Ars poetica

František Burda a spol pořádá již osm let vpravdě jedinečnou akci a podtitulem literárně výtvarné dílny. Na přelomu července a srpna se do skautského tábořiště Ježkov u Dvora Králové sjíždějí podivné existence, kvůli jejich rozmanitosti nelze ani uvést typického zástupce. Věkem se pohybují mezi jedním a sedmdesáti roky, vzděláním od učňovského po doktorské a stejně tak rozmanitý je i jejich způsob obživy, co je spojuje je láska k umění a přesvědčení vyjádřené Františkem Burdou, že literatura a zvlášť poezie se může dotýkat každého, ne pouze nějaké výběrové skupiny obyvatelstva. Je třeba jen ochota a odvaha vstoupit do zkušenosti někoho jiného jak ji vyjádřil ve svých dílech.
Konkrétně se to děje tak, že na konci každé Ars Poetiky se přihlásí lektoři na příští rok a ti dostanou přiděleného některého z českých básníků, jehož tvorba by se dala označit za duchovní. Vzhledem k tomu, že se „spotřebuje“ kolem sedmi autorů za rok a bude dosti jmen alespoň na deset ročníků, je českých básníků víc než jsem myslel. Lektor se pak pročítá kompletním dílem svého autora celých 12 měsíců, aby pak svoji čtenářskou zkušenost vtiskl do úvodní přednášky dne, který je celý věnován odkazu jediného literáta. Po přednášce následuje aktivita/hra, jež musí být koncipována tak, aby ji byli schopni/ochotni podstoupit jak šestiletí, tak šedesátiletí. Po obědě je čas na pročtení výběru básní, který je ke každému básníkovi sestaven v takřka bibliofilském provedení.

Zbytek odpoledne plní výtvarná aktivita. Toho jsem se od počátku děsil nejvíc, jelikož mám výtvarné cítění a schopnosti přestárlého kanárka. Proto bych si také do deníčku zapsal, kdybych nějaký měl: Když nám zadání vysvětlovali, tak jsem mávnul rukou, a říkal si, že je to kravina, ale když má člověk odvahu a do té aktivity vstoupí, oddá se ji a pokorně následuje cestu vytyčenou tvůrci této výtvarné techniky, je odměněn mnohem hlubším poznáním a nahlížením toho, jak velká kravina to je.

Večer pak přijede host - literát, literární kritik, malíř, fotograf, hudebník … prostě někdo, kdo už na poli umění něco dokázal a předvede nám něco ze svého umu, a životní filosofie. Ze zajímavých hostů tohoto ročníku vybírám třeba Luďka Markse (undergroundový básník, který dokonale potvrzuje všechny mé stereotypy o undergroundu), Jaroslav Bárta (fotograf jež kromě jiného představil dva navýsost zajímavé projekty – Letem českým světem a Český člověk) či Pavel Kolmačka, básník který je pro mne s Františkem Burdou zjevným důkazem toho, že uprostřed konzumní společnosti lze žít jinak.

Ze skalně katolických autorů byly letos představeny dvě jména: František Lazecký a Josef Suchý. Zvláště druhý jmenovaný spolu s Janem Vladislavem ke mně dokázal promlouvat a s trochou štěstí o nich bude na Zpátečnících ještě řeč.

Více o celé akci na www.arspoetica.cz, zvláště doporučuji rozhovory s Františkem Burdou, člověkem navýsost vzdělaným, bystrým, obětavým a podivným. Ars Poetika je unikátní akce a to že přežívá tolik let mi dává naději, že česká kultura neodletí s dnešní střední a starší generací. Ať to co organizátoři zasazují klíčí a roste pro (nejen věčnou) žeň.

