Jiný dějepis

Pravděpodobně jako obvykle ze Zpátečníků poslední jsem objevil myšlenkový svět Christophera Dawsona. V posledním měsíci jsem přečetl jeho Porozumět Evropě a Krizi západní vzdělanosti a na této metě se na chvíli zastavím, jelikož mi místní knihovna nenabízí více alternativ.

Dawson je skvělým příkladem toho, co bychom mohli nazvat „katolickým čtením dějin“. Nesnaží se manipulovat s historií, ale má svá hermenautická východiska, které ovlivňují interpretaci faktů, stejně jako všichni ostatní historici. Zatímco ale většina velkých historiků od Gibbona dále vychází z „vědeckého“ předpokladu, že křesťanství je náboženství mezi ostatními náboženstvími, Dawson věří v Krista, který nás spasil a zjevil nám pravdu, založil církev a nenechal si vyklouznout svět z rukou. Není to ale tmářský zabedněný katolický fantasta, což dokládá i uznání třeba ze strany nevěřícího historika Ricarda Duchesne v jeho knize The Uniqueness of Western Civilization.

Protože nejsem schopen vypsat základní osy jeho myšlení, zmíním se pouze o tématu Krize západní vzdělanosti. Dawson říká (již na začátku 60. let), abychom se smířili s tím, že už nežijeme v křesťanské kultuře. Tento odpad od křesťanství klade za vinu univerzitám (které nepřipustily ke vzdělání laiky, kteří se následně polarizovali), novověkému rozdělení církve (a následnému věroučnému vývoji protestantských sekt, jak je nazývá) a především nástupu osvícenectví.

Odmítnutí nadpřirozena (ať už faktické či praktické/implicitní) je pro dnešní dobu charakterističtější než křesťanství. Z toho Dawson vychází a pokračuje: A každý rozumný filosof/historik ať už věřící nebo ne, se obává, že toto uvolněné místo Boha v myslích lidí obsadí něco jiného, svoboda, národ, mír, blahobyt. Ať už tam položíme cokoliv, je to předzvěstí katastrofy. Jak se ale této navýsost lidské tendenci vyhnout? Dawson mluví o tom, že abychom byli uchráněni nebezpečí považovat hodnoty své kultury za absolutní, měli bychom hlouběji poznat alespoň jednu kulturu odlišnou. A když už budeme studovat odlišnou kulturu, proč ne třeba tu křesťanskou, jejíž znalost je bezpodmínečně nutná pro porozumění naší současnosti i historii? Autor se zabývá tím proč a jak studovat křesťanskou kulturu a radikálně odmítá přílišnou profesionalizaci vzdělání.

Dawson jednoduše šíří ten názor, že vzdělání má být v první řadě pro život a až sekundárně pro práci. K čemu nám budou zástupy odborníků, když to budou zároveň lehce manipulovatelní hlupáci bez jakýchkoliv duchovních hodnot, kteří přivedou svět do záhuby? Že bych výtisk poslal panu ministru školství? Raději ne, asi by se mu nelíbily ty pasáže o nebezpečí zbožšťovaní nacionalismu.

Papežova řeč, aneb církev podle Itala

Nanni Moretti, jedna z nejdůležitějších postav současné italské kinematografie, minulý rok představil světu svůj nový film Habemus Papam. Z těch italských filmů, které jsem zde v Římě viděl jsem si udělal takový obrázek, že v současnosti se zde produkují dva typy filmů. Jednak jsou to komedie druhak jsou to komedie s lehkou příměsí jiného žánru, mezi tento typ patří i Habemus Papam.

Námět se hodně podobá oskarové Králově řeči. Papežem je zvolen poněkud bojácný kardinál, který podlehne psychickému tlaku a v inkriminovanou chvíli na balkón svatého Petra jednoduše nevyleze. Církev tedy povolá nevěřícího psychiatra, aby se pokusil zablokovaného papeže zbavit jeho strachu.

