C.S.Lewis on Liturgy

Milí zpátečníci,

po dlouhé době jsem otevřela text, u nějž existuje jistá možnost, že jej neznáte. Jedná se o první dopis ze sbírky "Dopisů Malcolmovi" od C.S. Lewise. Ačkoli CSL již v úvodu píše, že předmětem "rozhovoru" mezi ním a Malcolmem může být pouze modlitba soukromá a nikoli eucharistie, celý list není o ničem jiném a nutno říci, že obsahuje zajímavé (a místy i vtipné postřehy). Několik jsem se jich rozhodla pro vás vybrat.

(...)

To judge from their practice, very few Anglican clergymen take this view. It looks as if they believed people can be lured to go to church by incessant brightenings, lightenings, lengthenings, abridgements, simplifications, and complications of the service. And it is probably true that a new, keen vicar will usually be able to form within his parish a minority who are in favour of his innovations. The majority, I believe, never are. Those who remain—many give up churchgoing altogether—merely endure.

Is this simply because the majority are hide-bound? I think not. They have a good reason for their conservatism. Novelty, simply as such, can have only an entertainment value. And they don't go to church to be entertained. They go to use the service, or, if you prefer, to enact it. Every service is a structure of acts and words through which we receive a sacrament, or repent, or supplicate, or adore. And it enables us to do these things best—if you like, it "works" best—when, through long familiarity, we don't have to think about it. As long as you notice, and have to count, the steps, you are not yet dancing but only learning to dance. A good shoe is a shoe you don't notice. Good reading becomes possible when you need not consciously think about eyes, or light, or print, or spelling. The perfect church service would be one we were almost unaware of; our attention would have been on God.

But every novelty prevents this. It fixes our attention on the service itself; and thinking about worship is a different thing from worshipping. The important question about the Grail was "for what does it serve?" "'Tis mad idolatry that makes the service greater than the god."

A still worse thing may happen. Novelty may fix our attention not even on the service but on the celebrant. You know what I mean. Try as one may to exclude it, the question "What on earth is he up to now?" will intrude. It lays one's devotion waste. There is really some excuse for the man who said, "I wish they'd remember that the charge to Peter was Feed my sheep; not Try experiments on my rats, or even, Teach my performing dogs new tricks."

(...)

As to the words of the service—liturgy in the narrower sense—the question is rather different. If you have a vernacular liturgy you must have a changing liturgy: otherwise it will finally be vernacular only in name. The ideal of "timeless English" is sheer nonsense. No living language can be timeless. You might as well ask for a motionless river.

I think it would have been best, if it were possible, that necessary change should have occurred gradually and (to most people) imperceptibly; here a little and there a little, one obsolete word replaced in a century—like the gradual change of spelling in successive editions of Shakespeare. As things are, we must reconcile ourselves, if we can also reconcile government, to a new Book.

If we were—I thank my stars I'm not—in a position to give its authors advice, would you have any advice to give them? Mine could hardly go beyond unhelpful cautions. "Take care. It is so easy to break eggs without making omelettes."

Already our liturgy is one of the very few remaining elements of unity in our hideously divided Church. The good to be done by revision needs to be very great and very certain before we throw that away. Can you imagine any new Book which will not be a source of new schism?

Most of those who press for revision seem to wish that it should serve two purposes: that of modernising the language in the interests of intelligibility, and that of doctrinal improvement. Ought the two operations—each painful and each dangerous—to be carried out at the same time? Will the patient survive?

What are the agreed doctrines which are to be embodied in the new Book and how long will agreement on them continue? I ask with trepidation because I read a man the other day who seemed to wish that everything in the old book which was inconsistent with orthodox Freudianism should be deleted.

For whom are we to cater in revising the language? A country parson I know asked his sexton what he understood by indifferently in the phrase "truly and indifferently administer justice." The man replied, "It means making no difference between one chap and another." "And what would it mean if it said impartially?" asked the parson. "Don't know. Never heard of it," said the sexton. Here, you see, we have a change intended to make things easier. But it does so neither for the educated, who understand indifferently already, nor for the wholly uneducated, who don't understandimpartially. It helps only some middle area of the congregation which may not even be a majority. Let us hope the revisers will prepare for their work by a prolonged empirical study of popular speech as it actually is, not as we (a priori) assume it to be. How many scholars know (what I discovered by accident) that when uneducated people say impersonal they sometimes mean incorporeal?