Ars poetické průhledy:

I

Telefonní hovor s Luďkem Marksem se začal stáčet dobrým směrem, když konečně přistoupil na to, že přijede vlakem, a tak pro něj nikdo nebude muset jezdit. Následně položil tři otázky, na které dostal tři kladné odpovědi. Zvláště jejich pořadí mi přijde signifikantní:

1. Bude za to honorář?

2. Bude tam pivo?

3. Bude tam kde spát?

Luděk Marks přijel, zazářil svým autorským čtením. Na obrázku opět signifikantně – sbírku básní v levé ruce a půlčáka rumu v pravé. Až jednou vyrostu, nechci být undergroundovým básníkem.

II

Ze sbírky Ocůnova flétna od Josefa Suchého:

To jenom herci epochy,

už odjakživa krátkozrací

bývají pyšní na svou přítomnost jak skořápka

a tvrdošíjně popírají jádro.

III

Český člověk – již skoro třicet let pokračuje tento projekt. Na náměstí či návsi se postaví stan, do něhož jsou zváni kolemjdoucí, se vším, co mají v rukách. Kdo se nechají odchytit, jsou vyfoceni a dostanou svou fotku. Co zbude je pozoruhodný dokument o tom, jak se mění vzezření českého člověka během jediné generace. Jsou pořádány výstavy a vyšla kniha s těmito fotografiemi.

IV

Je odpoledne. Odpočíváme ve stínu košatého stromu na brdském hřbitově u Staré Paky a každý z nás přečte kousek z deníků zde pochovaného básníka Josefa Kocourka. Pojednává o nadějích i strastech, literárních vzletech ale hlavně milostných eskapádách mladého života, jež skončil v věku 24 let (ačkoliv v epitafu má na truc Wolkerovi 23). Čtení o Kocourkových bujarostech (skoro v každém zápise zmiňoval nějakou slečnu a jména se málokdy opakovala) u jeho hrobu bylo veselé, ale především to mělo meditativní charakter.

Bylo by toho mnohem víc, ale jestli chcete víc, příští rok jeďte.

Tristan, Izolda a dnešek

Poznámka: Následující článek není recenzí a pro plné pochopení vyžaduje základní orientaci v dějové lince původního eposu (Viz. třeba zde)

Není těžké vypozorovat, že v hollywoodských filmech se opakují podobná témata a stejně výpovědi, teze, které možná nejsou přímo prioritou filmu, ale existují na pozadí a zajišťují jeho přijatelnost pro většinové publikum. Říkejme těmto nevysloveným tezím třeba narativy (tohle slovo prostě miluju). Pokud se budeme pídit po tom, které narativy jsou s současnosti v kurzu, nejlepší látkou pro zkoumání nám může poskytnout právě volná adaptace staré látky, která potlačuje některé prvky a jiné zase přidává, a tak můžeme vypozorovat, co z příběhu dnešnímu mainstreamu vadí a co ne. Předpokládám totiž, že úpravy se dělají především kvůli stravitelnosti pro diváka, protože většinou za nimi nestojí ani důvody logické, ani umělecké ani obecně estetické. My si to vyzkoušíme na nevěrné filmové adaptaci legendy o Tristanu a Izoldě z roku 2006, kde budeme sledovat narativy, které oproti původní verzi zmizely a naopak ty, které přibyly.

1. Dobro vs. zlo

Zjevně asi neexistuje příběh, který by Hollywood nedokázal předělat do formy: klaďas bojuje proti záporákovi a i když je to těžké (stopáž 90 min) nebo i přetěžké (stopáž 130 minut), nakonec se mu povede jej porazit. Legenda o Tristanovi a Izoldě ale nepojednává o sporu mezi dobrem a zlem, ale o tragickém konfliktu Tristana, Izoldy a romantické lásky. To ale producenti zjevně považovali (na rozdíl od umělců 8 století) za příliš málo, a tak z pozadí příběhu vytáhli na popředí spor mezi Angličany a Iry, aby tomu mohli napsat konec se vší parádou bitevní. K tomu, aby to působilo ale musejí být jedni dobří a druzí zlí, tentokrát dostali černého Petra Irové, takže tamní postavy jsou vesměs nesympatické, když už nedokážou být pořádně zlé (viz níže). Naopak Angličané musí být ti klaďasové a nejvíc ze všeho Tristan s Izoldou. Do toho ale některé prvky původní legendy moc nezapadají (Izoldina nenávistně-hysterická fáze, Tristanovo kruté chování k Izoldě Běloruké – ženě, kterou si vzal a zároveň nevzal), a tak je musíme zaretušovat. A ono celkově vývoj tohoto milostného vztahu je dost dlouhý a komplikovaný a protagonisté se občas chovají zneklidňujícím způsobem, i to bylo nutné zjednodušit.