Králově řeči jsem neodpustil to, jak zbytečně překrucuje historii. Habemus papam se sice jako fikce odehrává v současnosti, ale ani to ji nedopomůže od mé kritiky co do filmu nerealistického. Církev a kardinálové jsou zde zobrazeni velmi lidsky, ale bohužel i poněkud idealizovaně, což bychom asi od nevěřícího tvůrce nečekali. Třeba při konkláve všichni kardinálové skloní hlavy a v duchu se modlí ze srdce všichni podobnou větu: „Ať to nejsem já.“ Pěkné … a hloupé zároveň, jako většina filmu, který je zábavný, ale stěží nese nějakou jasně artikulovanou myšlenku.

Co lze ale jasně vypozorovat na pozadí celého příběhu je obraz církve ne netypický v očích Italů. Asi třemi lektory italského jazyka nám bylo sděleno: „Když něčemu na hodinách nerozumíte, zeptejte se, jste přece na univerzitě „di Papa“. Snad je to oním důvěrným oslovením, ale mnoho Italů si papeže představuje jako hodného staříka líbajícího děti a omlouvajícího se za hříchy minulosti církve... to jsme urazili dlouhou cestu od Julia II. a Pia V.

Tento film by se líbil mé mamce, protože je „pěknej“ a „lidskej“ a cení si jej více než já i mnozí nevěřící na CSFD. Možná v něm, drazí Zpátečníci, najdete více než já. Škoda, být to o stupeň menší pohádka, mohlo to posloužit pro úpravu propagandistických názorů na církevní vrchnost zakořeněných v mnohých našich současnících.

Bez strojeností a nabubřelostí…

Bohoslovce častokrát v knihkupectví zkroušeně hledícího na stohy instantních knih o Bohu nemohla nedávno nepotěšit následující slova sv. Jana od Kříže, na něž v jeho Krátkých spisech (s. 117-8) natrefil. Pocházejí z „Posudku a dobrozdání“ týkajícího se spisů jedné údajně do extází upadající a vize mající bosé karmelitky:

Její sloh a jazyk se nezdá odpovídat duchu, který ona uvádí, poněvadž takovýto duch vede ke slohu prostšímu a bez strojeností a nabubřelostí, jimiž se vyznačuje ten její; a to všechno, jak tvrdí, že „řekla Bohu a Bůh jí“, se zdá nesmyslné.

Já bych radil, abyste jí nic takového nepřikazovali ani nenechávali psát, ani ať jí zpovědník nedává najevo, že to od ní rád poslouchá, nýbrž ať to odmítá a vyvrací; a ať ji zkoušejí v uplatňování prostých ctností, hlavně v pohrdání sebou, v pokoře a poslušnosti a z ozvěny tohoto doteku vyjde najevo poddajnost té duše, které způsobilo tolik milostí; a zkoušky musejí být důkladné, protože není ďábla, který by pro svou čest něco nevytrpěl.“

V textu dále v pěti bodech rozlišuje, pokud jde o zvláštní milosti zakoušení v modlitbě, falešného a pravého ducha:

1. značná záliba ve vlastnění  X  velké obnažení žádosti

2. přílišná jistota a malá obava, že by vnitřně chyboval  X  nikdy bez bázně, která chrání duši před zlem

3. snaha přesvědčovat ostatní, aby věřili, že to, co má, je velice dobré  X  usiluje o to, aby to ostatní považovali za málo a nevážili si toho, a on sám tak činí

4. neprojevují se účinky pokory (hlavní vada)  X  účinky pokory, které nelze zastírat

5. strojenost a nabubřelost stylu  X  prostší sloh bez strojenosti a nabubřelosti

Mardi Gras

Poznámka: Dovoluji si prodloužit svojí Zpátečnickou členskou kartičku tímto příspěvkem. Jedná se o neohrabanou, přesto mojí oblíbenou miniaturu z Afriky. Události v ní popisované se staly přesně před dvěma (liturgickými) roky. Napadlo mne se o ni podělit dnes, když jsem byl na zmrzlině. Její publikaci si obhajuji tím, že odkrývá jistý velmi lidský aspekt misií.

Zablácená ulice byla široká a temná. Pět postav v husím zástupu se snažilo vyhnout přímému styku svých lehkých sandálů s pěticentimetrovou vrstvou směsi prachu a vody tak, že pochodovaly po vyvýšeném betonovém chodníčku.