What of expressions which are archaic but not unintelligible? ("Be ye lift up.") I find that people re-act to archaism most diversely. It antagonises some; makes what is said unreal. To others, not necessarily more learned, it is highly numinous and a real aid to devotion. We can't please both.

(...)

Katolíci: podobenství o duchu 4. vatikánského koncilu

Odměnil jsem se za zápočet z Pentateuchu četbou knihy Catholics – A Novel od Briana Moora. A ta odměna byla nejspíš poněkud neúměrná, neb jsem zmíněnou knížku dnes zhltl celou. Je spíše novelou než románem. Napsána byla roku 1972 a byl podle ní natočen i film s Martinem Sheenem v hlavní roli. Potom upadla téměř do zapomnění. Nezaslouženého, řekl bych.

Je to vedle Lodgeova How Far Can You Go? a vedle spisů Dietricha von Hildebrandta ze 60. a 70. let další z kusů, který se chytře a nejednostranně zabýval pokoncilní krizí katolické identity už v letech, kdy aggiornamento plně kvetlo (jinak zmíněné knihy nemají společného nic). 

V nedaleké budoucnosti (nebo spíše alternativní současnosti) někdy po IV. vatikánském koncilu přijíždí na ostrov u irských břehů mladý kněz, otec Kinsella, jako pověřenec generálního opata svého řádu a Amsterdamského ekumenického centra. Má zde zatnout tipec stárnoucí a lidský víc než slabé komunitě mnichů, která dosud slouží liturgii postaru, což po nich chtějí sami konzervativní vidláci z irského venkova a což v poslední době – po reportáži BBC – přitáhlo zástupy poutníků a zvědavců z celého světa. Ve vyšších církevních kruzích je to však vnímáno jako rebelie proti duchu čtvrtého vaticana, který tak jako už předchozích několik koncilů zdůraznil především dialog s jinými náboženstvími, úsilí o spravedlnost a přimknutí se k hodnotám tohoto světa.

Konfrontace se sveřepými řeholníky je pro upřímně angažovaného otce Kinsellu těžkým oříškem. Už už se zdá, že bude muset použít těch nejradikálnějších prostředků, když náhle jednání do té doby záhadně zdrženlivého opata vrhne na celý zápas nové světlo.

Ukazuje se, že v první řadě nejde o záda otočená od lidu či k lidu nebo o latinu nebo o jiné (byť důležité) akcidenty, ale o otázku mnohem podstatnější: totiž o Krista ve svatostánku.

Kniha řeší víc než otázky tradicionalismu a modernismu, potažmo kontinuity a změny v církvi, či různého chápání poslušnosti, ale v posledku se dotkne i mrazivého tématu ztráty víry. A pak náhle končí a nechává víc otázek než odpovědí.

Text se dá přečíst za dvě hodiny, film zhlédnout za hodinu. Až budete mít chvilku, jedno nebo druhé zkuste udělat (pokud už tedy zmíněné dílko neznáte z dřívějška) a pak zkuste dolů do diskuse napsat, co soudíte zejména o závěru, též o otci opatovi; dále co o argumentech mnichů pro tradici a o (hypotetickém?) sporu poslušnosti představeným s poslušností nauce církve. Velmi mě zajímá váš názor.

Film je, zdá se k vidění, např. zde (níže na stránce pod reklamami).

Hermeneutika děr

Poznámka pro Zpátečníky: Tento text je primírně určen pro náš seminární časopis Brázda, proto ocením jakoukoliv pomoc při jeho vylepšení ještě před publikací.

Poznámka: pokud nerozumíte nadpisu, nenechte se vyvést z míry, jste na tom stejně jako autor tohoto článku. Ale zní to dobře, ne?

Kdo se každodenně účastní mše, zjišťuje, že některé úryvky evangelia se opakují častěji. Zvláště „katoličtější“ části Písma mají díky svátkům vylepšenou periodicitu. Stěží méně než čtyřikrát do roka se dozvídáme, na co se Panna Maria zeptala anděla, když jí sdělil, že se stane matkou, nebo jak to bylo s tím předáváním klíčů u Cesareje Filipovy. Snad i kvůli tomu na některé evangelijní pasáže už vůbec nezbyl čas. Ještě dříve než se tohoto tématu ujme nějaký proticírkevní popularizátor, který se rozepíše o tom, co katolická církev tají před svými ovečkami, zhostím se tohoto úkolu sám.

