The Edge of Sadness

K nedávno na zpátečnících citovanému Edwinu O´Connorovi ještě pár vět. Nedávno jsem totiž dočetl jeho román The Edge of Sadness (1961) a rád bych jej i druhým doporučil, ale bojím se, že cokoliv, co o něm řeknu, potenciální čtenáře spíš odradí. Tak třeba: knížka má víc než čtyři sta stran, z nichž na prvních řekněme tři sta čtyřiceti se nic velkolepého nestane a ani pak, když to přijde, to není zrovna thriller. Navíc vypravěčem a jednou z ústředních postav je farář padesátník, vyléčený alkoholik a fajn chlap, sice schopný s vhledem komentovat dění v sobě i kolem sebe (takže je mnoho řečeno o tom málu, co se stane), avšak ve své obyčejnosti zároveň mající daleko jak k faráři arskému tak k onomu dítě zplodivšímu kořalkovému knězi z Greenovy Moci a slávy. Sám pak patří v románu k těm mladším hrdinům: leccos z toho nejdůležitějšího se totiž netočí kolem něj, ale kolem jednaosmdesátiletého lakomce Charlieho Carmodyho (taková výřečnější kopie pana Burnse ze Simpsonových) a jeho jen ztěžka prohlédnutelných manipulací s lidmi kolem něj. A málem bych zapomněl, že celý ten román si libuje v květnatém znovuříkání již vícekrát řečeného.

A přesto, byť se to zdá k nevíře, celý ten kus stojí za čtení. O´Connor píše civilně a přitom s hloubkou (a leckdy i vtipem) o kněžské každodennosti, o krizi středního věku nepropukající ve velkých dramatech ale v zápasech všedních dní. Všudypřítomné je také téma umírání, které příběhem tuše probublává, až nakonec vyústí v přímou a dechberoucí konfrontaci starého hříšníka Carmodyho se smrtí a v jeden mnohem nečekanější odchod na věčnost.

Z dnešní perspektivy již udivující je onen samozřejmě katolický kontext, v němž se vše odehrává. Dějištěm je bezejmenné, povětšinou irskými imigranty obydlené město na východním pobřeží USA, svět, ve kterém katolická identita nepředstavuje pro nikoho (kromě nejmladší generace) téma. Jsme dosud na počátku šedesátých let dvacátého století a spory mezi liberalismem, konzervatismem a tradicionalismem, které propukly o desetiletí později a které církví zmítají dodnes, nebylo zatím možno ani vytušit. Drama otce Kennedyho a rodiny Carmodyů je tak nechtěně sondou do dnes již neexistujícího vesmíru křesťanské jistoty, v němž byl ateismus (nikoliv hřích, nevěrnost a zápasení s Bohem) prázdným pojmem.

The Edge of Sadness je román, který plyne pomalu, nešetří slovy a od čtenáře vyžaduje čas, který v době internetového klikačství a filmových rychlých střihů, málokdo bude ochoten dát. I když odměna za námahu je značná…

Vím, že teď na počátku svých kariér, ani vy, milí zpátečníci, po O´Connorovi nejspíš nesáhnete. Ale uchovejte jeho jméno v paměti a třeba jednou v důchodu…

Žéhlení, žéhlení...

Naše zpátečnické internetové zákoutí připomíná o zkouškovém krajinu duchů. Ani já na tom nic nezměním, neb stále musím šprtat. Nicméně kromě študování se taky musím věnovat seminárním domácím pracím, například žehlení, během kteréhož jsem onehdy poslouchal pořad "Catholic Authors" na EWTN. Otec John McCloskey se svých hostů sice tu a tam táže s dávkou až příliš nadšeného amerického primitivismu, ale přesto většinou dokáže s pomocí přizvaných autorit do půlhodinky vměstnat zdařilý portrét probíraného velikána katolické literatury. Získal jsem odtud mnoho inspirace. Taky kdybyste někdy taky žehlili..., anebo do auta...

Na okraj Čepova vzpomínání

Po rychle zhltnutém, leč pachuť zanechavším Norském dřevu mě brzy další kniha přiměla k tomu, abych ji pozřel téměř na posezení, ačkoliv mnohé jiné úkoly naléhaly (ještě, že máme tu neděli!). Tentokrát byly dozvuky po dočtení veskrze libé, ba spravil jsem si chuť.

Ona kniha je Sestra úzkost Jana Čepa, který z francouzského exilu již jako šedesátník vzpomíná zejména na dětství a dospívání a zlomkovitěji i na svůj pozdější život. Text původně napsal francouzsky a nestačil jej ani dokončit ani přeložit o češtiny, neboť dostal mrtvici a částečně ochrnul. Dva roky po spisovatelově smrti, roku 1975, pak tato ne zcela učesaná kniha v anonymním (ale výtečném) překladu vyšla v Křesťanské akademii v Římě.

Čepa stojí za to číst zejména pro jeho pozorovací talent, jímž dokáže postřehnout druhou skutečnost skrývající se pod tváří každodennosti (ano, najdeme u něj náběhy k platonismu, ale neotravné). Stojí za to ho číst i pro jeho nesmírný dar introspekce (ano najdeme u něj náběhy k narcismu, ale jen matné). Značná část knihy se odehrává na severomoravském venkově, ale není to vůbec nuda, ať už se autor dotýká událostí na první pohled sebevšednějších. Vidí totiž pod povrch svého okolí i pod povrch sebe sama: diví se tomu, že věci jsou a jak jsou, žasne i nad zánikem. V psaní pak nepostupuje přísně chronologicky, ale nechává se vést tematickými souvislosti, skáče vpřed a zase se vrací nazpět (čtenář se jím potom nechává vést na místa, která jsou už alespoň trochu stará známá a jež se nyní ukazují z nové perspektivy).

