Czesław Miłosz: Zotročený duch

Příhoda na začátek: Na posledních chaloupkách jsme hráli Kufr. Do disciplíny, kde člověk opisuje slovo, aniž by mohl použít kmen toho hledaného, jsem prosadil slovo komunista. Dvě skupinky jej odmítly hned, jak si jej vylosovaly, ale třetí se jala definovat komunistu: „Byli to za druhý světový války … ehm … mmmm … zlý lidi.“ V tu chvíli snad tři děti naráz vykřikli: „Komunisti“

V roce stého výročí od narození Czesława Miłosze jsem mu dal dárek v té formě, že jsem se dozvěděl o jeho existenci (skrze Aidana , děkuji). Uznávám, je to ostuda, ale není to první ani poslední, poněvadž při pohledu na seznam nositelů Nobelovy ceny za literaturu, kde bychom Miłosze také našli, jsem schopen akorát tak propojit několik položek s usměvavou tváří učitelky češtiny na gymnáziu, nic víc. Třeba mne Zpátečníci vybičují k tomu, abych se s někým nich seznámil poněkud bezprostředněji.

Jsem členem mladé generace, mými životními tématy jsou konzum, nedospělost, a pocity přesycenosti spojené s vnitřní prázdnotou. Byť je to jistě neúcta k utrpení předků, nikdy mne komunistický útlak zvlášť nezajímal. Je to snad i proto, že pocházím z řad vesnické neinteligence, což znamená, že naprostá většina mých předků si se stranou nezadala, ale velmi málokdo z nich se také cítil nějak výrazně utlačován. Proto se také někteří z nich mohou zařadit mezi komunistické nostalgiky, kteří vzpomínají na minulý režim jako na dobu, kdy byl život jednodušší. Můj někdejší farář strávil jako řeholník léta v Želivi, ale nikdy si na to nestěžoval, naopak mu to umožnilo „vystudovat“ na kněze, což by za jiných okolností asi nemohl. Proto jsem se nikdy tolik nezajímal o komunistická zvěrstva, děli se totiž lidem, které jsem neznal, ale po přečtení této knihy to chápu mnohem osobněji, protože nemohu než doufat, že kdybych žil v té době, perzekuce by se týkala právě mé osoby.

Ačkoliv je kniha pozoruhodná jako celek, jádro tvoří první tři kapitoly, které vysvětlují základní principy zotročení ducha ve východním bloku. Další čtyři kapitoly pojednávají o čtyřech umělcích a jejich diametrálně odlišných cestách ke spolupráci s režimem. Jakkoli jsou tyto části krásné a moje oblíbené, slouží hlavně jako důkazní materiál a ilustrace toho, co bylo dříve řečeno. V závěrečných kapitolách se jedná opět o demonstraci a kazuistiku ve službě vyústění knihy, ale vesměs se jedná o popis komunistických zločinů, který nacházíme leckde, to co považuji za cenné nacházíme právě v úvodních kapitolách a tím je hluboká diagnóza střetu člověka a režimu.

Czesław Miłosz stručně popíše slepou uličku, ve které se naše civilizace nacházela kolem druhé světové války. Popisuje rizika konzumu, odtržení umění od běžného lidského života, nespravedlivou distribuci kapitálu na západě a mnoho dalšího. Popisuje svůj mladický odpor vůči zlu ukrytému ve strukturách jeho státního uspořádání i touhu jeho generace po změně. Mluví o tom, jak se tehdejší polská inteligence pohrdlivě dívala jak na západ, tak na východ, což si zjevně mohli dovolit, jelikož se ještě nerozhodli, kudy se sami vydají a historie ukázala, že to rozhodnutí stejně není na nich. Popsán je výstižně přímo i alegoricky marast západu i řešení východu v podobě Metody – Murti-bingovy pilulky, která způsobí, že člověk se stane apatickým a zároveň horečně budujícím, oči mu pohasnou, ale zato získá v životě jasný cíl.

