Takto, ne zrovna nápaditě, je pojmenována kapitolka níže zmíněné Vanierovy knihy (Jako muže a ženu je stvořil – lépe přečíst před započetím tohoto textu). Pro mne to je část klíčová, ačkoliv argumentaci neposouvá vpřed, ale popisuje něco, co dlouho vegetuje na dně mého srdce. Rád bych ji převyprávěl, ale pak by ztratila příliš mnoho, a tudíž ji celou přepisuji. Snad tím nehřeším proti KNA a pokud ano, tak prosím o odpuštění:
Moje osobní zkušenost mi ukazuje, že – pokud mám žít v celibátu – potřebuji společenství a modlitbu. Když jsem se svým společenstvím, s lidmi, které miluji a kteří milují mne, prožívám úplný pokoj. Zažívám vnitřní celost. Ve svém srdci jsem schopen lásky v důvěře, že bude přijata, aniž způsobí rozdělení nebo zmatek. V osobních setkáních je často hluboký mír, hloubka ticha, kterou považuji za znamení Boží přítomnosti. V těchto okamžicích je moje srdce zranitelné, ale ve stejném okamžiku prožívám vnitřní sílu a jednotu.
Oproti tomu pokud cestuji osamocen, daleko od společenství, a pokud nezůstávám v modlitbě a v kontaktu se svým nitrem, v přítomnosti Ježíšově, mohu prožívat nesmírnou zranitelnost a křehkost. Mám pocit, že jsem zmítán podle každého závanu větru, přitahován jakýmkoli svůdným lákadlem. Někdy mám dojem, že mi chybí jak síla vůle, tak statečnost k tomu, abych se bránil. V těchto momentech zkouším svěřit sám sebe Bohu. Modlím se, aby mě chránil a uchoval před každým zraněním. Ale prožívám nesmírnou nouzi.
Pokud se zamýšlím nad těmito okamžiky chudoby, stávají se zřejmými dvě věci. Zaprvé poznávám, že v síle komunitního života jsem se naučil nechat padnout své vlastní obrany, což mi dovoluje být sám sebou. V tomto smyslu jsem se naučil žít se svou zranitelností tak, abych mohl přijmout druhého a ukázat, že ho nebo ji skutečně miluji.
V době své služby u námořnictva jsem žil v dojmu, že mám více „ctností“ a více „vůle“, ale nebyl jsem zranitelný. Bylo to, jako bych sám sebe ukryl za svými obranami, za zdáním síly a moci a za strach ze vztahů. V životě komunity se učíme přestat se skrývat; obrany nejsou nutné, protože jeden druhému důvěřujeme. Proto se cítíme vydáni naší zranitelnosti, když opouštíme komunitu – zejména pokud se naše srdce necítí chráněno vnitřním mírem vycházejícím z přítomnosti Boží. To mi potvrzuje poznání, že i když někdy musím cestovat a prožívat svoji zranitelnost v její nahotě, mám svůj život prožívat v komunitě. Potřebuji komunitu, abych mohl žít jistou míru pravdy a vnitřní svobody. Bez ní se mohu octnout příliš blízko úzkosti a prožívat nejistotu. Cítím se daleko od těch, kteří jsou silní, ctnostní, cílevědomí. Více se cítím doma s lidmi slabými a zranitelnými, s lidmi stejnými jako jsem já.
Za druhé jsem objevil, že úzkost, kterou prožívám, když jsem sám, osamělý a zranitelný, je oblíbeným zázemím sil zla. Tak nějak vnímám význam slov sv. Jana o Jidášovi: „Satan do něj vstoupil.“ Někdy mě úzkost přivede do nesmírné nouze a já poznávám, že bez Boží pomoci by mne Satan vyprovokoval k dělání těch nejbláznivějších věcí. Tato zkušenost mé chudoby a temnoty v mém nitru by mne mohla zbavit odvahy; ve skutečnosti tomu tak není, naopak mě povolává k plnějšímu prožívání společenství a k růstu v pravdě a v důvěře v Boha.
Jean si, díky své komunitě mohl dovolit nosit srdce na dlani, neschovávat se ze strachu před zraněními, jež dozajista přijdou, i já se k tomu cítím povolán, ačkoliv si ještě neuvědomuji, jak náročný je to úděl. Netoužím se stát jedním z bezchybných kněží. Znám takové – nelze jim nic vytknout z hlediska pastorace, jsou schopní a velmi pracovití, často i stráví mnoho času před svatostánkem, ale nezáří, nejde z nich vřelost, radost, naděje a svatost. Obdivuji takové lidi, jsou mi blízcí svojí konstitucí, rád bych se také uzavřel do své soběstačné pevnosti služby, ale zároveň se mi to hnusí (silné slovo, já vím). Cítím, že něco je velmi špatně, že posilováním své vůle jejich vůle příliš zbytněla a je lehce zaměnitelná s vůlí Boží, že soustředěním se na vymýcení hříchu ve svém srdci pozapomněli na to, že jsou a zůstanou hříšníky a co to vlastně znamená.
