pondělí 8. července 2013

Don McCullin


Don McCullin je název britského dokumentu natočeného v loňském roce a uvolněného do oběhu v roce letošním. Tento film mapuje tvorbu "válečného" fotografa Dona McCullina, který většinu svého profesního života spojil se Sunday Times. Tento plátek opustil poté, co ho koupil R. Murdoch a zásadně se změnila koncepce i směřování a vlastně i nezávislost Sunday Times.

Snímek začiná na úplném začátku a zachycuje první fotografické kroky Dona McCullina. Z větší části je postaven za výpovědích samotného Dona o jeho válečných výpravách, ale i o celkovém ovzduší "doby" a země. Toto vyprávění je bohatě prošpikováno jeho fotografiemi. Místy jsou jeho vlastní výpovědi střídány výpověďmi dalších lidí, zejm. dlouholetého editora zmíněného plátku. Editor na závěr Dona neoznačuje štítkem "válečný fotograf", ale "fotograf lidskosti" (humanity photograph).

Výpovědi tohoto fotografa se neomezují na pouhý výčet událostí, ale jsou jakousi sondou do svědomí. Jeho osobního i svědomí lidstva. Kromě toho ohlédnutím za vlastním profesním životem, který mnohé dal a mnohé vzal. "Často se mě lidé ptají, jestli mívám noční můry. Já odpovídám, že jen ve dne. Pouze tehdy, když je má představivost zcela vzhůru, přichází obrazy, vzpomínky. Všichni ti lidé jsou stále se mnou."



Komentář fotek z jakéhosi křesťansko-muslimského konfliktu v Libanonu (pardon, v paměti zůstaly fotografie, obrazy, dojmy, ale jména zemí a konfliktů neuvízla...). Don popisuje, kterak stál vedle člověka, jenž čekal, až z bytového domu vyjde žena s dětmi a rodiči a poté, co odešli, muž vedle něj natáhl zbraň a nemilosrdně zastřelil dva muslimy krčící se vedle schodiště v koutku. Don říká: "Stál jsem tam naprosto omráčený, neschopný slova a ptal jsem se sám sebe, jak se takto mohou křesťané chovat. Křesťané by přece měli být lepší." A tato slova zněla z jeho úst jako obžaloba a zoufalý výkřik v jednom.

Za slovy a za fotografiemi však zůstává člověk, jehož prvních pár vět mě přinutilo zavřít svůj počítač a dívat se na dokument spolu s mužem. Skrývá se za nimi člověk velmi hluboký a moudrý. Člověk, který se ptal a stále se ptá, jestli jeho práce vůbec měla smysl; proč jezdil fotit válku; kde je hranice mezi prací - dokumentací a lidskostí, která v nějaký okamžik musí odložit fotoaparát a pomoci nebo se otočit, protože vyfotit by bylo jako sebrat člověku před objektivem poslední kousek lidskosti nebo intimity.



A přesto jsem si říkala, že jeho práce měla smysl; říkám si, že byl svědkem (velice lidským svědkem) utrpení a hoře, krve která volá jako krev Ábelova. |Zvláštní spojení s Kristem. Myslím, že jsem poprvé spatřila člověka, který není křesťan a přesto je velice křesťanský. Asi poprvé jsem uviděla někoho, o kom si mohu myslet, že patří do církve neviditelné.  Dokument vřele doporučuji ke shlédnutí.


                                  
                        

To the Wonder (once again)

Na Matovo a Aidanovo doporučení jsem před nedávnem shlédla Malickovo To the Wonder. Jak už to tak ve virtuální komunikaci chodí, co se událo v dubnu, jako by již neexistovalo, a tak jsem se rozhodla vytvořit další příspěvek s tímtéž tématem. Poněkud trapné, uznávám, ale dojmy ve mě kypí a kvasí a derou se na povrch, takže jsem se rozhodla doplnit postřehy výše zmíněných několika vlastními.

Za prvé, film měl na mě podobný účinek jako na Aidana - nekolik hodin (ba dokonce celý následující den) rozjímání. Také je třeba souhlasit s Matem, že tento film je v jistém ohledu mnohem srozumitelnější a snáze rozšifrovatelný, než Tree of Life (k jehož opětovnému shlédnutí jsem se naneštěstí zatím nedostala). To the Wonder je ale nicméně filmem vysoce meditativním a otevřeným mnoha interpretacím.

