Nad/pod otcem Jeronýmem

Čtení spisů otce Jeronýma mi kromě jiného přivodilo některé pochybnosti, z nichž zmíním dvě. První se týká mého života. Trapisté pro sebe vytváří prostředí, které má pro ně učinit co nejjednodušším odpoutat se od svodů a rozruchů tohoto světa. Přesto ne všichni po letech života v modlící se komunitě a třeba i upřímné snaze uspějí. Srdce mnohých i po letech ve vnějším tichu ulpívá na věcech nepodstatných. A teď moje pochybnost. A co já? S mým srdcem, co je schopné zabřednout v téměř každé banalitě, co je ochotné denně přelétávat od hodnoty k hodnotě a od ideálu k ideálu. Mne nebude nabídnut „komfort“ povinného odloučení. Nebudu mít kolem sebe lidi, kteří uspěli v „neulpívání“. Má cenu se vůbec snažit? To nebyla hloupá řečnická otázka, to bylo pouhé vyjádření pochybnosti. A s pochybností, bez dostatečné rozhodnosti a bez pevného vedení lze stěží uspět.

Druhá pochybnost se týká jeho zásadní úvahy o duchovním otcovství, proti jisté formě eklekticismu praví v Umění být učedníkem: „Opravdový učitel musí být přijat se vším, co říká a co si zvolil. Učedník totiž hledá samu osobnost, samu kvalitu, kterou takový člověk má. A něco takového ovšem nelze dělit. Osobnost a kvalita se projevují ve všem, co učitel dává. Učedníkovi nepřísluší, aby to třídil. Později uvidí; ale to už po učiteli zdědil ducha.“ Dobře, ale kde najdu takového učitele, u kterého mi bude zřejmé, že urazil pořádná kus cesty správným směrem a u kterého nebude můj pyšný rozum, na nějž často spoléhá i mé pyšné srdce, indikovat něco červeně. Nemám tolik pokory, abych přijal s tím, co považuji za správné i to, co považuji za špatné. V tom je jádro této nauky otce Jeronýma: žák si nemá vybírat, protože žák nevidí a nerozumí, dokud do praxe nevstoupí, nemůže věci vidět z pohledu svého učitele, pokud nebude stát na jeho místě. Hodnotit to zvenku je nejen hermeneutická chyba, ale i bláznivá opovážlivost. Přesto není možné přijmout někoho za duchovního otce, pokud neexistuje mezi našimi osobami a názory jistá konvergence.

Běda. Jak je těžké nalézt duchovního otce. Běda. Jak se nelze plně vyvarovat jeho omezení. Běda. Jek je tato cesta k hlubšímu poznání Boha nedokonalá. Běda. Je to ta jediná možná. Běda nám.

Požehnané a krásné Velikonoce všem.

Dva pohledy na modlitbu

Abych 1) zatrhnul zpátečníkům čistě zpátečnické tendence a 2) utišil výčitky svědomí z toho, že nic nedělám s mojí krizí v modlitbě, která trvá od té doby, kdy jsem se začal modlit, zakoupil jsem si knížečku od kardinála Caspera Událost modlitby. Jedná se o nastínění místa a funkce modlitby v životě dnešního člověka, který se chápe personalisticky.

Casper se v předmluvě brání nařčením z elitářství a hned po započetí čtení jsem dával za pravdu žalobcům. Autor vychází z Kanta, Hideggera, Lévinase a Rozenzweiga a bez znalosti myšlení a terminologie těchto pánů pravděpodobně brzy knihu odložíte (já ji neodložil, ale jen proto, že jsem po 4 měsících studia v Italštině už zvyklý, že čteným textům nerozumím).

Kniha má řadu silných míst, například její pojetí úpadu náboženství ve světle nastíněného systému je trefné a vůbec, pojednává o světě a člověku tak, jak jej chápu, a tématizuje problémy, které jsou vlastní naší době. Nelze ale ani pominout to, že kniha je postižena intelktuálněním (ve stylu personalismu vytvářím pa-/novotvar, který nijak nedefinuji, ale čtenář je schopen jej intuitivně uchopit) a že stěží někomu pomůže modlit se. Navíc není jasně vytyčeno, jaký je rozdíl mezi modlitbou křesťanskou a modlitbou jiných náboženství, protože se vychází ze společného antropologického základu.

Druhá kniha o modlitbě mi byla darována a zcela mění ráz toho příspěvku. Byl zamýšlen jako protiváha Aidanových liturgických článků. Podtext byl jasný – nejen staré je dobré, ale to se díky Možnostem a melodiím otce Jeronýma, naprosto nepovedlo.

Obě knihy mají ve středu svého zájmu modlitbu, vztah k Bohu a zdařilý lidský život. Jazyk kardinála Caspera je učenecký, elitářský, čtenáři není úplně jasná návaznost jednotlivých kapitol a projednání vůbec působí jako rozsáhlý nástřel tématu. Spisek trapistického mnicha působí zcela jinak, jako sevřená struktura na pomezí traktátu a umění, každé slovo je na svém místě a vše je z jazykového hlediska srozumitelné. A tu přichází jediné, zato však obrovité ALE … otec Jeroným neargumentuje, prostě popisuje duchovní skutečnosti, jako by byly něčím zřejmým a prostým. Tak se však skoro nikomu nejeví. Pro porozumění otci Jeronýmovi je nutné více než obsáhnout definice dvaceti termínů jako u Caspera, je potřeba autentické duchovní zkušenosti podobného druhu (na rozdíl od otce Jeronýma si nejsem jist, jestli neexistují jiné přístupy). Proto, na rozdíl od pojednání kardinála, spisek mnicha může být mnohými intelektuály zlehčován a vysmíván.

Možnosti a melodie jsou nádhernou syntézou zkušeností duchovního života otce Jeronýma. Druhou polovici knížečky tvoří Modlitba nad záchrannou sítí, což je úvod do metody modlitby otce Jeronýma z pera jeho žáka otce Mikuláše a právě tato část mi dala přesné a praktické pokyny, kudy vykročit z marastu, v němž se má rozjímavá modlitba nachází. V mnohém mi otevřela oči a na rozdíl od ignaciáncké metody (v níž se bezmocně plácám) a jejich derivací vyhovuje mým přirozeným sklonům. Jestli to fungovalo se mne můžete zeptat po záběhu do modlitby, který podle otce Jeronýma trvá nějakých 5000 hodin na kolenou a před svatostánkem.

Uvidíme.