Narativ: Svět je jednoduchý. (Protože nemůže být o moc složitější než jeho příběhy)

2. Contra sextum

Vnímání hříchu proti 6. přikázání se zjevně posunulo za posledních 800 let (a nejvíc toho urazilo asi za posledních padesát). Izolda, zasnoubená Irská princezna se bez uzardění spustí s urostlým sympaťákem, o kterém sice skoro nic neví (kromě toho, že je nepřítelem Irska). Na svatebním loži pak, na rozdíl od legendy, neřeší problém ztraceného panenství. Legenda má pro Izoldu i Tristana alibi – kouzlený nápoj lásky, který nedopatřením vypijí, film nic takového nenabízí, a dělá tak z Izoldy Zlatovlasé běhnu a z Tristana zrádce.

Narativ: Sexuální styk je ospravedlněn zamilovaností

K tomu je třeba učinit poznámku. Tento narativ by bylo možné (ne však s jistotou) vypreparovat i z původní legendy, zde však byl nebývale posílen (absence nápoje lásky, odpuštění krále Marka – osamělého vrcholu milostného trojúhelníku)

3. Dobro a zlo v akci

Zde se nebudu zabývat základním sporem (viz výše), ale jednoduchým určením dobra a zla. Jak jsem mohl napsat, že Tristan a Izolda se stali jednostranněji kladnými hrdiny a zároveň tvrdit, že oproti legendě je Tristan zrádce a Izolda běhna? Chvíli přemýšlení mi to zabralo, než jsem vypozoroval něco, co mi mělo dojít už dávno. Dnešní filmy nepotřebují čin či mravní rozhodnutí, aby se z někoho stala kladná nebo záporná postava, to klade příliš velké nároky na scénář. Zda si má divák hodit hrdinu do bílého nebo černého pytle určují ukazatele jako: 1) co o něm říkají jiné postavy, 2) jaká hudba hraje v pozadí, když se objeví, či 3) jak vypadá a jak se tváří. Další indicie – když se klaďas chová podivně, má k tomu své důvody, když záporák usiluje svými pletichami o svůj prospěch, je to jednoduše proto, že je to svině.

Narativ: Určení dobra a zla nevychází ze skutků, ale z emocí.

Jeden příklad za všechny: po katarzi ve vyúsťovacích titulcích se dozvídáme, že království Markovo kvůli nespoutané vášni dvou milenců nepadlo. To, že kvůli ní nicméně zemřelo mnoho lidí, už se neřeší.

4. Legenda nelegenda

Film je silně historizující a demytologizující. Žádný nápoj lásky, žádná kouzla, Izolda není dcerou čarodějnice, a rozhodně neumírá na zlomené srdce (prostě civilně a důstojně odkráčí z historie). Zjevně tím autoři chtěli dodat příběhu na uvěřitelnosti.

Narativ: Nekrmíme vás pohádkovými žvásty, je přeci moderní doba.

Nebudu naříkat nad kvalitou filmu, ani nebudu lomit rukama nad hloupě a nepochopitelně ubranými a přidanými detaily i částmi příběhu, vždyť se nejedná o recenzi. Vždyť kreativita tvůrců je právě to, co mi umožnilo napsat tento článek. Mohu doufat, že i vy, bratři Zpátečníci, se někdy zamyslíte nad nepřiznanými premisami dnešních produktů umění a že vaše zamyšlení bude plodnější než to moje a podělíte s o něj na Zpátečnících.

Bonus: Ověření bodu 3.: Najdi dva padouchy a dva klaďase.

