čtvrtek 21. března 2013

Meisner o Eucharistii

Následující rozhovor s kardinálem Meisnerem vyšel nedávno ve Světle. A jelikož (soudě dle sebe) nepředpokládám, že katolické intelektuálstvo dané periodikum pravidelně čítává, uvádím onu prorockou meisneriádu, která mě tak oblažila, zde. Zvýraznění jsou má.



„Skutečně léčit může jen jeden: Ježíš Kristus“

Pane kardinále, jste hostitelem Eucharistického kongresu v tomto roce v Kolíně nad Rýnem. Takový kongres je v Německu úplná novinka. Proč tato akce? Proč právě nyní?
Církev byla v minulých letech otřesena strašným skandálem zneužívání. Musím se přiznat, že jsem tato provinění nikdy nepovažoval za možná. Ale jsou bohužel smutnou skutečností. Stále znovu jsem se od té doby ptal: Co bychom měli udělat, jakou pomoc, podporu a prevenci poskytnout, abychom utišili hluboké utrpení obě-tí? Mluvil jsem s mnoha obětmi a zjistil, že jejich poranění jsou nezměrně hluboká. Jak by se dala léčit? Tato otázka mě stále neopouští. Vše, co jsme v církvi podnikli, co nabízíme a jak chceme pomoci, přesto nakonec zůstává nedostatečné. Tím se nedá léčit to, co se tady stalo. Skutečně léčit může jen jeden: Ježíš Kristus. Tento Ježíš není nějaká abstraktní myšlenka nebo idea z minulých časů. On, který se stal člověkem, byl ukřižován a vstal z mrtvých, je živá osoba. V Eucharistii je také dnes mezi námi skutečně přítomen. Jeho musíme zase posunout do středu. Radikálně a důkladně. Není žádná alternativa.
A k tomu má přispět Eucharistický kongres?
Právě o to půjde v té slavnosti víry. Musíme Kristu zase dát více prostoru. Jemu, který léčil poraněné, těšil zarmoucené, vzpřimoval sklíčené. Ježíš toto všechno umí – dnes jako před 2000 lety. Musíme se k Němu znovu přiklonit. Musíme znovu pochopit: Eucharistie je jedno „Ty“, jedna Osoba. Zmrtvýchvstalý nám zanechal památku. Ne něco, ne nějakou věc, nýbrž sám sebe ve svátosti Eucharistie. V Eucharistii říká „Ty“ každému z nás. Hrozí, že se povědomí o této bezprostřední Ježíšově blízkosti dramatickým způsobem ztratí. Vysedáváme hodiny na dialogických shromážděních, ale toho Jediného, který všechno zná a všechno může, toho nezapojujeme.
Ale přece mnozí chodí k přijímání…
Máme eucharistický konzum jako ještě nikdy, ale co z toho? Tady něco nesouhlasí. Propadli jsme eucharistickému pohanství. Prohřešujeme se proti Eucharistii, když s ní nezacházíme vážně a nebereme vážně, co nám Pán dal. Eucharistie není žádné levně prodávané zboží: je to Pán sám, který nás potkává. Aby si lidé toto uvědomili, bylo podnětem k Eucharistickému kongresu. I když jsem s touto myšlenkou zpočátku nedošel úplného souhlasu v biskupské konferenci. Ale němečtí biskupové teď zvou společně k Eucharistickému kongresu v tomto roce do Kolína.
Eucharistický kongres má být podle biskupské konference také příspěvkem k dialogu církve v Německu. Po tom, co jste řekl, je ale zřejmé, že jde o důraz na jinou věc než u dosavadních dialogických setkávání. Proč je pro obnovu církve tak důležité myslet na podstatu víry a nikoliv na takzvaná dráždivá témata?