Zatímco Aidana zasáhlo téma věrnosti (a tedy stability, že) ve vztahu. Mě mnohem více zasáhlo téma lásky. Zatímco většina diváků bude za hlavní postavy filmu s největší pravděpodobností považovat dvojici Neila a Marinu (pokud se tak hlavní postavy skutečně jmenují - ve filmu jejich jméně vůbec nepadnou! Ztvárnili je nicméně Ben Affleck a Olga Kurylenko), z toho prostého důvodu, že oni jsou postavami většiny záběrů, musím říci, že já za hlavní postavu filmu považuji kněze Quintana. Překvapující?

Láska je pravým aktem vůle (není to Akvinský?). Můj duchovní Otec mi stále opakuje: "Lásku Bohu dokazujeme vytrvalostí." Vytrvalostí v čem? V modlitbě, ve snaze žít podle evangelia. Navzdory vášním, které s námi mohou cloumat, navzdory vyprahlosti, kterou můžeme zakoušet, navzdory pocitům prázdnoty a možná také beznaděje, jímž čelíme tváří v tvář hrůzám života i světa kolem, tváří v tvář hříchu a ubohosti.

"Nastala velká smršť, tak silná, že štěpila hory a tříštila skály před Hospodinem, ale Hospodin v té smršti nebyl; a po té smršti zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl; a po ohni šum lehkého vánku."

Bůh - láska, která není planoucím ohněm ani bouří. Láska, která není rozvášněnými emocemi, ale rozhodnutím vůle. Láska, kterou můžeme objevit jen tehdy, když se rozbouřené moře uklidnilo, když plameny pohasly, když my sami jsme se ztišili; láska, jejíž pravou tvář můžeme odhalit pouze v jemném vánku vytrvalosti. Jako kněz Quintano. Ten, který navzdory prázdnotě temné noci kráčí neúnavně den za dnem; který "prochází ulicemi hospod a chrámů"; ten, který den za dnem stojí na svém místě a v modlitbě prochází prostředím ubohých a zraněných, prostředím hříchů; uprostřed lidí hříšných a malověrných se modlí...a tím přináší Krista. Kristův pokoj a Kristovu lásku. A tuto lásku sám nakonec objevuje, nachází...v šumění vánku poznává, že Kristus ho nikdy neopustil, že byl vždy s ním (ačkoli Ho necítil). Hledal a nalezl, tloukl a bylo mu otevřeno.

To the Wonder mě skutečně k údivu přivedl. Údivu nad tím, že někdo dokázal pomocí obrazů vyjádřit, co to je láska. Tím, že proti sobě postavil "lásku" vyvěrající více z emocí, jež se horkotěžko vymaňuje ze strachu (zavázat se, odevzdat se) a vášně (která vyvane-li, nezbyde člověku nic), a lásky, jež je pravým aktem vůle, jíž lze ale nalézt až potom, co se člověk zavázal a tímto zavázím se pronikl za tyto emoce a vášně (a tím se neříká, že emoce a vášně musely nutně zmizet). Malick zde nezůstává pouze u lásky lidské, ale jakýmsi zvláštním způsobem dokázal zobrazit (právě na postavě kněze) také Boží lásku k člověku a ke stvoření. Téměř hmatatelně.

--------------------------------------

Poznámky na okraj:
Fascinující byla scéna ženiny nevěry. Nevěra, k níž se žena nerozhodla proto, že by se zamilovala a nedokázala svou vášeň nebo touhu ukočírovat, ale nevěra, ke které došlo na základě rozhodnutí více rozumového (?), zvědavosti...zvědavosti, jestli v ní tento experiment nějaké další emoce vzbudí. Velmi dobře byl zachycen moment rovnováhy - mezi dobrým a zlým; moment pokušení, jemuž mohla vzdorovat nebo mu přikývnout. Ona přikývla.

Matovi přišel konec nečitelný. Já myslím, že se rozvedli.

úterý 28. května 2013

Quomodo sedet sola civitas plena populo!



Facta est quasi vidua domina gentium; princeps provinciarum facta est sub tributo.



Viæ Sion lugent, eo quod non sint qui veniant ad solemnitatem: omnes portæ ejus destructæ, sacerdotes ejus gementes; virgines ejus squalidæ, et ipsa oppressa amaritudine.




