O čem již řeč byla

Milí zpátečníci, začala jsem číst The Emigrants od W. G. Sebalda, přečetla jsem dvě povídky (tj. polovinu) a knihu odložila. Andreiase nadchla, mě nikoli. On tvrdil, že píše lehce bernhardovským stylem, mně se nezdálo. Pustila jsem se tedy (opět) do Love in the Ruins od W. Percyho a už dva měsíce přemýšlím, co o to románu vlastně říci.  V první řadě je dobře napsaný - lehce chaotický, ale to jen dokresluje charakter hlavního hrdiny, totiž úzkostmi a jinými fóbiemi zmítaného geniálního psychiatra ve světě, který je náš, ačkoli autor si vybral poněkud jiné pokračování historie (která se ovšem až příliš dobře mohla ubírat směrem, kterým postupuje i román). (Nezamotala jsem se do toho příliš?). Jinak už mě napadá jen tolik, že má jisté apokalyptické rysy, ďábelskou postavu ve stylu toho šíleného služebníka z Bratří Karamazových (jak jen se jmenoval?) a "happyend" (to znamená, že se hlavní hrdina nakonec vyzpovídá ze svých hříchů, opustí všechny své tři ženy a přimkne se pouze k jediné, kterou si navíc vezme za zákonitou manželku před Bohem i lidmi, zplodí s ní čtyři děti, o které se řádně stará a místo slávy a moci a pýchy si dobrovolně zvolí chudobu, ústraní a dodržování manželských slibů). Pokud hledáte nějakou dobrou beletrii a ještě jste nečetli, neváhejte.

Jako další jsem přečetla Aidanem vychvalované Katolíky, tedy Catholics od B. Moora. Souhlasím s ním, že se jedná o podařený román vzbuzující mnoho otázek. Dala bych přednost poslušnosti představenému nebo svědomí? Kdyby opat nebyl vázán poslušností generálnímu představenému, bylo by to snazší. Ale takto? Asi bych nakonec jednala stejně jako on, i když bližší mému srdci byl jeho oponent.

The Philosophy of Tolkien od P. Kreefta mě trochu zklamala. Jako úvodní katecheze pro nevěřící milovníky Tolkiena to rozhodně není špatné. Na mě tam bylo až příliš odboček a o Pánu prstenů zas tolik podstatných informací ne. Takže pro kované katolíky a znalce Tolkiena navrch to moc není (btw. už se těším na Aidanovu diplomku).

Teď jsem se nechala unést Schmemannem (For the Life of the World) a sbírám síly na Summa of the Summa (opět P. Kreeft - jako komentář k Akvinskému to vypadá skvěle). O pár úryvků bych se ráda podělila. Kreeft jako motto svého úvodu zvolil jednu poznámku F. O´Connor z The Habit of Being  a tady je:

"I couldn´t make any judgement on the Summa, except to say this: I read it every night before I go to bed. If my mother were to come in during the process and say, "Turn off that light. It´s late," I with a lifted finger  and broad bland beatific expression, would reply, "On the contrary, I answear that the light, being eternal and limitless, cannot be turned off. Shut your eyes," or some such thing. In any case I feel I can personally guarantee that St. Thomas loved God because for the life of me I cannot help loving St. Thomas."

Tento útržek mě nalákal jak k četbě Tomáš, tak Flannery. Kdy bude čas a kdy síly?!?

Ze Schmemanna bych sem nejraději zkopírovala celý text. Je vystavěn tak, že nelze poskytnout pouze jeden úryvek, protože bez předchozího kontextu nebude srozumitelný, resp. bylo by v takovém případě až příliš pravděpodobné, že Schmemann nebude pochopen správně. Tlumočit si netroufnu, a přesto se s vámi podělit chci, takže nakonec jsem se rozhodla pro úvodní odstavec. Třeba vás zlákám!

