Čtení spisů otce Jeronýma mi kromě jiného přivodilo některé pochybnosti, z nichž zmíním dvě. První se týká mého života. Trapisté pro sebe vytváří prostředí, které má pro ně učinit co nejjednodušším odpoutat se od svodů a rozruchů tohoto světa. Přesto ne všichni po letech života v modlící se komunitě a třeba i upřímné snaze uspějí. Srdce mnohých i po letech ve vnějším tichu ulpívá na věcech nepodstatných. A teď moje pochybnost. A co já? S mým srdcem, co je schopné zabřednout v téměř každé banalitě, co je ochotné denně přelétávat od hodnoty k hodnotě a od ideálu k ideálu. Mne nebude nabídnut „komfort“ povinného odloučení. Nebudu mít kolem sebe lidi, kteří uspěli v „neulpívání“. Má cenu se vůbec snažit? To nebyla hloupá řečnická otázka, to bylo pouhé vyjádření pochybnosti. A s pochybností, bez dostatečné rozhodnosti a bez pevného vedení lze stěží uspět.
Druhá pochybnost se týká jeho zásadní úvahy o duchovním otcovství, proti jisté formě eklekticismu praví v Umění být učedníkem: „Opravdový učitel musí být přijat se vším, co říká a co si zvolil. Učedník totiž hledá samu osobnost, samu kvalitu, kterou takový člověk má. A něco takového ovšem nelze dělit. Osobnost a kvalita se projevují ve všem, co učitel dává. Učedníkovi nepřísluší, aby to třídil. Později uvidí; ale to už po učiteli zdědil ducha.“ Dobře, ale kde najdu takového učitele, u kterého mi bude zřejmé, že urazil pořádná kus cesty správným směrem a u kterého nebude můj pyšný rozum, na nějž často spoléhá i mé pyšné srdce, indikovat něco červeně. Nemám tolik pokory, abych přijal s tím, co považuji za správné i to, co považuji za špatné. V tom je jádro této nauky otce Jeronýma: žák si nemá vybírat, protože žák nevidí a nerozumí, dokud do praxe nevstoupí, nemůže věci vidět z pohledu svého učitele, pokud nebude stát na jeho místě. Hodnotit to zvenku je nejen hermeneutická chyba, ale i bláznivá opovážlivost. Přesto není možné přijmout někoho za duchovního otce, pokud neexistuje mezi našimi osobami a názory jistá konvergence.
Běda. Jak je těžké nalézt duchovního otce. Běda. Jak se nelze plně vyvarovat jeho omezení. Běda. Jek je tato cesta k hlubšímu poznání Boha nedokonalá. Běda. Je to ta jediná možná. Běda nám.
Požehnané a krásné Velikonoce všem.
Obě pochybnosti, tu ohledně plné přenositelnosti klášterní spirituality do světa i tu ohledně absolutního přijetí duchovního vedení sdílím.
OdpovědětVymazatJe dobré pamatovat, že většina textů otce Jeronýma byla určena primárně několika jednotlivým spolubratrům v klauzuře. Při aplikaci mimo klášterní prostředí je dobře s radami zacházet s ctností prozíravosti, ne slepě.
Což neznamená, že pro mě dotyčný není mnohonásobnou inspirací...
Požehnané Velikonoce všemu zpátečnictvu!
Mate, rozlišování nefunguje? (To se samozřejmě může stát, jen se ptám). Moje zkušenost s duchovním vedením je asi taková, že většinou dokážu rozlišit, co mi duchovní otec říká ze sebe a co z Ducha svatého, resp. co je třeba následovat a kdy to nutné není. (Např.: když řekl, že dostudovat mám, tak jsem to udělala. Když se rozčiluje nad Tolkienem, tak prostě vím, že jen neinterpretuje správně a dál čtu Tolkiena.) V naprosté většině případů je třeba následovat.
OdpovědětVymazatJistá konvergence mezi osobnostmi doprovázejícího a doprovázeného asi nutná je...hledej tedy někoho blízkého srdci i rozumu i nátuře. Jak to udělat, na to asi návod neexistuje, kromě...modli se!
Držím palce a přeji úspěch při hledání a radost ze vzkříšení.
K.
Aidanovi: Nejde pouze o nepřenositelnost klášterní spirituality. Pouze mi přišlo skličující, že se oné lepivosti světa nikdy nezbaví ani lidé, kteří mají startovní čáru v místech, kam asi ani na konci svého života nedoběhnu.
OdpovědětVymazatOtec Jeroným je mnich a píše pro mnichy, ale v těchto dvou ohledech, zdá se mi, je dostatečně univerzální.
Kateřině: Zde došlo k záměně pojmů snad kvůli stručnosti článků a nedůslednosti mé terminologie. Otci Jeronýmovi nejde ani tak o duchovní vůdcovství (někomu povyprávím o stavu mé duše a on se mi snaží pomoci radou), ale o duchovní otcovství, což je takřka výlučný vztah (především z hlediska duchovního syna), ve kterém dochází k přejímání ducha jednoho člověka druhým. Kritická distance toho druhého od osoby, chování a názorů toho prvního je zde velkou překážkou. Samotná možnost existence tohoto druhu vztahu je pobuřující pro dnešního člověka, je nicméně hluboce oprávněná