O vos omnes qui transitis per viam, attendite, et videte si est dolor sicut dolor meus! quoniam vindemiavit me, ut locutus est Dominus, in die iræ furoris sui.

pondělí 27. května 2013

My Heart´s in the Highlands



Farewell to the Highlands, farewell to the North,
The birth-place of Valour, the country of Worth;
Wherever I wander, wherever I rove,
The hills of the Highlands for ever I love.
My heart's in the Highlands, my heart is not here;
My heart's in the Highlands a-chasing the deer;
A-chasing the wild-deer, and following the roe,
My heart's in the Highlands wherever I go.
Farewell to the mountains high covered with snow;
Farewell to the straths and green valleys below;
Farewell to the forests and wild-hanging woods;
Farewell to the torrents and loud-pouring floods.
My heart's in the Highlands, my heart is not here;
My heart's in the Highlands a-chasing the deer;
A-chasing the wild-deer, and following the roe,
My heart's in the Highlands wherever I go. 

What is worth watching:


Pokud nemáte čas a chuť na celý dokument, zde například:

Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným: http://www.youtube.com/watch?v=McJfJG4zq8Y&list=PLBDE5ADF60C5536B0

úterý 21. května 2013

Pozdrav

Milá Česká Republiko,

tímto tě pozdravuji od Mata, jenž mi tento heroický úkol uložil. Lámaje si (témeř marně) hlavu s tím, jak ho splnit, nečekaně přišla inspirace - přes Zpátečníky. :-D

neděle 28. dubna 2013

Opět trocha moralizování


Jméno univerzity Notre Dame ve mne nebudí zvlášť velkou důvěru, proto jsem byl docela překvapen kvalitou on-line dostupného kurzu Morality and Modernity. Možná se mýlím, možná tak dobrý není, ale stále je to třikrát lepší než většina kurzů, které navštěvuji na Lateránu.

Kolem čtyř pětin kurzu spočívá v komentování skvělé Ztráty ctností od Alasdaira MacIntyra. Kdo se tedy, stejně jako já, ztrácel v kapitolách srovnávajících Humea, Kanta a Kierkegaarda, nalezne v těchto přednáškách cenného průvodce.

Pokud nemáte čas/náladu/potřebu shlédnout celý kurz, dovoluji si vypíchnout zajímavou i zábavnou lekci 32, která se zabývá aristotelskou interpretací půvabného filmu Na hromnice o den více.

Znovu a opravdu jinak

Musím se přiznat, že mi Jason Reitman jr. učaroval. Všechny tři jeho předchozí filmy (Děkujeme, že kouříte, Juno a Lítám v tom) patří mezi mé oblíbené a u jeho posledního, nejkritizovanějšího, Znovu a jinak, tomu jinak nebude. Fanoušci si stěžují, že nedostali svůj očekávaný nášup chytrého štiplavého humoru, a nedokázali se přeorientovat na jinou podívanou.

Jedná se o vyjádření konceptu, který nazývám „odmítnutí milosti“. Bude třeba trochu teoretického úvodu: Každý člověk má nezbytně jistým způsobem strukturovaný vnitřní svět, kterým se dotýká světa vnějšího – říkejme tomu třeba světonázor. Tento světonázor (ideálně vnitřně bezrozporný, v praxi vždy rozporný) musí mít tu vlastnost, že musí vysvětlovat co nejvíce věcí a událostí v souladu s vnitřním postojem člověka k těmto věcem. Například když sám sebe považuji za filantropa, budu mít tendenci označovat za dobročinnost leccos z toho co dělám, ať to může být sebesobečtější.

Film vypráví o jedné spisovatelce, u níž její vnitřní svět tak kontrastuje s realitou, že to až bolí. Sama sebe se vemluví v to, že oznámení o narození dítěte, které ji zaslala její středoškolská láska je vlastně voláním o pomoc a důkazem jejich hluboké rezonance a vzájemné lásky, které nemohou ani přes svá manželství odolat. Proto se vypraví do svého rodného města, kde nachází svojí „lásku“ šťastně ženatou. Realita samozřejmě nijak neohrozí obraz, který si vytvořila. Vyvrcholí to v nevyhnutelné trapné scéně, po které si hlavní hrdinka konečně uvědomí, jak je hloupá, sebestředná a ještě k tomu kráva. Nicméně z tohoto jejího pravdivého poznání ji vysvobodí žena, která ji řekne přesně to, co chce slyšet (to jak je skvělá), a proto může odjíždět z města s pocitem nadřazenosti nad onou lůzou, která ji nemůže pochopit (regres do původního světonázoru).

