Cesta a Cíl

Abychom ani v panujícím zmatku těchto dnů neztratili ze zřetele Cestu a Cíl naší cesty - nejen té adventní - doporučuji k poslechu a meditaci prvních pár zpěvů Händlova Mesiáše.

Comfort ye, comfort ye my people, saith your God. Speak ye comfortably to Jerusalem, and cry unto her, that her warfare is accomplished, that her iniquity is pardoned. The voice of him that crieth in the wilderness; prepare ye the way of the Lord; make straight in the desert a highway for our God.

(Isaiah 40: 1-3) Thus saith the Lord, the Lord of hosts: Yet once a little while and I will shake the heavens and the earth, the sea and the dry land. And I will shake all nations; and the desire of all nations shall come.   (Haggai 2: 6-7)   The Lord, whom ye seek, shall suddenly come to His temple, even the messenger of the Covenant, whom you delight in; behold, He shall come, saith the Lord of hosts.   (Malachi 3: 1)

But who may abide the day of His coming, and who shall stand when He appeareth? For He is like a refiner's fire.
(Malachi 3: 2)

For behold, darkness shall cover the earth, and gross darkness the people; but the Lord shall arise upon thee, and His glory shall be seen upon thee. And the Gentiles shall come to thy light, and kings to the brightness of thy rising.
(Isaiah 60: 2-3)

Annuntio vobis (teda asi hlavně "sibi") gaudium magnum...

...habemus Phantastes!

Hodina dějepisu od Guardiniho

Možná vás také tak štvalo, na všech úrovních školství, že první hodina historie je zpravidla věnována řečem o tom, jak důležité je chápat souvislosti a rozumět hlubším motivům dějinných pohybů, abychom neopakovali ty samé chyby. Druhou hodinu pak začne výčet událostí a dat. O to větší radost pak člověk má, když nalezne syntetizující historicko-toelogicko-filosofické shrnutí nějakých 25 století na osmdesáti stránečkách Guardiniho Konce novověku a během pěti hodin čtení se dozví zásadní informace, které mu za nějakých 600 hodin výuky historie nikdo nepodal.

Některé zajímavé postřehy v knize prezentované:

1. Jak antika, tak středověk mají představu konečného vesmíru. Ve středověku ale existuje něco (Bůh), co tuto konečnost přesahuje.
2. Stěhování národů se svým „germánským fermentem“ patří k nejdůležitějším událostem v historii myšlení.
3. Antickou filosofii a „vědecké spisy“ středověký učenec považuje za „přírodu druhého stupně“ a zaujímá k ní podobně nekritický postoj jako k Bibli.
4. Novověk se dá charakterizovat novými definicemi a centralitou tří pojmů: příroda, subjekt a kultura.
5. Nová doba, která přichází po novověku je charakteristická člověkem masy, odcizením se přírodě, technickým bojem o moc a zpochybněním nesporné hodnoty kultury.
6. „Neserióznost novověku“ spočívá v tom, že odmítl křesťanství, ale chtěl si ponechat jeho plody.
7. Guardini je optimistický apokalyptik. S klidem říká, že přichází doba, jež pošlape a poplive většinu toho, čeho si ceníme, ale náš úkol se nemění – hledat adekvátní vyjádření víry církve v každé době.

Guardini provádí tak vysokou syntézu, že jsem často nebyl schopen s ním souhlasit nebo nesouhlasit. Přeci jen ale mám výhodu nějakých 70-ti let historického vývoje, pročež mohu vidět, že ne vše, co Guardini prorokoval se vyplnilo. Snad proto, že psal své dílo v poválečné atmosféře a v porovnání s jeho dobou byla druhá půlka 20. století docela příjemné období, což mohlo vést k některým regresům. Doporučuji Guardiniho, kudy chodím. Neexistuje podobně fundovaný a moudrý křesťanský autor, který byl popisoval realitu 21. století?

Et in Orcadia ego

When that the holy season of pasch was overpast, the jarls busked them both for the tryst. The jarl Magnus Erlend's son gathered into two ships leal and trusty and large-hearted men, as many as had been sworn, and held course for Egil's Isle. They sailed upon a calm and a blissful sea-road, but that one billow rose and broke about the helm-bound jarl. Was meikle marvel in the two dove-ships anent that token. And the jarl saith, 'The sign sheweth I fare fast to my life's close. For there will be brought to birth soon a dark foretelling anent the jarl Hakon. Rest ye sure of that. My kinsman Hakon cometh his own gait to this tryst.' Fell then a sudden death-dread upon the ships, and voices that urged return, and hands were held out yearningly towards the hither healthful shore. The jarl Magnus maketh true response, 'Fare yet forward, not I but God is helmsman here.'

Úvodní řádky nejsou citací z nějaké ságy, ale z románu skotského (či přesněji orknejského) básníka a spisovatele Georgea Mackay Browna (1921-1996) s názvem Magnus. Pokud bych dílko měl nějak popsat, asi nejvýstižnější by bylo říci, že se jedná o román v obrazech. Osm kapitol - osm obrazů malovaných slovy se točí kolem postavy Magnuse Erlendssona, jednoho z orknejských knížat, který bývá často označován jako Magnus mučedník.

První polovina románu poměrně čtivě přibližuje události ze života jak samotného Magnuse tak obyvatel Orknejských ostrovů na přelomu 11. - 12. století. Po těchto "nevinně" vyhlížejících kapitolkách však v druhé polovině čtenáře čeká překvapení - kapitola s příznačným názvem "The Killing" totiž nepojednává o mučednické smrti svatého Magnuse, ale "omezuje" se pouze na události, které jeho smrti předcházely. Dle legend a ság se totiž v noci předtím, než byl zavražděn ukrýval v kostelíku na ostrově Egilsay - a právě myšlenky či opět lépe řečeno obrazy, které vyvstávají v Magnusově mysli když je svědkem a účastníkem mešní oběti jsou dle mého soudu vrcholem této knihy. 

Člověk v masce zvířete tažen k hrubě opracovanému balvanu. 

Člověk veden holou bílou chodbou do jasně osvětlené malé čtvercové místnosti. 

Člověk na kříži.

"With difficulty, for that he was an old man and his bones full of stiffness, the priest raised high the Bread of Heaven (for in the Mass, after the angels have borne up to the tables of heaven the mortal bread of man's sowing and reaping and baking - a tithe of his labour - that same bread by the utterance of five words is drenched, interwoven, imbued, possessed, informed with divinity, and is sent down again to be immortal food for the souls of men)...

The chalice was elevated. The priest mingled the broken bread with the wine, figuring forth Christ's resurrection - the man smiled at the beauty of the symbolism. The priest consumed the Host. A moment later he set the Precious Blood to his lips. All things, thought the man, are being done well and in order. The dust that was his mouth opened and shut on the word he could not find in the dream: Sanctus. The word pilsed like a star in the murk of the nave. (...)

The man trembled with cold and expectation. The priest looked at him, touched with one finger a Host in the paten: he was being summoned again to a feast of unimaginable splendour and majesty. Dare he go, empty-handed and naked as he was? This much wast true, the priest had shriven him before the Mass; he had laid aside the patched filthy coat of sins that he had brought with him to the island."

"That was the one only central sacrifice of history. I am the bread of life. All previous rituals had been a foreshadowing of this; all subsequent rituals a re-enactment. The fires at the centre of the earth, the sun above, all divine essences and ecstasies, come to this silence at last - a circle of bread and a cup of wine on an altar.

Out of earth darkness men set the bread on their everyday tables. It is the seal and substance of all their work; their very nature is kneaded into the substance of the bread; it is, in an ultimate sense, their life. They bring a tithe of this earth-gold to the holy table. At the moment of consecration, the bread - that is to say, man and his work, his pains, his joys and his hopes - is utterly suffused and irradiated with the divine. Hic est enim corpus meum."

Zpovědník

Nedávno jsem si tu zažehral, že Hesseho Hra se skleněnými perlami je upovídaná synkretická nuda. Jenže byl to, přátelé, soud předčasných. Posledních sto stran je skvělých (hle jak je dobré u knih vytrvat až do konce!) - a zejména pak tři alternativní autobiografie hlavního hrdiny jako pohanského přivolávače deště, jako poustevníka v raně křesťanské Gaze a jako indického rádži (a posléze askety). Stále se zde ve variacích vracejí témata napětí mezi aktivitou a kontemplací, mezi službou a ústraním, i otázka vztahu učitel-žák. Následující nedějová ukázka je z druhého životopisu nazvaného "Zpovědník". Vřele doporučuji.