Správné odpovědi (odshora): padouch, klaďas, padouch, klaďas

Seminární rasismus

Každé ráno hořekuji nad hromadou ponožek. Jsou vyprané, voňavé a v žádné z nich byste nenašli více než dvě díry, ale mají jednu obrovskou a neodpustitelnou vadu. Jsou bílé. To je chyba, která je v semináři tolerována jen u mešních rouch a pláten, zubů a kolárků. Naše barva je černá. Černé máme kleriky, černé máme cingula, černé máme boty, černé máme ponožky i kalhoty a černý bychom dostali puntík, kdyby tomu bylo náhodou jinak a my po ránu narušili barevný soulad v kapli. Černá je prostě lepší, to je nepsané pravidlo semináře. Dokonce to zašlo tak daleko, že černá občas nahrazuje bílou. Tak například v modlitbě při oblékání kleriky prosíme, ať nám tento háv připomíná naše křestní roucho. Nevím jak vy, ale já neměl černou křestní roušku.

Jistě, černá má mnoho pozitivních vlastností: zeštíhluje, neušpiní se tak lehce a jdou v ní skvěle hrát noční táborové hry, oproti tomu je bílá zhola nepraktická barva, a tak neodpovídá veskrze praktickému zaměření naší formace. Nenasazujme si růžové brýle a řekněme si na rovinu, že je naše cesta ke kněžství zaměřená černě vzdor apelu Kazatele „Tvé šaty ať jsou v každé době bílé“ (9,8).

Proč? Jedna z odpovědí by jistě mohla znít, že s bělobou ani bělostností nebudeme mít mnoho co do činění. A vskutku, s typicky bílými předměty jako jsou třeba svatební šaty, ubrus či prostěradlo se budeme ve své farářské praxi setkávat jen zprostředkovaně. A jen někteří z nás budou mít to štěstí, že je na jejich farách budou čekat další bělověci – umyvadlo a záchod. Snad nám tato výchova má jasně naznačit, že bychom si na ně neměli zvykat.

Ještě jeden důvod pro potírání bílé barvy v semináři by se snad našel. Nošení bílého oblečení by mohlo být považováno vedle fialové a červené za velmi nezdravý kariérismus.

Alespoň fakulta tuto jednostrannost vyvažuje. Oproti zjednodušenému vnímání veřejnosti neoznačuje bitvu na Bílé hoře za nejčernější událost naší historie, a tím bílou trošku rehabilituje.

Inu, bohoslovec, jenž se rozhodl radikálně následovat Krista, se musí lecčeho zříci, rozmanitost barev k těmto věcem patří. Nepřestávám však s Martinem Lutherem Kingem snít o světě, kde budou barvy rovnoprávné, kde se budou nosit oranžové kolárkové košile s auzurovými kolárky, žlutá střecha kostela bude dosedat na blankytnou fasádu a tradiční čtyři liturgické barvy se doplní alespoň o pět dalších. Na rozdíl od úctyhodného černošského aktivisty se však z tohoto snu budím jako z noční můry, přesto mi ale přijde favorizování černé v přípravě na kněžství poněkud smutné.

Kdo ví, snad se poměry v semináři někdy změní a já budu moci využít těch patnáct párů bílých ponožek, které jsem našel pod vánočním smrčkem, zatím nám však nezbývá nic jiného než závistivě pokukovat po bratřích premonstrátech.

Co dí tlustý Angličan o Němém volu

Původně jsem sem chtěl, milý bratře zpátečníku, napsat něco buď o filmu „Black Swan“ (2010) anebo o filmu „The Priest“ (1994), jelikož však mám k oběma značné výhrady a jelikož jsme se ujednali, že tuto stránku zasvětíme dílům doporučeníhodným, nechal jsem komentář k výše zmíněným snímkům pouze na ČSFD a zde se budu raději věnovat knize, již považuji ze své srpnové četby za patrně nejdoporučeníhodnější, totiž Tomáši Akvinskému od G. K. Chestertona.

