Horlivý člověk nikdy nebude mít pokojnou mysl. Kdo však postrádá pokoj, tomu chybí radost.
Je-li, jak se říká, pokojná mysl dokonalým zdravím a horlivost opakem pokoje, pak je člověk zmítán horlivostí vážně nemocný.
Když rozdmýcháváš svou horlivost proti nemocem jiných, sám vypuzuješ zdraví ze své duše. Měl by ses raději starat o vyléčení sebe sama! Pokud toužíš uzdravovat nemocné, věz, že nemocní potřebují láskyplnou péči víc než důtky.
Lidé nepovažují horlivost za druh moudrosti. Je to spíše nemoc duše, jež se rodí z úzkoprsosti a hluboké nevědomosti.
Počátkem božské moudrosti je klid nabytý díky velkorysosti duše a trpělivosti s lidskými slabostmi. Neboť [Písmo] říká: “Vy silní jste povinni snášet slabosti slabých” (Řím 15:1) a “přivádějte hříšníka na pravou cestu v duchu mírnosti” (Gal 6,1) Apoštol pak počítá pokoj a trpělivost mezi ovoce Ducha Svatého.
Pokoj v srdci
Kdo okusil pravdu, nesváří se o ní. Kdo podle mínění lidí horlí pro pravdu, ještě nepoznal, co pravda ve skutečnosti je – když to pozná, přestane pro ní horlit.
Dar poznání Boha není důvodem pro zmatek a povyk. Naopak, tento dar je zcela naplněn pokojem, v němž přebývá Duch, láska a pokora. Toto je znakem příchodu Ducha: člověk, jehož zastínil Duch, se stává dokonalým ve všech těchto vlastnostech.
Bůh je skutečnost. Člověk, jehož mysli se dotkl Bůh, nemá ani jazyk, jímž by mohl mluvit, ale Bůh přebývá v jeho srdci ve velikém klidu. Takový člověk necítí žádné popudy horlivosti nebo svárlivosti, ani není rozrušen hněvem. Dokonce ani ohledně víry se nevzrušuje.
The Heart of Compassion: Daily Readings with St Isaac of Syria, ed. by A. M. Allchin, transl. by Sebastian Brock (London: Darton, Longman and Todd, 1989), pp. 34–35.
