Masakr v jeskyních Fosse Ardeatine na Via Appia Antiqua se na konci druhé světové války stal „italskými Lidicemi“. Popraviště, které se nachází na stejné cestě jako mj. kostel Quo Vadis i bazilika sv. Šebestiána, jsem před několika lety cestou z Kalixtových katakomb navštívil a snad i pro tu – samotnými vrahy zřejmě nepředvídanou – souvislost s krví prvních mučedníků mě to místo zasáhlo nad kterékoliv jiné ve Věčném městě.
Nacisté tehdy za každého vojáka zabitého při partyzánském útoku podle nejasného klíče vybrali deset Italů, které popravili. Americký snímek „Masakr v Římě“, natočený roku 1973 o této události, sleduje cestu k tragédii a zároveň zápas dvou hlavních hridnů – esesmana a kněze – se sebou navzájem i s vlastním svědomím.
Rozhodně se nejedná o film jednoznačně přejný vůči církvi. Zákruty vatikánské moci nahlíží s (nejspíš zdravým) realismem až skepsí. Přesto však vedle zápasů politických mocností, včetně té reprezentované muži v sutanách, ukazuje také velikost křesťanské odpovědi na zlo, odpovědi, již nelze pronést bez souvislosti s pašijemi.
Ve snímku naznačená paralela mezi NSDAP a katolickou církví, je poněkud zjednodušující a papeži Piu XII. nečiní po právu, nicméně určitě najde mnoho přitakávačů. Vždyť ti i oni mají hierarchickou strukturu a poslušnost a řád a svého druhu uniformy. Přece se však v klíčovou chvíli ukáže zásadní rozdíl mezi „sympatickým esesákem“ na jedné straně a knězem na druhé, rozdíl, který film myšlenkově zachraňuje. Staví totiž nacistickou slepou povinnost, podřízenost rozkazům vůdce i „historické nutnosti“ proti autenticky křesťanskému důrazu na svobodu poslušnou svědomí. Jeden i druhý hrdina se dlouho podobají... když však dojde na lámání chleba, ukáže se rozdíl mezi ochotou obětovat cizí životy a ochotou obětovat život vlastní. Pominu-li zmíněné, věru dobře podané morální dilema, jedná se o drama příliš pomalé, příliš studiové, příliš upovídané, které v originální anglické verzi činí silný italský přízvuk Marcella Mastroianniho téměř neposlouchatelným. Nestává se často, že bych ocenil dabing... byť se v něm mluví o takových sakramentálně-teologických divech jako je „Jeho Svátost papež“.
Žádné komentáře:
Okomentovat