REID, Alcuin (ed.): A Bitter Trial: Evelyn Waugh and John Carmel Cardinal Heenan on the Liturgical Changes, Expanded Edition, Ignatius Press, San Francisco, 2011, 123 s.
(Poznámka: Hned zkraje, abych zmírnil Matovo případné pokušení proti přikázání „Nezabiješ“, uznávám, že název tohoto blogu nesouvisí s tradicionalismem, ale s prostou skutečností, že naše teď už skoro dávná seminární setkání se konávala v pátek a s tím, že „pátečníky“ bez „z“ nám už kdysi uzmul Karel Čapek. Tím, že se nyní budu věnovat dvěma pánům, kteří milovali starou liturgii a s hrůzou hleděli na její destrukci, půjde tedy o jakési odvozené zpátečnictví na druhou.)
Padl mi před pár dny do rukou poměrně útlý svazek dopisů, které si během Druhého vatikánského koncilu a krátce po něm vyměnili dva významní angličtí katolíci své doby: spisovatel Evelyn Waugh a westminsterský arcibiskup, John Carmel kardinál Heenan. Tato korespondence je uvedena Waughovým článkem pro časopis Spectator z roku 1962 a dále doplněna o hrst dalších textů (zejména deníkových záznamů a časopiseckých příspěvků).
Už od první z těch statí, které vzhledem k době svého vzniku, znějí přímo prorocky, spisovatel upozorňuje na hrozící zamlžení povahy svátostného kněžství a na nebezpečí „mánie počátků“, kdy hrst odborníků na antické liturgické formy spolu s teology zamilovaými do moderní doby prosadí přervání liturgické tradice, která formovala duchovní život Anglie a jejích světců od raného středověku po dnešek. Ve světě plném proměn byla oběť mše svaté pevným bodem nepodléhajícím prchavým módám; byla rozpoznatelnou přes hranice států a staletí. Nyní se však bázeň a touhu budící krása mystéria stává přežitkem. S novými hodnotami jako jsou jasnost, srozumitelnost a aktivní účast laiků se liturgie dostává do vleku doby, v níž žijeme.
Kardinál Heenan Waughovi za článek z Říma, kde koncil právě započal, poděkuje a pozve ho na večeři. Otvírá se tak několik let trvající rozsahem krátká, leč hutná korespondence, v níž uprostřed desetiletí velkých – a později povětšinou zklamaných – naději dva Angličané sdílejí své obavy, pochopitelné mnohem více dnes s odstupem téměř padesátí let. Oba do značné míry reprezentují ostrovní katolickou tradici, která na snahy zejména německých (ale též belgických a holandských) teologů o proměnu církve do podoby méně pohoršlivé pro protestanty, pohlížela se skepsí. Cílem přeci není symboly odstranit, ale ukázat těm, pro něž jsou obtížně srozumitelné, jejich smysl. Kvalitní víno může neuvyklému člověku sevřít ústa, ale je to důvod pro jeho nahrazení bublinkovou limonádou? Namísto úsilí o prohloubení porozumění liturgii na straně věřících, však došlo k právě takové banalizační přestavbě liturgie samé. A to způsobem, jaký koncil nikdy nezamýšlel a jaký z konstituce Sacrosanctum concilium vyčíst nelze. Přesto někteří vnímaví katolíci ze svého ostrovního odstupu již v první půli 60. let viděli jako hrozbu to, k čemu nakonec k překvapení mnoha spolutvůrců koncilu (v první řadě pozdějšího kardinála Ratzingera) skutečně došlo.
Waugh a Heenan se postupně ubírají každý jiným směrem. První těžce bojuje o poslušnost proměňující se církvi a opakovaně neúspěšně žádá hierarchy, aby povolili „starou mši“ alespoň pro hrstku jejích milovníků. Druhý se stává veřejným obhájcem a prosazovatelem reforem, ve které osobně příliš nevěří, kterým však přiznává poslušnost, neboť v nich vidí vůli koncilu, jenž byl tak jako koncily předchozí „hlasem Ducha svatého“.
