C.S.Lewis on Liturgy

Milí zpátečníci,

po dlouhé době jsem otevřela text, u nějž existuje jistá možnost, že jej neznáte. Jedná se o první dopis ze sbírky "Dopisů Malcolmovi" od C.S. Lewise. Ačkoli CSL již v úvodu píše, že předmětem "rozhovoru" mezi ním a Malcolmem může být pouze modlitba soukromá a nikoli eucharistie, celý list není o ničem jiném a nutno říci, že obsahuje zajímavé (a místy i vtipné postřehy). Několik jsem se jich rozhodla pro vás vybrat.

(...)

To judge from their practice, very few Anglican clergymen take this view. It looks as if they believed people can be lured to go to church by incessant brightenings, lightenings, lengthenings, abridgements, simplifications, and complications of the service. And it is probably true that a new, keen vicar will usually be able to form within his parish a minority who are in favour of his innovations. The majority, I believe, never are. Those who remain—many give up churchgoing altogether—merely endure.

Is this simply because the majority are hide-bound? I think not. They have a good reason for their conservatism. Novelty, simply as such, can have only an entertainment value. And they don't go to church to be entertained. They go to use the service, or, if you prefer, to enact it. Every service is a structure of acts and words through which we receive a sacrament, or repent, or supplicate, or adore. And it enables us to do these things best—if you like, it "works" best—when, through long familiarity, we don't have to think about it. As long as you notice, and have to count, the steps, you are not yet dancing but only learning to dance. A good shoe is a shoe you don't notice. Good reading becomes possible when you need not consciously think about eyes, or light, or print, or spelling. The perfect church service would be one we were almost unaware of; our attention would have been on God.

But every novelty prevents this. It fixes our attention on the service itself; and thinking about worship is a different thing from worshipping. The important question about the Grail was "for what does it serve?" "'Tis mad idolatry that makes the service greater than the god."

A still worse thing may happen. Novelty may fix our attention not even on the service but on the celebrant. You know what I mean. Try as one may to exclude it, the question "What on earth is he up to now?" will intrude. It lays one's devotion waste. There is really some excuse for the man who said, "I wish they'd remember that the charge to Peter was Feed my sheep; not Try experiments on my rats, or even, Teach my performing dogs new tricks."

(...)

As to the words of the service—liturgy in the narrower sense—the question is rather different. If you have a vernacular liturgy you must have a changing liturgy: otherwise it will finally be vernacular only in name. The ideal of "timeless English" is sheer nonsense. No living language can be timeless. You might as well ask for a motionless river.

I think it would have been best, if it were possible, that necessary change should have occurred gradually and (to most people) imperceptibly; here a little and there a little, one obsolete word replaced in a century—like the gradual change of spelling in successive editions of Shakespeare. As things are, we must reconcile ourselves, if we can also reconcile government, to a new Book.

If we were—I thank my stars I'm not—in a position to give its authors advice, would you have any advice to give them? Mine could hardly go beyond unhelpful cautions. "Take care. It is so easy to break eggs without making omelettes."

Already our liturgy is one of the very few remaining elements of unity in our hideously divided Church. The good to be done by revision needs to be very great and very certain before we throw that away. Can you imagine any new Book which will not be a source of new schism?

Most of those who press for revision seem to wish that it should serve two purposes: that of modernising the language in the interests of intelligibility, and that of doctrinal improvement. Ought the two operations—each painful and each dangerous—to be carried out at the same time? Will the patient survive?

What are the agreed doctrines which are to be embodied in the new Book and how long will agreement on them continue? I ask with trepidation because I read a man the other day who seemed to wish that everything in the old book which was inconsistent with orthodox Freudianism should be deleted.