Myslet na podstatu víry by mělo být vlastně samozřejmostí. Kristus říká: Já jsem světlo světa. Neříká: Moji teologové nebo moji biskupové jsou to světlo. On říká: Já jsem to. Právě toto musí být naším tématem. To je zřetelné vůdčí slovo Eucharistického kongresu. Zvolili jsme místo z šesté kapitoly Janova evangelia. Tam říká Petr Ježíši: „Pane, ke komu bychom měli jít?“ (Jan 6,68) Rozhodující je ovšem vidět toto místo v jeho širší souvislosti.
Jak to myslíte?
Ježíš byl právě oslavován, rozmnožením chlebů všechny nasytil. Teď by ho chtěli lidé udělat králem. A On říká: Já jsem Chléb života. A to je pro mnohé nesnesitelné. Od tohoto okamžiku mnozí přestanou s ním chodit. Co udělá Ježíš? Neříká: Zůstaňte pěkně tady, já udělám něco lacinějšího, přizpůsobíme se. Ne. Dává těm Dvanácti právě tak zřetelně provokativní otázku: „Chcete i vy odejít?“
My biskupové musíme sami sobě stejně jako všichni věřící položit tuto otázku Pána: „Chcete také vy odejít?“ Nemůžeme však jednoduše říci, zůstaňte pěkně všichni tady. Kvůli vám přizpůsobíme víru, zrelativizujeme vyznání, obrousíme profil. Hlavně že jsme všichni nějak spokojeni. Ne, my všichni musíme také dnes nechat zaznít otázku Pána: „Chcete také vy odejít?“ Na tuto otázku odpovídá Petr působivě a formuluje to první, to podstatné a to nejpůvodnější z vyznání víry církve: „Pane, ke komu bychom šli? My přece nemáme žádnou alternativu k Tobě. Ty jediný máš slova věčného života. Protože Ty jsi ten Svatý Boží.“ Tady jsme u tajemství víry. Přesně toto je tematikou Eucharistického kongresu. Proto také Eucharistický kongres dobře zapadá do „Roku víry“.
Ústředním bodem kongresu má být tedy vyznání. Vyznání místo dialogu?
Bez vyznání je přece každý dialog zbytečný. Ano, uděláme slavnost vyznání. Chceme si vyměňovat naši zkušenost s vírou, nikoliv mít učené přednášky. Mají to být katecheze, ale žádné tlachy. Žádného nezajímá, co si kdo vyčetl z dogmatiky. Daleko důležitější je dozvědět se, jak někdo konkrétně s Eucharistií žije, jak z ní vytváří svůj život. Musí se k tomu přistupovat osobně a konkrétně, ne teoreticky a abstraktně. Chceme se společně modlit a společně poznávat, kdo je Ježíš Kristus. To dá Církvi novou vitalitu.
Co nám pomohou všechny chytré přednášky o Druhém vatikánském koncilu, když mezitím víra mizí. Nepřináší přece také nic užitečného, vnášet mezi lidi nejistotu a přemýšlet například o ordinaci žen. To je jednoduše nepoctivé. Podle stanoviska učitelského úřadu je to už dávno rozhodnuto. Takové diskuse nikam nevedou. Jinak je tomu ale s Eucharistií. Tam je to podstatné. A my se odebíráme na úroveň Pána. A když poklekneme – jako pastýři nebo svatí Tři králové –, povznese nás to nahoru k Ježíši Kristu.
Druhý vatikánský koncil mluvil o Eucharistii jako o zdroji a vrcholu církevního života. Koncilní otcové měli naději, že probudí nové prohloubené vědomí pro tajemství Eucharistie. Když člověk dnes vidí skutečnost, musí říci, že to nenastalo. Často se zdá, že nastal dokonce opak. V čem to spočívá? Co se stalo špatně?