Roku 1971 však pod tlakem mnoha anglických katolíků Heenan žádá papeže o výjimku, aby na ostrovech bylo možné sloužit tradiční liturgii alespoň soukromě pro skupiny zájemců. Zároveň papeži předává petici anglických spisovatelů a jiných vzdělanců v této věci. Bylo mezi nimi mnoho slavných jmén, i mnohá nekatolická: Agatha Christie, Robert Graves, Graham Greene, Malcolm Muggerdige, Iris Murdochová a další. Prý právě ta prvně zmíněná spisovatelka detektivek, které Pavel VI. s láskou čítával, svým podpisem mocně napomohla vydání takzvaného „Heenanova indultu“ z roku 1975 (někdy se o dokument hovoří i jako o „Indultu Agathy Christie“), který Angličanům omezeně povoloval soukromě slavení tradiční liturgie. Na širší povolení pro celou církev se muselo čekat až na Jana Pavla II. a zejména pak na Benedikta XVI.
Oni angličtí intelektuálové v té petici tehdy v prosbě za zachování jednoho z největších děl lidské kultury psali: „Kdyby nějaké nesmyslné nařízení velelo částečně nebo zcela zbořit baziliky či katedrály, pak by to jistě byli vzdělanci – ať už by jejich osobní vyznání bylo jakékoliv – kdo by se vůči takové možnosti zhrozeně ozvali. Nyní jde o to: baziliky a katedrály byly postaveny, aby se v nich sloužil ritus, který ještě před několika měsíci představoval živou tradici. Hovoříme zde o Římskokatolické Mši. A přece, podle posledních zpráv z Říma, existuje plán na vymýcení této mše do konce letošního roku.“ (120)
Sám Waugh se definitivního zákazu „staré mše“ ani jejího znovupovolení již nedožil. Zemřel na Velikonoční neděli roku 1966 po návratu z neveřejně sloužené tradiční liturgie.
Výbor dopisů výtečně editovaných domem Alcuinem Reidem je uchvacujícím, často hořkým čtením, plným pozoruhodných intuicí a předtuch. Zhltl jsem tu knihu naprosto nestřídmě v jednom dni. A nezlobil bych se, kdyby mohla vyjít i česky. Vám anglofonním ji pak doporučuji pod stromek.
Přidám k recenzi poznámku pod čarou:
Waugh hovořil o mladých, kteří chtějí „pop“ liturgii a o starých, kteří s hořkostí ztrácejí liturgii starou. Za padesát let se však situace do značné míry obrátila. Nové liturgické hnutí v církvi, hlasy volající po „reformě reformy“ – to je záležitost povětšinou mladé a střední generace, lidí, kteří si (pokukujíce často závistivě po pravoslaví) mnohdy nezávisle na sobě uvědomili velikost utrpěné ztáty a kteří zatoužili po organickém naroubování dneška na tradici. Papež Benedikt jejich úsilí žehná, avšak starší kněží a biskupové formovaní v době všeobecného nadšení z koncilu a jeho změn, ne vždy rozuměji a mají pochopitelný (opravdu pochopitelný) strach z nových „zélótů a farizeů“. Zdá se mi, že je to v tomto ohledu všude velmi podobné… od Moravy až po San Francisco. Mnohde dnes proti sobě stojí konzervativní liberálové a revoluční tradicionalisté… jaký podivuhodný paradox!
Přesto vás, přátelé, vyzývám, nechoďte na tradiční mši svatou! A pokud na ní půjdete, navštivte ji jen jednou anebo někde, kde ji pořádně sloužit neumějí. Pravděpodobně budete zmateni a zvláště vás to neosloví. Budete se cítit jako posluchač Karla Gotta, kterému najednou pustili divného, nudného Bacha. Nebo jako ten výše zmíněný popíječ limonád, jemuž prvně nalili archivní víno. Zůstaňte jen u té první návštěvy a už se nevracejte. Jinak se pravděpodobně odsoudíte k žízni… a zjistíte, že jste mnohdy s mnohým, co se vám předkládá, nespokojeni a že najednou nemáte, kam jít.