For whom are we to cater in revising the language? A country parson I know asked his sexton what he understood by indifferently in the phrase "truly and indifferently administer justice." The man replied, "It means making no difference between one chap and another." "And what would it mean if it said impartially?" asked the parson. "Don't know. Never heard of it," said the sexton. Here, you see, we have a change intended to make things easier. But it does so neither for the educated, who understand indifferently already, nor for the wholly uneducated, who don't understandimpartially. It helps only some middle area of the congregation which may not even be a majority. Let us hope the revisers will prepare for their work by a prolonged empirical study of popular speech as it actually is, not as we (a priori) assume it to be. How many scholars know (what I discovered by accident) that when uneducated people say impersonal they sometimes mean incorporeal?

What of expressions which are archaic but not unintelligible? ("Be ye lift up.") I find that people re-act to archaism most diversely. It antagonises some; makes what is said unreal. To others, not necessarily more learned, it is highly numinous and a real aid to devotion. We can't please both.

(...)

Meisner o Eucharistii

Následující rozhovor s kardinálem Meisnerem vyšel nedávno ve Světle. A jelikož (soudě dle sebe) nepředpokládám, že katolické intelektuálstvo dané periodikum pravidelně čítává, uvádím onu prorockou meisneriádu, která mě tak oblažila, zde. Zvýraznění jsou má.

„Skutečně léčit může jen jeden: Ježíš Kristus“

Pane kardinále, jste hostitelem Eucharistického kongresu v tomto roce v Kolíně nad Rýnem. Takový kongres je v Německu úplná novinka. Proč tato akce? Proč právě nyní?

Církev byla v minulých letech otřesena strašným skandálem zneužívání. Musím se přiznat, že jsem tato provinění nikdy nepovažoval za možná. Ale jsou bohužel smutnou skutečností. Stále znovu jsem se od té doby ptal: Co bychom měli udělat, jakou pomoc, podporu a prevenci poskytnout, abychom utišili hluboké utrpení obě-tí? Mluvil jsem s mnoha obětmi a zjistil, že jejich poranění jsou nezměrně hluboká. Jak by se dala léčit? Tato otázka mě stále neopouští. Vše, co jsme v církvi podnikli, co nabízíme a jak chceme pomoci, přesto nakonec zůstává nedostatečné. Tím se nedá léčit to, co se tady stalo. Skutečně léčit může jen jeden: Ježíš Kristus. Tento Ježíš není nějaká abstraktní myšlenka nebo idea z minulých časů. On, který se stal člověkem, byl ukřižován a vstal z mrtvých, je živá osoba. V Eucharistii je také dnes mezi námi skutečně přítomen. Jeho musíme zase posunout do středu. Radikálně a důkladně. Není žádná alternativa.

A k tomu má přispět Eucharistický kongres?

Právě o to půjde v té slavnosti víry. Musíme Kristu zase dát více prostoru. Jemu, který léčil poraněné, těšil zarmoucené, vzpřimoval sklíčené. Ježíš toto všechno umí – dnes jako před 2000 lety. Musíme se k Němu znovu přiklonit. Musíme znovu pochopit: Eucharistie je jedno „Ty“, jedna Osoba. Zmrtvýchvstalý nám zanechal památku. Ne něco, ne nějakou věc, nýbrž sám sebe ve svátosti Eucharistie. V Eucharistii říká „Ty“ každému z nás. Hrozí, že se povědomí o této bezprostřední Ježíšově blízkosti dramatickým způsobem ztratí. Vysedáváme hodiny na dialogických shromážděních, ale toho Jediného, který všechno zná a všechno může, toho nezapojujeme.

Ale přece mnozí chodí k přijímání…

Máme eucharistický konzum jako ještě nikdy, ale co z toho? Tady něco nesouhlasí. Propadli jsme eucharistickému pohanství. Prohřešujeme se proti Eucharistii, když s ní nezacházíme vážně a nebereme vážně, co nám Pán dal. Eucharistie není žádné levně prodávané zboží: je to Pán sám, který nás potkává. Aby si lidé toto uvědomili, bylo podnětem k Eucharistickému kongresu. I když jsem s touto myšlenkou zpočátku nedošel úplného souhlasu v biskupské konferenci. Ale němečtí biskupové teď zvou společně k Eucharistickému kongresu v tomto roce do Kolína.