"MAN is what he eats."  With this statement the German materialistic Philosopher Feuerbach thought he had put an end to all "idealistic" speculations about human nature. In fact, he was expressing, without knowing it, the most religious idea of man. For long before Feuerbach the same definition of man was given by the Bible. In the biblical story of creation man is presented, first of all, as a hungry being and the whole world as his food. Second only to the direction to propagate  and have dominion over the earth, according to the author of the first chapter of Genesis, God instructs men to eat of the earh: "Behold I have given you every herb bearing seed...and every tree, which is a fruit of a tree yielding seed; to you it shall be for meet..." Man must eat in order to live; he must take the world into his body and transform it into himself, into flesh and blood. He is indeed that which he eats and the whole world is presented as one all-embracinng banquet table for man. And this image of a banquet remains, throughout the whole Bible, the central image of life. It is the image of life at its creation and also the image of life at its end and fulfillment: "...that you eat and dring at my table in my Kingdom."

Jsem dřevo, aneb jak měla Lenka už zase pravdu

Ještě si to živě pamatuji: šli jsme ve třech zimní krajinou na Radobýl a Milanova žena povídá, že právě přečetla Norské dřevo. Zeptal jsem se, jestli si to mám taky přečíst. A ona řekla: „Ne.“ A uvedla spoustu dobrých důvodů proč.

Jenomže rok se s rokem sešel a Murakamiho román si mě dál k sobě zval. Nakonec jsem dobré rady uzávorkoval a nalákán potleskem většiny podlehl pokušení. Chovám totiž ve zvláštní oblibě různé coming of age stories a „Bildungsromány“ a tak – prostě příběhy, ve kterých tápající dospívající hrdina postupně přichází na to, kdo je, a učí se, jak žít. A úplně nejlépe, pokud je dotyčný mladistvým géniem, před nímž se otevírá zářná budoucnost (bez komentáře, prosím).

To však není tento případ, protože vypravěč Tóro Watanabe je docela průměrný kluk a na své průměrnosti si zakládá. Ocitne se však na prahu svých vysokoškolských mezi dvěma dívkami: krásnou, melancholicku, mlčenlivou, k psychóze směřující a smrtí přitahovanou Naoko a taky krásnou (i když ne tolik), rozvernou a potrhlou Midori.

Nadechl jsem se a tři sta stran slupl na dva zátahy, neb je to opravdu parádně napsané. Ale, milí zpátečníci, nebuďte jako já, kluk ze Svěrákovy Obecné školy, jemuž v zimě řeknou, aby nelízal zábradlí, a on ho olízne. Knížka mě sice obohatila. Avšak „blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské“.  Teď budu zase muset složitě chudnout…

Už hodnotím a ještě jsem ani pořádně nenapsal, o čem to celé je. Takže: o sexu a o sebevraždách. Sem tam se někdo mladý, aniž by bylo zřejmo proč, zabije, a hrdina Tóru Watanabe pak vybíjí svůj přetlak na náhodných partnerkách a mezi tím se věnuje rozpolcenosti mezi smutnou, v sanatoriu zavřenou Naoko a třeplou Midori.

A proč o tom právě tady psát? Snad proto, že tenhle román je živou klasikou a leckde, třeba v USA, se čte v rámci středoškolských kursů, a bývá opěvován jako nostalgické vyprávění o vyrovnávání se se smrtí a o hledání dospělé odpovědnost a proto, že z jeho stránek čiší… únavná promiskuita.

Tváří v tvář světu japonské univerzity konce šedesátých let, kde se čas mezi prvním ahoj a hupnutím do postele – lze-li Murakamimu věřit - počítal na minuty, člověk docení hodnotu, kterou sexualitě přikládá křesťanství. Zdrženlivost a monogamie rázem vystupují do popředí jako prostředky proti banalizaci sexu. O co všechno vlastně přicházejí lidé, kteří se dělí své tělo na potkání jako o dezert na závěr pěkné konverzace? Sexuální revoluce konce let šedesátých, v jejímž stínu stále žijeme, se odehrávala pod praporem svobody. Ve skutečnosti vytvořila životem otrávené otroky pudů, neschopné porozumět jazyku, jímž se tělo sděluje.

