Odlesky tří prstenů

Konečně jsem napravil další rest minulosti a přečetl Pána prstenů. Nebudu jej nijak hodnotit, nebo popisovat, to by bylo bláhové, ale rozhodl jsem se uvést zde několik výňatků, které shledávám zvláště důležitými, krásnými či příznačnými, abyste si i vy mohli zavzpomínat.

Rozhovor při předávání Prstenu nastiňuje dva odlišné koncepty svobody:

„A já si ho nechám, abyste věděl.“

Gandalf vstal. Promluvil přísně. „Budeš hlupák, když to uděláš, Bilbo,“ řekl. „To je čím dál jasnější, z každého slova, co říkáš. Už má nad tebou příliš velkou moc. Nech ho být! A pak můžeš jít a budeš svobodný.“

„Udělám, co já chci a co se mně zlíbí,“ řekl Bilbo zarputile.

Gandalfovy moudrosti:

I

„Rád bych, kdyby se to nebylo stalo zrovna za mých časů,“ řekl Frodo.

„Já taky,“ řekl Gandalf, „a každý, kdo se takového času dožije. Ale my o tom nerozhodujeme. Rozhodovat můžeme jen o tom, co udělat s časem, který nám byl dán.

II (o kněžském povolání)

„Já ho opravdu chci zničit!“ vykřikl Frodo. „Nebo vlastně, nechat ho zničit. Já nejsem stavěný na nebezpečné podniky. Kéž bych ten Prsten nikdy ani neviděl! Proč ke mně přišel? Proč jsem byl vybrán?“

„Takové otázky nelze zodpovědět,“ řekl Gandalf. „Můžeš si být jistý, že to nebylo pro nějakou přednost, kterou jiní nemají: rozhodně ne pro moc nebo moudrost. Ale byl jsi vybrán, a proto musíš užívat té síly a odvahy a vtipu, které máš.“

Proti tomu logika Boromirova: „Jestli vůbec nějací smrtelníci mají nárok na Prsten, tak jsou to Muži z Númenoru, a ne půlčíci. Vždyť jsi jej dostal jen nešťastnou náhodou. Mohl být můj. Měl by být můj. Dej mi ho!“

III (Gandalfova pokora)

„Cože? V hádankách?“ řekl Gandalf. „Ne, mluvil jsem nahlas k sobě. To už je zvyk starců: vyberou si nejmoudřejšího z přítomných a k němu mluví; dlouhá vysvětlení, která potřebují mladí, jsou únavná.“

IV O usmrcení (Gluma)

„Zaslouží smrt! To asi ano. Spousta těch, co žijí, zaslouží smrt. A někdo umírá, a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát? Potom nevynášej příliš horlivě rozsudky smrti ve jménu spravedlnosti, když máš strach o vlastní bezpečnost. Protože ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců.“

Výhody dobra proti zlu:

1) zlo nemůže dobro pochopit

Podle jeho moudrosti by to byla těžká rána jeho moci. Skutečně, má veliký strach, protože neví, kdy se nečekaně objeví někdo mocný, kdo bude vládnout jeho Prstenem a povede proti němu válku, pokusí se ho svrhnout a dosadit se na jeho místo. Že bychom si přáli svrhnout jeho a neměli na jeho místo nikoho, je myšlenka, jaká mu nepřijde na mysl. Že bychom se pokusili zničit Prsten samotný, to ho ještě nenapadlo ani v nejčernějším snu.

2) dobro se navzájem nepožírá

„Zvláštní síly mají naši nepřátelé a zvláštní slabosti!“ řekl Théoden. „Odedávna se však říká: zlo často zmaří jiné zlo.“

3) zlo netvoří

„Ne, jedí a pijí, Same. Stín, který je vypěstoval, umí jen křivit a napodobovat, ne tvořit, nic nového a vlastního. Myslím, že skřetům nedal život, jenom je pokazil a pokřivil, a když mají zůstat naživu, musejí žít jako jiní živí tvorové.“

O entských jménech:

„Takže moje jméno je jako příběh. Opravdová jména vám řeknou celý příběh věci, ke které patří; tak je to v mém jazyku, ve staré entštině, jak byste ji nazvali. Je to krásná řeč, ale moc dlouho v ní trvá, než se něco řekne, protože my v ní říkáme jen to, co stojí za to, aby se říkalo a poslouchalo dlouze.“

Trpaslík se vzdává poznané krásy, aby mohl splnit svůj úkol:

Pověz mi, Legolasi, proč jsem se vydal na tuhle výpravu? Neměl jsem zdání, kde leží největší nebezpečí! Pravdu měl Elrond, když říkal, že nemůžeme předvídat, s čím se po cestě setkáme. Muka ve tmě, to bylo nebezpečí, kterého jsem se obával, a to mě neodradilo. Ale nebyl bych šel, kdybych znal nebezpečí světla a radosti. Nejhorší ránu jsem dostal teď při loučení, i kdyby mě ještě dnes v noci vlekli před Temného pána. Běda Gimlimu, synu Glóinovu!“

„Ne!“ řekl Legolas. „Běda nám všem! A všem, kteří chodí po tomto pozdním světě. Tak už to bývá: nalézat a ztrácet, jak se zdá těm, jejichž člun pluje po proudu. Ale já tě mám za šťastného, Gimli, synu Glóinův. Vždyť trpíš svou ztrátu z vlastní svobodné vůle a mohl jsi volit jinak.“

Aragorn o nekatolické tradici:

Nepohrdej však moudrostí, která pochází z dávných časů; často se totiž stává, že báby chovají v paměti pověst o věcech, které kdysi museli znát moudří.