Pokud mě neposlechnete, postupně možná tak jako já s hrůzou zjistíte, že se stáváte jedním z nich, z těch odporných a pohrdaných. Je to jako z nějaké sci-fi (napadá mě District 9): člověk mutuje, ztrácí svou lidskou podobu, na rukou mu narostou šupiny, na nohou vyraší drápy, na zadku ostnatý ocas…. a postupně se stává „tridenťákem“. Zděšen sám sebou, neví pak co dál.
Bojí se sám sebe: Zná mnohé příznivce tradice a ví, jak tito ve své své lásce ke ztraceným pokladům často zapomínají na lásku k bližnímu. Stačí trochu zabrouzdat po internetu. Člověk proměněný v tridentského ještěra se třese, aby nedopadl jako oni, aby se jeho duchovní život nezredukoval na zahořklost a na hněv, na vnitřní nepokoj a neustálou pohoršenost. Chraň nás, Pane, od zúženého srdce!
Mily Stepane, diky! Uprimne doufam, ze i tyto dopisy budou obsazeny v knize dopisu E.W., kterou jiz Andrej objednal k Vanocum. Dnes jsem uz trochu unavena, ale prece alespon kratce. Je zvlastni (nebo neni?), ze poslednich pul roku travim uvahami o msi svate. Navstivili jsme nekdy na jare tridentskou (v LTM) a ja si uvedomila, ze navzdory vlasntim preferencim mnoha soucasnym vericim asi prilis nerekne. Protoze (a to konecne zminuje i E.W.) mira vnimavosti vuci symbolu je dnes skoro na bodu mrazu. Jenze i presto se mi stava cim dal casteji, ze narazim na "problemy se soucasnou podobou mse svate" (a chvili jsem uvazovala, ze o tom bude muj prvni prispevek). Abych byla presna, nejde ani tolik o problemy se soucasnou podobou mse svate jako s podobou jejiho slaveni. Casto se ptam (a naposledy se mi to stalo po navsteve jednoho mladeho kneze v Mnisku), proc je tak tezke udrzet oranzskou pozici, proc knez musi sklouznout k jakemusi prehnanemu teatralnimu rozprahovani nebo naopak nechavat ruce znudene viset kdesi mezi svym pasem a kupuli chramu; proc musi deticky nosit umele vytvorene kosicky nebo obrazky zaroven s obetnimi dary; jaky je smysl kytaroveho karnevaloveho pseudo-veseli; proc se deti odvadeji behem kazani...je to pro ne dlouhe? Nerozumi tomu? ANO! Nerozumi! A kdo z nas rozumi?!? Ktera z aktivnich maminek rozumi a chape? Jiste, muzeme si rikat neco o bohosluzbe slova a obeti atd., ale kdo z nas rozumi? Skutecne rozumi? Nekonecnemu tajemstvi toho, ze Buh je s nami? Tady a ted? A nejen, ze je s nami, ale ze se nam dava? To je prece tajemstvi, do nehoz muzeme pronikat cely zivot a je celkem jedno, jestli po staru nebo po novu, ale hlavne, kdyz je to poradne! Mse svata nepotrebuje, abychom k ni MY neco pridavali, abychom z ni MY delali rockovou show. Protoze mse svata ukazuje plnost a ta byla, je a nadale zustava nepochopitelnou. Zadne nase pridavky nam k pochopeni nepomohou. Co me nejvic stve na soucasne liturgii neni tato liturgie sama, ale laidactvi, s nimz se slouziva az prilis casto, s nimz se k ni pristupuje. II. Vatikan nikde nerekl, ze si s liturgii od ted muzeme delat, co chceme; podle vlastniho gusta a vlastnich napadu. Nova liturgie neni tolik symbolicka, jako byla stara, neni v ni tolik prostoru pro ticho atp., ale porad jeste ma svou symbolickou rovinu...jen se nezda, ze by se mnoho lidi obtezovalo ji vnimat nebo vysvetlovat.
OdpovědětVymazatBtw. Kdyz slouzi po novu P. Marek, je to stale jako dotykat se nebe..