"I v Josefovi dřímal jeden dar, a s léty, když mu vlasy už začínaly bělet, ponenáhlu rozkvetl. Byl to dar naslouchání. Když se u Josefa objevil bratr z některé z osad či nějaké dítě světa, zneklidnění a hnáni svědomím, a vyprávěli mu o svých skutcích, utrpeních, pokušeních a poklescích a líčili svůj život, jak zápasí o dobro a v tom boji podléhají, či nějakou ztrátu a bolest, nějaký smutek, dovedl jim Josef naslouchat, otevřít a odevzdat jim své ucho i srdce, přijmout do sebe jejich strasti i starosti a ukrýt je v sobě, a když tak ze sebe všechno shodili a uklidnili se, zase je propustit. Pozvolna, po dlouhá léta, si ho tento úřad podroboval a činil si z něj svůj nástroj, ucho, jež si získávalo důvěru. Jistá trpělivost, jistá vstřebávavá trpnost a veliká mlčenlivost, to byly Josefovy ctnosti. Stále častěji k němu přicházeli lidé, aby se vyzpovídali, aby se zbavili nahromaděných útrap, a mnozí z nich, byť až k jeho rákosové chýši museli urazit dalekou cestu, nebyli po příchodu a přivítání schopni nalézt v sobě svobodu a odvahu k vyznání, ale kroutili se a styděli, dělali se svými hříchy drahoty, vzdychali a dlouho mlčeli, celé hodiny, a Josef se ke každému choval stejně, ať už příchozí hovořil rád či s odporem, plynně či zajíkavě, ať svá tajemství od sebe vztekle odhazoval či se jimi naparoval. Všichni byli pro něj stejní, jeden jako druhý, ať obžalovávali Boha či sebe sama, ať své hříchy a svá trápení zveličovali anebo zmenšovali, ať se zpovídali ze zabití či pouze z nějaké necudnosti, ať si stěžovali na nevěrnou milou či na promarněnou spásu duše. Nevyděsilo ho, přiznával-li někdo důvěrný styk s démony a zjevně se bratřil s ďáblem, ani se nerozmrzel, když někdo dlouho o všeličem rozkládal a zjevně přitom zamlčoval to hlavní, ani v sobě necítil netrpělivost, když se někdo obviňoval z hříchů iluzorních a vymyšlených. Vypadalo to tak, jako by se mu všechny ty nářky, ta přiznání, obvinění a ty úzkosti svědomí, co mu tam lidé nosili, ztrácely v uchu jako voda v pouštním písku, jako by o tom nic nesoudil a k tomu, kdo se mu zpovídal, necítil ani soucit, ani pohrdání, a přesto, a možná právě proto, všechno, z čeho se mu kdo vyzpovídal, jako by nebylo vyřčeno do prázdna, nýbrž se tím vyřknutím a vyposlechnutím proměnilo, ulehčilo a vyřešilo. Jen vzácně pronesl nějaké napomenutí či varování, ještě vzácněji dal radu či dokonce rozkaz; toto jako by mu nepříslušelo, a ti, kdo se mu svěřovali, zjevně také cítili, že to jeho úkol není. Příslušelo mu vzbouzet důvěru a přijímat ji, trpělivě a s láskou naslouchat, ještě nehotové zpovědi tak dopomáhat k úplnosti a pobízet, ať se uvolní a odplyne to, co se v duši nahromadilo či zkornatělo, aby to on mohl přijmout do sebe a zahalit mlčením. (…) Tím, že naslouchal a chápal, jako by na sebe bral spoluvinu a pomáhal ji nést." (378-9)

Amerika známá i neznámá aneb dvě D

Čím častěji to člověk slyší, a čím častěji to opakuje, tím víc to považuje za jisté. A navíc skoro každá nová informace se to zdá potvrzovat. 

Tento hermeneutický princip se dá aplikovat téměř obecně, ale právě teď mluvím o situaci Ameriky. Na jedné straně máme (mnohými vylučované z katolické církve) jezuity, na druhé ultrakozervativce a mezi tím nic moc. 

Na to mám dvě slova: Dulles a Dolan. Dulles vynikal schopností balancovat. Velká část jeho článků začíná takto: Hleďte, tady je "konzervativní" stanovisko a tady jsou důvody k jeho zastávání. Hleďte, tady je "liberální" stanovisko a tady důvody k jeho zastávání. A já mám (s řadou svatých) za to, že by to mohlo být asi takto ... a místo toho, aby zvolil nějaký kompromis, tak hájí tradičnější  / rozumější / katoličtější  nauku, které ale dá velké lidské srdce, jež mnohdy  vůbec neprosvítá (nechci říci, že přímo chybí) z textů lidí typu Fr. Johna Zuhlsdorfa . 

Dolan je zase nejdokonalejším produktem inkulturace, který znám. Zkrátka je to skutečný Američan a skutečný katolík (s širokostí mysli k tomu náležejíci). Jeho blog je jak zábavný, tak pravověrný stejně jako on sám. Mimochodem tento příspěvek vznikl jako prosté doporučení toho blogu (než se mi to vymlklo).

Jako zvlášť signifikantní pro americký potenciál mi přijde dole přiložené video. Akorát před měsícem  proběhl na Fordham University (ano, jezuitská univerzita) program na téma Humor, Joy, and the Spiritual Life. Americká katolická celebrita Stephen Colbert (za kterého bych nedal ani použitý zubní kartáček do ohně, protože nepoznám, kdy mluví vážně a kdy žertuje) a nedávno kreovaný kardinál přicházejí na tuto univerzitu a jednoho studenta napadne, že by mohl k této akci udělat reklamní video. Srovnatlená situace: Prokop Brož pozve na panel do KTF Marka Ebena a kardinála Duku. Nedovedu si představit, že by k této příležitosti někdo ze studentů vytvořil něco podobného. 

PS: Pokud budete ve videu hledat zhoubný liberalismus, tak jej tam jistě najdete. Proč ho sem dávám je můj obdiv k řemeslu a také to, že se mi mimořádně líbí (přestože nechápu všechny interní vtipy v něm zjevně obsažené). 

He He he: Hermann Hesse heslovitě

Anglosaská literatura mi bývala druhým domovem, začátek tohoto roku jsem lehce předostojevštil, pročež jsem se rozhodl otevřít novou frontu. Německo – země neprobádaná a kde spíše začít než Hermannem Hessem, autorem ceněným i papežem Bendiktem XVI. Pročetl jsem jeho Siddhártha a Narcise a Goldmunda a oběma nerozměrnými díly jsem byl uzemněn. V moderní literatuře, věřím, není mnoho autorů, jejíž díla by měla vysokou hodnotu jak co do poznání a popisu člověka, tak co do specifického zkoumání jeho spirituální stránky.

Narcis a Goldmund skvělým způsobem ukazuje pluralitu přístupů k životu. Goldmundovo milostné řádění autor žádným způsobem neodsoudí, naopak jej snad v daném kontextu považuje za projev legitimního hledání pravdy a krásy. Přesto je mimořádně dobře vidět jak trpkost takového života, tak překážky, které klade skutečnému růstu ducha. Rovněž Narcisův přístup k životu, na kterém z křesťanského hlediska nenalézáme jediné skvrnky se však jemu samému jeví jako nedostatečný a neúplný a tím je zachycena základní charakteristika člověka – nedokonalost (kreaturalita).

I Ind Siddhártha hledá co nejdokonalejší ars vivendi, tentokrát však bez možnosti konfrontace s poselstvím evangelia. Stává se asketou, potkává Buddhu, podléhá samsáře, když se stane obchodníkem a milencem, a díky zkušenosti trpkého otcovství se učí milovat vše a při tom neulpívat na jednotlivostech. To bych směle označil za spirituální postoj nejbližší křesťanství, kterého lze dosáhnout bez znalosti Zjevení. Nebýt doporučení jistého Josepha Ratzingera, stěží bych se nad spiskem pozastavil pro jeho východní příchuť, ale správně interpretováno se jedná o pozoruhodné svědectví o hledání dobra přes nástrahy vlastní padlé přirozenosti.

Nemohu psát více … zkrátka pokud jste nečetli, čtěte. A pokud jste četli, zkuste mi mé nadšení vyvrátit. Protože jestli jste četli a hodnotíte tak vysoko jako já, jistě pro vás není ospravedlnění, proč jste již nedoporučili.

Zprávy ze světa

Moji milí, tentokrát pouze jeden link na pozoruhodný seznam, na nějž mě právě upozornil manžel...nemám slov a tímto ventiluji svoje emocionální rozrušení: http://wdtprs.com/blog/2012/10/pres-obamas-record-in-regard-to-christians-and-biblical-values/

Večer neveselých zpráv: http://www.prolife.cz/?a=72&b=2&id=2045

(Btw.: Prosím ponechat bez štítků, pokud je google ovšem nedoplňuje sám).

K.

Přirozený zákon a přirozené poznání podle Tomáše Mora

Tomáš More ve své Utopii popisuje ideální uspořádání státu, byť se od některých momentů svého popisu v závěru své práce rétoricky distancuje. Z toho, že More Utopianům nadělil do vínku mnoho dobrých věcí (výhodná izolovaná poloha, úrodnost země, málo nemocí, převládající vhodná povaha lidí) a špatných jen tak málo, abychom mohli uvěřit, že i oni jsou potomci Evy, mám za to, že kromě jiného můj svatý patron provedl myšlenkový experiment, když se tázal po tom jak daleko až je schopna lidská mysl zajít bez světla zjevení v hledání pravdy, spravedlnosti a Boha.

Na co přišel? Co o morálce a o Bohu nám mohou vypovědět lidé neobeznámení se zvěstí Evangelia, kdyby po celé generace žili tím nejlepším možným způsobem v té nejlepší možné společnosti, jakou si leze rozumně představit.