Za vůbec nejcennější pro dnešní dobu považuji kapitolu o ketmanu, protože se tato praktika vyskytuje v dnešní době mnohem řidčeji a často ji už ani nechápeme, ačkoliv bychom měli, protože nás její neznalost činí zranitelnými. Samotné slovo ketman pochází z muslimského světa a na někdejší východní blok je aplikován lehce analogicky. Co znamená praktikovat ketman popisuje Gobineau ve své takřka sto padesát let staré knize Religions et Philosophies dans l'Asie Centrale následujícím způsobem: Pokud nestačí o svých pravých názorech mlčet a uvádět tak bezvěrce v omyl … „Tehdy nelze váhat. Nejen že je třeba se veřejně zříci svých názorů, ale doporučuje se užít všech úskoků, abychom protivníka zmátli. Učiníme tedy všechna vyznání víry, která se mu mohou zalíbit, vykonáme všechny obřady, které považujeme za úplně nesmyslné, zfalšujeme vlastní knihy, užijeme všech způsobů matení. Takto dosáhneme velkého uspokojení a zásluhy, že jsme sebe a své ochránili, že jsme neohrozili nade vše cennou víru ohavným dotykem nevěřícího, a konečně tím, že jsme ho podvedli a utvrdili v jeho omylu, seslali jsme na něho hanbu a duchovní bídu, kterou zasluhuje.“ Nechtěl bych znít jako islamofob, ale pokud tato praxe mezi našimi muslimskými bratry přetrvává, pak proti ni máme pramálo obranných prostředků.

Ketman je praxe značně různorodá, v komunistických režimech používaná hojně až takřka nutně. S mírnou nadsázkou by se dalo říci, že každý z tehdejší elity politické, kulturní, či hospodářské, kdo nebyl radikální až fanatický komunista si musel vyzkoušet, jak ketman funguje. Nepřináší to mnoho výčitek svědomí, protože je to nutnost, naopak to naplňuje hrdostí z toho, že jsem chytřejší než ti druzí. Stejně jako se před více než sty roky přiznal jeden místní Gobineauovi, že v Persii není ani jeden dokonalý muslim, tak ani v někdejším východním bloku stěží nalezneme vysoce postaveného komunistu, který by věřil všemu, co na veřejnosti říká. Pozoruhodný je také popis toho, jak se stává dlouho používaný ketman druhou přirozeností, až je těžké určit i pro subjekt sám, co je jeho pravou identitou.

Jedním z ne příliš překvapivých závěrů knihy je ten, že režim založený na zotročování ducha trestá lidi, kteří jsou věrní sami sobě a odměňuje bezpáteřníky a kejvaly. Rád bych věřil tomu, že tohle je jeden z aspektů nevyhnutelného pádu takovýchto státních uspořádání.

Kniha nejen že mne přesvědčila o tom, jak fascinující (v dobrém i špatném slova smyslu) bylo období nedávno minulé, ale také o tom, že nezáleží vůbec na tom, jak nám je kontext cizí nebo nám přijde nezajímavý, ale pokud něco pojednává opravdu o člověku, je radost to číst, protože je to o nás.

Starý Most

Doporučuji zhlédnout v klidu celé.

Moudra medvěda Urse II

Přečetl (spíš pročetl) jsem dalšího Balthasara. Je to kouzelník s jazykem, jehož překladatelům nezávidím a jemuž sám - i v češtině - rozumím tak každou druhou větu. Leckdy mi však učaruje. Viz následující ukázky o kněžství a o kontemplaci.

A málem bych zapomněl: ona kniha (i v češtině v CDK vyšedší) se jmenuje Cesty k ujasnění a dotyčný velikán si v ní na samém vrcholu vnitrocírkevní krize sedmdesátých let dovolil upozornit, že stará obnošená slova jako "svatí", "papež" a "eucharistická adorace" nepatří do smetí.

z "Apologie kontemplace"