Po koncilu jsme se přizpůsobili duchu doby do té míry, že smysl pro posvátno ustoupil. Trestuhodně jsme zanedbali katechezi svátostí a vnější znamení úcty jsme vyškrtli bez náhrady. Taková znamení – klekátka u svatého přijímání, eucharistický půst, klekání nebo přijímání do úst – byla ochranným valem okolo svaté Eucharistie. Už toto bylo dostatečným znamením, že se tu děje něco zvláštního. Že se tu děje něco svatého. Už jsme nechránili tajemství a zažíváme teď totální profanaci svátostna. Liturgie byla odsvěcena. Co vyrostlo z celé té evangelizační síly? Nic! Je to špatný vývoj, který nutně vyžaduje opravu. Když se narušuje chápání svátosti a víra církve ve skutečnou přítomnost Krista ve svaté Eucharistii a zůstává jenom vědomí přátelské hostiny, pak narůstá tlak připustit k přijímání pokud možno každého. My ale nemůžeme víru církve opustit nebo přizpůsobit, nýbrž ji musíme právě v této situaci odvážně, jasně zvěstovat.
Při své intervenci v průběhu Světové biskupské synody k nové evangelizaci v Římě jsem vyzvedl dva body: Musíme podporovat sebeevangelizaci a zabraňovat odsvěcování. S tím projevilo souhlas mnoho účastníků synody. Jsem přesvědčen: Jestliže se nám to nepodaří, můžeme to zabalit.
Do jaké míry je obnovené vědomí významu Eucharistie předpokladem pro stoupající počet kněžských povolání?
Když nevím, co je Eucharistie a jaké bohatství v sobě obsahuje, nemohu ani chápat, co znamená kněžství. Podívejte se: Dnes jsou kněží často jenom kritizováni. Mladý muž nemůže být už z domova apoštolem odříkání. Řekne si: Když půjdu do semináře, ztratím úctu, možná dokonce sympatie své rodiny. Tam je potřeba opravdu silné víry, silného vědomí významu svaté Eucharistie. Tím bude také jasné, proč se nedá služba kněze nikým a ničím nahradit. Kněžství a Eucharistie patří neoddělitelně k sobě. Proto musíme také naše kněze zase vést k tomu, aby denně celebrovali. Kněz zůstane duchovně zdravý jenom tehdy, když bude mužem Eucharistie. Jinak to nejde. Rodina může někomu pomoci, aby lidsky nesklouzl. Když ale žiji v celibátě, pak musím pečovat denně o kontakt s Kristem, který mě vyvolil. To se děje jedinečným způsobem slavením Eucharistie. S Eucharistií stojí a padá nejenom kněz, ale celá církev.
Zpověď se stala mezitím zapomenutou svátostí. Vidíte vnitřní souvislost mezi ztrátou významu zpovědi a mizející vírou v tajemství Eucharistie?
Velká láska k eucharistickému dění a ke svátosti pokání patří k sobě. Když my kněží a také biskupové už nejsme zpovědníky, pak vysychá jedna strana plic naší kněžské existence. A když já sám už se nejdu zpovídat, pak vyschne i druhá strana. Pak už jako kněz nemohu dýchat. Jak může z někoho vycházet duchovní život, když je sám mrtev? Právě proto, že jsme se my kněží a také my biskupové stali většinou byrokraty a technokraty, proto tolik duchovního odumřelo. O to je důležitější, abychom zpovídali.
Zpovědnice jako únik z byrokratické církve?
Sedět ve zpovědnici je nejlepší duchovní pomoc jak pro biskupa, tak také pro kněze. Když já například sedím při modlitební noci mládeže ve zpovědnici, cítím se stále znovu bohatě obdarováván. Tam zažiji mladého muže nebo děvče, kteří jsou v následování Krista daleko přede mnou. Když slyším, co všechno museli překonat, už to je čistě psychologicky povzbuzení víry. Pak je člověk vděčný a má úctu před těmito mladými lidmi. Já vycházím ze zpovědnic vždy šťastnější, než když jsem do nich vstupoval.
Také při Eucharistickém kongresu budeme mít všude v kostelech možnost zpovědi. Existují duchovní společenství, která konají klanění ve dne v noci a vždycky poskytují možnost ke zpovědi. Doufám, že se mnohé pohne kupředu.
