Z Aidanova čtenářského deníku I

Tentokrát se stručně (?) zmíním o třech titulech, z nichž každý je úplně jiný a které mají společné především to, že jsem je v posledních týdnech přečetl. Dovolil jsem si tedy poněkud neskromně umístit sám sebe do nadpisu.

Navnaděn výtečným povídkovým diptychem Franny and Zooey, o němž už byla na tomto blogu řeč, jsem sáhl po jiné Salingerově knížce suše nazvané Devět povídek. Musel jsem po ní dlouho s baterkou v ruce šátrat v krabicích na půdě, kam jsem ji před pár lety odložil. Vyšátral jsem, přečetl jsem… a mé pocity jsou smíšené. Chytré a duchaplné to je vždy, ale očekávané pointy jsem se mnohdy nedočkal a leckterý příběh prostě jen prošuměl kolem. Výjimkou jsou tři kusy: jednak slavný „Den jako stvořený pro banánové rybičky“, který je na rozdíl od většiny ostatních povídek vypointovaný tak ostře, až by si to skoro zasloužilo nálepku twist ending. Zvláště podařený je též „Smějící se muž“, jenž balancuje na samé hranici absurdity. Vypravěč tu vzpomíná na časy, kdy jako devítiletý kluk jezdil s partou stejně starých hrát baseball do Central Parku a kdy jim adolescentní vedoucí vždy po zápase vyprávěl dobrodružnou historii hrdiny schopného hravě překonat pařížsko-čínskou státní hranici, prostě muže, proti němuž jsou Chuck Norris i McGyver neschopní břídilové. Tahle kvazikomiksová historie však postupně začne odrážet milostné krize jejího autora - ke smůle „supermanově“ i malých posluchačů. Do třetice stojí za přečtení povídky Věnováno Esmé – s láskou a neřestí, která se odehrává za války a vypráví o setkání dosud ještě dětsky nevinné aristokratické holčičky s americkým vojákem a nepřímo také o setkání dětství a dospělosti, Anglie a Ameriky, humoru a tragédie. Howgh!

Pokud jde o druhou knihu, nezávisle na sobě mi ji vychválili dva důvěryhodní katolíci a druhá z těch bytostí – byla to žena – mi ji přímo vrazila do ruky jako doporučenou četbu. Nejde tentokrát o žádnou spirituální literaturu, spíše o fantasy pro mládež. Autorem je Francouz jménem Timothée de Fombelle a román se zove Tobiáš Lolness – život ve větvích (druhý díl, ve svazku též obsažený, pak Elíšiny oči). Fantastičnost díla – mimochodem velmi zdařile ilustrovaného – spočívá především v tom, že hrdinové mají něco kolem jednoho milimetru na výšku. Jinak se však jejich svět obejde bez magie, elfů, zázračných amuletů a jiných běžných žánrových rekvizit. Na své si přijdou spíše dendrologové a entomologové, neb se to skoro celé odehrává v koruně rozložitého stromu. Rozdílem oproti Tolkienovi – nedostižnému to archetypu mýtopoiéty – nejsou jenom mravenci a vážky na místě balrogů a draků, ale liší se též celkové tempo příběhu. Zatímco v Hobitu a Pánu prstenů se putuje, zde se povětšinou běhá, popřípadě skáče z větve na větev, a co pár stran se uniká z  už už smrtícího obklíčení. Akce tu bylo na můj vkus příliš a svět stromu byl naopak příliš málo propracovaný. Knížka taky snad až přehnaně ztotožňuje konflikt dobra a zla s konfliktem inteligence a tuposti. Hlavní apel k hodnotám přesahujícím každodennost pak míří zejména ekologickým a postkonzumním směrem, což může být fajn, ale oproti katolickým hloubkám fantastické tvorby výše zmíněného velikána je to neukotvené a řídké. Též humor, který se tu sem tam vyskytuje, je postaven na vysmívání se blbosti nepřátel, což mě nebavilo. Přesto přese všechno si mě však koruna stromu přitáhla a po několik večerů jsem se k ní chtivě utíkal zvědav, kam mě ta napínavá honička dále povede, dokud jsem celý tlustý dvouromán nezhltl jak jednohubku.

Nejsem však pro Tobiáše tím nejlepším publikem i proto, že jsem paralelně vězel ve Výstupu na horu Karmel svatého Jana od Kříže. Jeho knihy jsem se pokoušel zdolat už počtvrté a tentokrát jsem se poprvé – vyzbrojen klekátkem a obrácen ke svatostánku – dobral u některé až k poslední stránce. A zatímco mě Tobiáš Lolness sytil obrazy, sv. Jan mě před nimi varoval. No a já přitakával a byl překvapen, že ta knížka není žádným líčením mystických výšin, ale spíše úvodem pro začátečníky, v němž se o vizích a o extázích nemluví skoro jinak než varovně. Myslím, že jde o ideální bránu do díla zmíněného učitele církve. Nejlépe pak v kombinaci s Temnou nocí, která tvoří pokračování Výstupu. Spolu se svatou Terezií od Ježíše se mi Jan jeví jako výtečný průvodce pro modlitbu. Mnohem víc se tu člověk dočte o chybách osob o duchovní život upřímně se snažících, ale přitom stále klopýtajících, než o mystice stricto sensu. Dřív jsem na dotyčného neměl trpělivost, ale nyní mi učaroval. Asi jsem jej čítával příliš ze zvědavostí a málo jako průvodce na cestě.