Pravda, většinou se jedná o pasáže, které nalezneme v jiných evangeliích v lehce odlišené formě, a tak nejsou během liturgického cyklu čteny všechny tři verze, ale jenom jedna. Přesto není bez zajímavosti, které alternativy byly zvoleny. Třeba ona pasáž, kde svatý Petr žádá Ježíše o dovysvětlení jeho slov o čistém a nečistém (Mt 15,15), čímž si vyslouží Ježíšův povzdech o nechápavosti učedníků, v souboji s Markovou paralelou, kde se ptají obecně učedníci, prohrála, poněvadž asi liturgická komise došla k závěru, že už tak se v evangeliích mluví příliš o Petrových neúspěších. Ani Matoušova verze očištění chrámu (Mt 21, 10-17) se nekvalifikovala mezi užší výběr, snad protože v ní volají děti v chrámě „Hosana synu Davidovu“, což by mohlo jen povzbudit již tak dost rozsáhlé liturgické experimenty 60. let. Snad ze strachu, že by lidé brali evangelium doslova, nikdy nečteme Ježíšův pokyn po poslední večeři: „Vstaňte, pojďme odsud.“ (Jan 14,31)

Další části nejsou předčítány snad proto, že více či méně kolidují s ostatními texty. Proto se nedozvíme, že ženy ono velikonoční ráno od hrobu utekly a nikomu nic neřekly (Mk 16,8). Stejně tak liturgie mlčí o dvojici slepých uzdravených u Jericha (Mt 20,29-34), přestože by šlo synchronizovat tyto zprávy prostou větou v kázání: „Dnes jsme v evangeliu slyšeli, jak Pán Ježíš uzdravil Bartimaia (Mk 10,46-52) a jeho bezejmenného kamaráda (Lk 18,35-43).“

Možná by si na výběr textů moha stěžovat i ona žena, která pomazala Ježíše v Betánii. Matoušova verze (Mt 26,6-13) se do výběru nedostala, pročež církev plní Ježíšova slova o tom, že se o této ženě bude mluvit po celém světě, pouze jednou za tři roky při Markových pašijích, a tak je její čin poněkud překryt událostmi mnohem dramatičtějšími.

Některé texty, které v lekcionáři nenajdeme, by kazatelům pěkně zatopily. Snad protože by se poté nemluvilo od ambonu lehce, nikdy nečteme o tom, že „z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu.“ (Mt 12,36) Nebylo by také snadné věřícím vysvětlit, že ačkoliv Ježíš řekl bratřím, že na svátky stánků nepůjde (Jan 7,8), stejně šel (Jan 7,10). Lhal tedy? Naštěstí se to vysvětlovat nemusí.

Bylo by mnoho jiných míst, především z Janova evangelia, ke kterým se za celé tři roky ani jednou nedostaneme, ale uvedené snad postačí k tomu, abychom si udělali představu proč. Nezbývá než dodat, že liturgie je sice privilegovaným místem Božího slova (Verbum Domini 52), ale ne jediným.

Papierchristentum

Obázek I: Dvě stojící knihy napravo potřeboval kněz či řeholník, pokud chtěl roku 1962 odjet na pustý ostrov nebo na misie do džungle a tam se celý rok modlit svaté oficium. Osm knih stojících nalevo by potřeboval, pokud by chtěl totéž uskutečnit dnes o padesát let později. Pro úplnost dodávám, že v prvním případě se dotyčný s oněmi menšími knihami pomodlil 150 žalmů za týden, zatímco ve druhém s většími za měsíc. Paradox?

Obrázek II: Blíže stojící hromádku tří svazků by kněz roku 1962 potřeboval, pokud by v Antarktidě nebo Kongu chtěl vedle modlitby breviáře též sloužit mši svatou. Pokud by chtěl učinit totéž v roce 2012… na fotce to není, neboť se mi misál a lekcionáře nechtělo z kaple vláčet. Mám bolavá záda.