Řeholnice, která prožívá své zasvěcení jako církev očekávající Krista, manželé, kteří se jeden druhému dávají a vytvářejí rodinu jako jeden z nejdokonalejších obrazů Nejsvětější Trojice pod nebem, kněz, který se spolu s Kristem dává církvi, jeho nevěstě, Ti všichni vědí o sexu a o tělesnosti víc než ta jdeme-na-věc mládež, která se prohání nejen Murakamiho knihou.

Nechci být prudérní a nepřejícnou konzervou, která (ač sama není přestárlá) žehrá na mladé, že si užívají… jen mě při četbě Norského dřeva, knížky jinak literárně zdařilé, zamrzela ona hodnotová plochost. Jakkoliv se totiž autor snaží svého zpočátku jen na sebe a na vlastní ukojení myslícího hrdinu přivést k citové a vztahové zralosti, přece se tak děje v kontextu životní filosofie „vycucej život na dřeň… a potom, ať přijde potopa“.  

Nezbývá než konstatovat, že Lenka měla zase pravdu. Kdybych si místo téhle ladně psané, prázdné japonské exotiky přečetl raději znovu třeba Janu Eyrovou, jistě bych méně želel.

Jaký kus cesty jsme za dvě stě let urazili: od ženy, která je ochotna pošlapat své štěstí a odmítne se darovat bez slibu a bez prstenu, když zjistí, že její nastávající je již poután zcela formálním sňatkem s jinou, k ženám, které náhodnému partnerovi sdělují své jméno až ráno po probuzení.  

Zas žehrám. Provinil jsem se proti zpátečníkovskému kodexu chválení (a přehlížení nechválitelného). Mea culpa.

Spravedlnost na internetu

Michael Sandel je americký filosof, který proslul především díky svému Harvardskému kurzu Justice. Během dvanácti přednášek dostupných on-line takřka sokratovskou metodou představí základní koncepce přístupu k morálce a spravedlnosti. Během pouhých deseti hodin čistého času je schopen Sandel vysvětlit zábavnou a pedagogicky propracovanou formou silné a slabé stránky utilitarismu, libertarianismu, Lockova, Kantova a Rawlsova přístupu. Kurz je informativně výživný (byť má introduktivní charakter) a přednášky jsou často architektonicky vystavěny kolem nějakého historického případu či dilematu, což jim dodává na přitažlivosti. Katolíka možná nepotěší, že se v přednáškovém sále s tisíci studenty těžko hledal někdo, kdo by se věcně stavěl proti manželství lidí stejného pohlaví, ale za to jej zajisté dojme závěrečný triumf Aristotela a MacIntyra. Jistě, některé otázky a námitky zůstávají viset ve vzduchu, ale pochybuji že některá z českých katolických fakult dělá z polovičky tak dobrý úvod do filosofické etiky. Tento kurz si zaslouží doporučení každému přemýšlivému člověku s dostatečnou angličtinou.

Francouzský duel

Nebudu psát o dnešních volbách, které rozhodly o příštím obyvateli Elysejského paláce, ale o dvou klasických románech, které jsem v poslední době zhltnul.

První je dílo mého milovaného François Mauriaca Farizejka. Pojednává (jak se dalo očekávat) o nábožné ženě, která svojí rigorózností, viděním světa a vůlí a schopnostmi tyto své názory vnucovat druhým ničí život lidí kolem sebe. Jako by Mauriac dokázal ve svých dílech (a v tomto především) popsat místy antagonický postoj víry a náboženství dlouho před tím, než se rozšířilo zpopularizované učení Barthovo na toto téma. Není nutno dodávat, že katolický autor lépe chápe potřebu náboženství pro udržení víry, ale nezatajuje ani jeho stinné stránky. Je to právě náboženství, které dovoluje ženě, jež může zcela upřímně prohlásit, že vždy hledala jen Boží slávu a blaho svých bližních, zaujmout postoj za pro lidi nezbořitelnou hradbou popsanou v tomto úryvku:

