Tři kreativní chlápci na cestě po světě

3 chlápci, 44 dní, 11 zemí a tři minutové filmečky, z nichž nejkrásnější je tento (ostatní zde). K turismu mám poněkud ambivalentní vztah, ale ke kráse v rozmanitosti (byť epileptické) ne.

Top Secret z Vatikánu

O WikiLeaks jsem mnoho četl, ale teprve před pár dny jsem na tu stránku sám klikl, abych se zejména podíval, co pěkného posílají američtí zpravodajcí domů z Vatikánu. Nechme pro tuto chvíli stranou otázku, nakolik je zmíněný server mravný a zda je spíše jakýmsi druhem teroristického útoku nebo naopak „čističem vzduchu“. Pozoruhodné mi přijde, v jak dobrém světle z oněch jinak poměrně nevybíravých diplomatických depeší Svatý stolec vychází. Hledači skandálů mohou pročíst stovky stran textu, ale pokud jde o tajná angažmá špiček církve, najdou jen znepokojivě mnoho „nudných“ snah o mír a porozumění ve světě. Kde jsou mocenské boje? Kde statisíce tutlaných pedofilů? Kde podivné finanční transakce?

Znuděný novinář může – stejně jako neznuděný, naopak potěšený, student teologie – ocenit alespoň sloh amerických diplomatů, jejichž stručné, hutné, pro laiky psané, avšak zasvěceně, a lecky i vtipné statě mají (většinou) pramálo společného s pověstnou tupostí estébáckých hlášení. Některé z těch depeší jsou v podstatě referáty např. o církevních hnutích nebo o průběhu volby papeže. Člověk se z nich může učit, jak říkat věci polopaticky a přitom nepitomě. Nutno však poznamenat, že pozornost zpravodajců je zaměřena na otázky politicky relevantní, a leccos pro vnitřní život církve podstatnějšího je tedy pochopitelně přehlíženo.

Je přitom vtipné pozorovat církev očima korespondenta, který  ji popisuje, jako by posílal zpět na Zemi zprávy o neznámé civilizaci někde na Alfě Centauri.

Více zde.

A na závěr jeden citát o tom, jak protestanté byli zklamáni a ruší pravoslavní potěšeni:

Church drew fire from Protestants, who objected to the

conclusion that their congregations thus could not properly be

known as churches. (…)The Russian Orthodox said somewhat dryly that they

appreciated the robust nature of the statement, as it showed

clearly where the Catholic Church stood. (07VATICAN119)

Blogging

Stále ještě nemohu uvěřit, že jsem se participací na Zpátečnících zařadil mezi davy bloggerů. Proto alespoň posílám jeden z mých oblíbených posterů z despair.com, krásné to stránky, o které jsem se dozvěděl také v rámci našeho kulturního sdílení.

Ars poetica

František Burda a spol pořádá již osm let vpravdě jedinečnou akci a podtitulem literárně výtvarné dílny. Na přelomu července a srpna se do skautského tábořiště Ježkov u Dvora Králové sjíždějí podivné existence, kvůli jejich rozmanitosti nelze ani uvést typického zástupce. Věkem se pohybují mezi jedním a sedmdesáti roky, vzděláním od učňovského po doktorské a stejně tak rozmanitý je i jejich způsob obživy, co je spojuje je láska k umění a přesvědčení vyjádřené Františkem Burdou, že literatura a zvlášť poezie se může dotýkat každého, ne pouze nějaké výběrové skupiny obyvatelstva. Je třeba jen ochota a odvaha vstoupit do zkušenosti někoho jiného jak ji vyjádřil ve svých dílech.
Konkrétně se to děje tak, že na konci každé Ars Poetiky se přihlásí lektoři na příští rok a ti dostanou přiděleného některého z českých básníků, jehož tvorba by se dala označit za duchovní. Vzhledem k tomu, že se „spotřebuje“ kolem sedmi autorů za rok a bude dosti jmen alespoň na deset ročníků, je českých básníků víc než jsem myslel. Lektor se pak pročítá kompletním dílem svého autora celých 12 měsíců, aby pak svoji čtenářskou zkušenost vtiskl do úvodní přednášky dne, který je celý věnován odkazu jediného literáta. Po přednášce následuje aktivita/hra, jež musí být koncipována tak, aby ji byli schopni/ochotni podstoupit jak šestiletí, tak šedesátiletí. Po obědě je čas na pročtení výběru básní, který je ke každému básníkovi sestaven v takřka bibliofilském provedení.