Nedávno sme diskutovali o podobách moderného asketizmu v post-kresťanskej spoločnosti a cestách, akými sa osoby zasvätené i svetské môžu utiahnuť na pomyselnú púšť aj uprostred internetového veku. Posledné dva príspevky myslím naznačujú, ako to môže vyzerať. Ostatne, paradoxom púšte je, že v jej prázdnote človek hľadá to, čo postráda uprostred pozemského zhonu; vydaný napospas živlom prirodzeným i nadprirodzeným primyká sa viac k jedinej pravej Istote; keď sa mu pod nohami začne roztvárať po stáročia nehybná zem, uchyľuje sa do roklín, aby sa tam pripútal k tej ozajstnej Skale. Môj návrh – akýsi protijed po uhryznutí tradičnou liturgiou, ktorý treba aplikovať do priškrteného údu skôr, než sa začne pokrývať tridenťáckymi šupinami – teda znie: pristupovať k dekompozícii bohoslužby po roku 1970 ako k duchovnej askéze, skúške, ktorú treba niesť s radosťou a nie zášťou. Ako k dôkazu, že Boh sa – často nepoznaný, často ignorovaný – zjavuje uprostred nás aj napriek všetkej našej banalite, sebestrednosti, pochabosti, slabosti. Aj symbolický jazyk predkoncilovej liturgie môže zaniknúť pod nánosom šlendriánstva a ritualizmu; sám som zažil niekoľko takých tradičných omší. Nostalgia za zašlým rajským vekom môže byť hybnou silou v literatúre, ale nie v duchovnom živote, túžba po dokonalej chuti môže poháňať vpred sommeliéra, ale nie kresťana, pre ktorého je všetko len “predchuťou”.
OdpovědětVymazatPodobne ako autor, i ja sa desím toho, že by som sa jedného rána “prebudil z nepokojných snov a zistil, že sa v posteli premenil na akýsi príšerný hmyz.” Ale myslím, že najväčšou prevenciou proti úzkosti srdca je práve opačný postup. Preto v príkrom rozpore s tým, čo bolo napísané (i keď viem, že sčasti ironicky), vyzývam: ak máte možnosť, navštevujte tradičnú sv. omšu. Rozrieďte rady “jašterov z pekiel” – trident musí prestať byť emblémom mladých konzerv, jedným kolieskom v paranojou, nespokojnosťou a záštou namazanom súkolí kontrakultúry. A mal by prestať byť aj výsadou fajnšmekrov, milovníkov archívnych vín: v sv. omši sa v priebehu dejín Boh dával sedliakom, učencom, kráľom i bedárom; snáď dnešní inžinieri, predavačky, bankári a doktorandi ešte nie sú úplne odlišným živočíšnym druhom. Ak túto možnosť nemáte, vyberte si nudnú ne-gitarovku, či východný rítus, radšej než “kolo kolo mlynské”. S vedomím, že spokojní nebudete nikdy, si aspoň občas pripomeňte bohatstvo symbolického jazyka rímskeho kánonu, dnes degradovaného na “1. eucharistickú modlitbu”. Ak nemáte možnosť vyberať si vôbec, modlite sa za kňazov.
K záveru Milanovho príspevku sa skoro žiada doplniť už iba "Amen."
OdpovědětVymazatA pod ďalšiu čiaru dodať poznámku, že nie iba za kňazov, ale i za ostatných "aktérov" liturgie. I tých naoko pasívnych.
Děkuji, přátelé, za výtečné komentáře. Poznámky mám jen dvě.
