Přirozený zákon a přirozené poznání podle Tomáše Mora

Tomáš More ve své Utopii popisuje ideální uspořádání státu, byť se od některých momentů svého popisu v závěru své práce rétoricky distancuje. Z toho, že More Utopianům nadělil do vínku mnoho dobrých věcí (výhodná izolovaná poloha, úrodnost země, málo nemocí, převládající vhodná povaha lidí) a špatných jen tak málo, abychom mohli uvěřit, že i oni jsou potomci Evy, mám za to, že kromě jiného můj svatý patron provedl myšlenkový experiment, když se tázal po tom jak daleko až je schopna lidská mysl zajít bez světla zjevení v hledání pravdy, spravedlnosti a Boha.

Na co přišel? Co o morálce a o Bohu nám mohou vypovědět lidé neobeznámení se zvěstí Evangelia, kdyby po celé generace žili tím nejlepším možným způsobem v té nejlepší možné společnosti, jakou si leze rozumně představit.

1. Přirozený zákon

Přirozený zákon není nic jiného než rozumová participace tvorů na věčném zákoně dí Tomáš Akvinský. Tuto pozici jsem se snažil hájit nedávno ne chatě, kde se vyvrbila dlouhosáhlá diskuze o podstatě, principech a konkrétních obsazích přirozeného zákona. Debata kulminovala v otázce: „Je monogamní manželství součástí přirozeného zákona?“ Na to jsem nedokázal odpovědět stejně jako na mnohé podobné otázky. Jak na některé z nich odpovídá svatý Tomáš More. Tedy jak je uspořádaná zcela racionální společnost?

a) Manželství je monogamní. Smilstvo je trestáno zákazem sňatku a cizoložství otroctvím, druhé cizoložství pak smrtí. Rozvod je povolen pouze z důvodu cizoložství a nesnesitelnému odporu k mravům chotě.

b) Vše je společné. Neexistuje žádné osobní vlastnictví. (Církev nás však učí, že soukromé vlastnictví pramení z přirozeného zákona)

c) „.., když již [člověk] vlastně přežívá svou smrt, bez schopnosti k životním úkonům, jiným jsa na obtíž a sobě samému břemenem, aby se rozhodl déle neživit morovou nákazu a neváhal zemřít... Na Utopii je v případech nevyléčitelných a bolestivých chorob povolena sebevražda i asistovaná sebevražda. Ostatní sebevrazi nejsou hodni pohřbu do země.

d) Při válce existuje výhrada svědomí (nemusím válčit, pokud to nepovažuji za správné), pokud se nejedná o dobývání Utopijských měst (v tom případě musím bránit). Manželky a děti jsou povzbuzováni, aby bojovaly po boku svých manželů a otců.

e) Nikdo nemá právo druhému vnucovat svůj náboženský názor a hanět ten jeho.

f) Otroctví existuje. Otrokem se člověk stává nikoliv původem, ale jedná se o druh trestu.

g) Systém řízení státu je kombinace mezi diktaturou (vládce volený nadosmrti) a zastupitelskou demokracií (je vybírán volenými zástupci lidu)

2. Přirozené poznání

Dei Filius (konstituce, ne přímo on) „anathematizuje“ kohokoliv, kdo by tvrdil, že jediný pravý Bůh, náš Stvořitel a Pán nemůže být jistě poznán přirozeným světlem rozumu skrze stvořené věci. O jaké poznání by se mělo jednat? Asi ne o jeho jméno, ale o podstatu. A jaká má být tato „minimální“ poznatelná podstata. Z toho, že po nás chce První Vatikán, aby byl Bůh poznán jako Stvořitel a Pán usuzuji, že aby se jednalo opravdu o poznání „našeho“ Boha, musí nám přirozený rozum poskytnout alespoň dva nutné atributy: Bůh musí být úplně transcendentní a osobní, aby mohl být křesťanským Bohem.

A jsme u toho. Takového Boha totiž podle našeho profesora trinitárky nedokázal vydedukovat před nebo mimo Zjevení vůbec nikdo, což není zrovna podpůrný argument pro tvrzení z Dei Filius.

Na co přišli Utopijští?

a) V Utopii existuje pluralita náboženství. Většina však vyznává jakéhosi Otce, kterému říkají Mythra, jemuž se přikládá svrchovanost všech věcí.

b) Ať lidé věří v cokoliv, sházejí se společně do chrámů, kde kněz pronáší modlitby tak obecné, aby se do nich mohla vejít věrouka každého.

c) Všichni na Utopii však věří ve dvě základní „náboženské pravdy“, které jim přijdou zcela evidentní a jejich veřejné napadání je postihováno. Jednak se jedná o to, že „duše lidská je nesmrtelná a dobrodiním božím zrozená ke štěstí“, jednak to, že „našim ctnostem a dobrým činům jsou po skončení vezdejšího života určeny odměny, mrzkostem tresty. Třebaže jsou tato

tvrzení vzata z oboru náboženství, přece myslí Utopijští, že lze rozumovou cestou dospět k nutnosti uvěřit v ně a přiznat jejich platnost.“

Takové je tedy přirozené Utopijské poznání Boha, které bohatě překonává to katolíky požadované minimum asi jako žádné jiné v historii doložené.