Zbytek odpoledne plní výtvarná aktivita. Toho jsem se od počátku děsil nejvíc, jelikož mám výtvarné cítění a schopnosti přestárlého kanárka. Proto bych si také do deníčku zapsal, kdybych nějaký měl: Když nám zadání vysvětlovali, tak jsem mávnul rukou, a říkal si, že je to kravina, ale když má člověk odvahu a do té aktivity vstoupí, oddá se ji a pokorně následuje cestu vytyčenou tvůrci této výtvarné techniky, je odměněn mnohem hlubším poznáním a nahlížením toho, jak velká kravina to je.

Večer pak přijede host - literát, literární kritik, malíř, fotograf, hudebník … prostě někdo, kdo už na poli umění něco dokázal a předvede nám něco ze svého umu, a životní filosofie. Ze zajímavých hostů tohoto ročníku vybírám třeba Luďka Markse (undergroundový básník, který dokonale potvrzuje všechny mé stereotypy o undergroundu), Jaroslav Bárta (fotograf jež kromě jiného představil dva navýsost zajímavé projekty – Letem českým světem a Český člověk) či Pavel Kolmačka, básník který je pro mne s Františkem Burdou zjevným důkazem toho, že uprostřed konzumní společnosti lze žít jinak.

Ze skalně katolických autorů byly letos představeny dvě jména: František Lazecký a Josef Suchý. Zvláště druhý jmenovaný spolu s Janem Vladislavem ke mně dokázal promlouvat a s trochou štěstí o nich bude na Zpátečnících ještě řeč.

Více o celé akci na www.arspoetica.cz, zvláště doporučuji rozhovory s Františkem Burdou, člověkem navýsost vzdělaným, bystrým, obětavým a podivným. Ars Poetika je unikátní akce a to že přežívá tolik let mi dává naději, že česká kultura neodletí s dnešní střední a starší generací. Ať to co organizátoři zasazují klíčí a roste pro (nejen věčnou) žeň.

Ars poetické průhledy:

I

Telefonní hovor s Luďkem Marksem se začal stáčet dobrým směrem, když konečně přistoupil na to, že přijede vlakem, a tak pro něj nikdo nebude muset jezdit. Následně položil tři otázky, na které dostal tři kladné odpovědi. Zvláště jejich pořadí mi přijde signifikantní:

1. Bude za to honorář?

2. Bude tam pivo?

3. Bude tam kde spát?

Luděk Marks přijel, zazářil svým autorským čtením. Na obrázku opět signifikantně – sbírku básní v levé ruce a půlčáka rumu v pravé. Až jednou vyrostu, nechci být undergroundovým básníkem.

II

Ze sbírky Ocůnova flétna od Josefa Suchého:

To jenom herci epochy,

už odjakživa krátkozrací

bývají pyšní na svou přítomnost jak skořápka

a tvrdošíjně popírají jádro.

III

Český člověk – již skoro třicet let pokračuje tento projekt. Na náměstí či návsi se postaví stan, do něhož jsou zváni kolemjdoucí, se vším, co mají v rukách. Kdo se nechají odchytit, jsou vyfoceni a dostanou svou fotku. Co zbude je pozoruhodný dokument o tom, jak se mění vzezření českého člověka během jediné generace. Jsou pořádány výstavy a vyšla kniha s těmito fotografiemi.