V originále se tenhle spisek jmenuje Saint Thomas Aquinas: The Dumb Ox a je, řekl bych, škoda, že žádné z obou českých vydání (1947, 1993) podtitul nepřejalo. Knížku „Němý vůl Tomáš Akvinský“ bych se byl koupil velice rád, ale co naplat – teď si ji nekoupím ať už s podtitulem nebo bez něj, neboť je v českých končinách skoro nesehnatelná i na pultech antikvariátů. Snad ji časem dominikáni v tomto kvalitním překladu od Timotheje Vodičky vydají znovu.

Leč nyní k obsahu: člověk by řekl, že Tomáš Akvinský a GKCH nemají společného o mnoho více než své katolictví a tvar dokonalé koule. Na jedné straně stojí střízlivá objektivita andělského učitele, na druhé pak kouzelnictví se slovy. Jeden přesvědčuje argumenty, ale jeho prostý až styluprostý sloh záměrně ani nezkouší uchvátit, aby tím lépe vynikl obsah toho, co se říká. Druhý natolik čaruje s tím, jak se něco říká, že s potleskem patřícím paradoxům často vyvolá i nedůvěru vůči tomu, co je vlastně řečeno. Kdykoliv čtu Ortodoxii, mám neodbytný pocit, že kdyby byl Chesterton komunista, dokázal by své krédo dokázat stejnou jiskřivou hrou paradoxů.

Zdálo by se, že chestertonovské slovní hrátky se k Tomášově strohosti hodit nebudou, ale kupodivu to celé funguje velmi dobře. Kontrast obou tlustých pánů dává knížce šmrnc a byť je v ní pořád více Chestertona než Akvinského, získala si obdiv i od skutečných tomistů a akvinologů jako například od Josefa Piepera.

Text je trochu Tomášovou biografií, trochu portrétem třináctého století s jeho duchovními konflikty, trochu (hodně trochu) úvodem do tomismu, ale ze všeho nejvíc asi polemikou s manicheismem a potažmo i (již mimo vody hereze) s platónsko-augustinovským, od světa odvráceným a k člověku přehnaně skeptickým pojetím křesťanství. Chesterton u Tomáše i u sv. Františka (jehož skvělou biografii GKCH také napsal) vidí příklon k jednotlivým věcem v jejich stvořenosti a konkrétnosti, jedinečnosti a rozmanitosti. Až do třináctého století jako by stvoření bylo především odrazovým můstkem k mystickému vzestupu. Pro Tomáše však není jen prvním schodem na cestě do Nebe, stejně jako pro něj hmota není jen hrobem ducha. Nebývalý význam u něj dostává nauka o Vtělení jakož i nauka o Vzkříšení těla.

A tu se ukazuje, že Chesterton a Akvinský mají více společného než jenom ten tvar. Autor Summy stejně jako bodrý Angličan oba představují v křesťanství proud katafatické, ke světu přivrácené, spirituality, která obvykle zůstává ve stínu onoho silnějšího, novoplatonismem a patristikou inspirovaného proudu odvratu od světa a ponoru do vlastního nitra, v jehož hlubinách, v jehož sedmé komnatě, řečeno s Terezií, nás čeká Bůh. Svatý Tomáš a svatý František ve třináctém století, stejně jako třeba Chesterton a Tolkien v Anglii století dvacátého ukazují cestu poněkud odlišnou, která vede přes úžas nad stvořením a přes následování Vtěleného v dobrodružství všedních dní.

Tomášova nauka, jak je Chestertonem představena, je také zbraní proti méněcennosti Západu, který je v dnešní době fascinace křesťanským Východem jakoby v duchovní defenzívě. Přece však máme něco, co Východu, kde je veškerá teologie jakoby zaplavena jasem Vzkříšeného, schází: máme jesličky a Ježíše na kříži, máme dogma o Vtělení žité ve spiritualitě následování Krista u sv. Františka a u sv. Ignáce, u Karla Foucaulda, Matky Terezy a mnohých dalších. A to, co je životem vyjádřeno v postojích těchto svatých, je slovy nejlépe zachyceno právě u Tomáše. Chesterton k tomuto rozdílu mezi Východem a Západem píše, to co si přečteš v následujícím citátu, kterým zároveň končí tento skromný text. Další postřehy již hledej u zdroje.