Součástí každého slušného světonázoru jsou obranné mechanismy, které jsou schopné vysvětlit prakticky všechno, jakkoliv by to kontrastovalo s naším světonázorem (vždyť jsme na těch obranných mechanismech pracovali řadu (desítek) let). Typickým obranným mechanismem je dělení lidi na dobré/hodné/inteligentní a na ty prevíty a hlupáky, kteří mne nemají rádi. Pak ale přijde moment, často na základě životní krize, ale také třeba čistě z milosti, kdy na okamžik procitneme a dostaneme se „nad“ svůj světonázor, vidíme věci očima druhého, pochopíme, jak jsme se obelhávali. V tento moment jsme vyzváni k uchování si tohoto poznání a k postoupení na hlubší úroveň pravdivosti (i tento nový světonázor má daleko k dokonalosti), ke změně života, k obrácení. Vidíme jasně jak to, že opuštění našeho současného způsobu myšlení/života bude náročné, ale vidíme i krásu onoho nového, půvab a vůni, kterým nás k sobě pravda láká. Smutný fakt je ten, že tento „okamžik milosti“ (někdy je to vskutku jen několik vteřin) většinou zaženeme mávnutím rukou, označíme ho za bláznovství a idealismus, pomatení, maloměšťácké reziduum nebo jakékoliv jiné obrany jsme si vytvořili.

Proto mi přijde tak smutné, že je tento film nepochopen, byť téma, které mi je tak drahé, pojednává lépe, než jak si dokážu představit, že bych jej kdy pojednal sám.

Podiv nad novým Malickovým filmem

Text distributora k filmu To the Wonder zní: Neil (Ben Affleck) je neúspěšný spisovatel, který žije v manželství bez lásky s Marinou (Olga Kurylenko). Oba manželé hledají vztah mimo manželství - Neil se sblíží se sousedkou Jane (Rachel McAdams) a Maryna má aféru s Charliem. Oba manželé hledají pomoc u kněze Quintana (Javier Bardem), který je frustrovaný tím, že kvůli řešení problémů ostatních, nemá čas žít svůj vlastní život. Problémy Neila a Mariny se projeví i na jejich dceři, která začne mít problémy ve škole. Tento odstavec je podivuhodná směska informací a) nepravdivých b) zavádějících c) nedůležitých.

Mnohem lepší obrázek o filmu si uděláme z komentáře J*A*S*Ma z CSFD, který začíná: Dvě hodiny záběrů na chodící lidi (po poli, po domě, po staveništi, po supermarketu), a do toho sem tam nějaký prázdný žvást. Tedy jinak řečeno … Malick (jak se jeví velké části populace).

Ve své podstatě se jedná o ne tak filmařsky dokonalé dílko jako Malickovy předchozí filmy, ale za to divák získá docela slušnou úroveň srozumitelnosti. Film pojednává o tom, čím se člověk na počátku nového tisíciletí snaží zaplnit tu nezacelitelnou díru, co si nosí v srdci. I přes nečitelný konec budu lidem z Malicka pro začátek doporučovat spíše tento film než lepší Strom života, který jsem však začal obdivovat až po třetím shlédnutí, ke kterému se každý nepropracuje. 

 

čtvrtek 4. dubna 2013

Internetové desatero


Přílišné velikonoční prodlévání u okna (bohužel ne do zahrady) mě přimělo zkomponovat si osobní desatero, jímž nijak nemíním zneuznat Hospodina jako jediného skutečného zákonodárce.  Naopak si takto chci jeho zákon připomenout.



1) Jedinému potřebnému (Lk 10:42) čas věnovati budeš.

2)  Nevygoogluješ ničí jméno nadarmo. 


3) Pomni, abys den sváteční nepřipojen světil.

4) Čti kindla svého a knihu svou.

5) Nezaklikneš.

6) Nesestáhneš.

7) Nepokoupíš.

8) Nevystavíš se na odiv bližnímu svému.

9) Nezahltíš novinkami srdce svého.

10) Nenahradíš prohlížečem světa skutečného.

středa 3. dubna 2013

The Flaming Heart

Výběr z básně Richarda Crashaw (z. 1649), kterou složil po přečtení Knihy Života Sv. Terezie Avilské.



O thou undaunted daughter of desires!
By all thy dow'r of lights and fires,
By all the eagle in thee, all the dove,
By all thy lives and deaths of love,
By thy large draughts of intellectual day,
And by thy thirsts of love more large than they,
By all thy brim-fill'd bowls of fierce desire,
By thy last morning's draught of liquid fire,
By the full kingdom of that final kiss
That seiz'd thy parting soul and seal'd thee his,
By all the heav'ns thou hast in him,
Fair sister of the seraphim!
By all of him we have in thee,
Leave nothing of my self in me:
Let me so read thy life that I
Unto all life of mine may die.