IV

Je odpoledne. Odpočíváme ve stínu košatého stromu na brdském hřbitově u Staré Paky a každý z nás přečte kousek z deníků zde pochovaného básníka Josefa Kocourka. Pojednává o nadějích i strastech, literárních vzletech ale hlavně milostných eskapádách mladého života, jež skončil v věku 24 let (ačkoliv v epitafu má na truc Wolkerovi 23). Čtení o Kocourkových bujarostech (skoro v každém zápise zmiňoval nějakou slečnu a jména se málokdy opakovala) u jeho hrobu bylo veselé, ale především to mělo meditativní charakter.

Bylo by toho mnohem víc, ale jestli chcete víc, příští rok jeďte.

Tristan, Izolda a dnešek

Poznámka: Následující článek není recenzí a pro plné pochopení vyžaduje základní orientaci v dějové lince původního eposu (Viz. třeba zde)

Není těžké vypozorovat, že v hollywoodských filmech se opakují podobná témata a stejně výpovědi, teze, které možná nejsou přímo prioritou filmu, ale existují na pozadí a zajišťují jeho přijatelnost pro většinové publikum. Říkejme těmto nevysloveným tezím třeba narativy (tohle slovo prostě miluju). Pokud se budeme pídit po tom, které narativy jsou s současnosti v kurzu, nejlepší látkou pro zkoumání nám může poskytnout právě volná adaptace staré látky, která potlačuje některé prvky a jiné zase přidává, a tak můžeme vypozorovat, co z příběhu dnešnímu mainstreamu vadí a co ne. Předpokládám totiž, že úpravy se dělají především kvůli stravitelnosti pro diváka, protože většinou za nimi nestojí ani důvody logické, ani umělecké ani obecně estetické. My si to vyzkoušíme na nevěrné filmové adaptaci legendy o Tristanu a Izoldě z roku 2006, kde budeme sledovat narativy, které oproti původní verzi zmizely a naopak ty, které přibyly.

1. Dobro vs. zlo

Zjevně asi neexistuje příběh, který by Hollywood nedokázal předělat do formy: klaďas bojuje proti záporákovi a i když je to těžké (stopáž 90 min) nebo i přetěžké (stopáž 130 minut), nakonec se mu povede jej porazit. Legenda o Tristanovi a Izoldě ale nepojednává o sporu mezi dobrem a zlem, ale o tragickém konfliktu Tristana, Izoldy a romantické lásky. To ale producenti zjevně považovali (na rozdíl od umělců 8 století) za příliš málo, a tak z pozadí příběhu vytáhli na popředí spor mezi Angličany a Iry, aby tomu mohli napsat konec se vší parádou bitevní. K tomu, aby to působilo ale musejí být jedni dobří a druzí zlí, tentokrát dostali černého Petra Irové, takže tamní postavy jsou vesměs nesympatické, když už nedokážou být pořádně zlé (viz níže). Naopak Angličané musí být ti klaďasové a nejvíc ze všeho Tristan s Izoldou. Do toho ale některé prvky původní legendy moc nezapadají (Izoldina nenávistně-hysterická fáze, Tristanovo kruté chování k Izoldě Běloruké – ženě, kterou si vzal a zároveň nevzal), a tak je musíme zaretušovat. A ono celkově vývoj tohoto milostného vztahu je dost dlouhý a komplikovaný a protagonisté se občas chovají zneklidňujícím způsobem, i to bylo nutné zjednodušit.

Narativ: Svět je jednoduchý. (Protože nemůže být o moc složitější než jeho příběhy)

2. Contra sextum

Vnímání hříchu proti 6. přikázání se zjevně posunulo za posledních 800 let (a nejvíc toho urazilo asi za posledních padesát). Izolda, zasnoubená Irská princezna se bez uzardění spustí s urostlým sympaťákem, o kterém sice skoro nic neví (kromě toho, že je nepřítelem Irska). Na svatebním loži pak, na rozdíl od legendy, neřeší problém ztraceného panenství. Legenda má pro Izoldu i Tristana alibi – kouzlený nápoj lásky, který nedopatřením vypijí, film nic takového nenabízí, a dělá tak z Izoldy Zlatovlasé běhnu a z Tristana zrádce.

