokládá lásku.

„Ten, kdo stojí v koutě sálu tančí se všemi partnery.“

Ten, kdo stojí v koutě sálu netančí vůbec.

„Nic víc … Tak dlouho jsem zacházel se stíny, až já sám jsem se stal stínem – v tom co si myslím, co cítím, co jsem.“

V jednom z posledních zápisů nacházíme tuto výstižnou charakteristiku člověka, který byl příliš skeptický, aby věřil, příliš nezávislý, aby miloval, a příliš věrný svým zásadám než aby doufal. Tragika charakteru dýchá z každé věty – všudypřítomný smutek a nuda. I onen častý wit (snad důvtip?) je skličující vzhledem k tomu, kam je namířen.

Bernard Soars pro mne snad navždy zůstane prototypem člověka, který nepoznal lásku a domyslel to dokonce. A nejen domyslel, ale v mnoha ohledech již i prožil zde na zemi předchuť pekla.

---------------

Neodpustím si poznámku o tom, že je nezapomenutelným zážitkem číst tuto knihu v frontě mezi rozjuchanými Italy, Brazilci a dokonce i Portugalci. Kontrast obsahu knihy a atmosféry okolí je to, co mi zabránilo prožívat Pessoovy pocity mnohem intenzivněji. Ještě že.

Druhá poznámka: Tento zpátečnický příspěvek jsme sepsal na konci srpna. Po takřka roce po přečtení knihy jsem přesvědčen, že i ona vrhla svůj dlouhý stín na můj podzim předchozího roku. Tato kniha, navzdory své kráse, je jed, a nejsem si jist, komu bych ji mohl s klidem doporučit.

Czesław Miłosz: Zotročený duch

Příhoda na začátek: Na posledních chaloupkách jsme hráli Kufr. Do disciplíny, kde člověk opisuje slovo, aniž by mohl použít kmen toho hledaného, jsem prosadil slovo komunista. Dvě skupinky jej odmítly hned, jak si jej vylosovaly, ale třetí se jala definovat komunistu: „Byli to za druhý světový války … ehm … mmmm … zlý lidi.“ V tu chvíli snad tři děti naráz vykřikli: „Komunisti“

V roce stého výročí od narození Czesława Miłosze jsem mu dal dárek v té formě, že jsem se dozvěděl o jeho existenci (skrze Aidana , děkuji). Uznávám, je to ostuda, ale není to první ani poslední, poněvadž při pohledu na seznam nositelů Nobelovy ceny za literaturu, kde bychom Miłosze také našli, jsem schopen akorát tak propojit několik položek s usměvavou tváří učitelky češtiny na gymnáziu, nic víc. Třeba mne Zpátečníci vybičují k tomu, abych se s někým nich seznámil poněkud bezprostředněji.

Jsem členem mladé generace, mými životními tématy jsou konzum, nedospělost, a pocity přesycenosti spojené s vnitřní prázdnotou. Byť je to jistě neúcta k utrpení předků, nikdy mne komunistický útlak zvlášť nezajímal. Je to snad i proto, že pocházím z řad vesnické neinteligence, což znamená, že naprostá většina mých předků si se stranou nezadala, ale velmi málokdo z nich se také cítil nějak výrazně utlačován. Proto se také někteří z nich mohou zařadit mezi komunistické nostalgiky, kteří vzpomínají na minulý režim jako na dobu, kdy byl život jednodušší. Můj někdejší farář strávil jako řeholník léta v Želivi, ale nikdy si na to nestěžoval, naopak mu to umožnilo „vystudovat“ na kněze, což by za jiných okolností asi nemohl. Proto jsem se nikdy tolik nezajímal o komunistická zvěrstva, děli se totiž lidem, které jsem neznal, ale po přečtení této knihy to chápu mnohem osobněji, protože nemohu než doufat, že kdybych žil v té době, perzekuce by se týkala právě mé osoby.