Eucharistický kongres má být podle biskupské konference také příspěvkem k dialogu církve v Německu. Po tom, co jste řekl, je ale zřejmé, že jde o důraz na jinou věc než u dosavadních dialogických setkávání. Proč je pro obnovu církve tak důležité myslet na podstatu víry a nikoliv na takzvaná dráždivá témata?

Myslet na podstatu víry by mělo být vlastně samozřejmostí. Kristus říká: Já jsem světlo světa. Neříká: Moji teologové nebo moji biskupové jsou to světlo. On říká: Já jsem to. Právě toto musí být naším tématem. To je zřetelné vůdčí slovo Eucharistického kongresu. Zvolili jsme místo z šesté kapitoly Janova evangelia. Tam říká Petr Ježíši: „Pane, ke komu bychom měli jít?“ (Jan 6,68) Rozhodující je ovšem vidět toto místo v jeho širší souvislosti.

Jak to myslíte?

Ježíš byl právě oslavován, rozmnožením chlebů všechny nasytil. Teď by ho chtěli lidé udělat králem. A On říká: Já jsem Chléb života. A to je pro mnohé nesnesitelné. Od tohoto okamžiku mnozí přestanou s ním chodit. Co udělá Ježíš? Neříká: Zůstaňte pěkně tady, já udělám něco lacinějšího, přizpůsobíme se. Ne. Dává těm Dvanácti právě tak zřetelně provokativní otázku: „Chcete i vy odejít?“

My biskupové musíme sami sobě stejně jako všichni věřící položit tuto otázku Pána: „Chcete také vy odejít?“ Nemůžeme však jednoduše říci, zůstaňte pěkně všichni tady. Kvůli vám přizpůsobíme víru, zrelativizujeme vyznání, obrousíme profil. Hlavně že jsme všichni nějak spokojeni. Ne, my všichni musíme také dnes nechat zaznít otázku Pána: „Chcete také vy odejít?“ Na tuto otázku odpovídá Petr působivě a formuluje to první, to podstatné a to nejpůvodnější z vyznání víry církve: „Pane, ke komu bychom šli? My přece nemáme žádnou alternativu k Tobě. Ty jediný máš slova věčného života. Protože Ty jsi ten Svatý Boží.“ Tady jsme u tajemství víry. Přesně toto je tematikou Eucharistického kongresu. Proto také Eucharistický kongres dobře zapadá do „Roku víry“.

Ústředním bodem kongresu má být tedy vyznání. Vyznání místo dialogu?

Bez vyznání je přece každý dialog zbytečný. Ano, uděláme slavnost vyznání. Chceme si vyměňovat naši zkušenost s vírou, nikoliv mít učené přednášky. Mají to být katecheze, ale žádné tlachy. Žádného nezajímá, co si kdo vyčetl z dogmatiky. Daleko důležitější je dozvědět se, jak někdo konkrétně s Eucharistií žije, jak z ní vytváří svůj život. Musí se k tomu přistupovat osobně a konkrétně, ne teoreticky a abstraktně. Chceme se společně modlit a společně poznávat, kdo je Ježíš Kristus. To dá Církvi novou vitalitu.

Co nám pomohou všechny chytré přednášky o Druhém vatikánském koncilu, když mezitím víra mizí. Nepřináší přece také nic užitečného, vnášet mezi lidi nejistotu a přemýšlet například o ordinaci žen. To je jednoduše nepoctivé. Podle stanoviska učitelského úřadu je to už dávno rozhodnuto. Takové diskuse nikam nevedou. Jinak je tomu ale s Eucharistií. Tam je to podstatné. A my se odebíráme na úroveň Pána. A když poklekneme – jako pastýři nebo svatí Tři králové –, povznese nás to nahoru k Ježíši Kristu.