„Tak vidíme kupodivu, že Východ byl zemí Kříže a Západ zemí Ukřižovaného. Řekové byli odlidšťováni zářivým symbolem, zatímco Gothové byli zlidšťování mučícím nástrojem. Jenže Západ zobrazoval realisticky největší příběh, jaký kdy vzešel z Východu. Odtud směřoval řecký prvek v křesťanské teologii stále víc k jakémusi vysušenému platonismu, jenž byl věcí diagramů a abstrakcí – k vrcholným abstrakcím, sice vznešeným, ale nedotčeným dostatečně tou velkou věcí, jež je podle definice téměř naprostým opakem abstrakce: Vtělením. Jejich Logos bylo Slovo; ale nikoli Slovo učiněné Tělem. Tisícerým subtilním způsobem, unikaje často naukové definici, šířil se tento duch po křesťanském světě z místa, kde posvátný císař seděl pod svými zlatými mozaikami, a ploché dláždění římské říše posloužilo nakonec jako hladká silnice Mohamedovi. Neboť islám byl konečným dovršením obrazoborectví. Dlouho předtím však tu byla už tato snaha udělat z Kříže pouhou dekoraci jako Půlměsíc – udělat z něho šablonu jako řecký klíč nebo Buddhovo kolo.“ (41)

Pár poznámek k O´Brienově verzi konce světa

Konečně jsem dočetl z mnoha stran doporučovanou Apokalypsu (Father Elijah: An Apocalypse, 1996, česky: Triality, 1998) od kanadského katolického spisovatele od Michaela D. O´Briena. Hrdina románu, karmelitán otec Elijáš, holocaust přeživší a ke křesťanství konvertovavší Žid, je zde papežem povolán z klášterního ústraní v Haifě zpět do světa, aby se utkal s antikristem v podobě evropského prezidenta, který je v autorově vesmíru nejmocnějším mužem světa. Příběh se tváří jako mysteriózní thriller, jako jakási katolická verze „danbrownovek“, které jsem nečetl, které však jistě budou o něco rychlejší a čtivější, neboť O´Brien často – snad až příliš často – nechává postavy mudrovat. Leckdy to mudrování není hloupé, ale zpomaluje děj a více by mu slušel formát eseje než románové kapitoly.

Škarohlídství si však nechám o odstavec, dva dál. Prozatím ještě k tomu, co mě potěšilo až nadchlo. Zaujal mě především po většinu doby v ději jen nepřímo přítomný (a přitom všudypřítomný) úhlavní záporák Prezident, jenž je dokonale střiženým profesionálním sympaťákem, laskavcem, všeznalcem a všeumělem, jakousi kvazispasitelskou postavou obamoidního ražení. Podobně jako zmíněný americký Barack, který Spojeným státům a světu sliboval sebe jako naději, hlásá i onen evropský prezident jakousi vágně náboženskou vizi, v jejímž středu stojí sám, a která slibuje „zlatý věk“. Podobné časné náhražky shůry pocházejícího Božího království jsme měli ve 20. století hned několikery a vždy to dopadlo děsně. A O´Brien moudře právě nacismus a komunismus s novou, citlivěji se tvářící nabidkou politické spásy spojuje. Román vznikl ještě před Obamovým prezidentstvím, ale v lecčems na něj sedí a v lecčems odpovídá i našim evropsko-unijním poměrům, neb i tu zažíváme jakousi postupující plíživou diktaturu sekulárního humanismu. O´Brienův prezident je prostě povedený amůj jásot tlumí jen skutečnost, že podobnou postavu ještě lépe napsal už o téměř století dříve Solovjov ve své geniální Legendě o Antikristu. Takže nihil novi sub sole.  