Obrázek III: Bible, misál, breviář. Kompletní knižní výbava klerikálního Robinsona se roku 1962 vejde do bundy s většími kapsami. Moderní Crusoe roku 2012– není-li zpátečník v jiném smyslu, než je slovo užito v názvu těchto stránek – by bezpodmínečně potřeboval otroka Pátka, aby za ním knihovnu vláčel.

Je stará liturgie lepší? Latina lepší než čeština? Misál Pia V. než misál Pavla VI.? Nic takového výše uvedené obrázky nutně nechtějí říci. Jen mi kladou otázku, proč tolik nepřenosných knih navíc, když je dnes oficium několikanásobně kratší?

Chvalozpěv na dopisy dvou „zpátečníků“

REID, Alcuin (ed.): A Bitter Trial: Evelyn Waugh and John Carmel Cardinal Heenan on the Liturgical Changes, Expanded Edition, Ignatius Press, San Francisco, 2011, 123 s.

(Poznámka: Hned zkraje, abych zmírnil Matovo případné pokušení proti přikázání „Nezabiješ“, uznávám, že název tohoto blogu nesouvisí s tradicionalismem, ale s prostou skutečností, že naše teď už skoro dávná seminární setkání se konávala v pátek a s tím, že „pátečníky“ bez „z“ nám už kdysi uzmul Karel Čapek. Tím, že se nyní budu věnovat dvěma pánům, kteří milovali starou liturgii a s hrůzou hleděli na její destrukci, půjde tedy o jakési odvozené zpátečnictví na druhou.)

Padl mi před pár dny do rukou poměrně útlý svazek dopisů, které si během Druhého vatikánského koncilu a krátce po něm vyměnili dva významní angličtí katolíci své doby: spisovatel Evelyn Waugh a westminsterský arcibiskup, John Carmel kardinál Heenan. Tato korespondence je uvedena Waughovým článkem pro časopis Spectator z roku 1962 a dále doplněna o hrst dalších textů (zejména deníkových záznamů a časopiseckých příspěvků).

Už od první z těch statí, které vzhledem k době svého vzniku, znějí přímo prorocky, spisovatel upozorňuje na hrozící zamlžení povahy svátostného kněžství a na nebezpečí „mánie počátků“, kdy hrst odborníků na antické liturgické formy spolu s teology zamilovaými do moderní doby prosadí přervání liturgické tradice, která formovala duchovní život Anglie a jejích světců od raného středověku po dnešek. Ve světě plném proměn byla oběť mše svaté pevným bodem nepodléhajícím prchavým módám; byla rozpoznatelnou přes hranice států a staletí. Nyní se však bázeň a touhu budící krása mystéria stává přežitkem. S novými hodnotami jako jsou jasnost, srozumitelnost a aktivní účast laiků se liturgie dostává do vleku doby, v níž žijeme.

Kardinál Heenan Waughovi za článek z Říma, kde koncil právě započal, poděkuje a pozve ho na večeři. Otvírá se tak několik let trvající rozsahem krátká, leč hutná korespondence, v níž uprostřed desetiletí velkých – a později povětšinou zklamaných – naději dva Angličané sdílejí své obavy, pochopitelné mnohem více dnes s odstupem téměř padesátí let. Oba do značné míry reprezentují ostrovní katolickou tradici, která na snahy zejména německých (ale též belgických a holandských) teologů o proměnu církve do podoby méně pohoršlivé pro protestanty, pohlížela se skepsí. Cílem přeci není symboly odstranit, ale ukázat těm, pro něž jsou obtížně srozumitelné, jejich smysl. Kvalitní víno může neuvyklému člověku sevřít ústa, ale je to důvod pro jeho nahrazení bublinkovou limonádou? Namísto úsilí o prohloubení porozumění liturgii na straně věřících, však došlo k právě takové banalizační přestavbě liturgie samé. A to způsobem, jaký koncil nikdy nezamýšlel a jaký z konstituce Sacrosanctum concilium vyčíst nelze. Přesto někteří vnímaví katolíci ze svého ostrovního odstupu již v první půli 60. let viděli jako hrozbu to, k čemu nakonec k překvapení mnoha spolutvůrců koncilu (v první řadě pozdějšího kardinála Ratzingera) skutečně došlo.