Velcí Boží poslové téměř vždy přicházejí po dlouhé době strávené v poušti. Je nesprávné myslit si, že tuto dobu budou dodatečně považovat za promeškanou, nebo pouze za překonanou či doslovně špatně pochopenou. Bez Manresy by nebylo Ignáce, bez Subiaca by nebylo Benedikt, bez cely v otcovském domě by nebylo Kateřiny. Bez transjordánské pouště by nebylo „hlasu volajícího na poušti“, který připravuje cestu Páně. Jakým způsobem se v životě křesťana tato poušť projeví, když před ní neuteče, nemůže předem říci. Je však dobře, že s ní počítá a ponechá jí prostor. Snad se nachází ve středu toho, k čemu je povolán. Pouští a holou skálou může být i vězení, koncentrační tábor, satelitní existence, první kruh pekla, onkologické oddělení. Velké dílny Boha, který se tu vynořuje jako prapohoří za zničenou lidskou krajinou. Nechybí ani malé nepatetické dílny: šedá jednotvárnost kancelářské a tovární existence, zklamání člověkem, osamělost ve stáří, kdy opadává listí života a lze už očekávat jen málo nebo nic, kdy se vyžaduje nikým nepochválená statečnost denně, v každou hodinu: kde vzít sílu, ne-li z odevzdání se nosnému základu? Uvadající, zhasínající život nemyslí při takovém předávání na „zásluhy“, a to je dobře. Zahanbeně pociťuje svou totální bezvýznamnost, ale v tomto zpokornění se má cítit blízko chudoby samého základu, který je tak hluboko skryt v jeho odevzdání.“

Mnich se dobrovolně již předem postavil na konec, kam to člověka ve světě pozvolna a neúprosně unáší, do naprosté obnaženosti před Bohem. Pokud toto obnažení umírajícího bude ryzím sebepřenecháním, nabude u Boha převahu, a tento okamžik, umírajícím souhlasně přijatý a přivlastněný, se může stát smírem za mnohé svévolné jednání bez Boha; nic nestojí v cestě, aby toto sebepřenechání, které můžeme nazvat kontemplací, bylo dovršeno svobodnou volbou jako životní akt – v každé epoše křesťanství.

(s. 104-5)

z "Kněz, kterého hledám"

Smí se radovat s radujícími, truchlit s truchlícími, ale nikde se mu nedovoluje kolísat ze solidarity s kolísajícími a nejistými. Jeho zkušenost s Bohem ho naučila, co znamená temnota, v níž je možné už jen tápat podél stěn, a také tyto stěny chvílemi ve tmě ustupují, a potom se tápe v prázdnu: taková zkušenost je knězi dána, aby mohl s bratrem pokorně vytrvat, ale přitom ho posilovat.

Zázrak, který vyhlížíme, není asi nic jiného než svatost: svatost člověka, který se v Bohu stal tak nepatrným, že pro něho platí už jen Bůh. Nestará se již o to, kým je. Proto je tak obyčejný a tak výživný jako bochník chleba, z něhož si každý může kus ulomit. Způsob, jak se rozdává, přechází ve způsob, jak se Boží [S]lovo rozdává ve chlebě a víně. Takový jedinec také ví, jak se láme a vykládá Boží slovo. Nepošle mě, jako dnešní kazatelé, z pouště domů s nestravitelným proviantem frází o otevřenosti církve vůči světu. Co mám předat hladovějícím kolem sebe, když ne chléb; ale kde ho vezmi, když mi není podáván? Jak má církev vyjít ven, když už nemá nic uvnitř, co by vyjevila? Nebo ji vyhání nejistota o vlastní identitě z ní samotné, neboť už nemá zkušenosti, co je jejím nitrem? Tímto nitrem není církev sama – církev nemůže reflektovat sebe -, nýbrž Kristus, její hlava a její duše, skrze něhož v ní přebývá trojjediný Bůh.

 Dříve byli mniši. Na Východě i Západě. Na Athosu, v Clairvaux a v Ranftu, v Kyjevě a v Op[ti]ně. Mniši zakoušeli a věděli. Udíleli rady. Jejich světlo bylo chlebem. Přicházeli z vnitřní hloubky až na práh dveří, kde se jejich zkušenosti vlévaly do darovaného slova. Možná není takové vnější odloučení nevyhnutelné pro poznání nitra; dost osamělosti vane mezi lidskými prostory. Jenže se jejich prázdnota nenaplní sama od sebe vzácným obsahem. Také v beznadějné prázdnotě lidského srdce naleznu svaté mystérium božské chudoby jen tehdy, když jsem ho již hledal, když je už přináším s sebou, když se u mě už otevřelo. Jinak se setká prázdnota s prázdnotou a slovo není nosné, klesá chabě a bezmocně k zemi.