„Sakra, ostnatý drát,“ odlehčila si první postava

„Propána, ostnatý drát,“ řekla třetí, když uviděla třicet centimetrů vysokou konstrukci ze sutin a ostnatého drátu přehazující jejich cestu.

To bylo podruhé, kdy byla vyslovena myšlenka na návrat do bezpečí a sucha. Už ale byly za polovinou své strastiplné cesty a to jim dodávalo kuráže.

Jedna po druhé sestupovaly, dělaly tři blátivé otisky svých podrážek a znovu vystupovaly do útěšné nerozpustnosti betonu.

První z nich byla Lydie, v Africe nebyla ještě ani tři měsíce, ale jen zřídka přerušované vrstva optimismu pokrývající okamžiky jejího života, její čundrácká historie a její neodpoutanost od životního stylu, který v Kanadě vedla, z ní činily nejspokojenějšího účastníka tohoto dobrodružství.

Po ní do bláta sestoupila Karen, která nepropadal zoufalství snad jen kvůli cíli celého tohoto snažení. Byla to ona, kdo rozhodla, že se do potemělého města vyrazí navzdory čerstvé dopršenosti.

Opíraje se o deštník podstoupila svůj špinavý sestup i sestra Karmela, jejíž motivace byla podobná té Karenině. Kdykoliv se někdo zmínil o tom, kam jdou a co tam budou dělat, zasvítily ji oči s intenzitou bezmála zahanbující reflektory kolemjedoucích dodávek, jež hrozily svou bezohledností potřísnit její řeholní šat.

Třetí a poslední krize na ně čekala na konci betonové vyvýšeniny. Mohly buď sestoupit do bahna a vystavit se nebezpečí pádu a jistotě pošpinění, nebo se odvrátit od svého cíle, který už byl takřka na dohled. Rozhodnutí bylo na sestře Týně, která se rozhodovala se stejnou lehkostí a frekvencí, s jakou dýchala. Díky tomu dělala tuto práci také za ostatní.

„Jdeme,“ zavelela a postava uzavírající tento chmurný průvod se zasmála, protože ji napadlo něco velmi zábavného. Přišlo ji totiž na mysl, jaké by to asi bylo, kdyby to všechno dopadlo tak, jak to nakonec dopadlo. Ona osoba jsem byl já.

Výstup trval necelých deset minut. Strach z deště, strach z aut, myšlenky na to, jak tento večer ještě ztenčí omezené možnosti výletního šatníku, nevyhnutelný přímý styk červené africké půdy s bílou pokožkou, hněv na muže, který se neústupně dotazoval kam jdeme, a hněv na to, že tam jdeme, dělaly společnost zoufalství a naději. Na zoufalství i na jejich nezbytný návrat jim dalo zapomenout světlo u vchodu.

Černý muž od nich vyžádal pasy, což byla procedura bezpečně držící většinu černých venku. V sále bylo teplo, světlo, sucho, spousta rozesmátých bílých tváří a televize s fotbalem.

Posadily se na plastové zahradní židle, které byly hlavním rozdílem mezi tímto podnikem a jakoukoliv levnou restaurací severně od Mexika.

Černá servírka přinesla menu.

„Mi si dáme jenom zmrzlinu,“ zašveholila sestra Karmela, ačkoliv ji toto právo nenáleželo.

„Prosím?“

„Mi si dáme jen zmrzlinu“

„Já neumím francouzsky.“ odvětila servírka

„Cože?“

Černoška se zašklebila.

„Dáme si zmrzlinu“ zopakovala Lydie anglicky.

„Zmrzlinu dneska nemáme,“ pro změnu byl její výraz omluvný.

„Co říkala?“ zeptala se setra Tina

„Že zmrzlinu dneska nemají.“

„Ale vždyť jsme se včera ptaly a oni nám řekli, že zmrzlina bude,“ snažila se sestra Karmela popsat tuto ukrutnou křivdu.

„Možná zítra,“ oznámila servírka

„Možná zítra,“ přeložila Lydie

„Zítra je popeleční středa“ vykřikla sestra Karmela do té noci, kterou se měly navrátit domů.