„Ale paní Brigita nechtěla nic slyšet. Byla zraněna a odpouštěla urážku, které se jí dostalo. Byla to stejná reakce, jakou vždy volila vůči lidem, kteří se domnívali, že ji musí upozornit na to, že nemá pravdu, nebo na bezpráví jež spáchala; daleka toho, aby to uznala bila se v prsa, nastavila i levou tvář a prohlásila, že je to výborné, že je takto zneuznána a špiněna, a přidala další očko k pevnému předivu své dokonalosti a svých zásluh, do něhož se celá zavíjela a na kterém nikdy nepřestala pracovat. Tento postoj obyčejně působil, že lidé ztráceli trpělivost a byli dohnáni k nadávkám, z nichž paní Brigita vytěžila tím větší prospěch před svým vlastním svědomím a před Bohem.“

Mauriac je jediný mne známý francouzský spisovatel, který na dně svého srdce chová něco podobného jako já, a proto jej mám tak rád.

S Chudou ženou od Léona Bloya je to úplně jinak. Před pěti lety jsem ji přestal číst pro nezáživnost, tentokrát jsem ji dokončil přes mnohé problémy. První z nich je čistě formální a je to až manýristická barvitost. Jeden ze současníků nařkl Bloya, ne zcela neoprávněně, že nedokáže napsat dvě řádky bez toho, aby užil slovo lejno. Kdybych se snažil o co nejabsurdnější popis ženského těla, určitě bych tento následující nepřetrunfnul na první pokus:

„Byla ostatně nepěkně stavěná, ramenatá, měla krátké hrdlo i život a její ňadra, kdysi hnětená neumělýma rukama, byla nejspíš pod tou velmi zřídka pranou košilí plastická jako telecí čtvrť vyválená v prachu, na kterou se psi, zahnaní na útěk, ještě nachvat vymočili.“

Není třeba dodávat, že v Bloyově románu je nemyslitelné, aby tyto ňadra ve tvaru chvatně pomočené telecí čtvrtky, náležela nějaké kladné hrdince. Jazyk zatéká často do takových zákrut, že pro dnešního čtenáře může rozvažování nad neustále se vršícími metaforami zabrat víc času než samotné čtení knihy. Pokud to tedy, jako já, nevzdá.

Druhá a vážnější námitka proti románu, je ta, že nesdílím velkou část Boyových náhledů na Boha, svět a člověka. Jeho svět i postavy jsou černobílé. Klotylda navzdory létům obrových útrap nejeví nejmenší známky netrpělivosti a navzdory svému minimálnímu vzdělání vede teologické debaty, které těžko stíhám sledovat jazykem typickým pro … francouzské románové hrdinky.

Nevím, jestli je třeba ochrana Boží před mstivou záští zlých nebožtíků. Nevím, jestli se za hodinu strávenou v manželském loži (tato rozkoš je vykoupená utrpením tisíců) pod ním navrší 6000 mrtvol celého světa. Nevím, jestli je možné a vhodné, jak román demonstruje, vyprosit si u Boha za cenu svého života spravedlnost na svých nepřátelích (rozuměj smrt a šílenství). Kdyby tomu tak bylo, pak by Chudá žena stála za doporučení k přečtení.

Dokud mne ale vaše argumenty nepřesvědčí o opaku, nebudu mít tuto knihu za víc než dobové svědectví o slepém ramenu dozvuků jansenistické zbožnosti promíšené s pověrčivostí. Neříkám, že kniha nemá pěkné momenty, ale v jejím celku jsem ji pochopil pouze jako opěvování něčeho, co neexistuje.

A nyní něco úplně jiného...