Druhý vatikánský koncil mluvil o Eucharistii jako o zdroji a vrcholu církevního života. Koncilní otcové měli naději, že probudí nové prohloubené vědomí pro tajemství Eucharistie. Když člověk dnes vidí skutečnost, musí říci, že to nenastalo. Často se zdá, že nastal dokonce opak. V čem to spočívá? Co se stalo špatně?

Po koncilu jsme se přizpůsobili duchu doby do té míry, že smysl pro posvátno ustoupil. Trestuhodně jsme zanedbali katechezi svátostí a vnější znamení úcty jsme vyškrtli bez náhrady. Taková znamení – klekátka u svatého přijímání, eucharistický půst, klekání nebo přijímání do úst – byla ochranným valem okolo svaté Eucharistie. Už toto bylo dostatečným znamením, že se tu děje něco zvláštního. Že se tu děje něco svatého. Už jsme nechránili tajemství a zažíváme teď totální profanaci svátostna. Liturgie byla odsvěcena. Co vyrostlo z celé té evangelizační síly? Nic! Je to špatný vývoj, který nutně vyžaduje opravu. Když se narušuje chápání svátosti a víra církve ve skutečnou přítomnost Krista ve svaté Eucharistii a zůstává jenom vědomí přátelské hostiny, pak narůstá tlak připustit k přijímání pokud možno každého. My ale nemůžeme víru církve opustit nebo přizpůsobit, nýbrž ji musíme právě v této situaci odvážně, jasně zvěstovat.

Při své intervenci v průběhu Světové biskupské synody k nové evangelizaci v Římě jsem vyzvedl dva body: Musíme podporovat sebeevangelizaci a zabraňovat odsvěcování. S tím projevilo souhlas mnoho účastníků synody. Jsem přesvědčen: Jestliže se nám to nepodaří, můžeme to zabalit.

Do jaké míry je obnovené vědomí významu Eucharistie předpokladem pro stoupající počet kněžských povolání?

Když nevím, co je Eucharistie a jaké bohatství v sobě obsahuje, nemohu ani chápat, co znamená kněžství. Podívejte se: Dnes jsou kněží často jenom kritizováni. Mladý muž nemůže být už z domova apoštolem odříkání. Řekne si: Když půjdu do semináře, ztratím úctu, možná dokonce sympatie své rodiny. Tam je potřeba opravdu silné víry, silného vědomí významu svaté Eucharistie. Tím bude také jasné, proč se nedá služba kněze nikým a ničím nahradit. Kněžství a Eucharistie patří neoddělitelně k sobě. Proto musíme také naše kněze zase vést k tomu, aby denně celebrovali. Kněz zůstane duchovně zdravý jenom tehdy, když bude mužem Eucharistie. Jinak to nejde. Rodina může někomu pomoci, aby lidsky nesklouzl. Když ale žiji v celibátě, pak musím pečovat denně o kontakt s Kristem, který mě vyvolil. To se děje jedinečným způsobem slavením Eucharistie. S Eucharistií stojí a padá nejenom kněz, ale celá církev.

Zpověď se stala mezitím zapomenutou svátostí. Vidíte vnitřní souvislost mezi ztrátou významu zpovědi a mizející vírou v tajemství Eucharistie?

Velká láska k eucharistickému dění a ke svátosti pokání patří k sobě. Když my kněží a také biskupové už nejsme zpovědníky, pak vysychá jedna strana plic naší kněžské existence. A když já sám už se nejdu zpovídat, pak vyschne i druhá strana. Pak už jako kněz nemohu dýchat. Jak může z někoho vycházet duchovní život, když je sám mrtev? Právě proto, že jsme se my kněží a také my biskupové stali většinou byrokraty a technokraty, proto tolik duchovního odumřelo. O to je důležitější, abychom zpovídali.

Zpovědnice jako únik z byrokratické církve?

