Solženicyn - diagnostik nemoci Západu

Seminární spolubratr Ondřej mě upozornil na tuto pozoruhodnou Solženicynovu přednášku nacházející se na jinak mírně podivném serveru.

Spisovatel se mi tu jeví jako výtečný diagnostik, který trefně upozorňuje na západní inflaci občanských práv na úkor občanských povinností, na otupující roli médií, na erozi statečnosti bez níž jsou sebevyspělejší civilizace neudržitelné i na duchovní důsledky blahobytu.

Terapie je však v textu obsažena jen v náznacích. A musel jsem se ptát, zda by pokus o politické řešení problémů Solženicynem představených nevedlo k autoritativnímu, ne-li fašistickému státu.

Zajímalo by mě, co by Solženicyn říkal současnému Putinovu Rusku. Není dnes na Východě stejný konzumismus jako na Západě, jen svobod méně?

Církev sestrou NSDAP?

Masakr v jeskyních Fosse Ardeatine na Via Appia Antiqua se na konci druhé světové války stal „italskými Lidicemi“. Popraviště, které se nachází na stejné cestě jako mj. kostel Quo Vadis i bazilika sv. Šebestiána, jsem před několika lety cestou z Kalixtových katakomb navštívil a snad i pro tu – samotnými vrahy zřejmě nepředvídanou – souvislost s krví prvních mučedníků mě to místo zasáhlo nad kterékoliv jiné ve Věčném městě.

Nacisté tehdy za každého vojáka zabitého při partyzánském útoku podle nejasného klíče vybrali deset Italů, které popravili. Americký snímek „Masakr v Římě“, natočený roku 1973 o této události, sleduje cestu k tragédii a zároveň zápas dvou hlavních hridnů – esesmana a kněze – se sebou navzájem i s vlastním svědomím.  

Rozhodně se nejedná o film jednoznačně přejný vůči církvi. Zákruty vatikánské moci nahlíží s (nejspíš zdravým) realismem až skepsí. Přesto však vedle zápasů politických mocností, včetně té reprezentované muži v sutanách, ukazuje také velikost křesťanské odpovědi na zlo, odpovědi, již nelze pronést bez souvislosti s pašijemi.

Ve snímku naznačená paralela mezi NSDAP a katolickou církví, je poněkud zjednodušující a papeži Piu XII. nečiní po právu, nicméně určitě najde mnoho přitakávačů. Vždyť ti i oni mají hierarchickou strukturu a poslušnost a řád a svého druhu uniformy. Přece se však v klíčovou chvíli ukáže zásadní rozdíl mezi „sympatickým esesákem“ na jedné straně a knězem na druhé, rozdíl, který film myšlenkově zachraňuje. Staví totiž nacistickou slepou povinnost, podřízenost rozkazům vůdce i „historické nutnosti“ proti autenticky křesťanskému důrazu na svobodu poslušnou svědomí. Jeden i druhý hrdina se dlouho podobají... když však dojde na lámání chleba, ukáže se rozdíl mezi ochotou obětovat cizí životy a ochotou obětovat život vlastní. Pominu-li zmíněné, věru dobře podané morální dilema, jedná se o drama příliš pomalé, příliš studiové, příliš upovídané, které v originální anglické verzi činí silný italský přízvuk Marcella Mastroianniho téměř neposlouchatelným. Nestává se často, že bych ocenil dabing... byť se v něm mluví o takových sakramentálně-teologických divech jako je „Jeho Svátost papež“.

Jak se padá k nebi aneb jedna malá kazuistika

První fotografie pochází z roku 1960. Muž na ní zachycený se jmenuje John Profumo a je právě na vrcholu své kariéry. Narodil se do italského šlechtického rodu, otec byl úspěšný právník, on sám pak stoupal v konzervativní straně stále výš, až se nakonec v Macmillanově vládě stal ministrem války. Mezitím se ještě stačil oženit za jednu z nejpopulárnějších britských hereček své doby Valerii Hobsonovou, která ho nikdy neopustila.

Možná mohl stoupat ještě výš, kdyby mu roku 1963 na jednom večírku nepadla do oka devatenáctileté prostitutka a on s ní nezačal spát. Možná  by to celé byl ustál, pokud by dotyčná dívka zároveň často nenavštěvovala jednoho sovětského důstojníka a pokud by se důkazy o všech těchto pletkách nepodařilo zaznamenat na magnetofon. Snad by ještě měl naději na úspěch, kdyby o celé záležitosti nelhal před parlamentním výborem. Jenomže žádné z těch „pokud“ a „kdyby“ se nenaplnilo a „John Profumo Affair“ vedla zmíněnou poltickou hvězdu k pádu a konzervativce po jedenácti letech u moci k politické prohře v následujících volbách. Až dosud nihil novi sub sole – vždyť smilnících a zkorumpovaných politiků jsou zástupy.

Druhá fotografie pochází z počátku 21. století. Muž na ní zachycený se jmenuje John Profumo a je právě na konci svého života, jehož posledních čtyřicet let strávil na plný úvazek jako dobrovolný pracovník charitativní organizace Toynbee Hall v londýnském East Endu. Začínal tam roku 1963 umýváním nádobí a uklízením toalet. Léta trvalo, než ho kolegové přesvědčili, aby pro zmíněnou nadaci využil i svých intelektuálních a organizačních schopností. Prý kdysi býval úspěšným politikem, který se spustil s lehkou ženou. Ze svého tehdejšího selhání se nikdy nezkoušel před veřejností ospravedlnit, nepublikoval na svou obhajobu žádné prohlášení ani žádný jiný text, o politický post se znovu neucházel. Řadu let se na veřejnosti neobjevil vůbec; a také později, poté, co obdržel řád Jejího Veličenstva, jen sporadicky. Když se na něj ptali jednoho ze spolupracovníků v charitě, odvětil lakonicky: "We think he's a bloody saint."

Doporučuji srovnat tváře a zejména oči obou těch pánů: jsou to dvě výmluvná vědectví o dvou kariérách.