Zaujala mě spisovatelova přiznaná křehkost: Čep se nestydí psát o svých nejistotách, o své plachosti a nemotornosti – zvláště ve vztahu k ženám - ani o své úzkosti ze smrti (jejíž tajemství autora fascinuje a k níž se co chvíli vrací: od líčení umírání svého otce až po očekávání toho vlastního). Toto rozjímavé vzpomínání, které nemá potřebu přikrášlovat, mě zasáhlo, byť se zároveň divím, že člověk tak pasivní, nechávající se často unášet okolnostmi, dokázal za život dokončit řadu vlastních povídek i překladů.

A nakonec mě potěšila i nebojovnost, niternost Čepova katolictví, což bylo za první republiky, kdy katolickému psaní vévodili pánové Deml a Durych, nepochybně čímsi vzácným.

O čem již řeč byla

Milí zpátečníci, začala jsem číst The Emigrants od W. G. Sebalda, přečetla jsem dvě povídky (tj. polovinu) a knihu odložila. Andreiase nadchla, mě nikoli. On tvrdil, že píše lehce bernhardovským stylem, mně se nezdálo. Pustila jsem se tedy (opět) do Love in the Ruins od W. Percyho a už dva měsíce přemýšlím, co o to románu vlastně říci.  V první řadě je dobře napsaný - lehce chaotický, ale to jen dokresluje charakter hlavního hrdiny, totiž úzkostmi a jinými fóbiemi zmítaného geniálního psychiatra ve světě, který je náš, ačkoli autor si vybral poněkud jiné pokračování historie (která se ovšem až příliš dobře mohla ubírat směrem, kterým postupuje i román). (Nezamotala jsem se do toho příliš?). Jinak už mě napadá jen tolik, že má jisté apokalyptické rysy, ďábelskou postavu ve stylu toho šíleného služebníka z Bratří Karamazových (jak jen se jmenoval?) a "happyend" (to znamená, že se hlavní hrdina nakonec vyzpovídá ze svých hříchů, opustí všechny své tři ženy a přimkne se pouze k jediné, kterou si navíc vezme za zákonitou manželku před Bohem i lidmi, zplodí s ní čtyři děti, o které se řádně stará a místo slávy a moci a pýchy si dobrovolně zvolí chudobu, ústraní a dodržování manželských slibů). Pokud hledáte nějakou dobrou beletrii a ještě jste nečetli, neváhejte.

Jako další jsem přečetla Aidanem vychvalované Katolíky, tedy Catholics od B. Moora. Souhlasím s ním, že se jedná o podařený román vzbuzující mnoho otázek. Dala bych přednost poslušnosti představenému nebo svědomí? Kdyby opat nebyl vázán poslušností generálnímu představenému, bylo by to snazší. Ale takto? Asi bych nakonec jednala stejně jako on, i když bližší mému srdci byl jeho oponent.

The Philosophy of Tolkien od P. Kreefta mě trochu zklamala. Jako úvodní katecheze pro nevěřící milovníky Tolkiena to rozhodně není špatné. Na mě tam bylo až příliš odboček a o Pánu prstenů zas tolik podstatných informací ne. Takže pro kované katolíky a znalce Tolkiena navrch to moc není (btw. už se těším na Aidanovu diplomku).

Teď jsem se nechala unést Schmemannem (For the Life of the World) a sbírám síly na Summa of the Summa (opět P. Kreeft - jako komentář k Akvinskému to vypadá skvěle). O pár úryvků bych se ráda podělila. Kreeft jako motto svého úvodu zvolil jednu poznámku F. O´Connor z The Habit of Being  a tady je:

"I couldn´t make any judgement on the Summa, except to say this: I read it every night before I go to bed. If my mother were to come in during the process and say, "Turn off that light. It´s late," I with a lifted finger  and broad bland beatific expression, would reply, "On the contrary, I answear that the light, being eternal and limitless, cannot be turned off. Shut your eyes," or some such thing. In any case I feel I can personally guarantee that St. Thomas loved God because for the life of me I cannot help loving St. Thomas."

Tento útržek mě nalákal jak k četbě Tomáš, tak Flannery. Kdy bude čas a kdy síly?!?

Ze Schmemanna bych sem nejraději zkopírovala celý text. Je vystavěn tak, že nelze poskytnout pouze jeden úryvek, protože bez předchozího kontextu nebude srozumitelný, resp. bylo by v takovém případě až příliš pravděpodobné, že Schmemann nebude pochopen správně. Tlumočit si netroufnu, a přesto se s vámi podělit chci, takže nakonec jsem se rozhodla pro úvodní odstavec. Třeba vás zlákám!

"MAN is what he eats."  With this statement the German materialistic Philosopher Feuerbach thought he had put an end to all "idealistic" speculations about human nature. In fact, he was expressing, without knowing it, the most religious idea of man. For long before Feuerbach the same definition of man was given by the Bible. In the biblical story of creation man is presented, first of all, as a hungry being and the whole world as his food. Second only to the direction to propagate  and have dominion over the earth, according to the author of the first chapter of Genesis, God instructs men to eat of the earh: "Behold I have given you every herb bearing seed...and every tree, which is a fruit of a tree yielding seed; to you it shall be for meet..." Man must eat in order to live; he must take the world into his body and transform it into himself, into flesh and blood. He is indeed that which he eats and the whole world is presented as one all-embracinng banquet table for man. And this image of a banquet remains, throughout the whole Bible, the central image of life. It is the image of life at its creation and also the image of life at its end and fulfillment: "...that you eat and dring at my table in my Kingdom."

