S pomocí této stránky si můžete lehce ověřit, jak moc jsou propíráni v literatuře vaši oblíbení papežové nebo spisovatelé (další z mnoha možných způsobů manipulace - u Waugha vidíte, že Evelyn zřejmě nebyl jediný slavný nositel tohoto jména):
pátek 30. září 2011
Blbůstka s potenciálem, co potěší přemýšlivé hračičky
S pomocí této stránky si můžete lehce ověřit, jak moc jsou propíráni v literatuře vaši oblíbení papežové nebo spisovatelé (další z mnoha možných způsobů manipulace - u Waugha vidíte, že Evelyn zřejmě nebyl jediný slavný nositel tohoto jména):
sobota 24. září 2011
Lurdy – šeď a výjimečnost
Abychom si to rovnou vyjasnili – býti šedivý neznamená vždy negativum. Představte si to – někdo natočí film o Lurdech – už to je z marketingového hlediska nepříliš šťastný tah, ale navíc si ani nevybere barvu z nejčastějších dvou odstínů dnešní kultury –černé a bílé. Ve filmu nenajde zbožný katolík, co by čekal od takto nazvaného snímku, ale ateista si také moc nepřijde na své (i když si někteří AT film přivlastňují, samotné dílo se k nim rozhodně nehlásí). Tím film ztratil většinu potenciálního publika, které by se o takto specifické téma mohlo zajímat.
V čem je film unikátní je to, že popisuje a nehodnotí, nechává tak velkou část diváctva ve zmatku. V první půlce popíše místo, v druhé samotnou událost zázraku či dočasné remise ochrnuté mladé ženy, o tom samotný film také nerozhodne. Někteří v tom mohou vidět ironizaci katolických poutních praktik, jiní poněkud jiný (rozuměj málo pompézní) příběh o zázračném uzdravení. Ani jedno není správné. Atmosféra mezi poutníky není ideální – mladá pomocnice víc pokukuje po klucích, než by si hleděla svého ošetřovatelského úkolu, kněží si vyprávějí „zbožné“ vtipy a náboženské debaty se mísí s výpady ostrého jazyka, ale ve skutečnosti tohle není žádná ironizace, naopak to může být dost věrný popis reality – jistě existují mnohé lepší výpravy, ale budou i horší, po kterých by scénáristka a režisérka v jedné osobě mohla sáhnout, kdyby chtěla. O samotném zázraku také film vlastně není, to by zase padnul výběr na některý ze skutečných a ověřených kousků.
V tomto ohledu tedy lze mluvit o šedi a výjimečnosti v jednom – film je unikátní v tom, že není programově tendenční, což jsem u podobně nazvaného snímku rozhodně nečekal. Přesto ale je důkazem toho, že něco takového jako objektivita v umění vskutku neexistuje – ačkoliv režisérku nepodezírám z toho, že by chtěla, ať už katolické víře nebo Lurdům, škodit, přesto nebyla schopná vnímat/vyjádřit něco, co je na pozadí a pro nevěřícího to není viditelné. Jako by byl film pouze o lidech a Bůh v něm neměl místo. Je to ekvivalent sociologického výzkumu třeba na téma: Zvyšuje křesťanská víra životní spokojenost? Ať už Bůh je či není, do výzkumu nepatří.
A co do filmu patří? Lidské touhy, zranění, chyby, naděje, hledání, otázky i zkratky. Nenajdeme však jedinou hotovou odpověď, což mi přijde metodologicky v pořádku, protože film pojednává o lidských otázkách, odpověď je mimo jeho kompetenci.
pondělí 19. září 2011
Umění jako spojovačka
Nedávná četba poezie a opětovné přemýšlení o Návratu na Brideshead mne přivedlo na myšlenku popsanou v nadpisu. Nejprve je třeba spojovačku popsat pro ty, kdo své mládí strávili na Měsíci, u počítače, mezi válkami nebo na poli. Jedná se o obrázek a hru v jednom, je z převážné části tvořena puntíky s čísly, které určují, odkud kam má být vedena přímá linka: začínáme u jedničky a končíme nejvyšším číslem.
Napadlo mne, že ideonosné umění je na tom podobně. Je v něm obsažena nezbytná spolupráce příjemce i dominantní úděl autora. V praxi to vypadá tak, že s pozicemi jednotlivých puntíků buď souhlasíme nebo nesouhlasíme (respektive mezi námi tomisty a noetickými optimisty, je možné taky říci, že některé tečky jsou usazeny správně a jiné ne), přičemž je obvyklé, že čím váhavěji a nesouhlasněji kreslíme linky, tím méně se nám bude líbit výsledek a naopak. To, že jsem byl okouzlen mnoha premisami (ať už vyslovenými nebo ne) Návratu na Brideshead mne činí přirozeně náchylným k přijetí i těch, na něž ještě nemám utvořený názor, nebo s nimiž nemám zkušenost.
Umění pak, na rozdíl od škváry, která se neustále prohání dálnicoidními koridory, ukazuje jakým pozoruhodným způsobem mohou být ta různá východiska, jež možná považujeme za svá, propojena a zharmonizována a naopak, která z nich celkovému dílu škodí.