Ačkoliv je kniha pozoruhodná jako celek, jádro tvoří první tři kapitoly, které vysvětlují základní principy zotročení ducha ve východním bloku. Další čtyři kapitoly pojednávají o čtyřech umělcích a jejich diametrálně odlišných cestách ke spolupráci s režimem. Jakkoli jsou tyto části krásné a moje oblíbené, slouží hlavně jako důkazní materiál a ilustrace toho, co bylo dříve řečeno. V závěrečných kapitolách se jedná opět o demonstraci a kazuistiku ve službě vyústění knihy, ale vesměs se jedná o popis komunistických zločinů, který nacházíme leckde, to co považuji za cenné nacházíme právě v úvodních kapitolách a tím je hluboká diagnóza střetu člověka a režimu.

Czesław Miłosz stručně popíše slepou uličku, ve které se naše civilizace nacházela kolem druhé světové války. Popisuje rizika konzumu, odtržení umění od běžného lidského života, nespravedlivou distribuci kapitálu na západě a mnoho dalšího. Popisuje svůj mladický odpor vůči zlu ukrytému ve strukturách jeho státního uspořádání i touhu jeho generace po změně. Mluví o tom, jak se tehdejší polská inteligence pohrdlivě dívala jak na západ, tak na východ, což si zjevně mohli dovolit, jelikož se ještě nerozhodli, kudy se sami vydají a historie ukázala, že to rozhodnutí stejně není na nich. Popsán je výstižně přímo i alegoricky marast západu i řešení východu v podobě Metody – Murti-bingovy pilulky, která způsobí, že člověk se stane apatickým a zároveň horečně budujícím, oči mu pohasnou, ale zato získá v životě jasný cíl.

Za vůbec nejcennější pro dnešní dobu považuji kapitolu o ketmanu, protože se tato praktika vyskytuje v dnešní době mnohem řidčeji a často ji už ani nechápeme, ačkoliv bychom měli, protože nás její neznalost činí zranitelnými. Samotné slovo ketman pochází z muslimského světa a na někdejší východní blok je aplikován lehce analogicky. Co znamená praktikovat ketman popisuje Gobineau ve své takřka sto padesát let staré knize Religions et Philosophies dans l'Asie Centrale následujícím způsobem: Pokud nestačí o svých pravých názorech mlčet a uvádět tak bezvěrce v omyl … „Tehdy nelze váhat. Nejen že je třeba se veřejně zříci svých názorů, ale doporučuje se užít všech úskoků, abychom protivníka zmátli. Učiníme tedy všechna vyznání víry, která se mu mohou zalíbit, vykonáme všechny obřady, které považujeme za úplně nesmyslné, zfalšujeme vlastní knihy, užijeme všech způsobů matení. Takto dosáhneme velkého uspokojení a zásluhy, že jsme sebe a své ochránili, že jsme neohrozili nade vše cennou víru ohavným dotykem nevěřícího, a konečně tím, že jsme ho podvedli a utvrdili v jeho omylu, seslali jsme na něho hanbu a duchovní bídu, kterou zasluhuje.“ Nechtěl bych znít jako islamofob, ale pokud tato praxe mezi našimi muslimskými bratry přetrvává, pak proti ni máme pramálo obranných prostředků.

Ketman je praxe značně různorodá, v komunistických režimech používaná hojně až takřka nutně. S mírnou nadsázkou by se dalo říci, že každý z tehdejší elity politické, kulturní, či hospodářské, kdo nebyl radikální až fanatický komunista si musel vyzkoušet, jak ketman funguje. Nepřináší to mnoho výčitek svědomí, protože je to nutnost, naopak to naplňuje hrdostí z toho, že jsem chytřejší než ti druzí. Stejně jako se před více než sty roky přiznal jeden místní Gobineauovi, že v Persii není ani jeden dokonalý muslim, tak ani v někdejším východním bloku stěží nalezneme vysoce postaveného komunistu, který by věřil všemu, co na veřejnosti říká. Pozoruhodný je také popis toho, jak se stává dlouho používaný ketman druhou přirozeností, až je těžké určit i pro subjekt sám, co je jeho pravou identitou.

Jedním z ne příliš překvapivých závěrů knihy je ten, že režim založený na zotročování ducha trestá lidi, kteří jsou věrní sami sobě a odměňuje bezpáteřníky a kejvaly. Rád bych věřil tomu, že tohle je jeden z aspektů nevyhnutelného pádu takovýchto státních uspořádání.