Waugh a Heenan se postupně ubírají každý jiným směrem. První těžce bojuje o poslušnost proměňující se církvi a opakovaně neúspěšně žádá hierarchy, aby povolili „starou mši“ alespoň pro hrstku jejích milovníků. Druhý se stává veřejným obhájcem a prosazovatelem reforem, ve které osobně příliš nevěří, kterým však přiznává poslušnost, neboť v nich vidí vůli koncilu, jenž byl tak jako koncily předchozí „hlasem Ducha svatého“.

Roku 1971 však pod tlakem mnoha anglických katolíků Heenan žádá papeže o výjimku, aby na ostrovech bylo možné sloužit tradiční liturgii alespoň soukromě pro skupiny zájemců. Zároveň papeži předává petici anglických spisovatelů a jiných vzdělanců v této věci. Bylo mezi nimi mnoho slavných jmén, i mnohá nekatolická: Agatha Christie, Robert Graves, Graham Greene, Malcolm Muggerdige, Iris Murdochová a další. Prý právě ta prvně zmíněná spisovatelka detektivek, které Pavel VI. s láskou čítával, svým podpisem mocně napomohla vydání takzvaného „Heenanova indultu“ z roku 1975 (někdy se o dokument hovoří i jako o „Indultu Agathy Christie“), který Angličanům omezeně povoloval soukromě slavení tradiční liturgie. Na širší povolení pro celou církev se muselo čekat až na Jana Pavla II. a zejména pak na Benedikta XVI.

Oni angličtí intelektuálové v té petici tehdy v prosbě za zachování jednoho z největších děl lidské kultury psali:  „Kdyby nějaké nesmyslné nařízení velelo částečně nebo zcela zbořit baziliky či katedrály, pak by to jistě byli vzdělanci – ať už by jejich osobní vyznání bylo jakékoliv – kdo by se vůči takové možnosti zhrozeně ozvali. Nyní jde o to: baziliky a katedrály byly postaveny, aby se v nich sloužil ritus, který ještě před několika měsíci představoval živou tradici. Hovoříme zde o Římskokatolické Mši. A přece, podle posledních zpráv z Říma, existuje plán na vymýcení této mše do konce letošního roku.“ (120)

Sám Waugh se definitivního zákazu „staré mše“ ani jejího znovupovolení již nedožil. Zemřel na Velikonoční neděli roku 1966 po návratu z neveřejně sloužené tradiční liturgie.

Výbor dopisů výtečně editovaných domem Alcuinem Reidem je uchvacujícím, často hořkým čtením, plným pozoruhodných intuicí a předtuch. Zhltl jsem tu knihu naprosto nestřídmě v jednom dni. A nezlobil bych se, kdyby mohla vyjít i česky. Vám anglofonním ji pak doporučuji pod stromek.

Přidám k recenzi poznámku pod čarou:

Waugh hovořil o mladých, kteří chtějí „pop“ liturgii a o starých, kteří s hořkostí ztrácejí liturgii starou. Za padesát let se však situace do značné míry obrátila. Nové liturgické hnutí v církvi, hlasy volající po „reformě reformy“ – to je záležitost povětšinou mladé a střední generace, lidí, kteří si (pokukujíce často závistivě po pravoslaví) mnohdy nezávisle na sobě uvědomili velikost utrpěné ztáty a kteří zatoužili po organickém naroubování dneška na tradici. Papež Benedikt jejich úsilí žehná, avšak starší kněží a biskupové formovaní v době všeobecného nadšení z koncilu a jeho změn, ne vždy rozuměji a mají pochopitelný (opravdu pochopitelný) strach z nových „zélótů a farizeů“. Zdá se mi, že je to v tomto ohledu všude velmi podobné… od Moravy až po San Francisco. Mnohde dnes proti sobě stojí konzervativní liberálové a revoluční tradicionalisté… jaký podivuhodný paradox!

Přesto vás, přátelé, vyzývám, nechoďte na tradiční mši svatou! A pokud na ní půjdete, navštivte ji jen jednou anebo někde, kde ji pořádně sloužit neumějí. Pravděpodobně budete zmateni a zvláště vás to neosloví. Budete se cítit jako posluchač Karla Gotta, kterému najednou pustili divného, nudného Bacha. Nebo jako ten výše zmíněný popíječ limonád, jemuž prvně nalili archivní víno. Zůstaňte jen u té první návštěvy a už se nevracejte. Jinak se pravděpodobně odsoudíte k žízni… a zjistíte, že jste mnohdy s mnohým, co se vám předkládá, nespokojeni a že najednou nemáte, kam jít.

