Znovu a opravdu jinak

Musím se přiznat, že mi Jason Reitman jr. učaroval. Všechny tři jeho předchozí filmy (Děkujeme, že kouříte, Juno a Lítám v tom) patří mezi mé oblíbené a u jeho posledního, nejkritizovanějšího, Znovu a jinak, tomu jinak nebude. Fanoušci si stěžují, že nedostali svůj očekávaný nášup chytrého štiplavého humoru, a nedokázali se přeorientovat na jinou podívanou.

Jedná se o vyjádření konceptu, který nazývám „odmítnutí milosti“. Bude třeba trochu teoretického úvodu: Každý člověk má nezbytně jistým způsobem strukturovaný vnitřní svět, kterým se dotýká světa vnějšího – říkejme tomu třeba světonázor. Tento světonázor (ideálně vnitřně bezrozporný, v praxi vždy rozporný) musí mít tu vlastnost, že musí vysvětlovat co nejvíce věcí a událostí v souladu s vnitřním postojem člověka k těmto věcem. Například když sám sebe považuji za filantropa, budu mít tendenci označovat za dobročinnost leccos z toho co dělám, ať to může být sebesobečtější.

Film vypráví o jedné spisovatelce, u níž její vnitřní svět tak kontrastuje s realitou, že to až bolí. Sama sebe se vemluví v to, že oznámení o narození dítěte, které ji zaslala její středoškolská láska je vlastně voláním o pomoc a důkazem jejich hluboké rezonance a vzájemné lásky, které nemohou ani přes svá manželství odolat. Proto se vypraví do svého rodného města, kde nachází svojí „lásku“ šťastně ženatou. Realita samozřejmě nijak neohrozí obraz, který si vytvořila. Vyvrcholí to v nevyhnutelné trapné scéně, po které si hlavní hrdinka konečně uvědomí, jak je hloupá, sebestředná a ještě k tomu kráva. Nicméně z tohoto jejího pravdivého poznání ji vysvobodí žena, která ji řekne přesně to, co chce slyšet (to jak je skvělá), a proto může odjíždět z města s pocitem nadřazenosti nad onou lůzou, která ji nemůže pochopit (regres do původního světonázoru).

Součástí každého slušného světonázoru jsou obranné mechanismy, které jsou schopné vysvětlit prakticky všechno, jakkoliv by to kontrastovalo s naším světonázorem (vždyť jsme na těch obranných mechanismech pracovali řadu (desítek) let). Typickým obranným mechanismem je dělení lidi na dobré/hodné/inteligentní a na ty prevíty a hlupáky, kteří mne nemají rádi. Pak ale přijde moment, často na základě životní krize, ale také třeba čistě z milosti, kdy na okamžik procitneme a dostaneme se „nad“ svůj světonázor, vidíme věci očima druhého, pochopíme, jak jsme se obelhávali. V tento moment jsme vyzváni k uchování si tohoto poznání a k postoupení na hlubší úroveň pravdivosti (i tento nový světonázor má daleko k dokonalosti), ke změně života, k obrácení. Vidíme jasně jak to, že opuštění našeho současného způsobu myšlení/života bude náročné, ale vidíme i krásu onoho nového, půvab a vůni, kterým nás k sobě pravda láká. Smutný fakt je ten, že tento „okamžik milosti“ (někdy je to vskutku jen několik vteřin) většinou zaženeme mávnutím rukou, označíme ho za bláznovství a idealismus, pomatení, maloměšťácké reziduum nebo jakékoliv jiné obrany jsme si vytvořili.

Proto mi přijde tak smutné, že je tento film nepochopen, byť téma, které mi je tak drahé, pojednává lépe, než jak si dokážu představit, že bych jej kdy pojednal sám.