Narativ: Sexuální styk je ospravedlněn zamilovaností

K tomu je třeba učinit poznámku. Tento narativ by bylo možné (ne však s jistotou) vypreparovat i z původní legendy, zde však byl nebývale posílen (absence nápoje lásky, odpuštění krále Marka – osamělého vrcholu milostného trojúhelníku)

3. Dobro a zlo v akci

Zde se nebudu zabývat základním sporem (viz výše), ale jednoduchým určením dobra a zla. Jak jsem mohl napsat, že Tristan a Izolda se stali jednostranněji kladnými hrdiny a zároveň tvrdit, že oproti legendě je Tristan zrádce a Izolda běhna? Chvíli přemýšlení mi to zabralo, než jsem vypozoroval něco, co mi mělo dojít už dávno. Dnešní filmy nepotřebují čin či mravní rozhodnutí, aby se z někoho stala kladná nebo záporná postava, to klade příliš velké nároky na scénář. Zda si má divák hodit hrdinu do bílého nebo černého pytle určují ukazatele jako: 1) co o něm říkají jiné postavy, 2) jaká hudba hraje v pozadí, když se objeví, či 3) jak vypadá a jak se tváří. Další indicie – když se klaďas chová podivně, má k tomu své důvody, když záporák usiluje svými pletichami o svůj prospěch, je to jednoduše proto, že je to svině.

Narativ: Určení dobra a zla nevychází ze skutků, ale z emocí.

Jeden příklad za všechny: po katarzi ve vyúsťovacích titulcích se dozvídáme, že království Markovo kvůli nespoutané vášni dvou milenců nepadlo. To, že kvůli ní nicméně zemřelo mnoho lidí, už se neřeší.

4. Legenda nelegenda

Film je silně historizující a demytologizující. Žádný nápoj lásky, žádná kouzla, Izolda není dcerou čarodějnice, a rozhodně neumírá na zlomené srdce (prostě civilně a důstojně odkráčí z historie). Zjevně tím autoři chtěli dodat příběhu na uvěřitelnosti.

Narativ: Nekrmíme vás pohádkovými žvásty, je přeci moderní doba.

Nebudu naříkat nad kvalitou filmu, ani nebudu lomit rukama nad hloupě a nepochopitelně ubranými a přidanými detaily i částmi příběhu, vždyť se nejedná o recenzi. Vždyť kreativita tvůrců je právě to, co mi umožnilo napsat tento článek. Mohu doufat, že i vy, bratři Zpátečníci, se někdy zamyslíte nad nepřiznanými premisami dnešních produktů umění a že vaše zamyšlení bude plodnější než to moje a podělíte s o něj na Zpátečnících.

Bonus: Ověření bodu 3.: Najdi dva padouchy a dva klaďase.

Správné odpovědi (odshora): padouch, klaďas, padouch, klaďas

Seminární rasismus

Každé ráno hořekuji nad hromadou ponožek. Jsou vyprané, voňavé a v žádné z nich byste nenašli více než dvě díry, ale mají jednu obrovskou a neodpustitelnou vadu. Jsou bílé. To je chyba, která je v semináři tolerována jen u mešních rouch a pláten, zubů a kolárků. Naše barva je černá. Černé máme kleriky, černé máme cingula, černé máme boty, černé máme ponožky i kalhoty a černý bychom dostali puntík, kdyby tomu bylo náhodou jinak a my po ránu narušili barevný soulad v kapli. Černá je prostě lepší, to je nepsané pravidlo semináře. Dokonce to zašlo tak daleko, že černá občas nahrazuje bílou. Tak například v modlitbě při oblékání kleriky prosíme, ať nám tento háv připomíná naše křestní roucho. Nevím jak vy, ale já neměl černou křestní roušku.

Jistě, černá má mnoho pozitivních vlastností: zeštíhluje, neušpiní se tak lehce a jdou v ní skvěle hrát noční táborové hry, oproti tomu je bílá zhola nepraktická barva, a tak neodpovídá veskrze praktickému zaměření naší formace. Nenasazujme si růžové brýle a řekněme si na rovinu, že je naše cesta ke kněžství zaměřená černě vzdor apelu Kazatele „Tvé šaty ať jsou v každé době bílé“ (9,8).