Též analýza poměrů v církvi v desetiletích po 2. vatikánském koncilu je většinou dost přesná a zábavně kousavá, což mohu - jako bytost, jež měla se západoevropským neo-katolictvím nedávno tu čest - patřičně ocenit.

To, co autor popisuje, je pohledem dnešního čtenáře vlastně alternativní minulost s důvěrně známými, byť přímo nejmenovanými postavami. V papeži lze snadno poznat Jana Pavla II. v „Dottrině“ kardinála Ratzingera, v Donu Matteovi Padre Pia. Stávají se tak aktéry v teologickém thrilleru a tlumočníky O´Brienovy vize církve, vize, kterou bych leckdy podepsal, ale – a tady už zpět ke kritice – přeci jen příliš černobílé. Kladní hrdinové mluví všichni jedním hlasem – v rozhovorech často nelze jasně rozlišit, kdo má zrovna slovo – a mezi záporáky je to podobně. Odstíny neexistují – žádné barvy, žádná šedá, jen černá a bílá. To je jistě dáno i tím, že se autor primárně inspiroval biblickou Knihou zjevení, která též líčí situaci, kdy jsou jedni ovečkami a druzí kozly a basta. Jenomže předapokalyptický svět, ve kterém žijeme, zdá se mi přeci jen trochu složitější. O´Brienovo líčení vztahu církve a světa je – Pospíšilovým pojmoslovým – příliš eschatologistické a málo inkarnacionistické. Totiž z onoho dvojjediného pravidla, už v Listu Diognetovi obsaženého: „Buď křesťane ve světě, ale ne ze světa!“ zdůrazňuje hlavně tu druhou půli. Je prý třeba se zejména oddělit od hříšné společnosti a postavit se vůči ní do kontrastu. Důraz na pokračování Kristova vtělení, které se v křesťanském životě projevuje sestoupením do bolestí světa a jejich sdílením, tu schází.

Bez ohledu na teologické finesy, pak za nejzásadnější problém románu, považuji, jeho literární úroveň. Autor jako by váhal, zda chce napsat spíš thriller nebo kázání a tím tápáním pokazil oboje. Přílišné ideologično beletrii nesluší, i když jde o ideologično zdravě pravověrné. Ty nejlepší katolické romány nejsou kazatelské, nepotřebují dlouhé filosofující a moralizující vložky, ale skrývají duchovní rovinu v samotném příběhu (viz Pán prstenů nebo Waughův Brideshead Revisited). O´Brienovi se podařilo napsat pěkný komentář k moderním dějinám církve na Západě, ale jako romanopisec i jako autor duchovní literatury selhává. Často jsem se nudil, často jsem kroutil hlavou nad neobratnými větami, často jsem se ošíval, když mi pod rouškou rozhovoru mezi postavami byla předkládána homilie. Ale byť se nejedná o dobrou literaturu, nezdráhal bych se knihu zbožným duším doporučit, neboť na rozdíl od mnohé dobré literatury, není duchovně škodlivá.

Drazí zesnulí – Anglo-americklé mrtvoly na naši hlavu

Kniha o Angličanech v Americe, vylhaných světech, ve kterých chceme žít, pohřebním průmyslu a okoralých srdcích. Kniha si utahuje ze dvou věcí: z nevzdělanosti Američanů, kteří svůj život protkávají lživými symboly a nechávají se ovlivňovat těmi nejnesmyslnějšími autoritami, a z cynismu Angličanů, kteří se tomu vysmívají a využívají toho bez ohledu na morální skrupule.

Dvojí cestu ateismu ukazuje tato kniha – povrchnost utápějící se v relativismu pro hloupější a pro ty chytřejší zase zboření všech tabu a imputace morálky.

„Francisi Hinsleyi, tak ty ses oběsil!

Bulvy ti vyhřezly, tvůj jazyk černý byl.