Kniha nejen že mne přesvědčila o tom, jak fascinující (v dobrém i špatném slova smyslu) bylo období nedávno minulé, ale také o tom, že nezáleží vůbec na tom, jak nám je kontext cizí nebo nám přijde nezajímavý, ale pokud něco pojednává opravdu o člověku, je radost to číst, protože je to o nás.

Starý Most

Doporučuji zhlédnout v klidu celé.

Moudra medvěda Urse II

Přečetl (spíš pročetl) jsem dalšího Balthasara. Je to kouzelník s jazykem, jehož překladatelům nezávidím a jemuž sám - i v češtině - rozumím tak každou druhou větu. Leckdy mi však učaruje. Viz následující ukázky o kněžství a o kontemplaci.

A málem bych zapomněl: ona kniha (i v češtině v CDK vyšedší) se jmenuje Cesty k ujasnění a dotyčný velikán si v ní na samém vrcholu vnitrocírkevní krize sedmdesátých let dovolil upozornit, že stará obnošená slova jako "svatí", "papež" a "eucharistická adorace" nepatří do smetí.

z "Apologie kontemplace"

Velcí Boží poslové téměř vždy přicházejí po dlouhé době strávené v poušti. Je nesprávné myslit si, že tuto dobu budou dodatečně považovat za promeškanou, nebo pouze za překonanou či doslovně špatně pochopenou. Bez Manresy by nebylo Ignáce, bez Subiaca by nebylo Benedikt, bez cely v otcovském domě by nebylo Kateřiny. Bez transjordánské pouště by nebylo „hlasu volajícího na poušti“, který připravuje cestu Páně. Jakým způsobem se v životě křesťana tato poušť projeví, když před ní neuteče, nemůže předem říci. Je však dobře, že s ní počítá a ponechá jí prostor. Snad se nachází ve středu toho, k čemu je povolán. Pouští a holou skálou může být i vězení, koncentrační tábor, satelitní existence, první kruh pekla, onkologické oddělení. Velké dílny Boha, který se tu vynořuje jako prapohoří za zničenou lidskou krajinou. Nechybí ani malé nepatetické dílny: šedá jednotvárnost kancelářské a tovární existence, zklamání člověkem, osamělost ve stáří, kdy opadává listí života a lze už očekávat jen málo nebo nic, kdy se vyžaduje nikým nepochválená statečnost denně, v každou hodinu: kde vzít sílu, ne-li z odevzdání se nosnému základu? Uvadající, zhasínající život nemyslí při takovém předávání na „zásluhy“, a to je dobře. Zahanbeně pociťuje svou totální bezvýznamnost, ale v tomto zpokornění se má cítit blízko chudoby samého základu, který je tak hluboko skryt v jeho odevzdání.“

Mnich se dobrovolně již předem postavil na konec, kam to člověka ve světě pozvolna a neúprosně unáší, do naprosté obnaženosti před Bohem. Pokud toto obnažení umírajícího bude ryzím sebepřenecháním, nabude u Boha převahu, a tento okamžik, umírajícím souhlasně přijatý a přivlastněný, se může stát smírem za mnohé svévolné jednání bez Boha; nic nestojí v cestě, aby toto sebepřenechání, které můžeme nazvat kontemplací, bylo dovršeno svobodnou volbou jako životní akt – v každé epoše křesťanství.

(s. 104-5)

z "Kněz, kterého hledám"

Smí se radovat s radujícími, truchlit s truchlícími, ale nikde se mu nedovoluje kolísat ze solidarity s kolísajícími a nejistými. Jeho zkušenost s Bohem ho naučila, co znamená temnota, v níž je možné už jen tápat podél stěn, a také tyto stěny chvílemi ve tmě ustupují, a potom se tápe v prázdnu: taková zkušenost je knězi dána, aby mohl s bratrem pokorně vytrvat, ale přitom ho posilovat.