(Celá báseň zde)

neděle 31. března 2013

Exsultet!



    Sing and rejoice, ye people of the Tower of the Guard,
    for your watch hath not been in vain,
    and the Black Gate is broken,
    and your King hath passed through,
    and he is victorious.
    Sing and be glad, all ye children of the West,
    for your King shall come again,
    and he shall dwell among you
    all the days of your life.
    And the Tree that was withered shall be renewed
    and he shall plant it in the high places,
    and the City shall be blessed.
    Sing all ye people!


J.R.R.T. - LotR /The Return of the King/, p. 963


neděle 24. března 2013

Krátký příběh o velké víře

Na začátku svatého týdne si dovolím publikovat ještě jeden krátký příspěvek, který mě upřímně rozesmál. Jedná se o vyprávění prababičky z první kapitoly knihy "Elephant keeper´s children" od Petera Hoega. Příběh je sice smyšlený, ale i tak se ptám sama sebe, jestli bych měla takovou víru a hlavně důvěru.

"My mother and father," Great-Grandma says, "your great-great-grandparents, weren´t exactly young, when they married, they were in their late thirties. And yet they had seven children. Just after the seventh was born, my mother´s brother and his wife, my uncle and aunt, died, smitten with the same influenza, the Spanish Flu. They died almost together, leaving behind them twelve children. My father went to the Nordhavn. After the ceremony there was to be a council at which the family were going to divide the twelve children between them. That´s the way that was done back then; it was ninety years ago and it was all abot survival. It took two hours by horse-drawn carriage to get from Fino Town to Nordhavn, and my father didn´t arrive back until evening. He came into the kitchen, where my mother was standing at the stove, and said: "I took them all."
My mother looked up at him, full of joy, and then she said, "Thank you for your confidence, Andres."

C.S.Lewis on Liturgy

Milí zpátečníci,

po dlouhé době jsem otevřela text, u nějž existuje jistá možnost, že jej neznáte. Jedná se o první dopis ze sbírky "Dopisů Malcolmovi" od C.S. Lewise. Ačkoli CSL již v úvodu píše, že předmětem "rozhovoru" mezi ním a Malcolmem může být pouze modlitba soukromá a nikoli eucharistie, celý list není o ničem jiném a nutno říci, že obsahuje zajímavé (a místy i vtipné postřehy). Několik jsem se jich rozhodla pro vás vybrat.





(...)




čtvrtek 21. března 2013

Meisner o Eucharistii

Následující rozhovor s kardinálem Meisnerem vyšel nedávno ve Světle. A jelikož (soudě dle sebe) nepředpokládám, že katolické intelektuálstvo dané periodikum pravidelně čítává, uvádím onu prorockou meisneriádu, která mě tak oblažila, zde. Zvýraznění jsou má.