Léčba přiotrávenosti světem

Než zmizím do dočasného bezinternetí, chtěl jsem se ještě podělit o jednu knihu, o níž však začínám psát v 0:19, tedy v čase, kdy by měl slušný seminarista spát, byť jsou prázdniny. Předem se tedy omlouvám, bude-li ve můj výlev o následujícím jinak výborném dílku znít poněkud  unaveně.

Byl mi před pár měsíci zapůjčen svazek „Franny and Zooey“ (1961) od J. D. Salingera, od nějž jsem v šestnácti s nadšením zhltl „Kdo chytá v žitě“ (s nadšením už proto, že hrdinovi románu bylo taky šestnáct a řešil ty správně šestnáctileté problémy, z nichž už jsme my Zpátečníci asi povětšinou vyrostli, takže po uzavření této závorky se už autorovu nejslavnějšímu románu, přinejmenším v tomto příspěvku, nebudu dále věnovat).

Ve „Franny and Zooey“ se řeší pro změnu zase problémy dvaceti-a-něco-málo-leté. První a podstatně kratší – a dle mého i lepší – z obou povídek zaznamenává jedno zprvu obyčejné rande mezi krásnou, chytrou a akademickým světem, sebou samou a skoro vším ostatním právě znechucenou studentkou Franny a jejím poněkud snobsky intelektuálským přítelem Lanem, který neudělá jediné gesto, aniž by si promyslel, jak bude působit. Dívka prožívá něco, co by se dnes módním termínem nazvalo asi „psychospirituální krize“, a touha po životních cílech méně omezených než je prahnutí po kariéře, po požitcích či po potlesku, ji přivede mimo jiné i k fascinaci „Ježíšovou modlitbou“. Povídka je nahlédnutím do jejího tázání, tápání a zhroucení. A je to povídka dobrá, když se ptá. Byla by jistě horší, kdyby odpovídala, neboť z textu již lze vytušit, že Frannyiny i autorovy inklinace jsou spíše zen buddhistické než křesťanské a že odpor k egu vlastnímu i k egům cizím by dívka ráda řešila anihilací děsivého Já.

Zooey z druhé povídky, spíše novely, je dívčin bratr, začínající herec, který byl spolu se setrou a dalšími sourozenci kdysi malým géniem pravidelně hostujícím v rozhlasovém pořadě „The Wise Child“. A tenhle Zooey vede v koupelně dlouhý rozhovor s matkou, která nechce opustit místnost a jejíž snahy o laskavou starostlivost vetuje svou chladnou ironií a zdá se, že je to „freak“ tak trochu jako Sheldon z „Big Bang Theory“. Jenomže si na rozdíl od zmíněného svou abnormalitu dobře uvědomuje, má od ní odstup, a když jde do tuhého, dokáže po několika salvách cynických poznámek utěšit i svou psychospirituálně zhroucenou sestru, kterou nejprve ještě hlouběji srazí k zemi, aby jí nakonec pomohl najít cestu ven.

A je to celé dost vtipné  (spíš tak nějak wildeovsky „witty“ než „funny“) a přitom vlastně smrtelně vážné. Ale protože se tu Salinger už nejenom ptá na zásadní otázky (Jak vyrůst z malého génia v dospělého člověka a nebýt pako? Jak se vyrovnat se světem plným lidí ženoucích se za věcmi, které naprosto nestojí za to, aby se za nimi někdo hnal? a tak), ale zkouší i odpovídat, není to už tak úplně ono, protože sám autor podobně jako jeho hrdinové, má v hlavě synkretický náboženský guláš (který však – což je mu nutné připsat k dobru – alespoň zde vyznívá vůči křesťanství přejně).

Tedy suma sumárum: jako popis duchovní krize je to brilantní, jako satira na, zvláště akademický, svět taky a jako smršť brilantních dialogů jakbysmet. Jen načrtnutá cesta ven z toho spirituálního bludiště nepůsobí tak věrohodně, ale požitek z velmi čtivé, chytré a mnohé podněty pro vlastní tázání skýtající knížky zkazit nedokáže. Dílko je, jak mi google právě sdělil, dostupné i česky (překlad však neznám a nevím, zda stačí na šťavnatost originálu, jehož nevýhodou je zas poněkud rozbujelá slovní zásoba chytračících hlavních hrdinů).

Dobrou noc (1:08).