Plakal jsem, vzpomínal: měli jsme vtipy rádi,

Hollywood byl náš terč. A ty teď ležíš tady,

naložen do lihu, jak kurva zmalovaný,

jak skrček růžový – a k tomu zvoní hrany.“

Stručný návod jak nepochopit Slávu

Když jsem před dvaceti měsíci trpěl odtržeností od své kultury, milovaných i jazyka, poslouchával jsem po večerech Kritický klub Jana Rejžka a sledoval mé hmyzí spolubydlící. Po jedné ódě Vladimíra Justa na nově vydanou knihu jsem si zapsal na desky mého sešitu s francouzskou gramatikou stručnou poznámku Kehlmann – Sláva. Tuto noticku jsem objevil, knihu zakoupil a sešit vyhodil.

Z autora se vyklubal jeden z nejvýznamnějších současných německých spisovatelů, který se ve svých dílech zabývá především uměleckou aplikací vědeckých teorií (především na pomezí fyziky a filosofie). Z románu zase hodnotné čtení na večer.

Dílo je složeno z devíti příběhů, které se o sebe otírají a narážejí do sebe, přesto se nejedná o nápaditě koncipovanou povídkovou sbírku, ale je to románový patvar bez hlavního hrdiny.

Zastřešujícími tématy díla jsou moderní doba, technologie a to jak ovlivňují naší touhu po životě. Do necelých 140 stran dokázal autor vtisknout řadu působivých a funkčních stylistických postupů a především odvyprávět dost příběhů, nebo spíše charakterů. Šedivý technik pocítí moc, když jsou na jeho mobil přesměrovány hovory někoho jiného, slavný herec začne žít novým životem jako svůj vlastní imitátor, a vedoucí pracovník telekomunikační firmy zjišťuje, že lze žít dvojím životem a že z něj nelze vycouvat.

Zvláště zajímavé jsou dvě epizody. Tou první je internetový post na internetu závislého diskutéra. Tato část je plná počítačového slangu, moderních klišé, plytkosti a životní prázdnoty člověka, který nedokáže bez internetu žít jediný den. Čtenář může vycítit obojí – existenciální prázdnotu takového života i neschopnost dotyčného ji zahlédnout. Ulita prefabrikovaných názorů, jimiž interpretuje svět, poslepovaných podle zvláštního vzorce mu nedávají možnost vyjít ze sebe.

Druhá je snad ještě zajímavější. Velmi inteligentní a nezávislá stařenka zjišťuje, že rakovina nachýlila její život, a tak se rozhodně ukončit jej za pomoci švýcarských odpomáhačů. Ví, že to je nejrozumnější řešení, a to ji nutí neváhat, ale zároveň si uvědomuje, že je pouhou postavou příběhu, a tak vytrvale přemlouvá autora, aby ji nenechával umírat, aby ji ještě dal čas, ačkoli není nic, na čem by v tomto světě lpěla. Toto bioetické téma tvoří pouze podkreslení pro něco docela jiného – velmi podivný ale i krásný důkaz Boží existence.

„Ale Rosalie, na tak, odpověděl jsem. Máš rakovinu. Tak jako tak umřeš. Když cestu přerušíš, nezachrání tě to.

Mohl by se z toho vyvinout jiný příběh , říká. Mohla bych dva týdny objevovat život. Dělat věci, které jsem nikdy nedělala . Mohl by to být jeden z těch příběhů, že si člověk dostatečně necení přítomnosti a že má vždycky žít tak, jako by za pár dní mělo být po všem. Mohl by to být pozitivní a … jak se tomu říká?

Životu přitakávající. Říká se tomu životu přitakávající příběhu“

Podtónem celého románu je to, že realita a smyšlenka k sobě často nemají tak daleko, jak by se mohlo zdát. Mezi těmito kategoriemi existuje dokonce čilá výměna – virtuální realita může náš život ovlivnit více než ta tvrdá. Prvky magického realismu nejsou natolik rozvinuté, aby kazily četbu.

A celkové resumé? Nemyslím si, že bych pochytal většinu z toho, z autor sděluje. I toho, co jsem pochopil je docela dost na tak útlou knížku. Co mi ale nejde do hlavy je, proč se vlastně kniha jmenuje Sláva.