Valentínske priznanie

Už je to raz tak – zamiloval som sa do tejto obarlovanej chovateľky pávov. Strávila v mojej posteli už niekoľko večerov. Nemusíte však písať sústrastné e-maily mojej manželke, ani konzultovať cirkevných právnikov, ako by sa dal náš nešťastný zväzok anulovať z dôvodu načistej pomätenosti jednej zo stránok; uvedená osoba je už skoro päťdesiat rokov na pravde Božej. Moje vzplanutie však preto nie je o nič mdlejšie, rád sa teda so spolu-Zpátečníkmi podelím o pikantné podrobnosti.

Úvodné žonglovanie metonýmiami radšej hneď na začiatku druhého odstavca utnem a prejdem rovno k veci. S menom americkej spisovateľky Flannery O'Connorovej (1925–1964) som sa stretol po prvýkrát na stránkach knihy canterburského arcibiskupa Rowana Williamsa Grace and Necessity: Reflections on Art and Love. Predmetom tejto knihy, ktorú mimochodom tiež odporúčam, je filozofia umenia, kresťanská estetika a vzťah medzi vierou a umeleckou tvorbou. Williams O'Connorovú rozoberá ako príklad umelkyne, ktorej poetika a prístup k tvorbe je formovaná dôkladnou filozofickou a náboženskou reflexiou. Moja zvedavosť bola Williamsovou analýzou iba rozdráždená, nie uspokojená. Ako sa vôbec z dievčaťa z, prepytujem, Savannah, Georgia, stane autorka, na ktorú chŕli ódy sám cambridgeský veľteológ a ktorej veľkým fanúšikom bol aj (na týchto stránkach už niekoľkokrát spomínaný) Thomas Merton?

O'Connorová získala bakalársky titul zo spoločenských vied na Georgia College and State University a absolvovala kurz žurnalistiky na University of Iowa. V 26-tich rokoch jej diagnostikovali autoimunitné ochorenie lupus, ktoré, ako mi bolo vysvetlené Tou Najpovolanejšou, ničí vnútorné tkanivá a spôsobuje postihnutým veľké bolesti kĺbov, horúčky a nakoniec zlyhanie obličiek. Po zvyšok života teda O'Connorová žila so svojou matkou a venovala sa len písaniu a chovaniu pávov. Zomrela ako 39-ročná a za celý život vydala len dva tenké romány: Wise Blood (česky Moudrá krev, Argo 2011) a The Violent Bear It Away. Jej Complete Short Stories, ktoré sa dajú zohnať z Amazonu alebo Ebayu za bagateľ, majú v paperbacku len o niečo viac ako 500 strán; prvá zbierka poviedok, A Good Man Is Hard To Find je tiež preložená do češtiny (Dobrého člověka těžko najdeš, Argo 2010).

V úvode k českému prekladu Wise Blood cituje prekladateľ názory O'Connorovej južanských susediek na jej tvorbu: "Je to hodná holka, každou neděli sedí v kostele... Ale ty její knížky, to je prostě hrůza. Já se od ní radši držím dál, aby o mně taky něco nenapsala." Susedky mali pravdu – O'Connorovej knižky sú plné násilia, zmrzačených (fyzicky, duševne aj duchovne), krutých, alebo "len" hlúpych a bigotných postáv a groteskných situácií, aké poskytuje len (?) život na juhu USA. A ešte filozofie a náboženstva a túžby a zápasu s Božou milosťou. Jej hrdinovia sú často osamelí, pútnici, mnísi, hľadajúci, alebo tzv. "God-botherers" ako Hazel Motes, hrdina Moudré krve a zakladateľ Cirkvi bez Krista, "kresťan malgré lui". Absurdita, grotesknosť a násilie jej príbehov nie je svojvoľné, ale je teologicky zakotvené v tajomstve vtelenia ("The Incarnation makes us see the grotesque as grotesque..."). O'Connorovej jazyk je naviac ostrý ako britva, humor suchý ako seno v Tennessee, jej popisy tnú do živého a čitateľ si nad knižkou často uvedomí, že sa smeje, plače a modlí zároveň.