1. Přirozený zákon

Přirozený zákon není nic jiného než rozumová participace tvorů na věčném zákoně dí Tomáš Akvinský. Tuto pozici jsem se snažil hájit nedávno ne chatě, kde se vyvrbila dlouhosáhlá diskuze o podstatě, principech a konkrétních obsazích přirozeného zákona. Debata kulminovala v otázce: „Je monogamní manželství součástí přirozeného zákona?“ Na to jsem nedokázal odpovědět stejně jako na mnohé podobné otázky. Jak na některé z nich odpovídá svatý Tomáš More. Tedy jak je uspořádaná zcela racionální společnost?

a) Manželství je monogamní. Smilstvo je trestáno zákazem sňatku a cizoložství otroctvím, druhé cizoložství pak smrtí. Rozvod je povolen pouze z důvodu cizoložství a nesnesitelnému odporu k mravům chotě.

b) Vše je společné. Neexistuje žádné osobní vlastnictví. (Církev nás však učí, že soukromé vlastnictví pramení z přirozeného zákona)

c) „.., když již [člověk] vlastně přežívá svou smrt, bez schopnosti k životním úkonům, jiným jsa na obtíž a sobě samému břemenem, aby se rozhodl déle neživit morovou nákazu a neváhal zemřít... Na Utopii je v případech nevyléčitelných a bolestivých chorob povolena sebevražda i asistovaná sebevražda. Ostatní sebevrazi nejsou hodni pohřbu do země.

d) Při válce existuje výhrada svědomí (nemusím válčit, pokud to nepovažuji za správné), pokud se nejedná o dobývání Utopijských měst (v tom případě musím bránit). Manželky a děti jsou povzbuzováni, aby bojovaly po boku svých manželů a otců.

e) Nikdo nemá právo druhému vnucovat svůj náboženský názor a hanět ten jeho.

f) Otroctví existuje. Otrokem se člověk stává nikoliv původem, ale jedná se o druh trestu.

g) Systém řízení státu je kombinace mezi diktaturou (vládce volený nadosmrti) a zastupitelskou demokracií (je vybírán volenými zástupci lidu)

2. Přirozené poznání

Dei Filius (konstituce, ne přímo on) „anathematizuje“ kohokoliv, kdo by tvrdil, že jediný pravý Bůh, náš Stvořitel a Pán nemůže být jistě poznán přirozeným světlem rozumu skrze stvořené věci. O jaké poznání by se mělo jednat? Asi ne o jeho jméno, ale o podstatu. A jaká má být tato „minimální“ poznatelná podstata. Z toho, že po nás chce První Vatikán, aby byl Bůh poznán jako Stvořitel a Pán usuzuji, že aby se jednalo opravdu o poznání „našeho“ Boha, musí nám přirozený rozum poskytnout alespoň dva nutné atributy: Bůh musí být úplně transcendentní a osobní, aby mohl být křesťanským Bohem.

A jsme u toho. Takového Boha totiž podle našeho profesora trinitárky nedokázal vydedukovat před nebo mimo Zjevení vůbec nikdo, což není zrovna podpůrný argument pro tvrzení z Dei Filius.

Na co přišli Utopijští?

a) V Utopii existuje pluralita náboženství. Většina však vyznává jakéhosi Otce, kterému říkají Mythra, jemuž se přikládá svrchovanost všech věcí.

b) Ať lidé věří v cokoliv, sházejí se společně do chrámů, kde kněz pronáší modlitby tak obecné, aby se do nich mohla vejít věrouka každého.

c) Všichni na Utopii však věří ve dvě základní „náboženské pravdy“, které jim přijdou zcela evidentní a jejich veřejné napadání je postihováno. Jednak se jedná o to, že „duše lidská je nesmrtelná a dobrodiním božím zrozená ke štěstí“, jednak to, že „našim ctnostem a dobrým činům jsou po skončení vezdejšího života určeny odměny, mrzkostem tresty. Třebaže jsou tato

tvrzení vzata z oboru náboženství, přece myslí Utopijští, že lze rozumovou cestou dospět k nutnosti uvěřit v ně a přiznat jejich platnost.“

Takové je tedy přirozené Utopijské poznání Boha, které bohatě překonává to katolíky požadované minimum asi jako žádné jiné v historii doložené.

Tímto jsem se s vámi podělil o dvě teologická témata, která ještě ve svém mozečku nemám plně uspořádaná a která se tak krásně spojují v díle mého oblíbence a patrona.

Solženicyn - diagnostik nemoci Západu

Seminární spolubratr Ondřej mě upozornil na tuto pozoruhodnou Solženicynovu přednášku nacházející se na jinak mírně podivném serveru.

Spisovatel se mi tu jeví jako výtečný diagnostik, který trefně upozorňuje na západní inflaci občanských práv na úkor občanských povinností, na otupující roli médií, na erozi statečnosti bez níž jsou sebevyspělejší civilizace neudržitelné i na duchovní důsledky blahobytu.

Terapie je však v textu obsažena jen v náznacích. A musel jsem se ptát, zda by pokus o politické řešení problémů Solženicynem představených nevedlo k autoritativnímu, ne-li fašistickému státu.

Zajímalo by mě, co by Solženicyn říkal současnému Putinovu Rusku. Není dnes na Východě stejný konzumismus jako na Západě, jen svobod méně?

Už aby ta inteligence přestala kritizovat...

Z pastorační příručky otce Aloise Štorka "Soustavné vedení duší" (1931) slova jako šitá Aidanovi na míru:

Také nutno žádati, aby inteligence, chce-li dospět k opravdové ctnosti, se ukáznila v četbě. Nečetla vše, co dostane do rukou a čísti nemusí, vybírala to nejlepší, omezovala se ohledně novin a zábavné literatury a duchovní četbu si vždy dojednala se zpovědníkem. Leckterý penitent prodělá nemalé boje než toto provede. 

Ještě nesnadnější práci máme, chceme-li inteligentním penitentům odvyknouti vrozené kritizování všeho, co vidí, slyší a čtou. A přece patří k vyspělosti duchovní, že netvoříme úsudek o všem, co vnímáme, že z vyšších důvodů dovedeme se i úsudku zdržet, podle známé zásady: Sapientis est judicium suspendere. Kdo ukvapeně o všem soudí a úsudek ihned pronáší, projevuje duševní nezralost. Tou je značně zatížena dnešní lidská společnost a moderní kulturní život tuto kritizující chorobu stále pěstuje a živí. Ani katolíkům není snadno se tomu ubrániti. Duše po dokonalosti toužící musíme však hledět z toho vyléčit.

Jako bonus pak s předchozím naprosto nesouvisející citát z téže knihy, jenž se nyní, osmdesát let po napsání, jeví jako těžké fantastično:

Holandsko má asi nejvzornější a nejčetnější rodiny ze všech katolických zemí, má však také poměrně nejvíce kněžských, řeholních a misijních povolání.

Ach, kdeže loňské sněhy jsou...

Nepřestávám žasnout nad tím, jak rychlá může být dekatolizace kdysi echtovně katolických oblastí.

Seď ve své cele jako v ráji...

Tento Romualdův příznačně kratičký a výživný návod k duchovnímu životu pro poustevníky je obsažen v díle Vita quinque fratrum eremitarum (k. 19) biskupa Bruna Querfurtu. Jelikož překládat překlad mi přijde hloupé a latinský originál jsem nikde na internetu nevyšťoural, musíme se opět spokojit s angličtinou:

Sit in your cell as in paradise. Put the whole world behind you and forget it. Watch your thoughts like a good fisherman watching for fish. The path you must follow is in the Psalms—never leave it.

If you have just come to the monastery, and in spite of your good will you cannot accomplish what you want, take every opportunity you can to sing the Psalms in your heart and to understand them with your mind.

And if your mind wanders as you read, do not give up; hurry back and apply your mind to the words once more.

Realize above all that you are in God’s presence, and stand there with the attitude of one who stands before the emperor.

Empty yourself completely and sit waiting, content with the grace of God, like the chick who tastes nothing and eats nothing but what his mother brings him.

The Edge of Sadness

K nedávno na zpátečnících citovanému Edwinu O´Connorovi ještě pár vět. Nedávno jsem totiž dočetl jeho román The Edge of Sadness (1961) a rád bych jej i druhým doporučil, ale bojím se, že cokoliv, co o něm řeknu, potenciální čtenáře spíš odradí. Tak třeba: knížka má víc než čtyři sta stran, z nichž na prvních řekněme tři sta čtyřiceti se nic velkolepého nestane a ani pak, když to přijde, to není zrovna thriller. Navíc vypravěčem a jednou z ústředních postav je farář padesátník, vyléčený alkoholik a fajn chlap, sice schopný s vhledem komentovat dění v sobě i kolem sebe (takže je mnoho řečeno o tom málu, co se stane), avšak ve své obyčejnosti zároveň mající daleko jak k faráři arskému tak k onomu dítě zplodivšímu kořalkovému knězi z Greenovy Moci a slávy. Sám pak patří v románu k těm mladším hrdinům: leccos z toho nejdůležitějšího se totiž netočí kolem něj, ale kolem jednaosmdesátiletého lakomce Charlieho Carmodyho (taková výřečnější kopie pana Burnse ze Simpsonových) a jeho jen ztěžka prohlédnutelných manipulací s lidmi kolem něj. A málem bych zapomněl, že celý ten román si libuje v květnatém znovuříkání již vícekrát řečeného.