Proč? Jedna z odpovědí by jistě mohla znít, že s bělobou ani bělostností nebudeme mít mnoho co do činění. A vskutku, s typicky bílými předměty jako jsou třeba svatební šaty, ubrus či prostěradlo se budeme ve své farářské praxi setkávat jen zprostředkovaně. A jen někteří z nás budou mít to štěstí, že je na jejich farách budou čekat další bělověci – umyvadlo a záchod. Snad nám tato výchova má jasně naznačit, že bychom si na ně neměli zvykat.

Ještě jeden důvod pro potírání bílé barvy v semináři by se snad našel. Nošení bílého oblečení by mohlo být považováno vedle fialové a červené za velmi nezdravý kariérismus.

Alespoň fakulta tuto jednostrannost vyvažuje. Oproti zjednodušenému vnímání veřejnosti neoznačuje bitvu na Bílé hoře za nejčernější událost naší historie, a tím bílou trošku rehabilituje.

Inu, bohoslovec, jenž se rozhodl radikálně následovat Krista, se musí lecčeho zříci, rozmanitost barev k těmto věcem patří. Nepřestávám však s Martinem Lutherem Kingem snít o světě, kde budou barvy rovnoprávné, kde se budou nosit oranžové kolárkové košile s auzurovými kolárky, žlutá střecha kostela bude dosedat na blankytnou fasádu a tradiční čtyři liturgické barvy se doplní alespoň o pět dalších. Na rozdíl od úctyhodného černošského aktivisty se však z tohoto snu budím jako z noční můry, přesto mi ale přijde favorizování černé v přípravě na kněžství poněkud smutné.

Kdo ví, snad se poměry v semináři někdy změní a já budu moci využít těch patnáct párů bílých ponožek, které jsem našel pod vánočním smrčkem, zatím nám však nezbývá nic jiného než závistivě pokukovat po bratřích premonstrátech.

Co dí tlustý Angličan o Němém volu

Původně jsem sem chtěl, milý bratře zpátečníku, napsat něco buď o filmu „Black Swan“ (2010) anebo o filmu „The Priest“ (1994), jelikož však mám k oběma značné výhrady a jelikož jsme se ujednali, že tuto stránku zasvětíme dílům doporučeníhodným, nechal jsem komentář k výše zmíněným snímkům pouze na ČSFD a zde se budu raději věnovat knize, již považuji ze své srpnové četby za patrně nejdoporučeníhodnější, totiž Tomáši Akvinskému od G. K. Chestertona.

V originále se tenhle spisek jmenuje Saint Thomas Aquinas: The Dumb Ox a je, řekl bych, škoda, že žádné z obou českých vydání (1947, 1993) podtitul nepřejalo. Knížku „Němý vůl Tomáš Akvinský“ bych se byl koupil velice rád, ale co naplat – teď si ji nekoupím ať už s podtitulem nebo bez něj, neboť je v českých končinách skoro nesehnatelná i na pultech antikvariátů. Snad ji časem dominikáni v tomto kvalitním překladu od Timotheje Vodičky vydají znovu.

Leč nyní k obsahu: člověk by řekl, že Tomáš Akvinský a GKCH nemají společného o mnoho více než své katolictví a tvar dokonalé koule. Na jedné straně stojí střízlivá objektivita andělského učitele, na druhé pak kouzelnictví se slovy. Jeden přesvědčuje argumenty, ale jeho prostý až styluprostý sloh záměrně ani nezkouší uchvátit, aby tím lépe vynikl obsah toho, co se říká. Druhý natolik čaruje s tím, jak se něco říká, že s potleskem patřícím paradoxům často vyvolá i nedůvěru vůči tomu, co je vlastně řečeno. Kdykoliv čtu Ortodoxii, mám neodbytný pocit, že kdyby byl Chesterton komunista, dokázal by své krédo dokázat stejnou jiskřivou hrou paradoxů.