O'Connorovú formovala skúsenosť menšinového katolicizmu na protestantskom Juhu. Myslím, že aj v českej kotline by preto mohol zarezonovať jej trievy pohľad na cirkev ("We sometimes have to suffer more from the Church than we do for it.") a duchovný život, na míle vzdialený floskulám nedeľného katolicizmu, ktorý vieru považuje za "big electric blanket" a nevidí, že je to naopak "kríž", ktorý treba niesť. Z niekoľkých úryvkov z jej korešpondencie, s ktorými som sa doteraz stretol, som nadobudol dojem, že by z týchto jej textov bola aj dobrá duchovná četba, ale na donášku tejto knihy stále čakám, takže na vlastnej koži to odskúšané nemám.

O'Connorovej najslávnejšiu poviedku si môžete v origináli prečítať tu.

Úkladný světec

Pokud by se vyhlásila anketa o nejpitomější anketní výsledek všech dob, měl bych horkého kandidáta. Čtenáři anglického časopisu BBC Historical Review totiž – je tomu už šest let – zvolili sv. Tomáše Becketa nejhorším Britem posledního tisíciletí hned po Jacku Rozparovači. Nejhorším je tedy neznámý neidentifikovaný a hned v závěsu za ním světec.

Anketa to byla metodicky poněkud nedomyšlená a více než o dotyčném masovém vrahu a dotyčnému mučedníku vypověděla o lehkosti, s jakou jde i ty největší blbosti maskovat za objektivní statistický výsledek. O tom, jak absurdně to celé probíhalo, se můžete paradoxně dozvědět v tomto sloupku otištěném v jinak ne zrovna katolickém Guardianu.

Je to tedy pakárna. Ale přesto, přesto... to ranilo mé anglofilství.

Tímto vyzývám zpátečníka Milana, který v Londýně doktoranduje, aby využil příležitosti k manifestaci své konfesní příslušnosti a vyšel na ulici v tričku se jménem zmíněného svatého (až se oteplí, prosím; jinak bych byl jeho vdovou bit!). Podle toho, zda si od něj budou Britové v dvoupatrových autobusech odsedat a zda ho výrostci s proděravělým uchem počastují dlažební kostkou, nejlépe poznáme, jak to s tou Becketovou popularitou na Ostrovech vlastně je.

A nám ostatním prozatím doporučuji přečíst si znovu osvědčenou Eliotovu Vraždu v katedrále, případně si poslechnout stejnojmennou rozhlasovou hru (v péči skvělé Hany Burešové z Divadla v Dlouhé) anebo znovu zhlédnout stařičký film Becket (1964).

Rovnost, ale jaká?

[Tento příspěvek byl původně míněn jako další komentář k Schmemannovi, ale poněkud se rozrostl. Uvádím ho tedy samostatně.]

Katolická církev k pohoršení mnohých – i některých teologů – není při všem svém zdůrazňování rovnosti všech lidí před Bohem ve svých strukturách ani rovnostářská ani demokratická, a prý proto neodpovídá Ježíšovým požadavkům.

Kritikové berou do ruky Písmo a citují Ježíšova slova: „Nikomu neříkejte ´otče´“ (Mt 23,9). Zapomínají přitom, že jen o o dva verše dál v Mt 23,11 stojí: „Kdo je z vás největší, bude váš služebník“, což je výrok na hony vzdálený rovnostářským představám. Zdůrazňuje nikoliv egalitářství, ale novou hierarchii: hierarchii služby. Mezi učedníky jsou někteří větší a někteří menší: ať už jde o přirozené schopnosti anebo později o autoritu vyplývající ze svěcení či úřadu. Mnohé formy nerovnosti jsou legitimní a není cílem je smazat. Důležité je však vědomí, že nekonstituují hodnotu člověka před Bohem. V logice Božího království totiž není nikdo hodnocen podle světských pravidel precedence, ale míry sebevydání - ať už jde o službu uklízečky na veřejných toaletách anebo o službu papeže. Od časů sv. Řehoře Velikého patří k papežovým titulům i přídomek servus servorum Dei. Idea hierarchie je v katolické církvi těsně spjata s ideou diakonie.