Lidově se nazývají kněží „duchovními“, jsou to v řečtině pneumatikoi, slovo, kterým se označovali také mniši. V pravoslaví po staletí vždy mnichové dodávali kandidáty pro vyšší hierarchické hodnosti. Duchovními lidmi jsou ti, kteří mají zkušenost v Duchu svatém, a proto mohou v nás, ve mně, poznat a roznítit skrytého, nepoznaného, neosvobozeného ducha. Jak vzácným se stal tento duchovní člověk. Máme se spokojit s náhražkou ducha? …

(s. 86-7)

z Doslovu

Dnešním křesťanům, žijícím v temnotách, jež jsou temnější než v pozdním středověku, byl dán úkol, aby, nezmateni temnotou a znetvořením, přitakali bytí zástupně a reprezentativně za všechny lidi: je to pro ně krok zpočátku teologický, jenž však v sobě zahrnuje celý plně metafyzický rozměr přitakání k Bytí. Oni, kteří jsou nabádáni k tomu, aby se neustále modlili, ve všech věcech hledali Boha a oslavovali ho, mají své zvláštní důvody, poněvadž jim jsou dány zvláštní milosti, jež jim umožňují konat tuto ,povinnost tvora´. Tím, že mají svítit ,jako hvězdy na nebi´, se jim dostává úkolu osvětlit ztemněný prostor bytí, aby jeho původní světlo nově zazářilo nejen jim, ale celému světu; neboť jedině v tomto světle je člověk schopen kráčet v souladu se svým pravým určením.

(s. 175)

Žéhlení, žéhlení...

Naše zpátečnické internetové zákoutí připomíná o zkouškovém krajinu duchů. Ani já na tom nic nezměním, neb stále musím šprtat. Nicméně kromě študování se taky musím věnovat seminárním domácím pracím, například žehlení, během kteréhož jsem onehdy poslouchal pořad "Catholic Authors" na EWTN. Otec John McCloskey se svých hostů sice tu a tam táže s dávkou až příliš nadšeného amerického primitivismu, ale přesto většinou dokáže s pomocí přizvaných autorit do půlhodinky vměstnat zdařilý portrét probíraného velikána katolické literatury. Získal jsem odtud mnoho inspirace. Taky kdybyste někdy taky žehlili..., anebo do auta...

Druhá eschatologická otázka

Poprvé jste mne svojí (dušičkovou) odpovědí docela pomohli, tak to zkusím zase. Tento problém my vyvstal při čtení článku o populaci pekla od kardinála Dullese, kdy jsem si připomněl hodiny ontologie.

Premisy:

1. Jakýkoliv logicky bezrozporný svět je Bůh schopen stvořit. (= Bůh je všemohoucí, pravda víry)

2. Boží dobrota vyžaduje, aby Bůh (svobodně) stvořil nejlepší z možných světů (Leibniz)

3. Konečný osud každé osoby je pro Boha to nejdůležitější z celého stvoření.

4. Bůh znal „před“ stvořením světa celý jeho průběh i „výsledek“. (= Bůh je vševědoucí, pravda víry)

5. Svět, ve kterém si všichni lidé svobodně vyberou strávit věčnost s Bohem, není logicky rozporný.

--------------------

Závěr: Origenes má pravdu, nakonec se tam nahoře sejdeme všichni (včetně démonů)

Takže pokud je závěr špatně, tak buď A) se Bůh rozhodl svobodně stvořit „druhořadý“ svět (2), nebo B) mu na nás nesejde tak moc, jak si myslíme (3).

V čem je problém, pánové teologové? 

Na okraj Čepova vzpomínání

Po rychle zhltnutém, leč pachuť zanechavším Norském dřevu mě brzy další kniha přiměla k tomu, abych ji pozřel téměř na posezení, ačkoliv mnohé jiné úkoly naléhaly (ještě, že máme tu neděli!). Tentokrát byly dozvuky po dočtení veskrze libé, ba spravil jsem si chuť.