Francouzský duel

Nebudu psát o dnešních volbách, které rozhodly o příštím obyvateli Elysejského paláce, ale o dvou klasických románech, které jsem v poslední době zhltnul.

První je dílo mého milovaného François Mauriaca Farizejka. Pojednává (jak se dalo očekávat) o nábožné ženě, která svojí rigorózností, viděním světa a vůlí a schopnostmi tyto své názory vnucovat druhým ničí život lidí kolem sebe. Jako by Mauriac dokázal ve svých dílech (a v tomto především) popsat místy antagonický postoj víry a náboženství dlouho před tím, než se rozšířilo zpopularizované učení Barthovo na toto téma. Není nutno dodávat, že katolický autor lépe chápe potřebu náboženství pro udržení víry, ale nezatajuje ani jeho stinné stránky. Je to právě náboženství, které dovoluje ženě, jež může zcela upřímně prohlásit, že vždy hledala jen Boží slávu a blaho svých bližních, zaujmout postoj za pro lidi nezbořitelnou hradbou popsanou v tomto úryvku:

„Ale paní Brigita nechtěla nic slyšet. Byla zraněna a odpouštěla urážku, které se jí dostalo. Byla to stejná reakce, jakou vždy volila vůči lidem, kteří se domnívali, že ji musí upozornit na to, že nemá pravdu, nebo na bezpráví jež spáchala; daleka toho, aby to uznala bila se v prsa, nastavila i levou tvář a prohlásila, že je to výborné, že je takto zneuznána a špiněna, a přidala další očko k pevnému předivu své dokonalosti a svých zásluh, do něhož se celá zavíjela a na kterém nikdy nepřestala pracovat. Tento postoj obyčejně působil, že lidé ztráceli trpělivost a byli dohnáni k nadávkám, z nichž paní Brigita vytěžila tím větší prospěch před svým vlastním svědomím a před Bohem.“

Mauriac je jediný mne známý francouzský spisovatel, který na dně svého srdce chová něco podobného jako já, a proto jej mám tak rád.

S Chudou ženou od Léona Bloya je to úplně jinak. Před pěti lety jsem ji přestal číst pro nezáživnost, tentokrát jsem ji dokončil přes mnohé problémy. První z nich je čistě formální a je to až manýristická barvitost. Jeden ze současníků nařkl Bloya, ne zcela neoprávněně, že nedokáže napsat dvě řádky bez toho, aby užil slovo lejno. Kdybych se snažil o co nejabsurdnější popis ženského těla, určitě bych tento následující nepřetrunfnul na první pokus:

„Byla ostatně nepěkně stavěná, ramenatá, měla krátké hrdlo i život a její ňadra, kdysi hnětená neumělýma rukama, byla nejspíš pod tou velmi zřídka pranou košilí plastická jako telecí čtvrť vyválená v prachu, na kterou se psi, zahnaní na útěk, ještě nachvat vymočili.“

Není třeba dodávat, že v Bloyově románu je nemyslitelné, aby tyto ňadra ve tvaru chvatně pomočené telecí čtvrtky, náležela nějaké kladné hrdince. Jazyk zatéká často do takových zákrut, že pro dnešního čtenáře může rozvažování nad neustále se vršícími metaforami zabrat víc času než samotné čtení knihy. Pokud to tedy, jako já, nevzdá.

Druhá a vážnější námitka proti románu, je ta, že nesdílím velkou část Boyových náhledů na Boha, svět a člověka. Jeho svět i postavy jsou černobílé. Klotylda navzdory létům obrových útrap nejeví nejmenší známky netrpělivosti a navzdory svému minimálnímu vzdělání vede teologické debaty, které těžko stíhám sledovat jazykem typickým pro … francouzské románové hrdinky.

Nevím, jestli je třeba ochrana Boží před mstivou záští zlých nebožtíků. Nevím, jestli se za hodinu strávenou v manželském loži (tato rozkoš je vykoupená utrpením tisíců) pod ním navrší 6000 mrtvol celého světa. Nevím, jestli je možné a vhodné, jak román demonstruje, vyprosit si u Boha za cenu svého života spravedlnost na svých nepřátelích (rozuměj smrt a šílenství). Kdyby tomu tak bylo, pak by Chudá žena stála za doporučení k přečtení.

Dokud mne ale vaše argumenty nepřesvědčí o opaku, nebudu mít tuto knihu za víc než dobové svědectví o slepém ramenu dozvuků jansenistické zbožnosti promíšené s pověrčivostí. Neříkám, že kniha nemá pěkné momenty, ale v jejím celku jsem ji pochopil pouze jako opěvování něčeho, co neexistuje.

Pytačky čítačky

Tieto riadky sú mierne upraveným výňatkom z korešpondencie na tému elekronických čítačiek, ktorý zverejňujem na popud a so súhlasom adresáta a predkladám čitateľom na diskusiu.

Ako som bol prisľúbil, zasielam krátke pojednanie na tému elektronických čítačiek. Uvedená záležitosť ma kvári už nejaký ten mesiac. Pozorujem pravidelne v rúre cestujúcich s uvedenými zariadeniami, resp. zariadením (z 99% je to Kindle), takže som mal viackrát možnosť na vlastné oči posúdiť jeho kvality. Zobrazenie sa skutočne veľmi podobá na papier a číta sa dobre (aj cez rameno). Je vidieť, že Kindle je veľmi ľahký a skladný, ergo ideálny pre zcestovaných (alebo pre tých, ktorí si nemôžu dovoliť pri každom sťahovaní prenášať 15 krabíc vrchovato naložených literatúrou). Kapacita je skoro rozprávková, nakupovanie jednoduché (a lacné), výdrž batérie prekonáva očakávania. Ak k tomu človek pripočíta slovník, podporu pdf a možnosť vyhľadávania, takmer by sa zdalo, že nie je o čom rozmýšľať.