Tak jako o církevním panování lze i o světském spolu s katechismem říci, že autorita nemá být negována, ale spojena s ideálem služby. Míra naplnění tohoto ideálu je důležitější než vlastní podoba politického zřízení. Zbožšťování, nelegitimní sebeprosazování člověka není jen problémem autoritativních režimů, ale může infikovat i demokracii – zvláště v dobách, kdy se neúměrně zdůrazňují práva jednotlivce na úkor jeho povinností vůči druhým. V takovém případě může jít o režim podporující individuální pýchu, kdy si každý může říkat „Já jsem stejně dobrý jako ty“, zapomínaje, že rovnost před zákonem neznamená rovnost ve schopnostech ani v ctnostech. Demokratické zřízení, byť obvykle lepší nad jiné, se může zvrhnout ve vládu zbožštěného davu, v ochlokracii, před níž varovali již antičtí filosofové klasické epochy. Naopak ne každá hierarchie musí znamenat totalitu – nejen v klášterech je poslušnost cvičištěm pokory. Existence představených a podřízených, duchovních otců a duchovních synů, vládců a poddaných, není vždy nespravedlivá.

Ale Ježíšův imperativ z Mt 23,9 je mimo jiné upozorněním všem – i těm nezbytným – autoritám světským tak jako církevním, že nynější hierarchie není hierarchií Božího království, v němž platí pravidlo precedence nikoliv na základě vnějšího úřadu, ale na základě pokory a sebezřeknutí. Ti, kdo jsou nyní ustanoveni jako „otcové“, jsou v první řadě Božími dětmi a jejich v řádu tohoto světa přednostní postavení je jim dáno k tomu, aby svým bratrům, ostatním Božím dětem, sloužili. Bijeme se za práva a za rovnost a zapomínáme na osobní obrácení a pokoru srdce.

CVP: (skoro) ipsissima verba

Hotová je zkouška, hotov jsem i já. A nyní jsem neodolal pokušení podělit se s Vámi o několikero patřičně peprných prohlášení v nadpisu iniciálami zmíněného profesora:

„Když dogmatiku přirovnáme k architektuře, pak magisterium určuje pravidla statiky. Mnozí můžou držkovat, že to omezuje jejich svobodu, ale stavba, která nerespektuje statiku, spadne.“

„Kolegové, překlad je jako žena: buďto je věrnej a pak není krásnej, anebo je krásnej, ale pak není věrnej.“

„Jestliže vyznáváte transcendentního Boha, pak si děláte prdel ze všeho, co se jako Bůh tváří, ale Bohem není.“

„Takovýho Boha nikdo nečekal, kterej si nechá rozbít držku.“

[Argument proti Feuerbachovi, jenž se domníval, že křesťanství je projekcí lidských očekávání na nebesa]

Mimochodem, jak je to s etikou vět vynesených z přednášky? Je takové vhodno takhle na zpátečnících citovat s uvedením autora (jemuž patří), anebo bez něj (neboť je nenapsal) anebo je necitovat vůbec (neboť byla možná určena jen pro kontext posluchárny)?

Zvolil jsem kompromis (háje se před svědomím tím, že univerzitní přednáška je věcí veřejnou).

Schmemann: středa 2. února 1976

Deníky Otce Alexandra Schmemanna: 1973-1983. Crestwood, NY: St. Vladimir's Seminary Press. 2000.

