Horlivý člověk nikdy nebude mít pokojnou mysl. Kdo však postrádá pokoj, tomu chybí radost.
Je-li, jak se říká, pokojná mysl dokonalým zdravím a horlivost opakem pokoje, pak je člověk zmítán horlivostí vážně nemocný.
Když rozdmýcháváš svou horlivost proti nemocem jiných, sám vypuzuješ zdraví ze své duše. Měl by ses raději starat o vyléčení sebe sama! Pokud toužíš uzdravovat nemocné, věz, že nemocní potřebují láskyplnou péči víc než důtky.
Lidé nepovažují horlivost za druh moudrosti. Je to spíše nemoc duše, jež se rodí z úzkoprsosti a hluboké nevědomosti.
Počátkem božské moudrosti je klid nabytý díky velkorysosti duše a trpělivosti s lidskými slabostmi. Neboť [Písmo] říká: “Vy silní jste povinni snášet slabosti slabých” (Řím 15:1) a “přivádějte hříšníka na pravou cestu v duchu mírnosti” (Gal 6,1) Apoštol pak počítá pokoj a trpělivost mezi ovoce Ducha Svatého.
Pokoj v srdci
Kdo okusil pravdu, nesváří se o ní. Kdo podle mínění lidí horlí pro pravdu, ještě nepoznal, co pravda ve skutečnosti je – když to pozná, přestane pro ní horlit.
Dar poznání Boha není důvodem pro zmatek a povyk. Naopak, tento dar je zcela naplněn pokojem, v němž přebývá Duch, láska a pokora. Toto je znakem příchodu Ducha: člověk, jehož zastínil Duch, se stává dokonalým ve všech těchto vlastnostech.
Bůh je skutečnost. Člověk, jehož mysli se dotkl Bůh, nemá ani jazyk, jímž by mohl mluvit, ale Bůh přebývá v jeho srdci ve velikém klidu. Takový člověk necítí žádné popudy horlivosti nebo svárlivosti, ani není rozrušen hněvem. Dokonce ani ohledně víry se nevzrušuje.
The Heart of Compassion: Daily Readings with St Isaac of Syria, ed. by A. M. Allchin, transl. by Sebastian Brock (London: Darton, Longman and Todd, 1989), pp. 34–35.
Pán Ježíš byl rozhorlen, když vyháněl stánkaře z Chrámu, Pavel častokrát, když kázal. Sv. Ignác je horlivost sama. A co teprve Karmel: „Zelo zelatus sum pro Domino Deo exercituum“, dí prorok Eliáš a karmelitáni si ne náhodou ta slova vložili do svého znaku.
OdpovědětVymazatK slovům Izáka Syrského by bylo třeba dodat, že cílem není ani křesťanství flegmatismus ani stoicismus ani nějaká nezúčastněnost na bolestech světa.
Jde , myslím, zejména o to, že žádná vášeň (z nichž mnohé jsou v různých situacích na místě) člověka nesmí vyvést z vnitřní svatyně, kterou uchováváme prázdnou pro Boha, a kterou nesmíme zaplnit radostmi, bolestmi, zaníceností či strachem, jinak už pro Pána nezbyde místo. Nejde o to nehorlit, ale „horlit, aniž by horlivost zajala srdce“.
Asi jako, když Pavel píše (1 Kor 7,30-31): „…A kdo pláčí, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali…“
Mimochodem, jaké slovo je pro horlivost v angličtině a jaké v řečtině? Nebylo by lepší hovořit o „vášnivosti“ nebo jinak: o „vznětlivosti“?
Děkuji za přípsěvěk i komentář. Aidan má dar vyslovit a vyargumentovat to, co já jen konfuzně tuším. Až budu veliký, chci být jako on.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatZástancom stoicizmu nie som, aj keď nemá zmysel popierať jeho veľký vplyv na kresťanské mníštvo. Neviem, čo je v sýrskom origináli, ak mám súdiť podľa hebrejčiny, mohol by to byť koreň spomínaný napr. vo verši o Bohu "žiarlivo [milujúcom]". Nemyslím, že vášnivosť alebo vznetlivosť by bol náležitý preklad – rozdiel nie je v intenzite pocitu, ale v najhlbšej podstate: majetnícky postoj "horlivca" k pravde (Bohu, etc...) vytláča zo srdca ani nie tak Boha, ako blížnych. A ten pojem iste je ambivalentný a deliaca čiara je niekedy veľmi tenká.
OdpovědětVymazatDobrý den,
OdpovědětVymazatďakujem za tento text o proti horlivosti. Na základe toho som si uvedomil, že prečo som tak častokrát v hádkach a spore s ľudmi. Sám sa modlím niekoľko hodín denne, postím pravidelne, študujem Písmo a rozímam o Bohu. Jedného dňa my dal Duch Svatý v rozímaní rozkaz: Buď Milý k ľudom, no do dnešného dňa sa my to nedarí i napriek tomu, že som dostal rozkaz Lásky. A ešte raz ďakujem za tento článok o proti horlivosti, lebo my ukázal, ako Mám ísť a pokračovať v cest k Bohu.
Michal
Člověk, jehož mysli se dotkl Bůh, nemá ani jazyk, jímž by mohl mluvit, ale Bůh přebývá v jeho srdci ve velikém klidu. Takový člověk necítí žádné popudy horlivosti nebo svárlivosti, ani není rozrušen hněvem. Dokonce ani ohledně víry se nevzrušuje.
OdpovědětVymazat