Avšak keď som predložil celú záležitosť svojej polovičke, stretol som sa s vehementným odporom. Tá ako "perceiving" osoba veľmi ťažko nesie absenciu akýchkoľvek zmyslových vnemov spojených s procesom čítania – a má pravdu: čítačke chýba vôňa, chýba dotyk papiera, ktorý človeka podvedome ukotvuje "v knihe". Chýba obálka, takže odpadá lákavá možnosť nenápadne intelektuálsky pózovať roztvoreným Joycom, ale aj škatuľkovať blížnych zahĺbených do Danielle Steelovej. (Ostatne, v USA vraj vďaka čítačkám prežíva renesanciu soft-pornografická literatúra určená pre ženy, ktoré si ju môžu vychutnať v anonymite bez toho, aby ich strápňovala harlekýnová obálka alebo názov typu "Bent Over" či "Hot Daddy Cop".) Aranžovať si knižnicu v Kindli tak, aby čo najviac zapôsobila na diváka, je tiež zbytočné a nemožné.

Čítačka upriamuje predsa pozornosť k obsahu, "k duchu", a oslobodzuje ho od príťaže "tela". Kniha prestáva byť matériou, ktorú treba vlastniť, ale stáva sa čistou informáciou, mimo čas a priestor, s ktorou sa stačí iba zjednotiť v procese čítania. Nie je teda virtuálna – zduchovnená – knižnica kresťanskejšia? Možno. Ale čo s nebezpečenstvom gnosticismu? Nezanikne v čítačke jedinečnosť každej knihy ako samostatného objektu? Nepohltí kindlovské Jedno rozmanitosť stvorenia? Mňa na knihách baví práve ich pestrosť a heterogenita, každá z nich je samostatným predmetom s charakteristickou sadzbou, váhou, farbou a dizajnom obálky... Každá edícia má svoje vlastné čaro (alebo svoj vlastný odpudzujúci rys). Po novom je však predmetom čítačka, nie kniha – tie sú všetky jedna ako druhá. Fyzickosť je tu degradovaná do funkcie prenášateľa a zobrazovateľa informácie; jednota hmoty a ducha vteleného do knihy je tatam.

S absenciou fyzickosti súvisí aj ďalšia nevýhoda, ktorú si uvedomujem už aj pri čítaní čohokoľvek na počítači: klasický kódex je neprekonateľný čo do jednoduchosti orientácie v texte. Kurzoricky čítať, rýchlo listovať, či preskakovať tu a tam medzi dvoma a viacerými pasážami na Kindli musí byť utrpenie, a to napriek tomu, že je k dispozícii vyhľadávanie. V kódexe som si schopný oveľa jednoduchšie zapamätať, čo kde v texte bolo a aj súvisiaci kontext;  možno to je tým, že pri fyzickej knihe človek viac zapája svoju priestorovú orientáciu. To isté platí pre vzniknutú knižnicu: knihy ako fyzické objekty v priestore poskytujú lepší prehľad a tiež priestor pre náhodu: človek občas pri vyberaní jednej knihy narazí na inú, na ktorú už dávno zabudol; môže ju otvoriť na ľubovoľnom mieste a v okamihu prelistovať, prečítať si ľubovoľnú pasáž len tak, ako chuťovku. V čítačke je všetko (predstavujem si) zoradené pevne, na nejaké objavovanie nie je priestor, to isté platí o listovaní. Neprítomnosť obálky má podobnú nevýhodu: náhodné stretnutia a rozhovory s neznámymi o literatúre vo vlaku sú nemožné. Stretol som sa dokonca už aj s ponosom, že v čítačke môže človek veľmi ľahko zabudnúť na názov knihy, ktorú číta, pretože bez obálky sa naň nemá príležitosť nikdy pozrieť a "internalizovať" ho tak, ako keď berie do rúk papierovú knihu.

Skladnosť v kombinácii s veľkou kapacitou navyše zvádza k rozdrobenosti – veľká obava bola mojej milujúcej manželky, že si do Kindlu nasťahujem množstvo kníh, z ktorých potom žiadnu neprečítam. Iste, aj to je možné, ale myslím, že tomuto úskaliu sa dá vyhnúť (ostatne to isté sa môže stať aj pri fyzických knihách, akurát cez internet sa nakupuje oveľa rýchlejšie a pohodlnejšie).

Jedným veľkým argumentom v prospech Kindlu je množstvo klasických textov, ktoré sa v elektronickej podobe objavujú na internete a ktoré nie sú inak dostupné. Je rozhodne príjemnejšie ich čítať na Kindli než na počítači. Takisto vidím veľkú výhodu v možnosti sťahovať elektronické vydania novín, časopisov a akademických článkov: hoci samozrejme tisíckrát viac preferujem klasické papierové vydanie tlače, v budúcnosti budú z ekonomického hľadiska elektronické verzie asi predsa len znesiteľnejšie. Čo sa týka kníh, ktoré sú k dispozícii "normálne" aj elektronicky, tam by som bol opatrnejší, lebo každá elektronická kniha kúpená na úkor papierovej urýchľuje "smrť" papierových.

