Hodina dějepisu od Guardiniho

Možná vás také tak štvalo, na všech úrovních školství, že první hodina historie je zpravidla věnována řečem o tom, jak důležité je chápat souvislosti a rozumět hlubším motivům dějinných pohybů, abychom neopakovali ty samé chyby. Druhou hodinu pak začne výčet událostí a dat. O to větší radost pak člověk má, když nalezne syntetizující historicko-toelogicko-filosofické shrnutí nějakých 25 století na osmdesáti stránečkách Guardiniho Konce novověku a během pěti hodin čtení se dozví zásadní informace, které mu za nějakých 600 hodin výuky historie nikdo nepodal.

Některé zajímavé postřehy v knize prezentované:

1. Jak antika, tak středověk mají představu konečného vesmíru. Ve středověku ale existuje něco (Bůh), co tuto konečnost přesahuje.
2. Stěhování národů se svým „germánským fermentem“ patří k nejdůležitějším událostem v historii myšlení.
3. Antickou filosofii a „vědecké spisy“ středověký učenec považuje za „přírodu druhého stupně“ a zaujímá k ní podobně nekritický postoj jako k Bibli.
4. Novověk se dá charakterizovat novými definicemi a centralitou tří pojmů: příroda, subjekt a kultura.
5. Nová doba, která přichází po novověku je charakteristická člověkem masy, odcizením se přírodě, technickým bojem o moc a zpochybněním nesporné hodnoty kultury.
6. „Neserióznost novověku“ spočívá v tom, že odmítl křesťanství, ale chtěl si ponechat jeho plody.
7. Guardini je optimistický apokalyptik. S klidem říká, že přichází doba, jež pošlape a poplive většinu toho, čeho si ceníme, ale náš úkol se nemění – hledat adekvátní vyjádření víry církve v každé době.

Guardini provádí tak vysokou syntézu, že jsem často nebyl schopen s ním souhlasit nebo nesouhlasit. Přeci jen ale mám výhodu nějakých 70-ti let historického vývoje, pročež mohu vidět, že ne vše, co Guardini prorokoval se vyplnilo. Snad proto, že psal své dílo v poválečné atmosféře a v porovnání s jeho dobou byla druhá půlka 20. století docela příjemné období, což mohlo vést k některým regresům. Doporučuji Guardiniho, kudy chodím. Neexistuje podobně fundovaný a moudrý křesťanský autor, který byl popisoval realitu 21. století?

Jiný dějepis

Pravděpodobně jako obvykle ze Zpátečníků poslední jsem objevil myšlenkový svět Christophera Dawsona. V posledním měsíci jsem přečetl jeho Porozumět Evropě a Krizi západní vzdělanosti a na této metě se na chvíli zastavím, jelikož mi místní knihovna nenabízí více alternativ.

Dawson je skvělým příkladem toho, co bychom mohli nazvat „katolickým čtením dějin“. Nesnaží se manipulovat s historií, ale má svá hermenautická východiska, které ovlivňují interpretaci faktů, stejně jako všichni ostatní historici. Zatímco ale většina velkých historiků od Gibbona dále vychází z „vědeckého“ předpokladu, že křesťanství je náboženství mezi ostatními náboženstvími, Dawson věří v Krista, který nás spasil a zjevil nám pravdu, založil církev a nenechal si vyklouznout svět z rukou. Není to ale tmářský zabedněný katolický fantasta, což dokládá i uznání třeba ze strany nevěřícího historika Ricarda Duchesne v jeho knize The Uniqueness of Western Civilization.

Protože nejsem schopen vypsat základní osy jeho myšlení, zmíním se pouze o tématu Krize západní vzdělanosti. Dawson říká (již na začátku 60. let), abychom se smířili s tím, že už nežijeme v křesťanské kultuře. Tento odpad od křesťanství klade za vinu univerzitám (které nepřipustily ke vzdělání laiky, kteří se následně polarizovali), novověkému rozdělení církve (a následnému věroučnému vývoji protestantských sekt, jak je nazývá) a především nástupu osvícenectví.

Odmítnutí nadpřirozena (ať už faktické či praktické/implicitní) je pro dnešní dobu charakterističtější než křesťanství. Z toho Dawson vychází a pokračuje: A každý rozumný filosof/historik ať už věřící nebo ne, se obává, že toto uvolněné místo Boha v myslích lidí obsadí něco jiného, svoboda, národ, mír, blahobyt. Ať už tam položíme cokoliv, je to předzvěstí katastrofy. Jak se ale této navýsost lidské tendenci vyhnout? Dawson mluví o tom, že abychom byli uchráněni nebezpečí považovat hodnoty své kultury za absolutní, měli bychom hlouběji poznat alespoň jednu kulturu odlišnou. A když už budeme studovat odlišnou kulturu, proč ne třeba tu křesťanskou, jejíž znalost je bezpodmínečně nutná pro porozumění naší současnosti i historii? Autor se zabývá tím proč a jak studovat křesťanskou kulturu a radikálně odmítá přílišnou profesionalizaci vzdělání.

Dawson jednoduše šíří ten názor, že vzdělání má být v první řadě pro život a až sekundárně pro práci. K čemu nám budou zástupy odborníků, když to budou zároveň lehce manipulovatelní hlupáci bez jakýchkoliv duchovních hodnot, kteří přivedou svět do záhuby? Že bych výtisk poslal panu ministru školství? Raději ne, asi by se mu nelíbily ty pasáže o nebezpečí zbožšťovaní nacionalismu.