Tímto jsem se s vámi podělil o dvě teologická témata, která ještě ve svém mozečku nemám plně uspořádaná a která se tak krásně spojují v díle mého oblíbence a patrona.

Solženicyn - diagnostik nemoci Západu

Seminární spolubratr Ondřej mě upozornil na tuto pozoruhodnou Solženicynovu přednášku nacházející se na jinak mírně podivném serveru.

Spisovatel se mi tu jeví jako výtečný diagnostik, který trefně upozorňuje na západní inflaci občanských práv na úkor občanských povinností, na otupující roli médií, na erozi statečnosti bez níž jsou sebevyspělejší civilizace neudržitelné i na duchovní důsledky blahobytu.

Terapie je však v textu obsažena jen v náznacích. A musel jsem se ptát, zda by pokus o politické řešení problémů Solženicynem představených nevedlo k autoritativnímu, ne-li fašistickému státu.

Zajímalo by mě, co by Solženicyn říkal současnému Putinovu Rusku. Není dnes na Východě stejný konzumismus jako na Západě, jen svobod méně?

Už aby ta inteligence přestala kritizovat...

Z pastorační příručky otce Aloise Štorka "Soustavné vedení duší" (1931) slova jako šitá Aidanovi na míru:

Také nutno žádati, aby inteligence, chce-li dospět k opravdové ctnosti, se ukáznila v četbě. Nečetla vše, co dostane do rukou a čísti nemusí, vybírala to nejlepší, omezovala se ohledně novin a zábavné literatury a duchovní četbu si vždy dojednala se zpovědníkem. Leckterý penitent prodělá nemalé boje než toto provede. 

Ještě nesnadnější práci máme, chceme-li inteligentním penitentům odvyknouti vrozené kritizování všeho, co vidí, slyší a čtou. A přece patří k vyspělosti duchovní, že netvoříme úsudek o všem, co vnímáme, že z vyšších důvodů dovedeme se i úsudku zdržet, podle známé zásady: Sapientis est judicium suspendere. Kdo ukvapeně o všem soudí a úsudek ihned pronáší, projevuje duševní nezralost. Tou je značně zatížena dnešní lidská společnost a moderní kulturní život tuto kritizující chorobu stále pěstuje a živí. Ani katolíkům není snadno se tomu ubrániti. Duše po dokonalosti toužící musíme však hledět z toho vyléčit.

Jako bonus pak s předchozím naprosto nesouvisející citát z téže knihy, jenž se nyní, osmdesát let po napsání, jeví jako těžké fantastično:

Holandsko má asi nejvzornější a nejčetnější rodiny ze všech katolických zemí, má však také poměrně nejvíce kněžských, řeholních a misijních povolání.

Ach, kdeže loňské sněhy jsou...

Nepřestávám žasnout nad tím, jak rychlá může být dekatolizace kdysi echtovně katolických oblastí.

Seď ve své cele jako v ráji...

Tento Romualdův příznačně kratičký a výživný návod k duchovnímu životu pro poustevníky je obsažen v díle Vita quinque fratrum eremitarum (k. 19) biskupa Bruna Querfurtu. Jelikož překládat překlad mi přijde hloupé a latinský originál jsem nikde na internetu nevyšťoural, musíme se opět spokojit s angličtinou:

Sit in your cell as in paradise. Put the whole world behind you and forget it. Watch your thoughts like a good fisherman watching for fish. The path you must follow is in the Psalms—never leave it.

If you have just come to the monastery, and in spite of your good will you cannot accomplish what you want, take every opportunity you can to sing the Psalms in your heart and to understand them with your mind.

And if your mind wanders as you read, do not give up; hurry back and apply your mind to the words once more.

Realize above all that you are in God’s presence, and stand there with the attitude of one who stands before the emperor.

Empty yourself completely and sit waiting, content with the grace of God, like the chick who tastes nothing and eats nothing but what his mother brings him.