OdpovědětVymazatKatce: Když NOM slaví otec Marek nebo jiní, kdo si zachovali citlivost pro krásu a hloubku liturgie a neprosazují do ní sebe, je to znamení naděje, ale přesto (nejen) ve mně roste touha po určité proměně ritu samotného – ať už půjde o „reformu reformy“, o níž se dnes okolo papeže Benedikta často mluvívá, anebo o pokračování od míst, kde se na počátku šedesátých let přestalo. A nemyslím, že by dnešní lidé nebyli schopni jazyku liturgie – symbolům, gestům a tichu rozumět. Stovky let to možné bylo (resp. lidé byli liturgií živeni, aniž by potřebovali ke všemu racionální vysvětlení) a dnes máme přece mnohem větší možnosti katecheze. Jsou dvě cesty, jak přiblížit liturgii lidem: 1) za pomoci knih, dobrých edic misálků pro laiky a katecheze umožnit věřícím vhled do její hloubky 2) omezit tuto hloubku, zploštit ritus natolik tak, aby už nebylo co vysvětlovat. Poslední desetiletí se ubírala tím druhým směrem. Ještě sem na zpátečníky možná časem vložím příspěvek (laický a na pocitech založený) o tom, co mému srdci v NOM schází, i tehdy, když jde o celebrování důstojné. A ještě: koncilní konstituce Sacrosanctum concilium je poměrně umírněná a poukazuje na leccos, co bylo hodno změn, avšak reforma, která následovala na konci 60. let, šla daleko za tyto požadavky. Způsob, jakým pak byla a je slavena ve většině farností, jde zase daleko za to, co je psáno v rubrikách. Tj. jde o dvojnásobný posun. Už jenom pozorné znovučtení deklarace SC a její věrné uvedení v život by mohlo znamenat výrazný posun k lepšímu.
Milanovi: Poukázal jsi dobře na slabost onoho přirovnání s vínem. Skutečně, milovníkům tradice hrozí elitářství a snobství. Dokonce i v těch Waughových textech je ono „liturgické sommeliérství“ poněkud cítit. Na druhou stranu dotyčný často argumentuje tím, že dalekosáhlé liturgické změny nechtěli prostí lidé, ale spíše profesoři s teologických fakult, kteří se domnívali, že obřady, jak se slavily ve 3. stol. po Kr., jsou autentičtější a katoličtější než to, co následovalo. Ve skutečnosti, není třeba výborné znalosti latiny ani vytříbeného uměleckého vkusu, aby člověk mohl „mimořádný ritus“ docenit. A byť se i postaru dá sloužit humpolácky, jde o ritus přísněji svázaný rubrikami a méně svádějící k exhibici a sebeprezentaci, která při prožívání liturgie škodí mnohem víc než celebrantovo rutinérství.
Přes mé nutkání nebudu s příspěvky polemizovat. Nemám na to ani právo, jelikož jsem se tradiční liturgie nikdy neúčastnil, ale nikdy jsem také nevěřil, že modlitba je tím účinnější, čím méně jí člověk rozumí (omlouvám se za tento přihloupý bonmot). Pouze chci zmínit fakt, který jsem zde nezahlédl. Ano, je pravda, že poslední koncil (stejně jako každý jiný), byl ovlivněn kulturním kontextem, ale je také pravda, že situace německé církve byla pro západní civilizaci mnohem přznačnější než VELMI specifická katolická církev na ostrovech (jakkoliv její literární plody obdivuji a miluji).
OdpovědětVymazatPoprvé mne také napadlo přemýšlet o krizi kněžství a kněžských povolání po koncilu jako o jevu veskrze pozitivním a to v kontextu mého současného života. V posledním rocem jsem ztratil naprostou většinu své touhy po znalostech, cílevědomosti a touhy excelovat a to mne učinilo mnohem méně akceschopným, přivodilo mi to krizi, jelikož jsem byl zvyklý své sebehodnocení odvozovat od podstoupené námahy a udělané práce. Krize je reálná, snížení výkonnosti je reálné, přesto mám za to, že to, co prožívám, je od Boha, ekvivalentně to vztahuji na krizi kněžskou po Druhém Vatikánu ... netvrdím, navrhuji.
Ad Kateřina:
"Co me nejvic stve na soucasne liturgii neni tato liturgie sama, ale laidactvi, s nimz se slouziva az prilis casto, s nimz se k ni pristupuje."
Lajdáctví, na rozdíl od slov proměňování, je s jistotou přítomné ve všech katolických ritech všech dob.