Než zmizím do dočasného bezinternetí, chtěl jsem se ještě podělit o jednu knihu, o níž však začínám psát v 0:19, tedy v čase, kdy by měl slušný seminarista spát, byť jsou prázdniny. Předem se tedy omlouvám, bude-li ve můj výlev o následujícím jinak výborném dílku znít poněkud unaveně.
Byl mi před pár měsíci zapůjčen svazek „Franny and Zooey“ (1961) od J. D. Salingera, od nějž jsem v šestnácti s nadšením zhltl „Kdo chytá v žitě“ (s nadšením už proto, že hrdinovi románu bylo taky šestnáct a řešil ty správně šestnáctileté problémy, z nichž už jsme my Zpátečníci asi povětšinou vyrostli, takže po uzavření této závorky se už autorovu nejslavnějšímu románu, přinejmenším v tomto příspěvku, nebudu dále věnovat). Ve „Franny and Zooey“ se řeší pro změnu zase problémy dvaceti-a-něco-málo-leté. První a podstatně kratší – a dle mého i lepší – z obou povídek zaznamenává jedno zprvu obyčejné rande mezi krásnou, chytrou a akademickým světem, sebou samou a skoro vším ostatním právě znechucenou studentkou Franny a jejím poněkud snobsky intelektuálským přítelem Lanem, který neudělá jediné gesto, aniž by si promyslel, jak bude působit. Dívka prožívá něco, co by se dnes módním termínem nazvalo asi „psychospirituální krize“, a touha po životních cílech méně omezených než je prahnutí po kariéře, po požitcích či po potlesku, ji přivede mimo jiné i k fascinaci „Ježíšovou modlitbou“. Povídka je nahlédnutím do jejího tázání, tápání a zhroucení. A je to povídka dobrá, když se ptá. Byla by jistě horší, kdyby odpovídala, neboť z textu již lze vytušit, že Frannyiny i autorovy inklinace jsou spíše zen buddhistické než křesťanské a že odpor k egu vlastnímu i k egům cizím by dívka ráda řešila anihilací děsivého Já.
Zooey z druhé povídky, spíše novely, je dívčin bratr, začínající herec, který byl spolu se setrou a dalšími sourozenci kdysi malým géniem pravidelně hostujícím v rozhlasovém pořadě „The Wise Child“. A tenhle Zooey vede v koupelně dlouhý rozhovor s matkou, která nechce opustit místnost a jejíž snahy o laskavou starostlivost vetuje svou chladnou ironií a zdá se, že je to „freak“ tak trochu jako Sheldon z „Big Bang Theory“. Jenomže si na rozdíl od zmíněného svou abnormalitu dobře uvědomuje, má od ní odstup, a když jde do tuhého, dokáže po několika salvách cynických poznámek utěšit i svou psychospirituálně zhroucenou sestru, kterou nejprve ještě hlouběji srazí k zemi, aby jí nakonec pomohl najít cestu ven.
A je to celé dost vtipné (spíš tak nějak wildeovsky „witty“ než „funny“) a přitom vlastně smrtelně vážné. Ale protože se tu Salinger už nejenom ptá na zásadní otázky (Jak vyrůst z malého génia v dospělého člověka a nebýt pako? Jak se vyrovnat se světem plným lidí ženoucích se za věcmi, které naprosto nestojí za to, aby se za nimi někdo hnal? a tak), ale zkouší i odpovídat, není to už tak úplně ono, protože sám autor podobně jako jeho hrdinové, má v hlavě synkretický náboženský guláš (který však – což je mu nutné připsat k dobru – alespoň zde vyznívá vůči křesťanství přejně).
Tedy suma sumárum: jako popis duchovní krize je to brilantní, jako satira na, zvláště akademický, svět taky a jako smršť brilantních dialogů jakbysmet. Jen načrtnutá cesta ven z toho spirituálního bludiště nepůsobí tak věrohodně, ale požitek z velmi čtivé, chytré a mnohé podněty pro vlastní tázání skýtající knížky zkazit nedokáže. Dílko je, jak mi google právě sdělil, dostupné i česky (překlad však neznám a nevím, zda stačí na šťavnatost originálu, jehož nevýhodou je zas poněkud rozbujelá slovní zásoba chytračících hlavních hrdinů).
Dobrou noc (1:08).
Nebo se můžete ujistit, že Elvis není mrtvý. 