The Edge of Sadness

K nedávno na zpátečnících citovanému Edwinu O´Connorovi ještě pár vět. Nedávno jsem totiž dočetl jeho román The Edge of Sadness (1961) a rád bych jej i druhým doporučil, ale bojím se, že cokoliv, co o něm řeknu, potenciální čtenáře spíš odradí. Tak třeba: knížka má víc než čtyři sta stran, z nichž na prvních řekněme tři sta čtyřiceti se nic velkolepého nestane a ani pak, když to přijde, to není zrovna thriller. Navíc vypravěčem a jednou z ústředních postav je farář padesátník, vyléčený alkoholik a fajn chlap, sice schopný s vhledem komentovat dění v sobě i kolem sebe (takže je mnoho řečeno o tom málu, co se stane), avšak ve své obyčejnosti zároveň mající daleko jak k faráři arskému tak k onomu dítě zplodivšímu kořalkovému knězi z Greenovy Moci a slávy. Sám pak patří v románu k těm mladším hrdinům: leccos z toho nejdůležitějšího se totiž netočí kolem něj, ale kolem jednaosmdesátiletého lakomce Charlieho Carmodyho (taková výřečnější kopie pana Burnse ze Simpsonových) a jeho jen ztěžka prohlédnutelných manipulací s lidmi kolem něj. A málem bych zapomněl, že celý ten román si libuje v květnatém znovuříkání již vícekrát řečeného.

A přesto, byť se to zdá k nevíře, celý ten kus stojí za čtení. O´Connor píše civilně a přitom s hloubkou (a leckdy i vtipem) o kněžské každodennosti, o krizi středního věku nepropukající ve velkých dramatech ale v zápasech všedních dní. Všudypřítomné je také téma umírání, které příběhem tuše probublává, až nakonec vyústí v přímou a dechberoucí konfrontaci starého hříšníka Carmodyho se smrtí a v jeden mnohem nečekanější odchod na věčnost.

Z dnešní perspektivy již udivující je onen samozřejmě katolický kontext, v němž se vše odehrává. Dějištěm je bezejmenné, povětšinou irskými imigranty obydlené město na východním pobřeží USA, svět, ve kterém katolická identita nepředstavuje pro nikoho (kromě nejmladší generace) téma. Jsme dosud na počátku šedesátých let dvacátého století a spory mezi liberalismem, konzervatismem a tradicionalismem, které propukly o desetiletí později a které církví zmítají dodnes, nebylo zatím možno ani vytušit. Drama otce Kennedyho a rodiny Carmodyů je tak nechtěně sondou do dnes již neexistujícího vesmíru křesťanské jistoty, v němž byl ateismus (nikoliv hřích, nevěrnost a zápasení s Bohem) prázdným pojmem.

The Edge of Sadness je román, který plyne pomalu, nešetří slovy a od čtenáře vyžaduje čas, který v době internetového klikačství a filmových rychlých střihů, málokdo bude ochoten dát. I když odměna za námahu je značná…

Vím, že teď na počátku svých kariér, ani vy, milí zpátečníci, po O´Connorovi nejspíš nesáhnete. Ale uchovejte jeho jméno v paměti a třeba jednou v důchodu…

O blízkosti dvou pólů

Od mladického aktivismu k depresím a alkoholismu jen o pár desítek let později. Aneb jak se otec Hugh Kennedy stal z nadšeného novokněze osamělým pijákem.

Úryvek z výborného, Pulitzerovu cenu získavšího, leč jisté čtenářské úsílí vyžadujícího románu Edwina O´Connora The Edge of Sadness.

[Pokud tyto stránky čte i nějaký externí zpátečník, který nerozumí a chtěl by, nechť se ozve. Text je možno přeložit.]

            And what I thought about was of course myself: as I was now, nearing fifty, the respected pastor of his parish who was in fact a solitary drinker in his room, dazed most of the time, indifferent to his people, irresponsible in his duties, a spiritually arid priest for whom the wellsprings had dried up, for whom life had been reduced to a problem of concealment and routine. And then the inevitable contrast: the young priest of not too many years ago, zealous, devoted, with fresh a unimpended hopes, whose parish was his life, whose days were active and bus and full of joy. How had the one become the other? The distance between them was the distance between the poles, yet it had been eclipsed, and in no time at all. How? Why?

            Lying there on my bed in the black and silent morning, in this moment of queer lucidity, I found an answer. It was an answer which began back in those early active years, back with the new parish hall, the improved church grounds, the spick-and-span school band, the bridge evenings for the women, the weekly gatherings of men, the outings, the school plays – all those things of which I´d always been so proud, and to which I´d given so much time. And, suddenly, there was the clue before me: the “so much time”. So much time that there had been no time for anything else, and I saw now, in a flash of long postponed revelation, and with a sense of shock and dismay, how little by little the unimportant had become important for me, how those things which belonged properly on the edges of my life had in fact become the center. The young priest, without realizing it, had become little more than a recreation director: a cheerleader in a Roman collar.