Ona kniha je Sestra úzkost Jana Čepa, který z francouzského exilu již jako šedesátník vzpomíná zejména na dětství a dospívání a zlomkovitěji i na svůj pozdější život. Text původně napsal francouzsky a nestačil jej ani dokončit ani přeložit o češtiny, neboť dostal mrtvici a částečně ochrnul. Dva roky po spisovatelově smrti, roku 1975, pak tato ne zcela učesaná kniha v anonymním (ale výtečném) překladu vyšla v Křesťanské akademii v Římě.

Čepa stojí za to číst zejména pro jeho pozorovací talent, jímž dokáže postřehnout druhou skutečnost skrývající se pod tváří každodennosti (ano, najdeme u něj náběhy k platonismu, ale neotravné). Stojí za to ho číst i pro jeho nesmírný dar introspekce (ano najdeme u něj náběhy k narcismu, ale jen matné). Značná část knihy se odehrává na severomoravském venkově, ale není to vůbec nuda, ať už se autor dotýká událostí na první pohled sebevšednějších. Vidí totiž pod povrch svého okolí i pod povrch sebe sama: diví se tomu, že věci jsou a jak jsou, žasne i nad zánikem. V psaní pak nepostupuje přísně chronologicky, ale nechává se vést tematickými souvislosti, skáče vpřed a zase se vrací nazpět (čtenář se jím potom nechává vést na místa, která jsou už alespoň trochu stará známá a jež se nyní ukazují z nové perspektivy).

Zaujala mě spisovatelova přiznaná křehkost: Čep se nestydí psát o svých nejistotách, o své plachosti a nemotornosti – zvláště ve vztahu k ženám - ani o své úzkosti ze smrti (jejíž tajemství autora fascinuje a k níž se co chvíli vrací: od líčení umírání svého otce až po očekávání toho vlastního). Toto rozjímavé vzpomínání, které nemá potřebu přikrášlovat, mě zasáhlo, byť se zároveň divím, že člověk tak pasivní, nechávající se často unášet okolnostmi, dokázal za život dokončit řadu vlastních povídek i překladů.

A nakonec mě potěšila i nebojovnost, niternost Čepova katolictví, což bylo za první republiky, kdy katolickému psaní vévodili pánové Deml a Durych, nepochybně čímsi vzácným.

Odlesky tří prstenů

Konečně jsem napravil další rest minulosti a přečetl Pána prstenů. Nebudu jej nijak hodnotit, nebo popisovat, to by bylo bláhové, ale rozhodl jsem se uvést zde několik výňatků, které shledávám zvláště důležitými, krásnými či příznačnými, abyste si i vy mohli zavzpomínat.

Rozhovor při předávání Prstenu nastiňuje dva odlišné koncepty svobody:

„A já si ho nechám, abyste věděl.“

Gandalf vstal. Promluvil přísně. „Budeš hlupák, když to uděláš, Bilbo,“ řekl. „To je čím dál jasnější, z každého slova, co říkáš. Už má nad tebou příliš velkou moc. Nech ho být! A pak můžeš jít a budeš svobodný.“

„Udělám, co já chci a co se mně zlíbí,“ řekl Bilbo zarputile.

Gandalfovy moudrosti:

I

„Rád bych, kdyby se to nebylo stalo zrovna za mých časů,“ řekl Frodo.

„Já taky,“ řekl Gandalf, „a každý, kdo se takového času dožije. Ale my o tom nerozhodujeme. Rozhodovat můžeme jen o tom, co udělat s časem, který nám byl dán.