Pokud mě neposlechnete, postupně možná tak jako já s hrůzou zjistíte, že se stáváte jedním z nich, z těch odporných a pohrdaných. Je to jako z nějaké sci-fi (napadá mě District 9): člověk mutuje, ztrácí svou lidskou podobu, na rukou mu narostou šupiny, na nohou vyraší drápy, na zadku ostnatý ocas…. a postupně se stává „tridenťákem“. Zděšen sám sebou, neví pak co dál.

Bojí se sám sebe: Zná mnohé příznivce tradice a ví, jak tito ve své své lásce ke ztraceným pokladům často zapomínají na lásku k bližnímu. Stačí trochu zabrouzdat po internetu. Člověk proměněný v tridentského ještěra se třese, aby nedopadl jako oni, aby se jeho duchovní život nezredukoval na zahořklost a na hněv, na vnitřní nepokoj a neustálou pohoršenost. Chraň nás, Pane, od zúženého srdce!

Liturgická revoluce očima Evelyna Waugha

Následující text je jakýsi pendant k tomu výše uvedenému. Shrnuji zde (bez zvláštního ladu a skladu) některé z Waughových myšlenek o liturgii z knihy A Bitter Trial. V závorkách jsou číla stran, přímé citace uvádím v uvozovkách. Na úvod ještě pro správné čtení podotýkám, že autor byl laik a spisovatel, nikoliv kněz a teolog. Také psal v době počátků liturgických změn a těch největších se nedožil.

Čím zřetelněji bude představena pravá povaha katolické nauky, tím více konvertitů přitáhne. Modifikace a zastírání církevního učení ve jménu vstřícnosti vůči těm, kdo nesouhlasí, nepřipadá v úvahu (28)

„Hlas laiků“, který se v souvislosti s 2VK mocně ozýval, byl ve skutečnosti hlasem malé, ale hlučné minority toužící po velkých změnách. Biskupové mohli nabýt dojmu, že mluví většina. (31)

Kostel býval potemnělý, kněz stával daleko, jeho hlas nebyl zřetelný a jazyk, jímž mluvil, nebyl bezprostředně srozumitelnou řečí každodenního života. To je mše svatá, jak ji křesťané znali od sv. Augustina z Canterburry, přes sv. Tomáše Becketa, sv. Tomáše Mora až po Newmana. Ti všichni by se cítili v katolické liturgii kterékoliv epochy až do 60. let 20. století doma. Tahle odvěkost je nyní ztracena: nová liturgická móda je nesena ve jménu jasnosti, hlasitosti a praktičnosti. Intelektuálové zkoumající rituální formy 2. stol. po Kr. se spojili s modernisty, kteří chtějí změnit církev „k podobě naší vlastní žalostné epochy“. A dohromady si začali říkat „liturgisté“. (35)

Nové kostely jsou stavěny tak, aby lidé viděli jeden na druhého s oltářem stojícím uprostřed. Lidé si hledí to tváře, což vede k rozptýlenosti: vždyť i záda často rozptylují, natož obličeje. Zmíněné uspořádání je voleno za tím účelem, aby lidé mohli sedět blíže k oltáři. Jako by v katolických kostelích nebyly první lavice obsazovány až nakonec. (36)

Někteří hierarchové si přejí srozumitelnější mši. Ale vždyť mešní liturgie je natolik tajemnou, že i nejbystřejší a nejsvatější lidé mohou stále objevovat nové a hlubší významy. Ano, mnozí věřící nerozumí, co přesně se v danou chvíli děje na oltáři. Ale copak to tak není ve všech historických apoštolských církvích? (38) Vždyť úžas a bázeň jsou přirozeným předpokladem modlitby. Mladí teologové mluví o Nejsvětější Svátosti jako o „společném pokrmu“, ale méně sofistikovaní věřící mají pro takový jazyk málo pochopení. (39)