Středa 2. Února 1976

Proč nemůže být žena knězem? Dlouhý rozhovor s Otcem Tomem (pozn. K.K.: P. Thomas Hopko – zeť A. S.), který čelí útokům ortodoxních žen stejně jako útokům mnoha jiných lidí kvůli svému článku v Čtvrtletníku Semináře svatého Vladimíra. Od samého začátku bouře, která se strhla kvůli ordinaci žen. Jsem stále více a více překvapen - nikoli tématem diskuze, ale tím, co začíná vyplouvat na povrch o teologii. Je nemožné najít přesvědčivý argument ať už pro nebo proti ordinaci – přesvědčivý v tom smyslu, že by dokázal objektivně přesvědčit obě strany. Každá strana má sama o sobě pravdu, tzn. ze své vlastní perspektivy, z logiky vlastních argumentů. Sv. Jan z Kronstadtu prohlásil o herezi Lva Tolstého: „Dementní hrabě! Což nevěříš ve svaté apoštoly?“ Tolstého hereze každopádně začíná jeho nevírou v apoštoly! Takže najít argumenty ex Traditione se úplně míjí cíle. Hereze je vždy „jednolitá“, integrální, nevymyšlená; ve skutečnosti je hlubokou volbou, spíše než opravitelnou chybou v nějakých detailech. Odtud plyne beznaděj teologických dialogů. Všechny teologické argumenty přicházejí post factum – až po činu. Jsou založeny ve zkušenosti – ale pokud je zkušenost odlišná, neplatí. Co se stalo v otázce ordinace žen zcela zřejmým? Tom říká: „Jak může člověk vysvětlit, že žena může být prezidentem Spojených států, ale ne knězem?“ Zdá se mi (odpovídám), že nemůže být ani prezidentem Spojených států. Ale to si dnes nikdo nemůže dovolit říci a říci to by bylo považováno za urážlivé. A člověk by neměl urážet. Takže jsme se dostali do začarovaného kruhu, z něhož není úniku; dostali jsme se do začarovaného kruhu v okamžiku, kdy se zničila primordiální, věčná zkušenost. Naše současná kultura sestává z popírání a ničení této zkušenosti; její samotná podstata je jejím popřením. Jde zde o zkušenost negativismu, vzpoury, protestu. Celý koncept osvobození je zcela negativní. Jedním z jeho apriorních a nejvíce pomýlených kořenů je představa, že „všichni lidé si jsou rovni“. Potom následuje: „Všichni lidé jsou svobodní.“, „Láska je vždy pozitivní.“ (odtud například plyne ospravedlňování homosexuality), „Jakékoli omezení je represivní.“. Dokud křesťané sami přijímají všechny tyto „principy“, dokud přijímají kulturu vystavěnou na těchto principech, žádné argumenty proti tomu, aby se ženy mohly stát knězem, neznějí platně. Znějí pokrytecky a klamně. Jestliže započneme diskusi s abstraktním, neskutečným, nepřirozeným pojmem „rovnosti“ mezi muži a ženami, není možné uvést žádný argument. Je třeba začít tím, že ukážeme a odhalíme tento princip jako klamný, protože je abstraktním výmyslem. Celá současná kultura se svými duchovními, mylnými, dokonce démonickými premisami musí být odmítnuta. V principu „srovnávání“, který je základem pathosu pro rovnost, existuje hluboká faleš. Člověk srovnáváním nikdy nic nezíská – (je to) zdroj závisti (proč on a já ne?), potom vzteku, vzpoury a rozdělení. Vlastně se jedná o genealogii ďábelského. Neexistuje zde nic pozitivního; vše je od začátku do konce negativní. V tomto smyslu je naše kultura démonická, neboť jejím základem je srovnávání. A vzhledem k tomu, že srovnávání vždycky, s matematickou přesností, vede ke zkušenosti a vědomí nerovnosti, vždy vede k protestu. Rovnost je založena na popření jakýchkoli rozdílů, ale protože tyto rozdíly existují, je přání po rovnosti voláním po souboji s těmito rozdíly, je snahou vnutit lidem zestejnění (překlad A.K.; orig. „to force equalization on people“), a (což je ještě horší) odmítáním těchto rozdílů, které jsou zakotveny v samotné podstatě života. Osoba – muž nebo žena – žíznící po rovnosti je již vyprázdněna a je neosobní neboť osobnost je utvářena tím, co ji odlišuje od ostatních a není podřízena absurdnímu zákonu rovnosti.

Proti démonickému principu srovnávání staví křesťanství lásku. Podstatou lásky je naprostá absence srovnávání. Rovnost v tomto světě nemůže existovat, protože svět byl stvořen láskou, nikoli principy. A svět žízní po lásce, nikoli po principech. Nic – a to víme – nezabíjí lásku a nenahrazuje ji nenávistí tolik jako rovnost vnucovaná světu jako jeho cíl a hodnota.