II (o kněžském povolání)

„Já ho opravdu chci zničit!“ vykřikl Frodo. „Nebo vlastně, nechat ho zničit. Já nejsem stavěný na nebezpečné podniky. Kéž bych ten Prsten nikdy ani neviděl! Proč ke mně přišel? Proč jsem byl vybrán?“

„Takové otázky nelze zodpovědět,“ řekl Gandalf. „Můžeš si být jistý, že to nebylo pro nějakou přednost, kterou jiní nemají: rozhodně ne pro moc nebo moudrost. Ale byl jsi vybrán, a proto musíš užívat té síly a odvahy a vtipu, které máš.“

Proti tomu logika Boromirova: „Jestli vůbec nějací smrtelníci mají nárok na Prsten, tak jsou to Muži z Númenoru, a ne půlčíci. Vždyť jsi jej dostal jen nešťastnou náhodou. Mohl být můj. Měl by být můj. Dej mi ho!“

III (Gandalfova pokora)

„Cože? V hádankách?“ řekl Gandalf. „Ne, mluvil jsem nahlas k sobě. To už je zvyk starců: vyberou si nejmoudřejšího z přítomných a k němu mluví; dlouhá vysvětlení, která potřebují mladí, jsou únavná.“

IV O usmrcení (Gluma)

„Zaslouží smrt! To asi ano. Spousta těch, co žijí, zaslouží smrt. A někdo umírá, a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát? Potom nevynášej příliš horlivě rozsudky smrti ve jménu spravedlnosti, když máš strach o vlastní bezpečnost. Protože ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců.“

Výhody dobra proti zlu:

1) zlo nemůže dobro pochopit

Podle jeho moudrosti by to byla těžká rána jeho moci. Skutečně, má veliký strach, protože neví, kdy se nečekaně objeví někdo mocný, kdo bude vládnout jeho Prstenem a povede proti němu válku, pokusí se ho svrhnout a dosadit se na jeho místo. Že bychom si přáli svrhnout jeho a neměli na jeho místo nikoho, je myšlenka, jaká mu nepřijde na mysl. Že bychom se pokusili zničit Prsten samotný, to ho ještě nenapadlo ani v nejčernějším snu.

2) dobro se navzájem nepožírá

„Zvláštní síly mají naši nepřátelé a zvláštní slabosti!“ řekl Théoden. „Odedávna se však říká: zlo často zmaří jiné zlo.“

3) zlo netvoří

„Ne, jedí a pijí, Same. Stín, který je vypěstoval, umí jen křivit a napodobovat, ne tvořit, nic nového a vlastního. Myslím, že skřetům nedal život, jenom je pokazil a pokřivil, a když mají zůstat naživu, musejí žít jako jiní živí tvorové.“

O entských jménech:

„Takže moje jméno je jako příběh. Opravdová jména vám řeknou celý příběh věci, ke které patří; tak je to v mém jazyku, ve staré entštině, jak byste ji nazvali. Je to krásná řeč, ale moc dlouho v ní trvá, než se něco řekne, protože my v ní říkáme jen to, co stojí za to, aby se říkalo a poslouchalo dlouze.“

Trpaslík se vzdává poznané krásy, aby mohl splnit svůj úkol:

Pověz mi, Legolasi, proč jsem se vydal na tuhle výpravu? Neměl jsem zdání, kde leží největší nebezpečí! Pravdu měl Elrond, když říkal, že nemůžeme předvídat, s čím se po cestě setkáme. Muka ve tmě, to bylo nebezpečí, kterého jsem se obával, a to mě neodradilo. Ale nebyl bych šel, kdybych znal nebezpečí světla a radosti. Nejhorší ránu jsem dostal teď při loučení, i kdyby mě ještě dnes v noci vlekli před Temného pána. Běda Gimlimu, synu Glóinovu!“

„Ne!“ řekl Legolas. „Běda nám všem! A všem, kteří chodí po tomto pozdním světě. Tak už to bývá: nalézat a ztrácet, jak se zdá těm, jejichž člun pluje po proudu. Ale já tě mám za šťastného, Gimli, synu Glóinův. Vždyť trpíš svou ztrátu z vlastní svobodné vůle a mohl jsi volit jinak.“

Aragorn o nekatolické tradici:

Nepohrdej však moudrostí, která pochází z dávných časů; často se totiž stává, že báby chovají v paměti pověst o věcech, které kdysi museli znát moudří.

Na závěr dva návrhy na pořekadla:

1) Všem nám jsou nebezpečné prostředky umění hlubšího, než jaké ovládáme sami.

2) „Jinak to nešlo,“ odpověděl Aragorn. „Ten, kdo nedokáže v nouzi zahodit poklad, je spoután. Jednal jsi správně.“