Po prehodnotení uvedených pre a proti som si vytvoril zásady používania svojho hypotetického Kindlu: vždy na ňom čítať iba jednu knihu súčasne, sústrediť sa na inak nedostupné texty, používať ho v situáciách, kde potrebujem praktický a skladný objekt: takže napr. čítanie Akvinského či Aeneidy na pokračovanie do metra apod. Stále som sa však neodhodlal kúpiť si ho – stále vo mne hlodá obava staromilca, že ma "opanuje" a ja definitívne podľahnem jeho elektronickým zvodom, že raz a navždy zmení moju "prax" čítania. Obávam sa ruptúry, po ktorej už niet cesty späť. Rád sa dozviem, čo si o tom myslia kolegovia zpátečníci.

Valentínske priznanie

Už je to raz tak – zamiloval som sa do tejto obarlovanej chovateľky pávov. Strávila v mojej posteli už niekoľko večerov. Nemusíte však písať sústrastné e-maily mojej manželke, ani konzultovať cirkevných právnikov, ako by sa dal náš nešťastný zväzok anulovať z dôvodu načistej pomätenosti jednej zo stránok; uvedená osoba je už skoro päťdesiat rokov na pravde Božej. Moje vzplanutie však preto nie je o nič mdlejšie, rád sa teda so spolu-Zpátečníkmi podelím o pikantné podrobnosti.

Úvodné žonglovanie metonýmiami radšej hneď na začiatku druhého odstavca utnem a prejdem rovno k veci. S menom americkej spisovateľky Flannery O'Connorovej (1925–1964) som sa stretol po prvýkrát na stránkach knihy canterburského arcibiskupa Rowana Williamsa Grace and Necessity: Reflections on Art and Love. Predmetom tejto knihy, ktorú mimochodom tiež odporúčam, je filozofia umenia, kresťanská estetika a vzťah medzi vierou a umeleckou tvorbou. Williams O'Connorovú rozoberá ako príklad umelkyne, ktorej poetika a prístup k tvorbe je formovaná dôkladnou filozofickou a náboženskou reflexiou. Moja zvedavosť bola Williamsovou analýzou iba rozdráždená, nie uspokojená. Ako sa vôbec z dievčaťa z, prepytujem, Savannah, Georgia, stane autorka, na ktorú chŕli ódy sám cambridgeský veľteológ a ktorej veľkým fanúšikom bol aj (na týchto stránkach už niekoľkokrát spomínaný) Thomas Merton?

O'Connorová získala bakalársky titul zo spoločenských vied na Georgia College and State University a absolvovala kurz žurnalistiky na University of Iowa. V 26-tich rokoch jej diagnostikovali autoimunitné ochorenie lupus, ktoré, ako mi bolo vysvetlené Tou Najpovolanejšou, ničí vnútorné tkanivá a spôsobuje postihnutým veľké bolesti kĺbov, horúčky a nakoniec zlyhanie obličiek. Po zvyšok života teda O'Connorová žila so svojou matkou a venovala sa len písaniu a chovaniu pávov. Zomrela ako 39-ročná a za celý život vydala len dva tenké romány: Wise Blood (česky Moudrá krev, Argo 2011) a The Violent Bear It Away. Jej Complete Short Stories, ktoré sa dajú zohnať z Amazonu alebo Ebayu za bagateľ, majú v paperbacku len o niečo viac ako 500 strán; prvá zbierka poviedok, A Good Man Is Hard To Find je tiež preložená do češtiny (Dobrého člověka těžko najdeš, Argo 2010).

V úvode k českému prekladu Wise Blood cituje prekladateľ názory O'Connorovej južanských susediek na jej tvorbu: "Je to hodná holka, každou neděli sedí v kostele... Ale ty její knížky, to je prostě hrůza. Já se od ní radši držím dál, aby o mně taky něco nenapsala." Susedky mali pravdu – O'Connorovej knižky sú plné násilia, zmrzačených (fyzicky, duševne aj duchovne), krutých, alebo "len" hlúpych a bigotných postáv a groteskných situácií, aké poskytuje len (?) život na juhu USA. A ešte filozofie a náboženstva a túžby a zápasu s Božou milosťou. Jej hrdinovia sú často osamelí, pútnici, mnísi, hľadajúci, alebo tzv. "God-botherers" ako Hazel Motes, hrdina Moudré krve a zakladateľ Cirkvi bez Krista, "kresťan malgré lui". Absurdita, grotesknosť a násilie jej príbehov nie je svojvoľné, ale je teologicky zakotvené v tajomstve vtelenia ("The Incarnation makes us see the grotesque as grotesque..."). O'Connorovej jazyk je naviac ostrý ako britva, humor suchý ako seno v Tennessee, jej popisy tnú do živého a čitateľ si nad knižkou často uvedomí, že sa smeje, plače a modlí zároveň.

O'Connorovú formovala skúsenosť menšinového katolicizmu na protestantskom Juhu. Myslím, že aj v českej kotline by preto mohol zarezonovať jej trievy pohľad na cirkev ("We sometimes have to suffer more from the Church than we do for it.") a duchovný život, na míle vzdialený floskulám nedeľného katolicizmu, ktorý vieru považuje za "big electric blanket" a nevidí, že je to naopak "kríž", ktorý treba niesť. Z niekoľkých úryvkov z jej korešpondencie, s ktorými som sa doteraz stretol, som nadobudol dojem, že by z týchto jej textov bola aj dobrá duchovná četba, ale na donášku tejto knihy stále čakám, takže na vlastnej koži to odskúšané nemám.

O'Connorovej najslávnejšiu poviedku si môžete v origináli prečítať tu.

Kam s ním?

Otázka v nadpisu se kromě slavného Nerudova slamníku může týkat i Thomase Mertona. Právě jsem dočetl čtvrtou knihu, která vyšla zpod jeho až příliš plodného pera a odpověď stále nemám.