A přesto, byť se to zdá k nevíře, celý ten kus stojí za čtení. O´Connor píše civilně a přitom s hloubkou (a leckdy i vtipem) o kněžské každodennosti, o krizi středního věku nepropukající ve velkých dramatech ale v zápasech všedních dní. Všudypřítomné je také téma umírání, které příběhem tuše probublává, až nakonec vyústí v přímou a dechberoucí konfrontaci starého hříšníka Carmodyho se smrtí a v jeden mnohem nečekanější odchod na věčnost.

Z dnešní perspektivy již udivující je onen samozřejmě katolický kontext, v němž se vše odehrává. Dějištěm je bezejmenné, povětšinou irskými imigranty obydlené město na východním pobřeží USA, svět, ve kterém katolická identita nepředstavuje pro nikoho (kromě nejmladší generace) téma. Jsme dosud na počátku šedesátých let dvacátého století a spory mezi liberalismem, konzervatismem a tradicionalismem, které propukly o desetiletí později a které církví zmítají dodnes, nebylo zatím možno ani vytušit. Drama otce Kennedyho a rodiny Carmodyů je tak nechtěně sondou do dnes již neexistujícího vesmíru křesťanské jistoty, v němž byl ateismus (nikoliv hřích, nevěrnost a zápasení s Bohem) prázdným pojmem.

The Edge of Sadness je román, který plyne pomalu, nešetří slovy a od čtenáře vyžaduje čas, který v době internetového klikačství a filmových rychlých střihů, málokdo bude ochoten dát. I když odměna za námahu je značná…

Vím, že teď na počátku svých kariér, ani vy, milí zpátečníci, po O´Connorovi nejspíš nesáhnete. Ale uchovejte jeho jméno v paměti a třeba jednou v důchodu…

O blízkosti dvou pólů

Od mladického aktivismu k depresím a alkoholismu jen o pár desítek let později. Aneb jak se otec Hugh Kennedy stal z nadšeného novokněze osamělým pijákem.

Úryvek z výborného, Pulitzerovu cenu získavšího, leč jisté čtenářské úsílí vyžadujícího románu Edwina O´Connora The Edge of Sadness.

[Pokud tyto stránky čte i nějaký externí zpátečník, který nerozumí a chtěl by, nechť se ozve. Text je možno přeložit.]

            And what I thought about was of course myself: as I was now, nearing fifty, the respected pastor of his parish who was in fact a solitary drinker in his room, dazed most of the time, indifferent to his people, irresponsible in his duties, a spiritually arid priest for whom the wellsprings had dried up, for whom life had been reduced to a problem of concealment and routine. And then the inevitable contrast: the young priest of not too many years ago, zealous, devoted, with fresh a unimpended hopes, whose parish was his life, whose days were active and bus and full of joy. How had the one become the other? The distance between them was the distance between the poles, yet it had been eclipsed, and in no time at all. How? Why?

            Lying there on my bed in the black and silent morning, in this moment of queer lucidity, I found an answer. It was an answer which began back in those early active years, back with the new parish hall, the improved church grounds, the spick-and-span school band, the bridge evenings for the women, the weekly gatherings of men, the outings, the school plays – all those things of which I´d always been so proud, and to which I´d given so much time. And, suddenly, there was the clue before me: the “so much time”. So much time that there had been no time for anything else, and I saw now, in a flash of long postponed revelation, and with a sense of shock and dismay, how little by little the unimportant had become important for me, how those things which belonged properly on the edges of my life had in fact become the center. The young priest, without realizing it, had become little more than a recreation director: a cheerleader in a Roman collar.

            And it had been so easy, so innocent. There are, after all, certain social duties which a priest has towards his parishioners, and if that priest is as I was – energetic and gregarious, with an aptitude for such occasions – these duties and occasions have a way of multiplying. There´s a great attraction to this: he´s doing what he likes to do, and he can tell himself that it´s all for the honor and glory of God. He believes this, quite sincerely, and he finds ample support for such belief: on all sides he´s assured that he is doing the much-needed job of “waking up the parish.” Which is not a hard thing for a young priest to hear; he may even see himself as stampeding souls to their salvation. What he may not see is that he stands in some danger of losing himself in the strangely engrossing business of simply “being busy”; gradually he may find that he is rather uncomfortable whenever he is not “being busy.” And, gradually too, he may find fewer and fewer moments in which he can absent himself from activity, in which he can be alone, can be silent, can be still – in which he can reflect and pray. And since these are precisely the moments which are necessary for all of us, in which spiritually we grow, in which, so to speak, we maintain and enrich the connection with God, then the loss of such moments is grave and perilous. Particularly so for a priest – particularly for a priest who suddenly finds that he can talk more easily to a parish committee than he can to God. Something within him will have atrophied from disuse; something precious, something vital. It will have gone almost without his knowing it, but one day, in a great crisis, say, he will not reach for it – and it will not be there. And then… then he may find that the distance between the poles is not so great a distance after all…

Finding Sanctuary

Tentokrát pro změnu o knize.. Po několika zmínkách různě na internetu jsem objednal knížečku od opata Christophera Jamisona Finding Sanctuary. Jaká je? V britském duchu bych řekl "Not that bad." Upřímně řečeno, většinou od podobné "popularizačně duchovní" či "duchovně popularizační" literatury moc nečekám. Tedy upřímněji - téměř tento "žánr" nečtu. Ale musím říci, že i přes tuto lehkou averzi vůči tomuto typu knížek a přes mé značné hnidopišství jsem téměř ani nebyl zklamán...

Ale po pořádku a od začátku.
Knížka vznikla jako jedna z reakcí na "sort of" monastickou reality show - televizní program The Monastery (k nalezení na stránkách Worth Abbey, vč. youtube klipů), kdy pět mužů, kteří o duchovním či natožpak mnišském životě nevěděli v zásadě nic (snad s výjimkou jednoho budhismus studujícího člena C of E,) strávilo šest týdnů v komunitě mnichů opatství Worth. To samozřejmě přineslo nával zájemců o pobyty v tomto opatství, a jako odpověď na častá témata rozhovorů s lidmi "zvenčí" otec opat sepsal uvedenou knížku.

Cíl, jenž si klade, je lákavý - pomoci lidem ve světě, kteří stojí někde na začátku duchovní cesty, vybudovat svou "vnitřní svatyni". Po úvodních kapitolkách v duchu "How did I get this busy" začína se samotnou stavbou: podlaha ticha, koberec modlitby, zdi poslušnosti, střecha pokory, okna společenství,... Jednotlivé "stavební postupy" jsou prokládané úryvky z Řehole a i člověk, který se již nějakou dobu snaží nějakou tu svatyňku zpatlat dohromady, se zde poučí a povzbudí. V těchto kapitolách je jasně vidět, že autor mluvil se skutečnými lidmi ze světa a píše pro ně - často se vyjadřuje i ke konkrétním situacím, které mohou při stavbě nastat - jak hledat čas, jak stavět s dětmi a podobně.

Otec opat to má hezky promyšlené, jazyk, kterým je dílko psáno je na můj vkus občas až příliš dnešní, ale je zapotřebí nezapomínat, že knížečka je určena primárně moderním lidem, nikoliv tedy zpátečníkům... Některé religionistické vsuvky bych také raději vynechal, podobně jako třeba okrajové vysvětlivky typu mýtus=nepravda a podobně... Ale už se v tom raději nebudu vrtat.

V předposlední kapitole se pak snaží nabídnout možnosti jak "vybavit interiér" vystavěné svatyně. Čtení o moderní spiritualitě mě již nadchlo o něco méně - sice v závěru jemně upozorňuje na úskalí bezmezného "spirituality shopping", ale v zásadě se nebrání čerpání z velice různorodých zdrojů.
Povedená je však závěrečná kapitolka o dobrém umírání, ve které na pozadí příběhu bratří z Tibhirine píše o smrti jako o završení celoživotního díla "stavby".

Doporučuji nebo ne? It depends. Pro cílovou skupinu je to myslím povedené dílko. Pro zpátečníky? Jako četba do vlaku je to příjemné, nenáročné a zároveň přiměřeně "výživné" Ale když jsem se to pokusil otevřít na Novém Dvoře, tak jsem po půldruhé stránce knížku odložil a sáhl po otci Schmemannovi. O něm ale někdy příště.


(ilustrační fotografie pořízené autorem na toulkách kolem opatství Nový Dvůr)

Jeruzalemské syndrómy

Vo Svätej zemi sa to len tak hemží rozličnými ustanovizňami na podporu mierového spolunažívania, a to nielen na tomto už tisícročia dobývanom a okupovanom pupku sveta, ale rovno naprieč celou zemeguľou. Na hore Sion pri hrobe kráľa Dávida sú napríklad drobné na sivo natreté kovové dvere, ktoré vyzerajú, ako keby patrili rozvodnej skrini a ukrývala sa za nimi zaprášená kabeláž, a nie proklamované "World Piece Center". Na druhej strane, ak by niekde existovala skutočná centrála svetového mieru, predstavoval by som si ju asi skôr takto, než ako nejaký obrovský konferenčný komplex s klimatizovaným koktejlovým barom a servítkami s vlastným logom. Alebo by možno vyzeralo ako to mierové centrum, ktoré sa ukrýva v krypte arménskej katolíckej katedrály na mieste tretieho zastavenia Krížovej cesty.

