He He he: Hermann Hesse heslovitě

Anglosaská literatura mi bývala druhým domovem, začátek tohoto roku jsem lehce předostojevštil, pročež jsem se rozhodl otevřít novou frontu. Německo – země neprobádaná a kde spíše začít než Hermannem Hessem, autorem ceněným i papežem Bendiktem XVI. Pročetl jsem jeho Siddhártha a Narcise a Goldmunda a oběma nerozměrnými díly jsem byl uzemněn. V moderní literatuře, věřím, není mnoho autorů, jejíž díla by měla vysokou hodnotu jak co do poznání a popisu člověka, tak co do specifického zkoumání jeho spirituální stránky.

Narcis a Goldmund skvělým způsobem ukazuje pluralitu přístupů k životu. Goldmundovo milostné řádění autor žádným způsobem neodsoudí, naopak jej snad v daném kontextu považuje za projev legitimního hledání pravdy a krásy. Přesto je mimořádně dobře vidět jak trpkost takového života, tak překážky, které klade skutečnému růstu ducha. Rovněž Narcisův přístup k životu, na kterém z křesťanského hlediska nenalézáme jediné skvrnky se však jemu samému jeví jako nedostatečný a neúplný a tím je zachycena základní charakteristika člověka – nedokonalost (kreaturalita).

I Ind Siddhártha hledá co nejdokonalejší ars vivendi, tentokrát však bez možnosti konfrontace s poselstvím evangelia. Stává se asketou, potkává Buddhu, podléhá samsáře, když se stane obchodníkem a milencem, a díky zkušenosti trpkého otcovství se učí milovat vše a při tom neulpívat na jednotlivostech. To bych směle označil za spirituální postoj nejbližší křesťanství, kterého lze dosáhnout bez znalosti Zjevení. Nebýt doporučení jistého Josepha Ratzingera, stěží bych se nad spiskem pozastavil pro jeho východní příchuť, ale správně interpretováno se jedná o pozoruhodné svědectví o hledání dobra přes nástrahy vlastní padlé přirozenosti.

Nemohu psát více … zkrátka pokud jste nečetli, čtěte. A pokud jste četli, zkuste mi mé nadšení vyvrátit. Protože jestli jste četli a hodnotíte tak vysoko jako já, jistě pro vás není ospravedlnění, proč jste již nedoporučili.

Všichni jsme handicapovaní

Kniha „Jako muže a ženu je stvořil“ by mohla být s trochou nadsázky označena za pojednání o sexualitě mentálně postižených. Kdybych to věděl, stěží bych ji kdy vzdal do ruky, ale byl jsem požehnán tím, že mi to nikdo neřekl, dokud jsem ji nebyl pohlcen. Skvěle knihu charakterizuje sám autor, Jean Vanier v samotném závěru:

Tato kniha je svědectvím o tom, co jsme zažili a objevili v Arše, v blízkosti mužů a žen, kteří mají mentální postižení. Jejich volání po vztahu, po skutečné lásce a plodnosti (...) nám odhalilo hlubokou touhu po vztahu, autentické lásce a plodnosti v každém člověku. Máme se tolik učit od těch, kteří i když nemají moc a znalostí, jsou ve svých srdcích a ve své prostotě tak bohatí.

Autor neobvykle jednoduchým jazykem pojednává o svých bohatých zkušenostech, do kterých se promítá mnoho z psychologie, morálky, spirituality, ale především antropologie – vše z toho ryze katolické a prožité, plné kazuistik a především moudrosti dlouhého života prožitého podle Boží vůle.

Nikdy jsem s mentálně postiženými nepracoval a toto téma mne nikdy nevzrušovalo, i teď tuším, že pro mne v mém životě nebude hrát důležitou roli, ale přesto byla pro mne kniha nebývale prospěšná a objevná. V extrémech se totiž leccos ozřejmuje a na životech marginalizovaných lze zcela jasně zahlédnout něco, co se nám „normálním“ a normovaným lidem ztrácí ze zřetele. Kde antropologie Hollywoodu a Václava Klause nestačí, tedy právě třeba v případě mentálně postižených, tam, snad jako jediný, dosáhne pohled na člověka, který přinesl Nazaretský Mistr. V Arše se jej snaží žít a, k velké radosti mnohých apologetů i lidumilů, to přináší mnohé plody. Jedním z nich je i tato kniha.

Pokusím se velmi stručně nastínit, v čem spočívá obsahové jádro knihy. Nevyslovenou premisou knihy je to, že Bůh je umělec. Do svého díla zakomponoval důsledné i krásné dynamiky, jež nám pomáhají objevovat dobro. Jednou z nich je i lidská sexualita, která má sloužit navazování a prohlubování vztahů důvěry a snad i úplného odevzdání se druhému ve svátosti manželství. Tato důvěra je jediným možným lékem na naše mnohá zranění, jež prohlubují náš strach. Samotné téma strachu, jež považuji za mimořádně důležité, je zde jako mnoho jiných témat rozpracováno okrajově, ale zdařile. Mluvím o strachu v singuláru, protože jak podle Jeana, tak podle mne, existuje jeden kapitální, nejdůležitější a nejhlubší strach, jež nás je schopen uvrhnout do izolace pekla již zde na zemi a to je obava z toho, že nejsme milováníhodní, že nemáme hodnotu. Nevím, jestli se s tímto strachem musí utkat všichni, ale mezi lidmi, které dobře znám je takových dost. Jediným receptem na překonání této úzkosti je důvěrný vztah, jehož specifickou a snad i běžnou formou může být právě manželství.

Náhled na jádro lidského života, jež kniha předkládá, je navýsost cenný a dle mého názoru pravdivý, což je v dnešní době vzácné. Překlad ze stran knihy do lidského srdce a žité skutečnosti však není bez živého vzoru takřka možný. Věřím ale, že v církvi se najdou mnozí, kteří žijí svůj život v důvěře a právě naději.

Kromě toho všeho, co kniha obsahuje a co nejsem schopen vyjmenovat mi také po čase přinesla pocit hrdosti na to, že jsem křesťan a katolík.