„Skutečně léčit může jen jeden: Ježíš Kristus“

Pane kardinále, jste hostitelem Eucharistického kongresu v tomto roce v Kolíně nad Rýnem. Takový kongres je v Německu úplná novinka. Proč tato akce? Proč právě nyní?
Církev byla v minulých letech otřesena strašným skandálem zneužívání. Musím se přiznat, že jsem tato provinění nikdy nepovažoval za možná. Ale jsou bohužel smutnou skutečností. Stále znovu jsem se od té doby ptal: Co bychom měli udělat, jakou pomoc, podporu a prevenci poskytnout, abychom utišili hluboké utrpení obě-tí? Mluvil jsem s mnoha obětmi a zjistil, že jejich poranění jsou nezměrně hluboká. Jak by se dala léčit? Tato otázka mě stále neopouští. Vše, co jsme v církvi podnikli, co nabízíme a jak chceme pomoci, přesto nakonec zůstává nedostatečné. Tím se nedá léčit to, co se tady stalo. Skutečně léčit může jen jeden: Ježíš Kristus. Tento Ježíš není nějaká abstraktní myšlenka nebo idea z minulých časů. On, který se stal člověkem, byl ukřižován a vstal z mrtvých, je živá osoba. V Eucharistii je také dnes mezi námi skutečně přítomen. Jeho musíme zase posunout do středu. Radikálně a důkladně. Není žádná alternativa.
A k tomu má přispět Eucharistický kongres?
Právě o to půjde v té slavnosti víry. Musíme Kristu zase dát více prostoru. Jemu, který léčil poraněné, těšil zarmoucené, vzpřimoval sklíčené. Ježíš toto všechno umí – dnes jako před 2000 lety. Musíme se k Němu znovu přiklonit. Musíme znovu pochopit: Eucharistie je jedno „Ty“, jedna Osoba. Zmrtvýchvstalý nám zanechal památku. Ne něco, ne nějakou věc, nýbrž sám sebe ve svátosti Eucharistie. V Eucharistii říká „Ty“ každému z nás. Hrozí, že se povědomí o této bezprostřední Ježíšově blízkosti dramatickým způsobem ztratí. Vysedáváme hodiny na dialogických shromážděních, ale toho Jediného, který všechno zná a všechno může, toho nezapojujeme.
Ale přece mnozí chodí k přijímání…
Máme eucharistický konzum jako ještě nikdy, ale co z toho? Tady něco nesouhlasí. Propadli jsme eucharistickému pohanství. Prohřešujeme se proti Eucharistii, když s ní nezacházíme vážně a nebereme vážně, co nám Pán dal. Eucharistie není žádné levně prodávané zboží: je to Pán sám, který nás potkává. Aby si lidé toto uvědomili, bylo podnětem k Eucharistickému kongresu. I když jsem s touto myšlenkou zpočátku nedošel úplného souhlasu v biskupské konferenci. Ale němečtí biskupové teď zvou společně k Eucharistickému kongresu v tomto roce do Kolína.
Eucharistický kongres má být podle biskupské konference také příspěvkem k dialogu církve v Německu. Po tom, co jste řekl, je ale zřejmé, že jde o důraz na jinou věc než u dosavadních dialogických setkávání. Proč je pro obnovu církve tak důležité myslet na podstatu víry a nikoliv na takzvaná dráždivá témata?
Myslet na podstatu víry by mělo být vlastně samozřejmostí. Kristus říká: Já jsem světlo světa. Neříká: Moji teologové nebo moji biskupové jsou to světlo. On říká: Já jsem to. Právě toto musí být naším tématem. To je zřetelné vůdčí slovo Eucharistického kongresu. Zvolili jsme místo z šesté kapitoly Janova evangelia. Tam říká Petr Ježíši: „Pane, ke komu bychom měli jít?“ (Jan 6,68) Rozhodující je ovšem vidět toto místo v jeho širší souvislosti.
Jak to myslíte?
Ježíš byl právě oslavován, rozmnožením chlebů všechny nasytil. Teď by ho chtěli lidé udělat králem. A On říká: Já jsem Chléb života. A to je pro mnohé nesnesitelné. Od tohoto okamžiku mnozí přestanou s ním chodit. Co udělá Ježíš? Neříká: Zůstaňte pěkně tady, já udělám něco lacinějšího, přizpůsobíme se. Ne. Dává těm Dvanácti právě tak zřetelně provokativní otázku: „Chcete i vy odejít?“
My biskupové musíme sami sobě stejně jako všichni věřící položit tuto otázku Pána: „Chcete také vy odejít?“ Nemůžeme však jednoduše říci, zůstaňte pěkně všichni tady. Kvůli vám přizpůsobíme víru, zrelativizujeme vyznání, obrousíme profil. Hlavně že jsme všichni nějak spokojeni. Ne, my všichni musíme také dnes nechat zaznít otázku Pána: „Chcete také vy odejít?“ Na tuto otázku odpovídá Petr působivě a formuluje to první, to podstatné a to nejpůvodnější z vyznání víry církve: „Pane, ke komu bychom šli? My přece nemáme žádnou alternativu k Tobě. Ty jediný máš slova věčného života. Protože Ty jsi ten Svatý Boží.“ Tady jsme u tajemství víry. Přesně toto je tematikou Eucharistického kongresu. Proto také Eucharistický kongres dobře zapadá do „Roku víry“.