Snažiť sa nastoliť mier vo Svätej zemi je ako skúšať modliť sa v Chráme Božieho hrobu o druhej popoludní. Všetci tušia, že sa tu dotýkajú niečoho vzácneho a dôležitého, ale stačí len veľmi málo a sakrálna atmosféra sa okamžite rozplýva do louvroidnej fotohystérie. A to málo sa v Chráme Božieho hrobu vždy nájde, v množstve väčšom než malom. Pretože je nemožné prežiť návštevu v tlačenici čo i len trochu dôstojne, ako jediné riešenie sa zdá nažhaviť videokamery a skonštruovať si náboženský zážitok potom, pri sledovaní záznamu v obývačke spomínať na dotyk duchovna, ktorý sa nikdy nestal. Odmysliac si davy návštevníkov, celý chrám akoby bol rozptýlením sám o sebe; guláš umeleckých štýlov, cirkví a ich spiritualít búši na myseľ a ujarmuje ju závažím, ktoré ledva unesie ostrieľaný modlitebník, nieto sviatočný kresťan. Iste, stroj sa bez ohľadu na to otáča ďalej. Blesky sa blýskajú, oleje sa trú o posvätné kamene obrúsené miliónmi dotykov zbožných pier. Kamene, ktoré mal kedysi dotykom svojho bezvládneho tela poctiť sám Spasiteľ, si však svoje tajomstvo nechávajú pre seba. A chlapec Samuel by dnes cez cvakot spúští v chráme sotva začul Boží hlas.

Môj zmysel pre obskurno tento chrám dráždi v miere až necudnej, mám rád niektoré jeho kúty (možno najviac ten, do ktorého sa mi najmenej darí dostať – samotný Boží hrob; žeby to boli nebodaj príznaky potlačeného romantizmu?), ale dnes som odtiaľ odchádzal s pocitom akejsi únavy. Či horkosti? Našťastie som si spomenul na arménske "mierové centrum" – kaplnku v krypte, kde dvanásť hodín denne prebieha eucharistická adorácia a kam som prvýkrát vkročil ruku v ruke so svojou novomanželkou počas našej svadobnej cesty.

Do samotného kostola vchádza len málo turistov a pútnikov. V kaplnke bol namiesto monštrancie nainštalovaný triptych Kráľovnej pokoja vyrobený v Poľsku, ktorý myslím stelesňuje tú lepšiu stránku súčasného sakrálneho umenia (viď obrázok prevzatý z www.reginapacis.pl). Kontrast ma samého prekvapil. Vždy som o sebe tvrdil, že nie som žiaden spiritualista ani gnostik. Napriek tomu som jasne vnímal, že sa reality omnoho viac dotýkam pohľadom, že v tichu rozoznávam oveľa viac tónov a slov. A pochopil som, že pohľad sa dá zmeniť pohľadom. Keď som totiž po chvíli vyšiel do tých istých preplnených ulíc, medzi gýčovité kľúčenky, tričká s priblblými nápismi, vôňu bakláv a zápach na háku sa hompáľajúceho hovädzieho zmiešaný s občasnými tónmi mačacieho moču, medzi nad hlavy ako kríže pozdvihnuté dáždniky turistických sprievodcov a natiahnuté ruky slepých žobrákov, po únave či horkosti nebolo už totiž ani stopy. Bolo by preto hlúpe pliesť si znovu z povrázkov bičíky a snažiť sa vyhnať nimi z Chrámu kupcov a predavačov. To nám nenáleží. Iba Jeden totiž dokáže vyčistiť Augiášov chliev našich kostolov, cirkví, krajín, sŕdc a nastoliť v nich definitívny mier. A Ten sa zjavuje nie v zemetrasení, ale v tichom vánku a nehybnom chlebe.

Soumrak v pohrančí...

... aneb když to temnokomorník přežene s chemikáliemi... :) Ono ale pohraničí je plné extrémů, viďte?

Ruiny kostela sv. Blažeje, poblíž Branišova, při cestě k Opatství Nový Dvůr.

Soumrak dne – majordomův celibát

Za nejzajímavější na tomto filmu považuji, jak je vysoko hodnocen (86% na CSFD, tedy 291. nejlepší film). Takřka všichni si v komentářích cení hereckých výkonů a atmosféry. Velká část diváků se shodne na tom, že je film nuda, přesto jsou jej posléze schopni vyznamenat absolutním hodnocením. Čím je tento příběh z před- i poválečné Anglie tak zajímavý?

Pojednává o komorníkovi, který po dvaceti letech jede navštívit svojí někdejší podřízenou. I po desítkách let a jednom manželství v nich doutnají nikdy neverbalizované city. Proč nikdy nedošlo k vyznání či polibku? Kvůli škrobenosti, oddanosti a neústupné zodpovědnosti komorníka Stevense (Hopkins), jehož životní drahou je sloužit lordu Darlingtonovi, který byl pro své čilé a přátelské styky s nacisty po válce označen za zrádce a opuštěn. Kvůli posluhování člověku, který usiloval o to, aby se Hitlerovi v Evropě volněji dýchalo nikdy nenašel jiný cíl svého života než sloužit a tisíce a milióny diváků se nad tím dojímají.

Nerad bych působil dojmem, že se mi film nelíbil, naopak, je to vskutku mistrovské dílo, ale to není důvod, proč píšu tento příspěvek. Co mi přijde pozoruhodné je potencialita příběhu nenaplněné lásky, jakou to má sílu a odezvu a jak silným narativem to je. Nejeden dnešní člověk zná stěží větší moc než je zamilovanost, proto mu přijde tak absurdní, že ji někteří nepodléhají, ačkoliv vůči ní nejsou imunní. A tak se ptám do našich řad – známe příběhy o kněžích na odchodu kvůli ženě, novinám vládnou titulky o pedofilních kněžích, proč se nestaráme o to, aby existoval i narativ o kněžské nenaplněné lásce? Ano, činí to kněze příliš lidským, slabým, není to ideální situace, ale zcela reálná. Proč o ni nemluvíme příměji? Nevydáme svědectví, kterému dnešní člověk rozumí?

Pater Kuffa se nestydí mluvit s svých mladických citech. Také byl zamilovaný, přesto se stal knězem, toužil po dcerce, ale stal se otcem desítek potřebných lidí. Nemáme nouzi o kněze, kteří by byli zamilovaní, ale romantické lásce nepodlehli, nemáme nouzi o ty, v kterých klíčila dlouhá léta a desetiletí a oni nezaváhali více než komorník Stevens, přesto se o tom nemluví, ačkoliv by se to k mnohému hodilo.

A tak se ptám, drazí zpátečníci, v čem je problém tohoto narativu?

Neklidná fronta z jihozápadu

„Je to takový portugalský Kafka,“ zněl Štěpánův stručný popis Fernanda Pessoy a já jsem jej znovu použil takřka pokaždé, když se mne někdo zeptal na onu obligátní otázku: „Co to čteš?“ a já měl v ruce zrovna Knihu neklidu. Neměl jsem příležitost tuto formulku použít pouze u těch, kteří v okamžiku, kdy viděli knihu, vzkřikli něco na způsob: „Bohoslovec a čte Pessou, to je úžasné!“. Takřka bez výjimky byli tito křiklouni podivné existence, kteří se pohybovali na hraně katolictví, křesťanství a mnohého jiného, co ani žádnou hranu nemá.

Čtení Knihy neklidu skutečně nenechá člověka v klidu. Z toho zlomku, který jsem z knihy pochopil (tedy dokázal nějak dát do kontextu z nějakou svojí životní zkušeností nebo pocitem), mi nezajímavé přišlo máloco. Při zatrhávání jsem byl nucen přistoupit je čtyřcestnému značkování, kterým jsem cejchoval pasáže, které mne oslovily – 1) zajímavé – silné 2) signifikantní pro Knihu Neklidu 3) krásné – v podstatě souhlasím 4) krásné – radikálně nesouhlasím. Nejsem schopen ze sebe vymáčknout literární či filosofický rozbor díla, a tak se omezím na prosté vypsání několika krásných a důležitých pasáží s řídkými a mělkými komentáři.

„Pochopil jsem, že je nemožné, aby mne někdo miloval, jedině že by naprosto postrádal estetické cítění – a kvůli tomu bych pak já pohrdal jím.“

Mnou nejcitovanější pasáž rovnou z kraje knihy. Jako vtip či póza je to vynikající, jako opravdový životní pocit to zavání úvodem do charakteristiky toho nejzoufalejšího hrdiny krásné literatury – krajně nekřesťanského, chladného a racionálního.