3 pozdravy od Josefa Suchého
Báseň, jež se nezřídkakdy mihne kázáním a to po právu:
Pouť
Po léta jsem čekal cosi od života.
A bylo to trmácení lesem
kosmatým svrchu tak,
že nevidět na krok.
Dole mokvání černé stojaté vody,
konoušky třasovisk,
řezavá ostřice mokřin.
Později jsem se stal skromnějším.
I začalo ubývat tmy,
les řídnul,
odlehčenými kroky jsem se dotýkal mechu,
voněla tráva,
jahody kvetly v šerozeleni,
vzdálený kos tříbil flétnu.
Nyní nečekám už od života nic.
A kupodivu je mi,
jako bych vstupoval do otevřené krajiny,
kde najdu všechno.
Skladba pro mnohé (nikoliv pro mne) snad příliš přímočará, ale o to aktuálnější:
Nezapomeň!
Když ochutnáváš jablko,
zdalipak vzpomeneš,
že někdo sázel štěp
a léta obcházel jej s nůžkami lýkem?
Když večer usínáš,
zdalipak vzpomeneš,
že někdo v potu tváře stavěl dům
a často ulevil si povzdechem i vzlykem?
Domu si važ, ošetřuj peň.
Na ty, kdo sázeli, nezapomeň.
Můj vůbec nejoblíbenější kus, jenž mi pomohl chápat:
Odpověď
My dlužni životu,
či život dlužen nám?
Tou otázkou nás někdy štěpí ve dví
věkovitý klín,
obvykle však ukřivděná chvilka
nad vlastním písečkem
jejž vítr rozmetal.
Kdo sestoupí až na zvonivé dno
a zapíraje sebe
vylomí tam kámen,
jí odvětil jak muž.
Pokus vysvětlit (si), proč se během jednoho z nejkrásnějších filmů posledních let odchází z kina
čtvrtek 8. září 2011
Léčba přiotrávenosti světem
středa 7. září 2011
Tři kreativní chlápci na cestě po světě
Top Secret z Vatikánu
úterý 6. září 2011
Blogging
Ars poetica
Konkrétně se to děje tak, že na konci každé Ars Poetiky se přihlásí lektoři na příští rok a ti dostanou přiděleného některého z českých básníků, jehož tvorba by se dala označit za duchovní. Vzhledem k tomu, že se „spotřebuje“ kolem sedmi autorů za rok a bude dosti jmen alespoň na deset ročníků, je českých básníků víc než jsem myslel. Lektor se pak pročítá kompletním dílem svého autora celých 12 měsíců, aby pak svoji čtenářskou zkušenost vtiskl do úvodní přednášky dne, který je celý věnován odkazu jediného literáta. Po přednášce následuje aktivita/hra, jež musí být koncipována tak, aby ji byli schopni/ochotni podstoupit jak šestiletí, tak šedesátiletí. Po obědě je čas na pročtení výběru básní, který je ke každému básníkovi sestaven v takřka bibliofilském provedení.
Zbytek odpoledne plní výtvarná aktivita. Toho jsem se od počátku děsil nejvíc, jelikož mám výtvarné cítění a schopnosti přestárlého kanárka. Proto bych si také do deníčku zapsal, kdybych nějaký měl: Když nám zadání vysvětlovali, tak jsem mávnul rukou, a říkal si, že je to kravina, ale když má člověk odvahu a do té aktivity vstoupí, oddá se ji a pokorně následuje cestu vytyčenou tvůrci této výtvarné techniky, je odměněn mnohem hlubším poznáním a nahlížením toho, jak velká kravina to je.
Večer pak přijede host - literát, literární kritik, malíř, fotograf, hudebník … prostě někdo, kdo už na poli umění něco dokázal a předvede nám něco ze svého umu, a životní filosofie. Ze zajímavých hostů tohoto ročníku vybírám třeba Luďka Markse (undergroundový básník, který dokonale potvrzuje všechny mé stereotypy o undergroundu), Jaroslav Bárta (fotograf jež kromě jiného představil dva navýsost zajímavé projekty – Letem českým světem a Český člověk) či Pavel Kolmačka, básník který je pro mne s Františkem Burdou zjevným důkazem toho, že uprostřed konzumní společnosti lze žít jinak.
Ze skalně katolických autorů byly letos představeny dvě jména: František Lazecký a Josef Suchý. Zvláště druhý jmenovaný spolu s Janem Vladislavem ke mně dokázal promlouvat a s trochou štěstí o nich bude na Zpátečnících ještě řeč.
Více o celé akci na www.arspoetica.cz, zvláště doporučuji rozhovory s Františkem Burdou, člověkem navýsost vzdělaným, bystrým, obětavým a podivným. Ars Poetika je unikátní akce a to že přežívá tolik let mi dává naději, že česká kultura neodletí s dnešní střední a starší generací. Ať to co organizátoři zasazují klíčí a roste pro (nejen věčnou) žeň.