V liturgii dosud skutečně scházela zjevná pospolnost (togetherness) účastníků. Někdo sledoval ordinárium v misálku, někdo věnoval pozornost propriu, někdo se modlil růženec, někdo utěšoval děti. Vytvořit společenství nelze uměle – předpokládá to mnohem hlubší úroveň duchovního života, než jakou běžní účastníci mše svaté mají… (40)

Uniaté mají své liturgie v syrštině, byzantské řečtině, církevní slovanštině a v jiných jazycích mrtvějších než je latina. „Proč byhom nemohli mít uniatskou Římskou církev a nechat Němcům jejich dovádivá představení.“ Je to od Němců drzost, že chtějí zbytek světa poučovat, pokud jde o náboženství. Měli by se v popelu kát za všechny obludnosti od Luthera k Hitlerovi. (44-5; cf. 47)

Mše svatá v moderních jazycích? A co africký a asijský jazykový Babylon? Co s jazyky, které jsou neschopné vyjádřit teologické pojmy? Co s těmi, které nemají výraz pro „pannu“? A co budeme my nebozí Angličané dělat, až budeme muset – Bože chraň! – užívat tutéž anglickou verzi jako Američané? (44-5)

„Participace“ (…) neznamená dělat rámus, jak se domnívají Němci. Člověk participuje na uměleckém díle, když mu s úctou a porozuměním věnuje pozornost.“ (52) „Pro Němce je přirozené dělat povyk. Halasná procesí s pochodněmi provozovaná členy Hitlerjugend vyjadřovala cosi z národní vášně. Je dobře, že má být tento sklon sveden směrem do života církve. Ale je bytostně ne-anglický. (…) My se modlíme v tichu. (…) Pokud Němci touží po hlasitosti, prosím. Ale proč by proto měli rušit naše formy zbožnosti?“ (57) Nebyl to pohled na velkolepost slavné mše, co mě [Waugha] přitáhlo k církvi, ale pohled na kněze sloužícího mši tichou. (58-9) Ve staré mši stačil pohled k oltáři a člověk věděl, ve kterém okamžiku se liturgie právě nachází. Dnešní neustále vstávání a opakování „I s tebou“ rozptyluje a narušuje tento intimní způsob participace.

Je katolický konzervatismus produktem 19. století, kdy se církev musela bránit proti sekularismu? Waugh odpovídá: „Úloha církve byla konzervativní ve všech epochách – šlo o to předávat nezmenšeně a nezkresleně učení přejaté od těch, kdo nás předešli.“ (56)

 Staří konvertité se ptají: „Proč jsme byli vyvedeni z církve svého dětství, abychom nakonec zjistili, že církev, do níž jsme vstoupili, přijímá ty samé [liturgické] formy, k nimž jsme měli odpor.“ Je to příliš žádat, aby v každé farnosti byla o nedělích populární mše pro mladé a tradiční pro staré? [Aidan: Stalo se. Povolení z Říma přišlo. Jen role se vyměnily: pop pro stárnoucí, tradice pro mladé]. (60)

Více než změny na estetické rovině, které připravily církev o mnoho „poezie, tajemství a důstojnosti“, jsou nakonec znepokojující ony šířící se změny, pokud jde o víru a mravy – zejména nový antiklerikalismus usilující připravit kněze o jeho jedinečnou svátostnou úlohu. Ze mše svaté se stává pouze „společná hostina Božího lidu“. (70)

Ta katolická církev, která v první polovině 20. století oslovila zástupy konvertitů zejména z řad vzdělanců, ztratí svou přitažlivost. „Jsme pravděpodobně posledními konvertity na příštích sto let, ne-li déle.“ (83)

Nakonec uvádím úryvek z kázání otce Philipa Caramana S.J. během Requiem za Evelyna Waugha: „(…) [S]vatostánek provázený věčným světlem pro něj byl symbolem neměnné církve v jinak bortící se společnosti.“ (100) „Mše pro něj na tomto světě znamenala nejvíce. Po většinu jeho života zůstávala takovou jako po staletí, stejnou a všude rozpoznatelnou, zatímco vše ostatní bylo ohrožováno změnou. Byl zasažen, když četl o kostelích, v nichž byl stržen starý oltář a nahrazen stolem, o bočních oltářích, které byly odstraněny poté, co se soukromé mše označily za neliturgické nebo za zbytečné. Spolu s každým, kdo něco ví o dějinných precedentech, byl hluboce znepokojen.“ (101)