Ctění zpátečníci pravděpodobně vědí, že dotyčný trapista na ne až tak úplně stará kolena v 60. letech podlehl vagantskému pokušení a vydal se – stabilita nestabilita – do východní Asie, aby vedl mezináboženský (či spíše mezimnišský dialog). Zhlédl se v indických tradicích a zejména v japonském zenu a postupně plédoval k mystice seberozpuštění v nicotě. Nebyl první a nebyl sám, kdo v oné divoké epoše zabloudili k synkretismu. A byť je to trochu kruté, člověku se chce skoro vidět prst Prozřetelnosti v oné probíjející zásuvce, která Mertona v Bangkoku roku 1968 nešťastnou náhodou zabila dřív, než se stačil zříci mnišského hábitu a křesťanství.

Ještě před oním osudným okamžikem, ale zmíněný stačil vydat pěknou řádku knih, v nichž se křesťanská duchovní kuchyně mísí tu s trochou kari a tu s trochou suši, jako když pejsek a kočička vařili mystický traktát.

A v duchu už vás slyším: je-li to s tím Mertonem tak, proč o něm vůbec psát (vždyť jsme se již zkraje domluvili, že psát na zpátečníky znamená především chválit, co je hodno chválení, a to ostatní pomíjet)?

Jenomže to je právě to: leckterá mertonovština je vskutku výtečná. Z těch problematických knih z éry květinových dětí ostatně v ČR nevyšla žádná – a mladý Merton let 40. a 50., to je katolík kovaný (až se při srovnání bojím, kam nás samé, taky kované, život zavane…).

Zejména Vody Siloe miluji. Zárukou kvality budiž již to, že je v Čechách k vydání připravili novodvorští trapisté a že sám slovutný otec Jeroným knihu přečetl přinejmenším třikrát. Jde o dějiny cisterciáckého mnišství blížící se poutavostí více románu než literatuře faktu. V hlavní roli chvála kontemplace a mnoho individuálních příběhů lidského hrdinství vedeného Boží milostí.

Též Hora sedmi stupňů, příběh autorovy cesty ke konverzi a odtud do kláštera, je ke čtení, a ne nadarmo na konci 40. let pomohla zalidnit opatství Gethsemani v Kentucky, takže namísto pár desítek mnichů jich najednou v omezených prostorách kláštera bytovalo na dvě stovky.

Pokud jde o Jonášovo znamení, což je deník, který si Merton z vůle představených povinně měl psát, v mnohém se v té knížce najdu. K duchovnímu životu povolaný muž s intelektuálskými sklony se zde vyrovnává tu s puzením, tu s uloženou povinností psát. Jindy zas sní o kartuziánech, protože u trapistů je to málo zbožné. Duchovních postřehů se v knížce najde mnoho: jsou to však postřehy tápajícího a hledajícího člověka, který byl uměle postaven do role odborníka na duchovní život. (Sv. Jan od kříže dobře věděl, proč nedovolovali řeholníkům, kteří nevystoupili v modlitbě až k vrcholu, psát nic k zveřejnění). Je to dobré čtení, byť v druhé půli s rostoucí měrou jednotvárné.

Nejsmutnějším zážitkem pro mě však byla Mertonova korespondence s benediktinem a význačným to odborníkem na patristiku i na středověké mnišství Jeanem Leclerqem Survival or Prophecy?. Trapista si tu stále pohrává s myšlenkou být jinde, než zrovna je – stát se poustevníkem, kartuziánem, kamaldulem – anebo prostě někým jiným. Tohle vtíravé posnívání si o tom zbožnějším místě někdy – ne však často – dokáže sám rozpoznat jako pokušení. Ten, jehož knihy mnohé vedou, se tu náhle ukazuje jako člověk, jenž musí být sám opatrně Leclerquem veden a varován před iluzemi.

Uvažoval jsem pak, že kontemplativní klášter představuje menší nebezpečí pro bodré extroverty než pro hloubavé introvertní intelektuály: těm totiž mnohem více hrozí odpřítomnění a snáze uprostřed ticha zabloudí sami v sobě. S vnějším světem člověka spojuje práce – platí to v povoláních aktivitních i u kontemplativních mnichů, kteří obvykle pracují rukama: avšak řeholník, který dostane na starost činnosti pouze intelektuální toto pojítko se světem ztrácí. Snadno se zahnízdí ve svých představách, které ho vzdálí Bohu – a nakonec i sobě.  

Kam s Mertonem? Číst či nečíst? Někteří soudí, že máme tolik velkých duchovních autorů, abychom těm prostředním (jako je zmíněný) pozornost věnovat nemuseli. Sám však váhám. Onen trapista – viz Vody Siloe – totiž vskutku umí psát a přes své nejistoty ohledně povolání a přes svá pozdní náboženská tápání toho v mládí stačil leccos hlubokého říci.

P. S. Pokud jde o "bezpečné" rané Mertonovy spisy, je možno se pro seznam obrátit například sem.

P. P. S. Opatství Gethsemani ze zlatých let šedesátých, zdá se, dosud tak úplně nevybředlo. Na jejich webových stránkách se lze třeba dočíst, jak jim nějaká neořeholnice přednášela o „dialogu a komunikaci“. Trapistům!

Od liturgie k poezii

Když mi dva z nás onehdy podnětně psali, že se jim nepozdává, jak se proměňuje vnímání liturgie – totiž, že je dnes prožívána více jako lidská aktivita než jako dění, při němž jsme obdarováváni Bohem – vzpomněl jsem si na jednu báseň George Herberta. Je to však asociace vzdálená a žádá si úvod.