Ars poetické průhledy:
I
Telefonní hovor s Luďkem Marksem se začal stáčet dobrým směrem, když konečně přistoupil na to, že přijede vlakem, a tak pro něj nikdo nebude muset jezdit. Následně položil tři otázky, na které dostal tři kladné odpovědi. Zvláště jejich pořadí mi přijde signifikantní:
Bude za to honorář?
Bude tam pivo?
Bude tam kde spát?
Luděk Marks přijel, zazářil svým autorským čtením. Na obrázku opět signifikantně – sbírku básní v levé ruce a půlčáka rumu v pravé. Až jednou vyrostu, nechci být undergroundovým básníkem.
II
Ze sbírky Ocůnova flétna od Josefa Suchého:
To jenom herci epochy,
už odjakživa krátkozrací
bývají pyšní na svou přítomnost jak skořápka
a tvrdošíjně popírají jádro.
III
Český člověk – již skoro třicet let pokračuje tento projekt. Na náměstí či návsi se postaví stan, do něhož jsou zváni kolemjdoucí, se vším, co mají v rukách. Kdo se nechají odchytit, jsou vyfoceni a dostanou svou fotku. Co zbude je pozoruhodný dokument o tom, jak se mění vzezření českého člověka během jediné generace. Jsou pořádány výstavy a vyšla kniha s těmito fotografiemi.
IV
Je odpoledne. Odpočíváme ve stínu košatého stromu na brdském hřbitově u Staré Paky a každý z nás přečte kousek z deníků zde pochovaného básníka Josefa Kocourka. Pojednává o nadějích i strastech, literárních vzletech ale hlavně milostných eskapádách mladého života, jež skončil v věku 24 let (ačkoliv v epitafu má na truc Wolkerovi 23). Čtení o Kocourkových bujarostech (skoro v každém zápise zmiňoval nějakou slečnu a jména se málokdy opakovala) u jeho hrobu bylo veselé, ale především to mělo meditativní charakter.
Bylo by toho mnohem víc, ale jestli chcete víc, příští rok jeďte.
pondělí 5. září 2011
Tristan, Izolda a dnešek
sobota 3. září 2011
Seminární rasismus
Každé ráno hořekuji nad hromadou ponožek. Jsou vyprané, voňavé a v žádné z nich byste nenašli více než dvě díry, ale mají jednu obrovskou a neodpustitelnou vadu. Jsou bílé. To je chyba, která je v semináři tolerována jen u mešních rouch a pláten, zubů a kolárků. Naše barva je černá. Černé máme kleriky, černé máme cingula, černé máme boty, černé máme ponožky i kalhoty a černý bychom dostali puntík, kdyby tomu bylo náhodou jinak a my po ránu narušili barevný soulad v kapli. Černá je prostě lepší, to je nepsané pravidlo semináře. Dokonce to zašlo tak daleko, že černá občas nahrazuje bílou. Tak například v modlitbě při oblékání kleriky prosíme, ať nám tento háv připomíná naše křestní roucho. Nevím jak vy, ale já neměl černou křestní roušku.
Jistě, černá má mnoho pozitivních vlastností: zeštíhluje, neušpiní se tak lehce a jdou v ní skvěle hrát noční táborové hry, oproti tomu je bílá zhola nepraktická barva, a tak neodpovídá veskrze praktickému zaměření naší formace. Nenasazujme si růžové brýle a řekněme si na rovinu, že je naše cesta ke kněžství zaměřená černě vzdor apelu Kazatele „Tvé šaty ať jsou v každé době bílé“ (9,8).
Proč? Jedna z odpovědí by jistě mohla znít, že s bělobou ani bělostností nebudeme mít mnoho co do činění. A vskutku, s typicky bílými předměty jako jsou třeba svatební šaty, ubrus či prostěradlo se budeme ve své farářské praxi setkávat jen zprostředkovaně. A jen někteří z nás budou mít to štěstí, že je na jejich farách budou čekat další bělověci – umyvadlo a záchod. Snad nám tato výchova má jasně naznačit, že bychom si na ně neměli zvykat.
Ještě jeden důvod pro potírání bílé barvy v semináři by se snad našel. Nošení bílého oblečení by mohlo být považováno vedle fialové a červené za velmi nezdravý kariérismus.
Alespoň fakulta tuto jednostrannost vyvažuje. Oproti zjednodušenému vnímání veřejnosti neoznačuje bitvu na Bílé hoře za nejčernější událost naší historie, a tím bílou trošku rehabilituje.
Inu, bohoslovec, jenž se rozhodl radikálně následovat Krista, se musí lecčeho zříci, rozmanitost barev k těmto věcem patří. Nepřestávám však s Martinem Lutherem Kingem snít o světě, kde budou barvy rovnoprávné, kde se budou nosit oranžové kolárkové košile s auzurovými kolárky, žlutá střecha kostela bude dosedat na blankytnou fasádu a tradiční čtyři liturgické barvy se doplní alespoň o pět dalších. Na rozdíl od úctyhodného černošského aktivisty se však z tohoto snu budím jako z noční můry, přesto mi ale přijde favorizování černé v přípravě na kněžství poněkud smutné.