Sedět ve zpovědnici je nejlepší duchovní pomoc jak pro biskupa, tak také pro kněze. Když já například sedím při modlitební noci mládeže ve zpovědnici, cítím se stále znovu bohatě obdarováván. Tam zažiji mladého muže nebo děvče, kteří jsou v následování Krista daleko přede mnou. Když slyším, co všechno museli překonat, už to je čistě psychologicky povzbuzení víry. Pak je člověk vděčný a má úctu před těmito mladými lidmi. Já vycházím ze zpovědnic vždy šťastnější, než když jsem do nich vstupoval.

Také při Eucharistickém kongresu budeme mít všude v kostelech možnost zpovědi. Existují duchovní společenství, která konají klanění ve dne v noci a vždycky poskytují možnost ke zpovědi. Doufám, že se mnohé pohne kupředu.

Jak znají kněží svoje farnosti, jak se může jednotlivec dobře připravit na Eucharistický kongres?

Nejlépe každodenní modlitbou. Jednoduše říkat jako Petr: „Pane, ke komu bychom šli?“ Pán se nám nevrhne okolo krku. On nás miluje, ale váží si našeho svobodného rozhodnutí. Proto se máme modlit Petrovými slovy: „Pane, ke komu bychom šli?“ A potom bych opravdu radil: Nejlepší přípravou je jít každé čtyři týdny ke zpovědi. Mluvím ze zkušenosti, já sám chodím každé čtyři týdny. Před nedávnem jsem se byl v Římě zpovídat. Tam seděl jeden páter, který mi chtěl namluvit, že z toho nebo z onoho není třeba se zpovídat. Tomu jsem řekl: „Otče, učil jsem se, že každý z nás je pod osobním zákonem Božím. To mi nemůžete vymlouvat ani namlouvat. Prosím, vezměte mé vyznání na vědomí a dejte mi pořádné pokání a rozhřešení. Všechno ostatní si můžete ušetřit.“

Vy jste kardinál. Nějaký obyčejný věřící, který má se zpovídáním potíže, by si mohl myslet: Pak tedy ne…

Svátost pokání je něco podivuhodného a vlastně úplně jednoduchého, bohužel to někteří dělají komplikovaným. Snaží se věřícím namlouvat nebo vymlouvat všechno možné. To je úplný nesmysl. Jako zpovědník si musím vážit přesvědčení druhého a mít před ním úctu. Ve zpovědnici je kněz zcela služebníkem Krista. Pravidelná zpověď je pro osobní duchovní život důležitá! To platí pro všechny, zvláště ovšem pro duchovní. Já nevysvětím na kněze žádného, kdo se v posledních pěti letech před svým svěcením měsíčně nezpovídal. To musí seminaristům přejít do těla a do krve.

Proč je to tak důležité?

Člověk se stává otcem ve víře jako kněz, když uděluje svátosti a zvěstuje slovo Boží. Největší dar, který Otec má k rozdávání, je odpuštění. Kdybych řekl svému otci: Vezmi si svých pět švestek a dej si je za klobouk, nepotřebuji tvé odpuštění – budu si žít, jak chci; kdybych přestal chodit ke zpovědi, dal bych najevo svoje dětinství. Svým seminaristům říkám: Jako kněz bych vám nemohl být otcem ve víře, kdybyste vy sami nebyli syny svého nebeského Otce. Ale jak bylo řečeno, zpověď nemá zvláštní význam jenom pro duchovní, nýbrž je darem Božím pro všechny věřící.

Eucharistický kongres má přispět otevření se ve víře. Soudíte optimisticky, že po stavu těžké krize církve brzy dojde k vzestupu?

Nechci situaci přikrášlovat. Církev stojí před velkými výzvami. Obnova se může podařit jenom tehdy, když umístíme doprostřed Krista a nic jiného. Jestliže nepostavíme Eucharistii do středu, kolem něhož se všechno otáčí a z něhož opravdová obnova vychází, je každý dialog marný. Jenom Pán má slova věčného života. Nikdo jiný.

 

REDER, Markus. Skutečně léčit může jen jeden: Ježíš Kristus. Světlo 2013, roč. 21., č. 6., s. 8-9.