„Jen naprostá bezobsažnost a neupřímnost brání tomu, aby se běžný pozdrav – jak se máte? - stal neomluvitelnou hrubostí.“ 
 

V Pessoově vesmíru jsme všichni ostrovy. Soares (heteronymní autor díla) trpí tím, že je nucen sídlit jiným ostrovům na dohled, stejně jako považuje za utrpení být ve styku se stejnou vodou, jež omývá druhé. Každý kontakt je nevítané vychýlení z balancu, každá započatá konverzace je agresí, vpádem do soukromí.

„Velký člověk dokáže vnutit druhým lidem svůj vlastní sen, své vlastní sny. Musí však snít takové sny, které si už oni sami svým způsobem rozesnili, aby je pak skutečně mohli přijmout.“

„Když jsem viděl jak dokonale logicky ospravedlňují jistí šílenci (systematičtí blouznivci) sobě i druhým svoje blouznivé představy, navždy jsem ztratil zaručenou jistotu o jasnosti svého jasného rozumu.“

„Blahoslavení ti, kdož nikomu nesvěřují život“

Neboť znají svůj osud... Soaresovi je odporná falešná naděje a jelikož neexistuje způsob, jak dokonale logicky a cele ospravedlnit jakoukoliv naději, rozhoduje se žít bez ní. Je lepší žít v depresi a zemřít, než se obelhávat. Nedoufat, nevěřit a nemilovat, to je ideál.

„Považuji život za hospodu, kde se musíme zdržet, dokud nepřijede dostavník z propasti.

„Moje morálka je velice prostá – nikomu nečinit ani zlo, ani dobro.“

„Nikdo by nemiloval sám sebe, kdyby se opravdu znal“

V ostrém kontrastu s mojí osobní gnozeologickou teorii, že poznání nutně předpokládá lásku.

„Ten, kdo stojí v koutě sálu tančí se všemi partnery.“

Ten, kdo stojí v koutě sálu netančí vůbec.

„Nic víc … Tak dlouho jsem zacházel se stíny, až já sám jsem se stal stínem – v tom co si myslím, co cítím, co jsem.“

V jednom z posledních zápisů nacházíme tuto výstižnou charakteristiku člověka, který byl příliš skeptický, aby věřil, příliš nezávislý, aby miloval, a příliš věrný svým zásadám než aby doufal. Tragika charakteru dýchá z každé věty – všudypřítomný smutek a nuda. I onen častý wit (snad důvtip?) je skličující vzhledem k tomu, kam je namířen.

Bernard Soars pro mne snad navždy zůstane prototypem člověka, který nepoznal lásku a domyslel to dokonce. A nejen domyslel, ale v mnoha ohledech již i prožil zde na zemi předchuť pekla.

---------------

Neodpustím si poznámku o tom, že je nezapomenutelným zážitkem číst tuto knihu v frontě mezi rozjuchanými Italy, Brazilci a dokonce i Portugalci. Kontrast obsahu knihy a atmosféry okolí je to, co mi zabránilo prožívat Pessoovy pocity mnohem intenzivněji. Ještě že.

Druhá poznámka: Tento zpátečnický příspěvek jsme sepsal na konci srpna. Po takřka roce po přečtení knihy jsem přesvědčen, že i ona vrhla svůj dlouhý stín na můj podzim předchozího roku. Tato kniha, navzdory své kráse, je jed, a nejsem si jist, komu bych ji mohl s klidem doporučit.

Czesław Miłosz: Zotročený duch

Příhoda na začátek: Na posledních chaloupkách jsme hráli Kufr. Do disciplíny, kde člověk opisuje slovo, aniž by mohl použít kmen toho hledaného, jsem prosadil slovo komunista. Dvě skupinky jej odmítly hned, jak si jej vylosovaly, ale třetí se jala definovat komunistu: „Byli to za druhý světový války … ehm … mmmm … zlý lidi.“ V tu chvíli snad tři děti naráz vykřikli: „Komunisti“

V roce stého výročí od narození Czesława Miłosze jsem mu dal dárek v té formě, že jsem se dozvěděl o jeho existenci (skrze Aidana , děkuji). Uznávám, je to ostuda, ale není to první ani poslední, poněvadž při pohledu na seznam nositelů Nobelovy ceny za literaturu, kde bychom Miłosze také našli, jsem schopen akorát tak propojit několik položek s usměvavou tváří učitelky češtiny na gymnáziu, nic víc. Třeba mne Zpátečníci vybičují k tomu, abych se s někým nich seznámil poněkud bezprostředněji.

Jsem členem mladé generace, mými životními tématy jsou konzum, nedospělost, a pocity přesycenosti spojené s vnitřní prázdnotou. Byť je to jistě neúcta k utrpení předků, nikdy mne komunistický útlak zvlášť nezajímal. Je to snad i proto, že pocházím z řad vesnické neinteligence, což znamená, že naprostá většina mých předků si se stranou nezadala, ale velmi málokdo z nich se také cítil nějak výrazně utlačován. Proto se také někteří z nich mohou zařadit mezi komunistické nostalgiky, kteří vzpomínají na minulý režim jako na dobu, kdy byl život jednodušší. Můj někdejší farář strávil jako řeholník léta v Želivi, ale nikdy si na to nestěžoval, naopak mu to umožnilo „vystudovat“ na kněze, což by za jiných okolností asi nemohl. Proto jsem se nikdy tolik nezajímal o komunistická zvěrstva, děli se totiž lidem, které jsem neznal, ale po přečtení této knihy to chápu mnohem osobněji, protože nemohu než doufat, že kdybych žil v té době, perzekuce by se týkala právě mé osoby.

Ačkoliv je kniha pozoruhodná jako celek, jádro tvoří první tři kapitoly, které vysvětlují základní principy zotročení ducha ve východním bloku. Další čtyři kapitoly pojednávají o čtyřech umělcích a jejich diametrálně odlišných cestách ke spolupráci s režimem. Jakkoli jsou tyto části krásné a moje oblíbené, slouží hlavně jako důkazní materiál a ilustrace toho, co bylo dříve řečeno. V závěrečných kapitolách se jedná opět o demonstraci a kazuistiku ve službě vyústění knihy, ale vesměs se jedná o popis komunistických zločinů, který nacházíme leckde, to co považuji za cenné nacházíme právě v úvodních kapitolách a tím je hluboká diagnóza střetu člověka a režimu.

Czesław Miłosz stručně popíše slepou uličku, ve které se naše civilizace nacházela kolem druhé světové války. Popisuje rizika konzumu, odtržení umění od běžného lidského života, nespravedlivou distribuci kapitálu na západě a mnoho dalšího. Popisuje svůj mladický odpor vůči zlu ukrytému ve strukturách jeho státního uspořádání i touhu jeho generace po změně. Mluví o tom, jak se tehdejší polská inteligence pohrdlivě dívala jak na západ, tak na východ, což si zjevně mohli dovolit, jelikož se ještě nerozhodli, kudy se sami vydají a historie ukázala, že to rozhodnutí stejně není na nich. Popsán je výstižně přímo i alegoricky marast západu i řešení východu v podobě Metody – Murti-bingovy pilulky, která způsobí, že člověk se stane apatickým a zároveň horečně budujícím, oči mu pohasnou, ale zato získá v životě jasný cíl.

Za vůbec nejcennější pro dnešní dobu považuji kapitolu o ketmanu, protože se tato praktika vyskytuje v dnešní době mnohem řidčeji a často ji už ani nechápeme, ačkoliv bychom měli, protože nás její neznalost činí zranitelnými. Samotné slovo ketman pochází z muslimského světa a na někdejší východní blok je aplikován lehce analogicky. Co znamená praktikovat ketman popisuje Gobineau ve své takřka sto padesát let staré knize Religions et Philosophies dans l'Asie Centrale následujícím způsobem: Pokud nestačí o svých pravých názorech mlčet a uvádět tak bezvěrce v omyl … „Tehdy nelze váhat. Nejen že je třeba se veřejně zříci svých názorů, ale doporučuje se užít všech úskoků, abychom protivníka zmátli. Učiníme tedy všechna vyznání víry, která se mu mohou zalíbit, vykonáme všechny obřady, které považujeme za úplně nesmyslné, zfalšujeme vlastní knihy, užijeme všech způsobů matení. Takto dosáhneme velkého uspokojení a zásluhy, že jsme sebe a své ochránili, že jsme neohrozili nade vše cennou víru ohavným dotykem nevěřícího, a konečně tím, že jsme ho podvedli a utvrdili v jeho omylu, seslali jsme na něho hanbu a duchovní bídu, kterou zasluhuje.“ Nechtěl bych znít jako islamofob, ale pokud tato praxe mezi našimi muslimskými bratry přetrvává, pak proti ni máme pramálo obranných prostředků.

Ketman je praxe značně různorodá, v komunistických režimech používaná hojně až takřka nutně. S mírnou nadsázkou by se dalo říci, že každý z tehdejší elity politické, kulturní, či hospodářské, kdo nebyl radikální až fanatický komunista si musel vyzkoušet, jak ketman funguje. Nepřináší to mnoho výčitek svědomí, protože je to nutnost, naopak to naplňuje hrdostí z toho, že jsem chytřejší než ti druzí. Stejně jako se před více než sty roky přiznal jeden místní Gobineauovi, že v Persii není ani jeden dokonalý muslim, tak ani v někdejším východním bloku stěží nalezneme vysoce postaveného komunistu, který by věřil všemu, co na veřejnosti říká. Pozoruhodný je také popis toho, jak se stává dlouho používaný ketman druhou přirozeností, až je těžké určit i pro subjekt sám, co je jeho pravou identitou.