Zázrak, který vyhlížíme, není asi nic jiného než svatost: svatost člověka, který se v Bohu stal tak nepatrným, že pro něho platí už jen Bůh. Nestará se již o to, kým je. Proto je tak obyčejný a tak výživný jako bochník chleba, z něhož si každý může kus ulomit. Způsob, jak se rozdává, přechází ve způsob, jak se Boží [S]lovo rozdává ve chlebě a víně. Takový jedinec také ví, jak se láme a vykládá Boží slovo. Nepošle mě, jako dnešní kazatelé, z pouště domů s nestravitelným proviantem frází o otevřenosti církve vůči světu. Co mám předat hladovějícím kolem sebe, když ne chléb; ale kde ho vezmi, když mi není podáván? Jak má církev vyjít ven, když už nemá nic uvnitř, co by vyjevila? Nebo ji vyhání nejistota o vlastní identitě z ní samotné, neboť už nemá zkušenosti, co je jejím nitrem? Tímto nitrem není církev sama – církev nemůže reflektovat sebe -, nýbrž Kristus, její hlava a její duše, skrze něhož v ní přebývá trojjediný Bůh.

 Dříve byli mniši. Na Východě i Západě. Na Athosu, v Clairvaux a v Ranftu, v Kyjevě a v Op[ti]ně. Mniši zakoušeli a věděli. Udíleli rady. Jejich světlo bylo chlebem. Přicházeli z vnitřní hloubky až na práh dveří, kde se jejich zkušenosti vlévaly do darovaného slova. Možná není takové vnější odloučení nevyhnutelné pro poznání nitra; dost osamělosti vane mezi lidskými prostory. Jenže se jejich prázdnota nenaplní sama od sebe vzácným obsahem. Také v beznadějné prázdnotě lidského srdce naleznu svaté mystérium božské chudoby jen tehdy, když jsem ho již hledal, když je už přináším s sebou, když se u mě už otevřelo. Jinak se setká prázdnota s prázdnotou a slovo není nosné, klesá chabě a bezmocně k zemi.

Lidově se nazývají kněží „duchovními“, jsou to v řečtině pneumatikoi, slovo, kterým se označovali také mniši. V pravoslaví po staletí vždy mnichové dodávali kandidáty pro vyšší hierarchické hodnosti. Duchovními lidmi jsou ti, kteří mají zkušenost v Duchu svatém, a proto mohou v nás, ve mně, poznat a roznítit skrytého, nepoznaného, neosvobozeného ducha. Jak vzácným se stal tento duchovní člověk. Máme se spokojit s náhražkou ducha? …

(s. 86-7)

z Doslovu

Dnešním křesťanům, žijícím v temnotách, jež jsou temnější než v pozdním středověku, byl dán úkol, aby, nezmateni temnotou a znetvořením, přitakali bytí zástupně a reprezentativně za všechny lidi: je to pro ně krok zpočátku teologický, jenž však v sobě zahrnuje celý plně metafyzický rozměr přitakání k Bytí. Oni, kteří jsou nabádáni k tomu, aby se neustále modlili, ve všech věcech hledali Boha a oslavovali ho, mají své zvláštní důvody, poněvadž jim jsou dány zvláštní milosti, jež jim umožňují konat tuto ,povinnost tvora´. Tím, že mají svítit ,jako hvězdy na nebi´, se jim dostává úkolu osvětlit ztemněný prostor bytí, aby jeho původní světlo nově zazářilo nejen jim, ale celému světu; neboť jedině v tomto světle je člověk schopen kráčet v souladu se svým pravým určením.

(s. 175)

Žéhlení, žéhlení...

Naše zpátečnické internetové zákoutí připomíná o zkouškovém krajinu duchů. Ani já na tom nic nezměním, neb stále musím šprtat. Nicméně kromě študování se taky musím věnovat seminárním domácím pracím, například žehlení, během kteréhož jsem onehdy poslouchal pořad "Catholic Authors" na EWTN. Otec John McCloskey se svých hostů sice tu a tam táže s dávkou až příliš nadšeného amerického primitivismu, ale přesto většinou dokáže s pomocí přizvaných autorit do půlhodinky vměstnat zdařilý portrét probíraného velikána katolické literatury. Získal jsem odtud mnoho inspirace. Taky kdybyste někdy taky žehlili..., anebo do auta...