Jak znají kněží svoje farnosti, jak se může jednotlivec dobře připravit na Eucharistický kongres?
Nejlépe každodenní modlitbou. Jednoduše říkat jako Petr: „Pane, ke komu bychom šli?“ Pán se nám nevrhne okolo krku. On nás miluje, ale váží si našeho svobodného rozhodnutí. Proto se máme modlit Petrovými slovy: „Pane, ke komu bychom šli?“ A potom bych opravdu radil: Nejlepší přípravou je jít každé čtyři týdny ke zpovědi. Mluvím ze zkušenosti, já sám chodím každé čtyři týdny. Před nedávnem jsem se byl v Římě zpovídat. Tam seděl jeden páter, který mi chtěl namluvit, že z toho nebo z onoho není třeba se zpovídat. Tomu jsem řekl: „Otče, učil jsem se, že každý z nás je pod osobním zákonem Božím. To mi nemůžete vymlouvat ani namlouvat. Prosím, vezměte mé vyznání na vědomí a dejte mi pořádné pokání a rozhřešení. Všechno ostatní si můžete ušetřit.“
Vy jste kardinál. Nějaký obyčejný věřící, který má se zpovídáním potíže, by si mohl myslet: Pak tedy ne…
Svátost pokání je něco podivuhodného a vlastně úplně jednoduchého, bohužel to někteří dělají komplikovaným. Snaží se věřícím namlouvat nebo vymlouvat všechno možné. To je úplný nesmysl. Jako zpovědník si musím vážit přesvědčení druhého a mít před ním úctu. Ve zpovědnici je kněz zcela služebníkem Krista. Pravidelná zpověď je pro osobní duchovní život důležitá! To platí pro všechny, zvláště ovšem pro duchovní. Já nevysvětím na kněze žádného, kdo se v posledních pěti letech před svým svěcením měsíčně nezpovídal. To musí seminaristům přejít do těla a do krve.
Proč je to tak důležité?
Člověk se stává otcem ve víře jako kněz, když uděluje svátosti a zvěstuje slovo Boží. Největší dar, který Otec má k rozdávání, je odpuštění. Kdybych řekl svému otci: Vezmi si svých pět švestek a dej si je za klobouk, nepotřebuji tvé odpuštění – budu si žít, jak chci; kdybych přestal chodit ke zpovědi, dal bych najevo svoje dětinství. Svým seminaristům říkám: Jako kněz bych vám nemohl být otcem ve víře, kdybyste vy sami nebyli syny svého nebeského Otce. Ale jak bylo řečeno, zpověď nemá zvláštní význam jenom pro duchovní, nýbrž je darem Božím pro všechny věřící.
Eucharistický kongres má přispět otevření se ve víře. Soudíte optimisticky, že po stavu těžké krize církve brzy dojde k vzestupu?
Nechci situaci přikrášlovat. Církev stojí před velkými výzvami. Obnova se může podařit jenom tehdy, když umístíme doprostřed Krista a nic jiného. Jestliže nepostavíme Eucharistii do středu, kolem něhož se všechno otáčí a z něhož opravdová obnova vychází, je každý dialog marný. Jenom Pán má slova věčného života. Nikdo jiný.
 
REDER, Markus. Skutečně léčit může jen jeden: Ježíš Kristus. Světlo 2013, roč. 21., č. 6., s. 8-9.
 

1 komentář:

  1. Když jsem byl předevčírem u zpovědi, tak mě napadla taková snad šťastná myšlenka. Řekl jsem knězi, že je těžké se zpovídat a mluvit o Bohu ve třetí osobě, jako by tady nebyl. Asi to tak budu říkat vždy, protože se díky tomu z té zpovědi nestane ping-pong, kdy se s knězem snažíme si něco vzájemně sdělit a nerozumíme si. Je ale asi potřeba, aby se taková zpověď odehrála tváří v tvář, protože pak kněz opravdu ví, že to neříkám ani tak jemu a nemá do toho potřebu, nebo možná dokonce odvahu příliš vstupovat.

    OdpovědětVymazat