A je to právě v lásce a v ničem jiném, v čem je zakotvena dualita člověka jako muže a ženy. (Tato dualita) není chybou, jíž lidskost musí napravovat rovností, není nedostatkem, není nehodou – je prvním a nejontologičtějším výrazem samé podstaty života. Zde je osobní naplnění dosaženo v sebeobětování, zde spočívá vítězství nad „zákonem“, v tomto je zakotvena smrt sebepotvrzení muže jako muže a ženy jako ženy atd. To vše znamená, že neexistuje žádná rovnost, ale že existuje ontologická distinkce umožňující lásku, to znamená jednotu, nikoli rovnost. Rovnost předpokládá mnoho těch, kdo si jsou rovni, nikdy se nepromění v jednotu, protože podstata rovnosti spočívá v jejím pečlivém ochraňování sebe sama. V jednotě rozdíly nemizí, ale stávají se jednotou, životem, tvořením. Muž a žena jsou částí přirozenosti světa, ale pouze lidské bytí je přetváří v jednotu rodiny. Averze naší kultury vůči rodině je založena na faktu, že rodina je poslední baštou vzdorující zlu rovnosti.

Alexandr Schmemann: Deníky

Minulý týden se nám do domácí knihovny vrátily Deníky otce Alexandra Schmemanna zachycující posledních deset let jeho života (The Journals of Father Alexandr Schmemann: 1973-1983). Již nějakou dobu přemýšlím o tom, že je to titul, na nějž by bylo vhodné upozornit a připojit nějakou ukázku.

Po delším přemýšlení jsem se rozhodla vyvěsit hned dva příspěvky - jeden jako jakýsi drobný úvod do Schmemannových deníků, druhý potom jako překlad jednoho záznamu (a doufám, že ne posledního).

Alexandr Schmemann se narodil a vyrůstal v prostředí ruské emigrace v Paříži. Nedlouho po svatbě dostal nabídku působit v ortodoxním semináři sv. Vladimíra ve státě New York a nabídku přijal. Se ženou, dvěma malými dětmi a mizivou znalostí angličtiny se vydali přes oceán. V jednom z posledních záznamů označuje svůj osud za naplnění amerického snu - jak on sám, tak jeho žena z ničeho vybudovali úspěšnou kariéru. A. Schmemann byl po mnoho let dokonce děkanem zmiňovaného semináře. Kromě toho přednášel, publikoval a působil jako kněz a zpovědník.

Deníky odhalují intimní pozadí jinak velmi činorodého života. Čiší touhou po spočinutí, láskou ke Kristu a církvi, hlubokým klidem a tichem duše, ale především nesmírnou radostí. Radostí z toho, že jsme již spaseni. Člověk má při jejich četbě nezřídka dojem, že se zde protínají dva pohledy - pohled člověka a pohled Boha. Schmemann na mnoha místech odkrývá duchovní rozměr některých "složitých" otázek a poskytuje pohled na věc, který mi nikdy dříve na mysl nepřišel. V mnoha případech tak některé záznamy mohou pobuřovat, vyvolávat značně emocionální reakce, působit zpátečnicky, ale....mohou také pootočit daný problém takovým způsobem, že umožní člověku odstup a změnu perspektivy, v jejímž světle je možné znovu, hlouběji a jinak promýšlet otázky, které jsou (nebo by alespoň měly být) podstatné (pro mě osobně mnohdy palčivé).

Mezi tyto problémy patří otázka toho, co je církev, liturgie; otázka spásy, svěcení žen, homosexuality...

Co se církve týče, je Schmemann velmi katolický v pravém slova smyslu. Nikoli katolický jako náležející k římsko-/řecko-katolické církvi, ale v tom smyslu, že církev chápe velmi univerzálně - všeobecně. V tomto bodě je nesmírně kritický vůči celému pravoslaví (a jistě zde sehrála roli i dlouhotrvající nevole ze strany Moskvy uznat ortodoxní církev v USA) a jeho až příliš úzkostně střeženému tradicionalismu orientujícímu se stále více na minulost; tradicionalismu až příliš svázanému s nacionalismem; tradicionalismu, který již nedýchá životem, jen skomírá vzdechy po Byzanci a tradici Otců...

Zkrátka, kdybyste na deníky narazili v nějaké knihovně nebo usilovně přemýšleli, co si objednat z internetu, stojí tyto deníky za zvážení. V druhém příspěvku publikuji vlastní překlad jednoho ze záznamů (nikoli jediného) o svěcení žen, resp. rovnosti. Upozorňuji na to, že nejtypičtějším rysem deniků je RADOST, kterou ovšem z následujícího příspěvku není možné vyčíst...