Zdálo by se, že chestertonovské slovní hrátky se k Tomášově strohosti hodit nebudou, ale kupodivu to celé funguje velmi dobře. Kontrast obou tlustých pánů dává knížce šmrnc a byť je v ní pořád více Chestertona než Akvinského, získala si obdiv i od skutečných tomistů a akvinologů jako například od Josefa Piepera.

Text je trochu Tomášovou biografií, trochu portrétem třináctého století s jeho duchovními konflikty, trochu (hodně trochu) úvodem do tomismu, ale ze všeho nejvíc asi polemikou s manicheismem a potažmo i (již mimo vody hereze) s platónsko-augustinovským, od světa odvráceným a k člověku přehnaně skeptickým pojetím křesťanství. Chesterton u Tomáše i u sv. Františka (jehož skvělou biografii GKCH také napsal) vidí příklon k jednotlivým věcem v jejich stvořenosti a konkrétnosti, jedinečnosti a rozmanitosti. Až do třináctého století jako by stvoření bylo především odrazovým můstkem k mystickému vzestupu. Pro Tomáše však není jen prvním schodem na cestě do Nebe, stejně jako pro něj hmota není jen hrobem ducha. Nebývalý význam u něj dostává nauka o Vtělení jakož i nauka o Vzkříšení těla.

A tu se ukazuje, že Chesterton a Akvinský mají více společného než jenom ten tvar. Autor Summy stejně jako bodrý Angličan oba představují v křesťanství proud katafatické, ke světu přivrácené, spirituality, která obvykle zůstává ve stínu onoho silnějšího, novoplatonismem a patristikou inspirovaného proudu odvratu od světa a ponoru do vlastního nitra, v jehož hlubinách, v jehož sedmé komnatě, řečeno s Terezií, nás čeká Bůh. Svatý Tomáš a svatý František ve třináctém století, stejně jako třeba Chesterton a Tolkien v Anglii století dvacátého ukazují cestu poněkud odlišnou, která vede přes úžas nad stvořením a přes následování Vtěleného v dobrodružství všedních dní.

Tomášova nauka, jak je Chestertonem představena, je také zbraní proti méněcennosti Západu, který je v dnešní době fascinace křesťanským Východem jakoby v duchovní defenzívě. Přece však máme něco, co Východu, kde je veškerá teologie jakoby zaplavena jasem Vzkříšeného, schází: máme jesličky a Ježíše na kříži, máme dogma o Vtělení žité ve spiritualitě následování Krista u sv. Františka a u sv. Ignáce, u Karla Foucaulda, Matky Terezy a mnohých dalších. A to, co je životem vyjádřeno v postojích těchto svatých, je slovy nejlépe zachyceno právě u Tomáše. Chesterton k tomuto rozdílu mezi Východem a Západem píše, to co si přečteš v následujícím citátu, kterým zároveň končí tento skromný text. Další postřehy již hledej u zdroje.

„Tak vidíme kupodivu, že Východ byl zemí Kříže a Západ zemí Ukřižovaného. Řekové byli odlidšťováni zářivým symbolem, zatímco Gothové byli zlidšťování mučícím nástrojem. Jenže Západ zobrazoval realisticky největší příběh, jaký kdy vzešel z Východu. Odtud směřoval řecký prvek v křesťanské teologii stále víc k jakémusi vysušenému platonismu, jenž byl věcí diagramů a abstrakcí – k vrcholným abstrakcím, sice vznešeným, ale nedotčeným dostatečně tou velkou věcí, jež je podle definice téměř naprostým opakem abstrakce: Vtělením. Jejich Logos bylo Slovo; ale nikoli Slovo učiněné Tělem. Tisícerým subtilním způsobem, unikaje často naukové definici, šířil se tento duch po křesťanském světě z místa, kde posvátný císař seděl pod svými zlatými mozaikami, a ploché dláždění římské říše posloužilo nakonec jako hladká silnice Mohamedovi. Neboť islám byl konečným dovršením obrazoborectví. Dlouho předtím však tu byla už tato snaha udělat z Kříže pouhou dekoraci jako Půlměsíc – udělat z něho šablonu jako řecký klíč nebo Buddhovo kolo.“ (41)