            And it had been so easy, so innocent. There are, after all, certain social duties which a priest has towards his parishioners, and if that priest is as I was – energetic and gregarious, with an aptitude for such occasions – these duties and occasions have a way of multiplying. There´s a great attraction to this: he´s doing what he likes to do, and he can tell himself that it´s all for the honor and glory of God. He believes this, quite sincerely, and he finds ample support for such belief: on all sides he´s assured that he is doing the much-needed job of “waking up the parish.” Which is not a hard thing for a young priest to hear; he may even see himself as stampeding souls to their salvation. What he may not see is that he stands in some danger of losing himself in the strangely engrossing business of simply “being busy”; gradually he may find that he is rather uncomfortable whenever he is not “being busy.” And, gradually too, he may find fewer and fewer moments in which he can absent himself from activity, in which he can be alone, can be silent, can be still – in which he can reflect and pray. And since these are precisely the moments which are necessary for all of us, in which spiritually we grow, in which, so to speak, we maintain and enrich the connection with God, then the loss of such moments is grave and perilous. Particularly so for a priest – particularly for a priest who suddenly finds that he can talk more easily to a parish committee than he can to God. Something within him will have atrophied from disuse; something precious, something vital. It will have gone almost without his knowing it, but one day, in a great crisis, say, he will not reach for it – and it will not be there. And then… then he may find that the distance between the poles is not so great a distance after all…

Finding Sanctuary

Tentokrát pro změnu o knize.. Po několika zmínkách různě na internetu jsem objednal knížečku od opata Christophera Jamisona Finding Sanctuary. Jaká je? V britském duchu bych řekl "Not that bad." Upřímně řečeno, většinou od podobné "popularizačně duchovní" či "duchovně popularizační" literatury moc nečekám. Tedy upřímněji - téměř tento "žánr" nečtu. Ale musím říci, že i přes tuto lehkou averzi vůči tomuto typu knížek a přes mé značné hnidopišství jsem téměř ani nebyl zklamán...

Ale po pořádku a od začátku.
Knížka vznikla jako jedna z reakcí na "sort of" monastickou reality show - televizní program The Monastery (k nalezení na stránkách Worth Abbey, vč. youtube klipů), kdy pět mužů, kteří o duchovním či natožpak mnišském životě nevěděli v zásadě nic (snad s výjimkou jednoho budhismus studujícího člena C of E,) strávilo šest týdnů v komunitě mnichů opatství Worth. To samozřejmě přineslo nával zájemců o pobyty v tomto opatství, a jako odpověď na častá témata rozhovorů s lidmi "zvenčí" otec opat sepsal uvedenou knížku.

Cíl, jenž si klade, je lákavý - pomoci lidem ve světě, kteří stojí někde na začátku duchovní cesty, vybudovat svou "vnitřní svatyni". Po úvodních kapitolkách v duchu "How did I get this busy" začína se samotnou stavbou: podlaha ticha, koberec modlitby, zdi poslušnosti, střecha pokory, okna společenství,... Jednotlivé "stavební postupy" jsou prokládané úryvky z Řehole a i člověk, který se již nějakou dobu snaží nějakou tu svatyňku zpatlat dohromady, se zde poučí a povzbudí. V těchto kapitolách je jasně vidět, že autor mluvil se skutečnými lidmi ze světa a píše pro ně - často se vyjadřuje i ke konkrétním situacím, které mohou při stavbě nastat - jak hledat čas, jak stavět s dětmi a podobně.

Otec opat to má hezky promyšlené, jazyk, kterým je dílko psáno je na můj vkus občas až příliš dnešní, ale je zapotřebí nezapomínat, že knížečka je určena primárně moderním lidem, nikoliv tedy zpátečníkům... Některé religionistické vsuvky bych také raději vynechal, podobně jako třeba okrajové vysvětlivky typu mýtus=nepravda a podobně... Ale už se v tom raději nebudu vrtat.

V předposlední kapitole se pak snaží nabídnout možnosti jak "vybavit interiér" vystavěné svatyně. Čtení o moderní spiritualitě mě již nadchlo o něco méně - sice v závěru jemně upozorňuje na úskalí bezmezného "spirituality shopping", ale v zásadě se nebrání čerpání z velice různorodých zdrojů.
Povedená je však závěrečná kapitolka o dobrém umírání, ve které na pozadí příběhu bratří z Tibhirine píše o smrti jako o završení celoživotního díla "stavby".

Doporučuji nebo ne? It depends. Pro cílovou skupinu je to myslím povedené dílko. Pro zpátečníky? Jako četba do vlaku je to příjemné, nenáročné a zároveň přiměřeně "výživné" Ale když jsem se to pokusil otevřít na Novém Dvoře, tak jsem po půldruhé stránce knížku odložil a sáhl po otci Schmemannovi. O něm ale někdy příště.


(ilustrační fotografie pořízené autorem na toulkách kolem opatství Nový Dvůr)