Čítávám si teď totiž před spaním anglické metafyzické básníky a nacházím u nich leccos krásného, byť pokaždé s výhradami: Thomas Traherne umí nádherně vystihnout nevinnost, ale jeho adorace dětství zní místy až příliš naivně. Skoro totéž platí o Henry Vaughanovi – jak ten básní o nebi (a přece se člověku vkrádá myšlenka, zda v těch verších není příliš platónského wishful thinking). Richard Crashaw je mezi zmíněnými velikány anglické duchovní poezie jediným katolíkem a také veršuje nejbarokněji: tu příliš lidově, tu zas tíhne k líčení mystických výšin a je to dle mého příliš košaté, příliš plamenné, neuměřené. Pak John Donne – z metafyzických poétů ten nejslavnější, jenž všechny přednosti svých prostopášných mladických erotických básní zúročil ve své předsmrtné poezii duchovní. Holy Sonnets jsou skutečně nádherné – více však zasáhnou duši čerstvě obrácenou, která nejistě těká mezi vlastní bídou a Boží velikostí, než někoho, kdo (byť s výkyvy) spolupracuje s milostí a kráčí s Pánem.

Nakonec mi zbyl George Herbert, anglikán, v němž nedokážu nevidět světce (což bych jako člověk, u něhož prý „tradicionalistická infekce“ už pokročila daleko, asi neměl). A mé mínění je opovážlivé, protože na svatost soudím jen z veršů – z lyriky, která začíná u všedních věcí a končí v nebi. Bez jednostranností a afektu těch pánů výše zmíněných.

A ta jeho báseň, která se mi spojila se skutečností, že v liturgii mnoho chceme dávat a málo se necháváme obdarovat, se jmenuje Love a je z těch nejlepších. Před čtyřmi lety jsem ji četl opakovaně (protože byla jedním z podnětů pro obrácení Simony Weilové, již jsem chudinku, učinil předmětem své bakalářské práce) – a tehdy mi nic neřekla. Když jsem na ni na podzim s odstupem pohlédl znovu, vyrazila mi dech.

Je samozřejmě aplikovatelná i mimo liturgii na veškerý duchovní život.

Snad se tedy nebudete zlobit za trochu poezie. Přikládám i Hrdličkův překlad – pěkný, až na třetí verš od konce, který bohužel mění smysl textu! Duše si ve skutečnosti nepřeje „ať Ti náležím“, ale chce ve své zbrklé horlivosti sloužit – podobna Petru, který by raději Pánu Ježíši nohy myl, než aby si je nechal umýt.

LOVE

Love bade me welcome; yet my soul drew back,

Guilty of dust and sin.

But quick-eyed Love, observing me grow slack

From my first entrance in,

Drew nearer to me, sweetly questioning

If I lack'd anything.

 

'A guest,' I answer'd, 'worthy to be here:'

Love said, 'You shall be he.'

'I, the unkind, ungrateful? Ah, my dear,

I cannot look on Thee.'

Love took my hand and smiling did reply,

'Who made the eyes but I?'

 

'Truth, Lord; but I have marr'd them: let my shame

Go where it doth deserve.'

'And know you not,' says Love, 'Who bore the blame?'

'           My dear, then I will serve.'

'You must sit down,' says Love, 'and taste my meat.'

So I did sit and eat.

LÁSKA

Láska mě zvala: „Pojď!“ – však duše stála,

            lpěl na ní hříchů prach.

Hned láska bystrým okem rozpoznala,

            že váhám v obavách.

V soucitném doteku se ke mně sklání

            a ptá se, co mi brání.

Dím: „Chci zříti hosta hodného být zde!“

            Praví: „Vždyť to jsi ty!

„Já, bloud a nevděčník? Což oči mé

            mohou tě uzříti?

Vzala mou ruku, pravíc úsměvně:

            „Oči máš ode mne.“

„Ach, Pane, já vše zmarnil, rozplýtval,

            dej mi, co si zasloužím!“

Dí Láska: „Nevíš, kdo tvé viny sňal?

            „Ach, kéž ti náležím!“

„Pak spočiň, tělem svým tě nasytím!“

            Již usedám a jím!

Z Aidanova čtenářského deníku I

Tentokrát se stručně (?) zmíním o třech titulech, z nichž každý je úplně jiný a které mají společné především to, že jsem je v posledních týdnech přečetl. Dovolil jsem si tedy poněkud neskromně umístit sám sebe do nadpisu.

Navnaděn výtečným povídkovým diptychem Franny and Zooey, o němž už byla na tomto blogu řeč, jsem sáhl po jiné Salingerově knížce suše nazvané Devět povídek. Musel jsem po ní dlouho s baterkou v ruce šátrat v krabicích na půdě, kam jsem ji před pár lety odložil. Vyšátral jsem, přečetl jsem… a mé pocity jsou smíšené. Chytré a duchaplné to je vždy, ale očekávané pointy jsem se mnohdy nedočkal a leckterý příběh prostě jen prošuměl kolem. Výjimkou jsou tři kusy: jednak slavný „Den jako stvořený pro banánové rybičky“, který je na rozdíl od většiny ostatních povídek vypointovaný tak ostře, až by si to skoro zasloužilo nálepku twist ending. Zvláště podařený je též „Smějící se muž“, jenž balancuje na samé hranici absurdity. Vypravěč tu vzpomíná na časy, kdy jako devítiletý kluk jezdil s partou stejně starých hrát baseball do Central Parku a kdy jim adolescentní vedoucí vždy po zápase vyprávěl dobrodružnou historii hrdiny schopného hravě překonat pařížsko-čínskou státní hranici, prostě muže, proti němuž jsou Chuck Norris i McGyver neschopní břídilové. Tahle kvazikomiksová historie však postupně začne odrážet milostné krize jejího autora - ke smůle „supermanově“ i malých posluchačů. Do třetice stojí za přečtení povídky Věnováno Esmé – s láskou a neřestí, která se odehrává za války a vypráví o setkání dosud ještě dětsky nevinné aristokratické holčičky s americkým vojákem a nepřímo také o setkání dětství a dospělosti, Anglie a Ameriky, humoru a tragédie. Howgh!