 

Et in Orcadia ego

When that the holy season of pasch was overpast, the jarls busked them both for the tryst. The jarl Magnus Erlend's son gathered into two ships leal and trusty and large-hearted men, as many as had been sworn, and held course for Egil's Isle. They sailed upon a calm and a blissful sea-road, but that one billow rose and broke about the helm-bound jarl. Was meikle marvel in the two dove-ships anent that token. And the jarl saith, 'The sign sheweth I fare fast to my life's close. For there will be brought to birth soon a dark foretelling anent the jarl Hakon. Rest ye sure of that. My kinsman Hakon cometh his own gait to this tryst.' Fell then a sudden death-dread upon the ships, and voices that urged return, and hands were held out yearningly towards the hither healthful shore. The jarl Magnus maketh true response, 'Fare yet forward, not I but God is helmsman here.'

Úvodní řádky nejsou citací z nějaké ságy, ale z románu skotského (či přesněji orknejského) básníka a spisovatele Georgea Mackay Browna (1921-1996) s názvem Magnus. Pokud bych dílko měl nějak popsat, asi nejvýstižnější by bylo říci, že se jedná o román v obrazech. Osm kapitol - osm obrazů malovaných slovy se točí kolem postavy Magnuse Erlendssona, jednoho z orknejských knížat, který bývá často označován jako Magnus mučedník.

První polovina románu poměrně čtivě přibližuje události ze života jak samotného Magnuse tak obyvatel Orknejských ostrovů na přelomu 11. - 12. století. Po těchto "nevinně" vyhlížejících kapitolkách však v druhé polovině čtenáře čeká překvapení - kapitola s příznačným názvem "The Killing" totiž nepojednává o mučednické smrti svatého Magnuse, ale "omezuje" se pouze na události, které jeho smrti předcházely. Dle legend a ság se totiž v noci předtím, než byl zavražděn ukrýval v kostelíku na ostrově Egilsay - a právě myšlenky či opět lépe řečeno obrazy, které vyvstávají v Magnusově mysli když je svědkem a účastníkem mešní oběti jsou dle mého soudu vrcholem této knihy. 

Člověk v masce zvířete tažen k hrubě opracovanému balvanu. 

Člověk veden holou bílou chodbou do jasně osvětlené malé čtvercové místnosti. 

Člověk na kříži.

"With difficulty, for that he was an old man and his bones full of stiffness, the priest raised high the Bread of Heaven (for in the Mass, after the angels have borne up to the tables of heaven the mortal bread of man's sowing and reaping and baking - a tithe of his labour - that same bread by the utterance of five words is drenched, interwoven, imbued, possessed, informed with divinity, and is sent down again to be immortal food for the souls of men)...

The chalice was elevated. The priest mingled the broken bread with the wine, figuring forth Christ's resurrection - the man smiled at the beauty of the symbolism. The priest consumed the Host. A moment later he set the Precious Blood to his lips. All things, thought the man, are being done well and in order. The dust that was his mouth opened and shut on the word he could not find in the dream: Sanctus. The word pilsed like a star in the murk of the nave. (...)

The man trembled with cold and expectation. The priest looked at him, touched with one finger a Host in the paten: he was being summoned again to a feast of unimaginable splendour and majesty. Dare he go, empty-handed and naked as he was? This much wast true, the priest had shriven him before the Mass; he had laid aside the patched filthy coat of sins that he had brought with him to the island."

"That was the one only central sacrifice of history. I am the bread of life. All previous rituals had been a foreshadowing of this; all subsequent rituals a re-enactment. The fires at the centre of the earth, the sun above, all divine essences and ecstasies, come to this silence at last - a circle of bread and a cup of wine on an altar.

Out of earth darkness men set the bread on their everyday tables. It is the seal and substance of all their work; their very nature is kneaded into the substance of the bread; it is, in an ultimate sense, their life. They bring a tithe of this earth-gold to the holy table. At the moment of consecration, the bread - that is to say, man and his work, his pains, his joys and his hopes - is utterly suffused and irradiated with the divine. Hic est enim corpus meum."