Ústředním bodem kongresu má být tedy vyznání. Vyznání místo dialogu?
Bez vyznání je přece každý dialog zbytečný. Ano, uděláme slavnost vyznání. Chceme si vyměňovat naši zkušenost s vírou, nikoliv mít učené přednášky. Mají to být katecheze, ale žádné tlachy. Žádného nezajímá, co si kdo vyčetl z dogmatiky. Daleko důležitější je dozvědět se, jak někdo konkrétně s Eucharistií žije, jak z ní vytváří svůj život. Musí se k tomu přistupovat osobně a konkrétně, ne teoreticky a abstraktně. Chceme se společně modlit a společně poznávat, kdo je Ježíš Kristus. To dá Církvi novou vitalitu.
Co nám pomohou všechny chytré přednášky o Druhém vatikánském koncilu, když mezitím víra mizí. Nepřináší přece také nic užitečného, vnášet mezi lidi nejistotu a přemýšlet například o ordinaci žen. To je jednoduše nepoctivé. Podle stanoviska učitelského úřadu je to už dávno rozhodnuto. Takové diskuse nikam nevedou. Jinak je tomu ale s Eucharistií. Tam je to podstatné. A my se odebíráme na úroveň Pána. A když poklekneme – jako pastýři nebo svatí Tři králové –, povznese nás to nahoru k Ježíši Kristu.
Druhý vatikánský koncil mluvil o Eucharistii jako o zdroji a vrcholu církevního života. Koncilní otcové měli naději, že probudí nové prohloubené vědomí pro tajemství Eucharistie. Když člověk dnes vidí skutečnost, musí říci, že to nenastalo. Často se zdá, že nastal dokonce opak. V čem to spočívá? Co se stalo špatně?
Po koncilu jsme se přizpůsobili duchu doby do té míry, že smysl pro posvátno ustoupil. Trestuhodně jsme zanedbali katechezi svátostí a vnější znamení úcty jsme vyškrtli bez náhrady. Taková znamení – klekátka u svatého přijímání, eucharistický půst, klekání nebo přijímání do úst – byla ochranným valem okolo svaté Eucharistie. Už toto bylo dostatečným znamením, že se tu děje něco zvláštního. Že se tu děje něco svatého. Už jsme nechránili tajemství a zažíváme teď totální profanaci svátostna. Liturgie byla odsvěcena. Co vyrostlo z celé té evangelizační síly? Nic! Je to špatný vývoj, který nutně vyžaduje opravu. Když se narušuje chápání svátosti a víra církve ve skutečnou přítomnost Krista ve svaté Eucharistii a zůstává jenom vědomí přátelské hostiny, pak narůstá tlak připustit k přijímání pokud možno každého. My ale nemůžeme víru církve opustit nebo přizpůsobit, nýbrž ji musíme právě v této situaci odvážně, jasně zvěstovat.
Při své intervenci v průběhu Světové biskupské synody k nové evangelizaci v Římě jsem vyzvedl dva body: Musíme podporovat sebeevangelizaci a zabraňovat odsvěcování. S tím projevilo souhlas mnoho účastníků synody. Jsem přesvědčen: Jestliže se nám to nepodaří, můžeme to zabalit.
Do jaké míry je obnovené vědomí významu Eucharistie předpokladem pro stoupající počet kněžských povolání?
Když nevím, co je Eucharistie a jaké bohatství v sobě obsahuje, nemohu ani chápat, co znamená kněžství. Podívejte se: Dnes jsou kněží často jenom kritizováni. Mladý muž nemůže být už z domova apoštolem odříkání. Řekne si: Když půjdu do semináře, ztratím úctu, možná dokonce sympatie své rodiny. Tam je potřeba opravdu silné víry, silného vědomí významu svaté Eucharistie. Tím bude také jasné, proč se nedá služba kněze nikým a ničím nahradit. Kněžství a Eucharistie patří neoddělitelně k sobě. Proto musíme také naše kněze zase vést k tomu, aby denně celebrovali. Kněz zůstane duchovně zdravý jenom tehdy, když bude mužem Eucharistie. Jinak to nejde. Rodina může někomu pomoci, aby lidsky nesklouzl. Když ale žiji v celibátě, pak musím pečovat denně o kontakt s Kristem, který mě vyvolil. To se děje jedinečným způsobem slavením Eucharistie. S Eucharistií stojí a padá nejenom kněz, ale celá církev.