Jedním z ne příliš překvapivých závěrů knihy je ten, že režim založený na zotročování ducha trestá lidi, kteří jsou věrní sami sobě a odměňuje bezpáteřníky a kejvaly. Rád bych věřil tomu, že tohle je jeden z aspektů nevyhnutelného pádu takovýchto státních uspořádání.

Kniha nejen že mne přesvědčila o tom, jak fascinující (v dobrém i špatném slova smyslu) bylo období nedávno minulé, ale také o tom, že nezáleží vůbec na tom, jak nám je kontext cizí nebo nám přijde nezajímavý, ale pokud něco pojednává opravdu o člověku, je radost to číst, protože je to o nás.

Starý Most

Doporučuji zhlédnout v klidu celé.

Moudra medvěda Urse II

Přečetl (spíš pročetl) jsem dalšího Balthasara. Je to kouzelník s jazykem, jehož překladatelům nezávidím a jemuž sám - i v češtině - rozumím tak každou druhou větu. Leckdy mi však učaruje. Viz následující ukázky o kněžství a o kontemplaci.

A málem bych zapomněl: ona kniha (i v češtině v CDK vyšedší) se jmenuje Cesty k ujasnění a dotyčný velikán si v ní na samém vrcholu vnitrocírkevní krize sedmdesátých let dovolil upozornit, že stará obnošená slova jako "svatí", "papež" a "eucharistická adorace" nepatří do smetí.

z "Apologie kontemplace"

Velcí Boží poslové téměř vždy přicházejí po dlouhé době strávené v poušti. Je nesprávné myslit si, že tuto dobu budou dodatečně považovat za promeškanou, nebo pouze za překonanou či doslovně špatně pochopenou. Bez Manresy by nebylo Ignáce, bez Subiaca by nebylo Benedikt, bez cely v otcovském domě by nebylo Kateřiny. Bez transjordánské pouště by nebylo „hlasu volajícího na poušti“, který připravuje cestu Páně. Jakým způsobem se v životě křesťana tato poušť projeví, když před ní neuteče, nemůže předem říci. Je však dobře, že s ní počítá a ponechá jí prostor. Snad se nachází ve středu toho, k čemu je povolán. Pouští a holou skálou může být i vězení, koncentrační tábor, satelitní existence, první kruh pekla, onkologické oddělení. Velké dílny Boha, který se tu vynořuje jako prapohoří za zničenou lidskou krajinou. Nechybí ani malé nepatetické dílny: šedá jednotvárnost kancelářské a tovární existence, zklamání člověkem, osamělost ve stáří, kdy opadává listí života a lze už očekávat jen málo nebo nic, kdy se vyžaduje nikým nepochválená statečnost denně, v každou hodinu: kde vzít sílu, ne-li z odevzdání se nosnému základu? Uvadající, zhasínající život nemyslí při takovém předávání na „zásluhy“, a to je dobře. Zahanbeně pociťuje svou totální bezvýznamnost, ale v tomto zpokornění se má cítit blízko chudoby samého základu, který je tak hluboko skryt v jeho odevzdání.“

Mnich se dobrovolně již předem postavil na konec, kam to člověka ve světě pozvolna a neúprosně unáší, do naprosté obnaženosti před Bohem. Pokud toto obnažení umírajícího bude ryzím sebepřenecháním, nabude u Boha převahu, a tento okamžik, umírajícím souhlasně přijatý a přivlastněný, se může stát smírem za mnohé svévolné jednání bez Boha; nic nestojí v cestě, aby toto sebepřenechání, které můžeme nazvat kontemplací, bylo dovršeno svobodnou volbou jako životní akt – v každé epoše křesťanství.

(s. 104-5)

z "Kněz, kterého hledám"

Smí se radovat s radujícími, truchlit s truchlícími, ale nikde se mu nedovoluje kolísat ze solidarity s kolísajícími a nejistými. Jeho zkušenost s Bohem ho naučila, co znamená temnota, v níž je možné už jen tápat podél stěn, a také tyto stěny chvílemi ve tmě ustupují, a potom se tápe v prázdnu: taková zkušenost je knězi dána, aby mohl s bratrem pokorně vytrvat, ale přitom ho posilovat.

Zázrak, který vyhlížíme, není asi nic jiného než svatost: svatost člověka, který se v Bohu stal tak nepatrným, že pro něho platí už jen Bůh. Nestará se již o to, kým je. Proto je tak obyčejný a tak výživný jako bochník chleba, z něhož si každý může kus ulomit. Způsob, jak se rozdává, přechází ve způsob, jak se Boží [S]lovo rozdává ve chlebě a víně. Takový jedinec také ví, jak se láme a vykládá Boží slovo. Nepošle mě, jako dnešní kazatelé, z pouště domů s nestravitelným proviantem frází o otevřenosti církve vůči světu. Co mám předat hladovějícím kolem sebe, když ne chléb; ale kde ho vezmi, když mi není podáván? Jak má církev vyjít ven, když už nemá nic uvnitř, co by vyjevila? Nebo ji vyhání nejistota o vlastní identitě z ní samotné, neboť už nemá zkušenosti, co je jejím nitrem? Tímto nitrem není církev sama – církev nemůže reflektovat sebe -, nýbrž Kristus, její hlava a její duše, skrze něhož v ní přebývá trojjediný Bůh.

 Dříve byli mniši. Na Východě i Západě. Na Athosu, v Clairvaux a v Ranftu, v Kyjevě a v Op[ti]ně. Mniši zakoušeli a věděli. Udíleli rady. Jejich světlo bylo chlebem. Přicházeli z vnitřní hloubky až na práh dveří, kde se jejich zkušenosti vlévaly do darovaného slova. Možná není takové vnější odloučení nevyhnutelné pro poznání nitra; dost osamělosti vane mezi lidskými prostory. Jenže se jejich prázdnota nenaplní sama od sebe vzácným obsahem. Také v beznadějné prázdnotě lidského srdce naleznu svaté mystérium božské chudoby jen tehdy, když jsem ho již hledal, když je už přináším s sebou, když se u mě už otevřelo. Jinak se setká prázdnota s prázdnotou a slovo není nosné, klesá chabě a bezmocně k zemi.

Lidově se nazývají kněží „duchovními“, jsou to v řečtině pneumatikoi, slovo, kterým se označovali také mniši. V pravoslaví po staletí vždy mnichové dodávali kandidáty pro vyšší hierarchické hodnosti. Duchovními lidmi jsou ti, kteří mají zkušenost v Duchu svatém, a proto mohou v nás, ve mně, poznat a roznítit skrytého, nepoznaného, neosvobozeného ducha. Jak vzácným se stal tento duchovní člověk. Máme se spokojit s náhražkou ducha? …

(s. 86-7)

z Doslovu

Dnešním křesťanům, žijícím v temnotách, jež jsou temnější než v pozdním středověku, byl dán úkol, aby, nezmateni temnotou a znetvořením, přitakali bytí zástupně a reprezentativně za všechny lidi: je to pro ně krok zpočátku teologický, jenž však v sobě zahrnuje celý plně metafyzický rozměr přitakání k Bytí. Oni, kteří jsou nabádáni k tomu, aby se neustále modlili, ve všech věcech hledali Boha a oslavovali ho, mají své zvláštní důvody, poněvadž jim jsou dány zvláštní milosti, jež jim umožňují konat tuto ,povinnost tvora´. Tím, že mají svítit ,jako hvězdy na nebi´, se jim dostává úkolu osvětlit ztemněný prostor bytí, aby jeho původní světlo nově zazářilo nejen jim, ale celému světu; neboť jedině v tomto světle je člověk schopen kráčet v souladu se svým pravým určením.

(s. 175)

Žéhlení, žéhlení...

Naše zpátečnické internetové zákoutí připomíná o zkouškovém krajinu duchů. Ani já na tom nic nezměním, neb stále musím šprtat. Nicméně kromě študování se taky musím věnovat seminárním domácím pracím, například žehlení, během kteréhož jsem onehdy poslouchal pořad "Catholic Authors" na EWTN. Otec John McCloskey se svých hostů sice tu a tam táže s dávkou až příliš nadšeného amerického primitivismu, ale přesto většinou dokáže s pomocí přizvaných autorit do půlhodinky vměstnat zdařilý portrét probíraného velikána katolické literatury. Získal jsem odtud mnoho inspirace. Taky kdybyste někdy taky žehlili..., anebo do auta...

Druhá eschatologická otázka

Poprvé jste mne svojí (dušičkovou) odpovědí docela pomohli, tak to zkusím zase. Tento problém my vyvstal při čtení článku o populaci pekla od kardinála Dullese, kdy jsem si připomněl hodiny ontologie.