Pokud jde o druhou knihu, nezávisle na sobě mi ji vychválili dva důvěryhodní katolíci a druhá z těch bytostí – byla to žena – mi ji přímo vrazila do ruky jako doporučenou četbu. Nejde tentokrát o žádnou spirituální literaturu, spíše o fantasy pro mládež. Autorem je Francouz jménem Timothée de Fombelle a román se zove Tobiáš Lolness – život ve větvích (druhý díl, ve svazku též obsažený, pak Elíšiny oči). Fantastičnost díla – mimochodem velmi zdařile ilustrovaného – spočívá především v tom, že hrdinové mají něco kolem jednoho milimetru na výšku. Jinak se však jejich svět obejde bez magie, elfů, zázračných amuletů a jiných běžných žánrových rekvizit. Na své si přijdou spíše dendrologové a entomologové, neb se to skoro celé odehrává v koruně rozložitého stromu. Rozdílem oproti Tolkienovi – nedostižnému to archetypu mýtopoiéty – nejsou jenom mravenci a vážky na místě balrogů a draků, ale liší se též celkové tempo příběhu. Zatímco v Hobitu a Pánu prstenů se putuje, zde se povětšinou běhá, popřípadě skáče z větve na větev, a co pár stran se uniká z  už už smrtícího obklíčení. Akce tu bylo na můj vkus příliš a svět stromu byl naopak příliš málo propracovaný. Knížka taky snad až přehnaně ztotožňuje konflikt dobra a zla s konfliktem inteligence a tuposti. Hlavní apel k hodnotám přesahujícím každodennost pak míří zejména ekologickým a postkonzumním směrem, což může být fajn, ale oproti katolickým hloubkám fantastické tvorby výše zmíněného velikána je to neukotvené a řídké. Též humor, který se tu sem tam vyskytuje, je postaven na vysmívání se blbosti nepřátel, což mě nebavilo. Přesto přese všechno si mě však koruna stromu přitáhla a po několik večerů jsem se k ní chtivě utíkal zvědav, kam mě ta napínavá honička dále povede, dokud jsem celý tlustý dvouromán nezhltl jak jednohubku.

Nejsem však pro Tobiáše tím nejlepším publikem i proto, že jsem paralelně vězel ve Výstupu na horu Karmel svatého Jana od Kříže. Jeho knihy jsem se pokoušel zdolat už počtvrté a tentokrát jsem se poprvé – vyzbrojen klekátkem a obrácen ke svatostánku – dobral u některé až k poslední stránce. A zatímco mě Tobiáš Lolness sytil obrazy, sv. Jan mě před nimi varoval. No a já přitakával a byl překvapen, že ta knížka není žádným líčením mystických výšin, ale spíše úvodem pro začátečníky, v němž se o vizích a o extázích nemluví skoro jinak než varovně. Myslím, že jde o ideální bránu do díla zmíněného učitele církve. Nejlépe pak v kombinaci s Temnou nocí, která tvoří pokračování Výstupu. Spolu se svatou Terezií od Ježíše se mi Jan jeví jako výtečný průvodce pro modlitbu. Mnohem víc se tu člověk dočte o chybách osob o duchovní život upřímně se snažících, ale přitom stále klopýtajících, než o mystice stricto sensu. Dřív jsem na dotyčného neměl trpělivost, ale nyní mi učaroval. Asi jsem jej čítával příliš ze zvědavostí a málo jako průvodce na cestě.

Modred a Galahad

Předchozí Milanův příspěvek mi – cestou vzdálených a asi těžko rozšifrovatelných asociací -propojil s následujícím Lewisovým textem, který je původně přátelskou kritikou T. S. Eliotovy kritiky starší evropské literární tradice (především epické hrdinské poezie), avšak je dobře vztáhnutelný i na poměr křesťanství a kultury obecně. I ptám se, zda by kontrakulturní „lenten privations“, k nimž vyzývá David Bentley Hart a jimž bych sám rád přitakal, nevedly – povýšeny z individuálního povolání na normu – nakonec k mordredovskému nárůstu barbarství.

 „´Civilization´ - by which I here mean barbarism made strong and luxurius by mechanical power – hates civility from below: sanctity rebukes it from above. The round table is pressed between the upper millstone (Galahad) and the nether (Mordred). If Mr Eliot disdains the eagles and trumpets of epic poetry because the fashion of this world passes away, I honour him. But if he goes on to draw the conclusion that all the poetry should have the penitential qualities of his own best work, I believe he is mistaken. As long as we live in merry middle earth it is necessary to have middle things. If the round table is abolished, for every one who rises to the level of Galahad, a hundred will drop plumb down to that of Mordred. Mr Eliot may succeed in persuading the reading youth of England to have done with robes of purple and pavements of marble. But he will not therefore find them walking in sackcloth on the floors of mud – he will only find them in smart, ugly suits walking on rubberoid. It has all been tried before. The older Puritans took away the maypoles and mince-pies: but they did not bring in the millenium, they only brought in the Restoration. Galahad must not make common cause with Mordred, for it is always Mordred who gains, and he who loses, by such alliance.“   (C. S. Lewis: A Preface to Paradise Lost, p. 132 n.)