Zpověď se stala mezitím zapomenutou svátostí. Vidíte vnitřní souvislost mezi ztrátou významu zpovědi a mizející vírou v tajemství Eucharistie?
Velká láska k eucharistickému dění a ke svátosti pokání patří k sobě. Když my kněží a také biskupové už nejsme zpovědníky, pak vysychá jedna strana plic naší kněžské existence. A když já sám už se nejdu zpovídat, pak vyschne i druhá strana. Pak už jako kněz nemohu dýchat. Jak může z někoho vycházet duchovní život, když je sám mrtev? Právě proto, že jsme se my kněží a také my biskupové stali většinou byrokraty a technokraty, proto tolik duchovního odumřelo. O to je důležitější, abychom zpovídali.
Zpovědnice jako únik z byrokratické církve?
Sedět ve zpovědnici je nejlepší duchovní pomoc jak pro biskupa, tak také pro kněze. Když já například sedím při modlitební noci mládeže ve zpovědnici, cítím se stále znovu bohatě obdarováván. Tam zažiji mladého muže nebo děvče, kteří jsou v následování Krista daleko přede mnou. Když slyším, co všechno museli překonat, už to je čistě psychologicky povzbuzení víry. Pak je člověk vděčný a má úctu před těmito mladými lidmi. Já vycházím ze zpovědnic vždy šťastnější, než když jsem do nich vstupoval.
Také při Eucharistickém kongresu budeme mít všude v kostelech možnost zpovědi. Existují duchovní společenství, která konají klanění ve dne v noci a vždycky poskytují možnost ke zpovědi. Doufám, že se mnohé pohne kupředu.
Jak znají kněží svoje farnosti, jak se může jednotlivec dobře připravit na Eucharistický kongres?
Nejlépe každodenní modlitbou. Jednoduše říkat jako Petr: „Pane, ke komu bychom šli?“ Pán se nám nevrhne okolo krku. On nás miluje, ale váží si našeho svobodného rozhodnutí. Proto se máme modlit Petrovými slovy: „Pane, ke komu bychom šli?“ A potom bych opravdu radil: Nejlepší přípravou je jít každé čtyři týdny ke zpovědi. Mluvím ze zkušenosti, já sám chodím každé čtyři týdny. Před nedávnem jsem se byl v Římě zpovídat. Tam seděl jeden páter, který mi chtěl namluvit, že z toho nebo z onoho není třeba se zpovídat. Tomu jsem řekl: „Otče, učil jsem se, že každý z nás je pod osobním zákonem Božím. To mi nemůžete vymlouvat ani namlouvat. Prosím, vezměte mé vyznání na vědomí a dejte mi pořádné pokání a rozhřešení. Všechno ostatní si můžete ušetřit.“
Vy jste kardinál. Nějaký obyčejný věřící, který má se zpovídáním potíže, by si mohl myslet: Pak tedy ne…
Svátost pokání je něco podivuhodného a vlastně úplně jednoduchého, bohužel to někteří dělají komplikovaným. Snaží se věřícím namlouvat nebo vymlouvat všechno možné. To je úplný nesmysl. Jako zpovědník si musím vážit přesvědčení druhého a mít před ním úctu. Ve zpovědnici je kněz zcela služebníkem Krista. Pravidelná zpověď je pro osobní duchovní život důležitá! To platí pro všechny, zvláště ovšem pro duchovní. Já nevysvětím na kněze žádného, kdo se v posledních pěti letech před svým svěcením měsíčně nezpovídal. To musí seminaristům přejít do těla a do krve.
Proč je to tak důležité?
Člověk se stává otcem ve víře jako kněz, když uděluje svátosti a zvěstuje slovo Boží. Největší dar, který Otec má k rozdávání, je odpuštění. Kdybych řekl svému otci: Vezmi si svých pět švestek a dej si je za klobouk, nepotřebuji tvé odpuštění – budu si žít, jak chci; kdybych přestal chodit ke zpovědi, dal bych najevo svoje dětinství. Svým seminaristům říkám: Jako kněz bych vám nemohl být otcem ve víře, kdybyste vy sami nebyli syny svého nebeského Otce. Ale jak bylo řečeno, zpověď nemá zvláštní význam jenom pro duchovní, nýbrž je darem Božím pro všechny věřící.
Eucharistický kongres má přispět otevření se ve víře. Soudíte optimisticky, že po stavu těžké krize církve brzy dojde k vzestupu?
Nechci situaci přikrášlovat. Církev stojí před velkými výzvami. Obnova se může podařit jenom tehdy, když umístíme doprostřed Krista a nic jiného. Jestliže nepostavíme Eucharistii do středu, kolem něhož se všechno otáčí a z něhož opravdová obnova vychází, je každý dialog marný. Jenom Pán má slova věčného života. Nikdo jiný.
 
REDER, Markus. Skutečně léčit může jen jeden: Ježíš Kristus. Světlo 2013, roč. 21., č. 6., s. 8-9.