V souvislosti s nedávnou návštěvou v Litvínově jsem se podíval na dokument „Ženy SHR“, oceněný před dvěma lety na festivalu v Jihlavě. Jsem si vědom skutečnosti, že těžba hnědého uhlí v Podkrušnohoří nemá na první pohled mnoho společného ani s křesťanstvím ani s kulturou, ale přesto si vás, ó zpátečníci, dovoluji na film odkázat, a zároveň se poptat na Váš soud ohledně dokumentu samotného, portrétu obou dam i vlastní problematiky prolomení těžebních limitů.

Pokud nemáte čas, doporučuji zhlédnout alespoň panoptikální scénu scénu „Večírek pro regionální novináře“ kdesi v poslední čtvrtině filmu.

K vidění ZDE.

Duchovný olovrant

Hovorí sa, že výdatné raňajky sú najdôležitejším elementom dňa: niet nič horšie ako vyraziť do každodenného zhonu s prázdnym žalúdkom. Obedu v našich zemepisných šírkach myslím prislúcha významnejšie postavenie, než by si zasluhoval – ideálne by nás nemal vytrhnúť z pracovného nasadenia, zaťažiť bruchá a hlavy závažím uťapkaným z rezňa a UHO, skôr by mal byť jednoduchý, ale výživný, aby telu umožnil pracovať aj v "druhom polčase" bežného dňa. Týmto sa snažím riadiť, nech sú však moje raňajky akokoľvek výdatné a môj obed akokoľvek výživný, tesne pred záverečnou pocítim s železnou pravidelnosťou, že sa môj zotrvačník zadrháva a ja potrebujem olovrant. Nejakú jednohubku, päťminútové občerstvenie, nič zložité, hlavne ľahko stráviteľné, možno len biskvit namočený v čaji, ktorý poskytne mozgu energiu na tých zopár minút, čo mu ešte zostáva, než sa bude môcť beztrestne vypnúť. 

V duchovnom živote to myslím funguje analogicky. Ráno sa treba posilniť, na obed občerstviť – čo však s olovrantom? Tu je moja voľba: P. Ronald Rohlheiser je kňaz z rádu oblátov Nepoškvrnenej PM a pravidelne píše stĺpčeky do Catholic Herald. Sú to krátke, jednoduché zamyslenia, ktoré mi v prípade duchovnej hypoglykémie poskytnú rýchlu a efektívnu vzpruhu a často i podnet na meditáciu. Dnes som sa takto občerstvil jeho posledným stĺpčekom, o ktorý som sa rozhodol podeliť. Na jeho webstránke sa samozrejme môžete zahĺbiť do celého archívu. Ale myslím, že tak ako maslové sušienky sú vo veľkom množstve fádne a neveľmi vzrušujúce, tak i tieto úvahy je lepšie konzumovať po troškách.

V diskusii sa ctené publikom môže podeliť o svoje vlastné "duchovné meníčka", ako aj reagovať priamo na citovanú úvahu: dá sa s niečím nesúhlasiť? Je to u nás iné? Nechcelo by sa niekomu zostaviť si podobný zoznam?

Důkaz nesmyslnosti mého jednání

Premisa 1: Přímluvnou modlitbou lze druhému skutečně pomoci (přímluva za mrtvého mu pomáhá dosáhnout plné jednoty s Bohem, přímluva za živého mu pomáhá na cestě ke spáse).

Premisa 2: Každý člověk stráví věčnost buď v nebi, nebo v pekle. Mezi těmito věčnými stavy nelze přecházet.

Premisa 3: Jakkoliv těžký pobyt v očistci nelze žádným způsobem srovnat s úděsností věčného odloučení od Boha.

Konkluze: Přímluvná modlitba za živého (o jehož spáse se rozhoduje) má neporovnatelně větší důležitost než modlitba za mrtvé.

Problém: Ani tradice církve, ani má denní praxe tento racionální náhled nezohledňuje. Co s tím? Mám v mém vyvozování chybu? Každý listopad mne podobné otázky pronásledují, je tedy logické, že na ně upozorňuji ne jaře.