Premisy:

1. Jakýkoliv logicky bezrozporný svět je Bůh schopen stvořit. (= Bůh je všemohoucí, pravda víry)

2. Boží dobrota vyžaduje, aby Bůh (svobodně) stvořil nejlepší z možných světů (Leibniz)

3. Konečný osud každé osoby je pro Boha to nejdůležitější z celého stvoření.

4. Bůh znal „před“ stvořením světa celý jeho průběh i „výsledek“. (= Bůh je vševědoucí, pravda víry)

5. Svět, ve kterém si všichni lidé svobodně vyberou strávit věčnost s Bohem, není logicky rozporný.

--------------------

Závěr: Origenes má pravdu, nakonec se tam nahoře sejdeme všichni (včetně démonů)

Takže pokud je závěr špatně, tak buď A) se Bůh rozhodl svobodně stvořit „druhořadý“ svět (2), nebo B) mu na nás nesejde tak moc, jak si myslíme (3).

V čem je problém, pánové teologové? 

Na okraj Čepova vzpomínání

Po rychle zhltnutém, leč pachuť zanechavším Norském dřevu mě brzy další kniha přiměla k tomu, abych ji pozřel téměř na posezení, ačkoliv mnohé jiné úkoly naléhaly (ještě, že máme tu neděli!). Tentokrát byly dozvuky po dočtení veskrze libé, ba spravil jsem si chuť.

Ona kniha je Sestra úzkost Jana Čepa, který z francouzského exilu již jako šedesátník vzpomíná zejména na dětství a dospívání a zlomkovitěji i na svůj pozdější život. Text původně napsal francouzsky a nestačil jej ani dokončit ani přeložit o češtiny, neboť dostal mrtvici a částečně ochrnul. Dva roky po spisovatelově smrti, roku 1975, pak tato ne zcela učesaná kniha v anonymním (ale výtečném) překladu vyšla v Křesťanské akademii v Římě.

Čepa stojí za to číst zejména pro jeho pozorovací talent, jímž dokáže postřehnout druhou skutečnost skrývající se pod tváří každodennosti (ano, najdeme u něj náběhy k platonismu, ale neotravné). Stojí za to ho číst i pro jeho nesmírný dar introspekce (ano najdeme u něj náběhy k narcismu, ale jen matné). Značná část knihy se odehrává na severomoravském venkově, ale není to vůbec nuda, ať už se autor dotýká událostí na první pohled sebevšednějších. Vidí totiž pod povrch svého okolí i pod povrch sebe sama: diví se tomu, že věci jsou a jak jsou, žasne i nad zánikem. V psaní pak nepostupuje přísně chronologicky, ale nechává se vést tematickými souvislosti, skáče vpřed a zase se vrací nazpět (čtenář se jím potom nechává vést na místa, která jsou už alespoň trochu stará známá a jež se nyní ukazují z nové perspektivy).

Zaujala mě spisovatelova přiznaná křehkost: Čep se nestydí psát o svých nejistotách, o své plachosti a nemotornosti – zvláště ve vztahu k ženám - ani o své úzkosti ze smrti (jejíž tajemství autora fascinuje a k níž se co chvíli vrací: od líčení umírání svého otce až po očekávání toho vlastního). Toto rozjímavé vzpomínání, které nemá potřebu přikrášlovat, mě zasáhlo, byť se zároveň divím, že člověk tak pasivní, nechávající se často unášet okolnostmi, dokázal za život dokončit řadu vlastních povídek i překladů.

A nakonec mě potěšila i nebojovnost, niternost Čepova katolictví, což bylo za první republiky, kdy katolickému psaní vévodili pánové Deml a Durych, nepochybně čímsi vzácným.

Odlesky tří prstenů

Konečně jsem napravil další rest minulosti a přečetl Pána prstenů. Nebudu jej nijak hodnotit, nebo popisovat, to by bylo bláhové, ale rozhodl jsem se uvést zde několik výňatků, které shledávám zvláště důležitými, krásnými či příznačnými, abyste si i vy mohli zavzpomínat.

Rozhovor při předávání Prstenu nastiňuje dva odlišné koncepty svobody:

„A já si ho nechám, abyste věděl.“

Gandalf vstal. Promluvil přísně. „Budeš hlupák, když to uděláš, Bilbo,“ řekl. „To je čím dál jasnější, z každého slova, co říkáš. Už má nad tebou příliš velkou moc. Nech ho být! A pak můžeš jít a budeš svobodný.“

„Udělám, co já chci a co se mně zlíbí,“ řekl Bilbo zarputile.

Gandalfovy moudrosti:

I

„Rád bych, kdyby se to nebylo stalo zrovna za mých časů,“ řekl Frodo.

„Já taky,“ řekl Gandalf, „a každý, kdo se takového času dožije. Ale my o tom nerozhodujeme. Rozhodovat můžeme jen o tom, co udělat s časem, který nám byl dán.

II (o kněžském povolání)

„Já ho opravdu chci zničit!“ vykřikl Frodo. „Nebo vlastně, nechat ho zničit. Já nejsem stavěný na nebezpečné podniky. Kéž bych ten Prsten nikdy ani neviděl! Proč ke mně přišel? Proč jsem byl vybrán?“

„Takové otázky nelze zodpovědět,“ řekl Gandalf. „Můžeš si být jistý, že to nebylo pro nějakou přednost, kterou jiní nemají: rozhodně ne pro moc nebo moudrost. Ale byl jsi vybrán, a proto musíš užívat té síly a odvahy a vtipu, které máš.“

Proti tomu logika Boromirova: „Jestli vůbec nějací smrtelníci mají nárok na Prsten, tak jsou to Muži z Númenoru, a ne půlčíci. Vždyť jsi jej dostal jen nešťastnou náhodou. Mohl být můj. Měl by být můj. Dej mi ho!“

III (Gandalfova pokora)

„Cože? V hádankách?“ řekl Gandalf. „Ne, mluvil jsem nahlas k sobě. To už je zvyk starců: vyberou si nejmoudřejšího z přítomných a k němu mluví; dlouhá vysvětlení, která potřebují mladí, jsou únavná.“

IV O usmrcení (Gluma)

„Zaslouží smrt! To asi ano. Spousta těch, co žijí, zaslouží smrt. A někdo umírá, a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát? Potom nevynášej příliš horlivě rozsudky smrti ve jménu spravedlnosti, když máš strach o vlastní bezpečnost. Protože ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců.“

Výhody dobra proti zlu:

1) zlo nemůže dobro pochopit

Podle jeho moudrosti by to byla těžká rána jeho moci. Skutečně, má veliký strach, protože neví, kdy se nečekaně objeví někdo mocný, kdo bude vládnout jeho Prstenem a povede proti němu válku, pokusí se ho svrhnout a dosadit se na jeho místo. Že bychom si přáli svrhnout jeho a neměli na jeho místo nikoho, je myšlenka, jaká mu nepřijde na mysl. Že bychom se pokusili zničit Prsten samotný, to ho ještě nenapadlo ani v nejčernějším snu.

2) dobro se navzájem nepožírá

„Zvláštní síly mají naši nepřátelé a zvláštní slabosti!“ řekl Théoden. „Odedávna se však říká: zlo často zmaří jiné zlo.“

3) zlo netvoří

„Ne, jedí a pijí, Same. Stín, který je vypěstoval, umí jen křivit a napodobovat, ne tvořit, nic nového a vlastního. Myslím, že skřetům nedal život, jenom je pokazil a pokřivil, a když mají zůstat naživu, musejí žít jako jiní živí tvorové.“

O entských jménech:

„Takže moje jméno je jako příběh. Opravdová jména vám řeknou celý příběh věci, ke které patří; tak je to v mém jazyku, ve staré entštině, jak byste ji nazvali. Je to krásná řeč, ale moc dlouho v ní trvá, než se něco řekne, protože my v ní říkáme jen to, co stojí za to, aby se říkalo a poslouchalo dlouze.“

Trpaslík se vzdává poznané krásy, aby mohl splnit svůj úkol:

Pověz mi, Legolasi, proč jsem se vydal na tuhle výpravu? Neměl jsem zdání, kde leží největší nebezpečí! Pravdu měl Elrond, když říkal, že nemůžeme předvídat, s čím se po cestě setkáme. Muka ve tmě, to bylo nebezpečí, kterého jsem se obával, a to mě neodradilo. Ale nebyl bych šel, kdybych znal nebezpečí světla a radosti. Nejhorší ránu jsem dostal teď při loučení, i kdyby mě ještě dnes v noci vlekli před Temného pána. Běda Gimlimu, synu Glóinovu!“

„Ne!“ řekl Legolas. „Běda nám všem! A všem, kteří chodí po tomto pozdním světě. Tak už to bývá: nalézat a ztrácet, jak se zdá těm, jejichž člun pluje po proudu. Ale já tě mám za šťastného, Gimli, synu Glóinův. Vždyť trpíš svou ztrátu z vlastní svobodné vůle a mohl jsi volit jinak.“

Aragorn o nekatolické tradici:

Nepohrdej však moudrostí, která pochází z dávných časů; často se totiž stává, že báby chovají v paměti pověst o věcech, které kdysi museli znát moudří.

Na závěr dva návrhy na pořekadla:

1) Všem nám jsou nebezpečné prostředky umění hlubšího, než jaké ovládáme sami.

2) „Jinak to nešlo,“ odpověděl Aragorn. „Ten, kdo nedokáže v nouzi zahodit poklad, je spoután. Jednal jsi správně.“