Na závěr dva návrhy na pořekadla:

1) Všem nám jsou nebezpečné prostředky umění hlubšího, než jaké ovládáme sami.

2) „Jinak to nešlo,“ odpověděl Aragorn. „Ten, kdo nedokáže v nouzi zahodit poklad, je spoután. Jednal jsi správně.“

O čem již řeč byla

Milí zpátečníci, začala jsem číst The Emigrants od W. G. Sebalda, přečetla jsem dvě povídky (tj. polovinu) a knihu odložila. Andreiase nadchla, mě nikoli. On tvrdil, že píše lehce bernhardovským stylem, mně se nezdálo. Pustila jsem se tedy (opět) do Love in the Ruins od W. Percyho a už dva měsíce přemýšlím, co o to románu vlastně říci.  V první řadě je dobře napsaný - lehce chaotický, ale to jen dokresluje charakter hlavního hrdiny, totiž úzkostmi a jinými fóbiemi zmítaného geniálního psychiatra ve světě, který je náš, ačkoli autor si vybral poněkud jiné pokračování historie (která se ovšem až příliš dobře mohla ubírat směrem, kterým postupuje i román). (Nezamotala jsem se do toho příliš?). Jinak už mě napadá jen tolik, že má jisté apokalyptické rysy, ďábelskou postavu ve stylu toho šíleného služebníka z Bratří Karamazových (jak jen se jmenoval?) a "happyend" (to znamená, že se hlavní hrdina nakonec vyzpovídá ze svých hříchů, opustí všechny své tři ženy a přimkne se pouze k jediné, kterou si navíc vezme za zákonitou manželku před Bohem i lidmi, zplodí s ní čtyři děti, o které se řádně stará a místo slávy a moci a pýchy si dobrovolně zvolí chudobu, ústraní a dodržování manželských slibů). Pokud hledáte nějakou dobrou beletrii a ještě jste nečetli, neváhejte.

Jako další jsem přečetla Aidanem vychvalované Katolíky, tedy Catholics od B. Moora. Souhlasím s ním, že se jedná o podařený román vzbuzující mnoho otázek. Dala bych přednost poslušnosti představenému nebo svědomí? Kdyby opat nebyl vázán poslušností generálnímu představenému, bylo by to snazší. Ale takto? Asi bych nakonec jednala stejně jako on, i když bližší mému srdci byl jeho oponent.

The Philosophy of Tolkien od P. Kreefta mě trochu zklamala. Jako úvodní katecheze pro nevěřící milovníky Tolkiena to rozhodně není špatné. Na mě tam bylo až příliš odboček a o Pánu prstenů zas tolik podstatných informací ne. Takže pro kované katolíky a znalce Tolkiena navrch to moc není (btw. už se těším na Aidanovu diplomku).

Teď jsem se nechala unést Schmemannem (For the Life of the World) a sbírám síly na Summa of the Summa (opět P. Kreeft - jako komentář k Akvinskému to vypadá skvěle). O pár úryvků bych se ráda podělila. Kreeft jako motto svého úvodu zvolil jednu poznámku F. O´Connor z The Habit of Being  a tady je:

"I couldn´t make any judgement on the Summa, except to say this: I read it every night before I go to bed. If my mother were to come in during the process and say, "Turn off that light. It´s late," I with a lifted finger  and broad bland beatific expression, would reply, "On the contrary, I answear that the light, being eternal and limitless, cannot be turned off. Shut your eyes," or some such thing. In any case I feel I can personally guarantee that St. Thomas loved God because for the life of me I cannot help loving St. Thomas."

Tento útržek mě nalákal jak k četbě Tomáš, tak Flannery. Kdy bude čas a kdy síly?!?

Ze Schmemanna bych sem nejraději zkopírovala celý text. Je vystavěn tak, že nelze poskytnout pouze jeden úryvek, protože bez předchozího kontextu nebude srozumitelný, resp. bylo by v takovém případě až příliš pravděpodobné, že Schmemann nebude pochopen správně. Tlumočit si netroufnu, a přesto se s vámi podělit chci, takže nakonec jsem se rozhodla pro úvodní odstavec. Třeba vás zlákám!

"MAN is what he eats."  With this statement the German materialistic Philosopher Feuerbach thought he had put an end to all "idealistic" speculations about human nature. In fact, he was expressing, without knowing it, the most religious idea of man. For long before Feuerbach the same definition of man was given by the Bible. In the biblical story of creation man is presented, first of all, as a hungry being and the whole world as his food. Second only to the direction to propagate  and have dominion over the earth, according to the author of the first chapter of Genesis, God instructs men to eat of the earh: "Behold I have given you every herb bearing seed...and every tree, which is a fruit of a tree yielding seed; to you it shall be for meet..." Man must eat in order to live; he must take the world into his body and transform it into himself, into flesh and blood. He is indeed that which he eats and the whole world is presented as one all-embracinng banquet table for man. And this image of a banquet remains, throughout the whole Bible, the central image of life. It is the image of life at its creation and also the image of life at its end and fulfillment: "...that you eat and dring at my table in my Kingdom."